je článek, který jsem chtěla napsat už skoro před měsícem.

Měla ta Liška pravdu, že léto nekončí srpnem. Aspoň letos neskončilo ani tady, přes pět set metrů vysoko a s chladem od rybníků.

jako Poslední.

První procházky Prahou. Prvního pokusu s pheromonem. Podprsenek. Průvodu.

Dneska mi volala Aktérka. Po dlouhé době. Když zavolá, napřed se zeptá co já, tak to spíš odbudu, a pak je řada na mně, abych se zeptala. Chvíli trvá, než se rozmluví, ale pak už jede. Střídám uši, kvůli otlakům.

Dívám se na fotky různých lidí na netu, různých akcí, a s uvědoměním si vlastního podivu cítím, co dřív ne – že jim nezávidím. Že mezi nimi nechci být. Že mě k nim vůbec nic netáhne, natož jejich rozjařenost, zaujatost činností v pospolitosti, snaživost, obecné veselí…

Nebo taky alternativní název jsem měla Černá je černá je černá. Ale to by nebylo odpovídající, protože docela trvalo, než černá černá byla.

internetové připojení zresuscitováno, kalhotky stále ještě skládám do komínků.

Tak jsem dokoupila synovi na mobil kredit, aby měl na FUP, z práce si dovlekla noťas, abych měla wifi, když synek bude mít mobil připojenej na svůj počítač, a radostně, že budu konečně zas aspoň trochu i doma onlajn, se připojila.