Mám

Dívám se na fotky různých lidí na netu, různých akcí, a s uvědoměním si vlastního podivu cítím, co dřív ne – že jim nezávidím. Že mezi nimi nechci být. Že mě k nim vůbec nic netáhne, natož jejich rozjařenost, zaujatost činností v pospolitosti, snaživost, obecné veselí…

Tváře cizích lidí mi přijdou studeně cizí. Jen typy, blond, tmavé, užší, širší, přísnější, uvolněnější, cílevědomější, odvázanější, svázanější, konformnější, poctivě se snažící být nekonformnější, nebo aspoň nějací, typy, jakých jsem za život už viděla…

Většinu života jsem si přála někam patřit, do nějakého společenství. Pak čím dál míň, a teď už…
Jen k někomu. Ne někam. Jen k někomu.

Nekoupila jsem auto. A ani nekoupím. Koupil si je mladší syn, když naznal, že maminka je totální psycho hysterickej auto-fóbní magor, a že pokud se on chce někam dostat ještě letos o prázdninách tím autem, jak měl naplánováno, musí si je koupit on sám.

Tak jsem mu jen trochu pučila a trochu přidala k dvacátým narozeninám.

Auto nemá ani mlhovky, ani dělený zadní sedadla, ani elektrický okýnka, hagusy a posilovač, nemá nic, jen čtyři kola, pět dveří a maličkej motor. Funkční. A rok narození stejný jako můj starý oplakaný zelený swift.

Mládě s tím odjelo objet půl republiky hned druhý den po koupi, já odjela k bráchovi týden poté.

Růžové kolo se štanglí se vešlo.
I s novými širokými černými řídítky, černými rohy a černým stojánkem.

Odjela jsem s růžovým kolem se štanglí na Jižní Moravu za svým jediným bratrem, který žije s přítelem. Už jedenadvacet let.

Celý rok se k nim těším. Na ně. Jak je u nich v krásně opravené chalupě s krásnou zahradou a krásným večerním posezením u vínka před papouščími voliérami místo televize krásně. Klidně, vlídně, laskavě.
A taky na kolech s nimi. I když na mě každou chvíli musejí někde počkat. Ale počkají. Pomůžou s přenesením kola přes obří kaluž. Zastaví, když potřebuju zastavit já.
Jsou galantní a starají se o mě.
Nemám jednoho bratra, ale dva.
Našla jsem je až po mnoha, mnoha letech. Znova.

A dá se s nimi mluvit o čemkoli. Mém i jejich. Ptají se a nedělají ofuky. Odpoví, když se zeptám já. Unesou můj občas hraniční smysl pro humor. Nestydí se za ten jejich.

„To je hezkej chlap.“
„Nojo, je. Zas si konkurujem.“
„Jejda ten je… Jediný, co je na něm nepěkný, je ta jeho ženská.“
„Nojo, vůbec se k němu nehodí. Co na ní může vidět…“
„Ale tak třeba když mu dá…“
„Já bych mu taky dala!“
„Já bych mu taky dal…“

Odjíždím od nich s tím malým autem plným ovoce, zeleniny, sazeniček, vína, dojmů, zážitků… lásky…

Čím víc jsou mi fuk lidi, mezi které nepatřím, i když bych třeba mohla, kdybych chtěla, tím hlouběji si uvědomuju, jak šťastná jsem z lidí, které mám. Že je mám.

Po návratu domů jsem dokonce zjistila, že to auto má zvedací sedačku u řidiče.
Nádhera.

Komentáře:

  • fousek

    tři grácie – cože, tys tam letos byla taky?

  • Liška

    Jéééééé. Už přijeď.

  • rulisa

    1.
    Nebyl. Ujížděli jsme ocaď co nejrychlejc, protože to bylo zacpaný lidma a děsně to tam smrdělo chcankama.
    Víc se mi to líbilo tady:
    http://itras.cz/lednicko-valticky-areal/galerie/8174/

    A příští rok bych chtěla na Pohansko.

  • rulisa

    2
    Jo, akorát škoda, že z Valtic nás vyhnala blížící se bouřka. Jinak to byl krásnej výlet.:-)

    3. Vydrž, huš zítra… (jestli se ho tady v práci dožiju).

  • Saul

    4:
    to možná ještě i mojema,když jsem tam byl nedávno:-)
    A u Huberta jsem se nezdržel,byl tam nějakej cyklozávod a lidí jak sraček.
    Ale ta štreka z Apolla do Valtic je nádherná,pěšky i na kole.

    Pohansko mám ještě letos v plánu.
    Z Hodonína.

  • rulisa

    Jo, je. A ten statek s koňma je tam taky krásnej.

  • Saul

    jo,tam jsem jel taky kolmo kolem a trochu jsem se podivil.
    V kruhové ohradě tam venčili koně,jenže ne koňáci,ale jakejsi „automat“.
    Bylo to něco na principu těch otáčecích dveří pro několik lidí co jsou v supermarketech.
    Akorát mi hlava nebrala,co by se dělo,kdyby tam nějakej kůň spadl,nebo tak.
    Byla to taková samodomo výroba,posvařovaný z rezavejch trubek,starej elektromotor s převodovkou jako pohon…no pochybuju že tam bylo nějaký zabezpečovací zařízení,který by to celý zastavilo.
    No,nechám to koňovi:-)

  • rulisa

    Jmenuje se to kolotoč, je to poměrně rozšířený pro pohybování koní, hlavně dostiháků, a co by se dělo, si radši nepředstavuj, už se to párkrát stalo. Správně by se koně u toho měli hlídat.
    Ale třeba je někdo hlídal, vidět ho být nemuselo.

  • Liška

    8,9
    uf! :(

    Tyjo, mně zas teď nefunguje stránka, a rozvedena.blokuje otevřít jde. To jsou špumprnákle.

  • rulisa

    Mně tvoje stránky jdou.

  • ratka

    na pohansku jsme byli nedávno… před 14 dny. u soutoku Moravy a Dyje na kolech. A to jak píšeš o lásce, klidu a povídání u vína v zahradě, tak to se mi líbí :-)

  • Liška

    Já chci lásku, klid a povídání u vína na zahradě s Pištou Hufnáglem. A ostatní aby tam nebyli.

  • barča

    jé, u Ru mají autíčko, blahopřeju :-)
    Ru a tvoje „Moravské lázně (na těle, na duši) u bratrů“ tak jak jsi to popsala.
    jo. krása :-)

  • Liška

    6 Saule
    „to možná ještě i mojema“ :-DD

  • rulisa

    Jo, asi jo. :o)

  • SV

    jéé, ty máš dva prima brášky! to je dobre. pekný článok, taký dobrý, svetlý. choď k nim častejšie ;-)

  • SV

    „Většinu života jsem si přála někam patřit, do nějakého společenství.“
    …kedysi dávno pradávno aj ja…ale už som z toho vyrástla ;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.