Zas pěkná série.

Jedu na kole na rehabku na poslední chvíli, jak pitomec stojím u vjezdu na silnici, kamion za kamionem, dávám přednost. Konečně jsem se za jeden zařadila – v tom momentě začne klinkat přejezd.

No to ne…

Klinká a klinká, dumám: Jestli jede zprava, bude tu za chvíli, jestli zleva, z nádraží, tak to klinká dycky nekonečně dlouho… V devět tam mám být…

Vedu kolo kolem kamionu po chodníku a rozhlížím se, vlevo na nádraží za nákladním vlakem něco barevného stojí – proklouznu přes přechod a hned za ním nasedám… – Jel zprava. Troubením mně málem zadupal do země.

Ano, jsem kráva.

Jedu z rehabky, dumám nad svým přejezdovým zkratem, jsem z toho nešťastná, jak mě mohlo vůbec něco takovýho napadnout, jindy tam stojím jak ta Liščina halapartna a dneska tak blbě zbrkle chvátám a ještě k tomu nasedám tak těsně u trati, že na mě možná houkal i proto, že mě málem chytl nárazníkem, zaříkám se, že už budu dodržovat všechny předpisy, i kdybych měla přijet o půl hodiny pozdějc…
Na kruháči mě předjíždí auto, za ním slyším druhý, jede těsně za mnou, jako tehdy, když mě to jedno osolilo až mě málem smetlo, panika – úhyb z kruháče bez ukázání. Oběma rukama křečovitě za řídítka.

A dost, přikazuju si.
Že by mi konečně měly přijít ty čtrnáct dní zpožděný měsíčky? Těsně před nima jsem dycky kráva s IQ tykve k pohledání.

Cestou ještě bleskovej nákup. Že si stoupám zásadně do špatné fronty, rozuměj do té, která ubíhá nejpomaleji nebo ve které zákazník těsně přede mnou nemůže najít kartičku na slevy, pak se rozhodne platit hafo stravenkami a zbytek doplácí kartou, která mu nefunguje, na to už jsem zvyklá. I na to, že se pak snažím odjet na zamknutém kole a zaseknu si řetěz (s výjimkou toho dne, kdy jsem odešla domů pěšky a pro kolo si k Tescu šla až druhý den, když jsem hledala a nenašla v kůlničce).

Stavila jsem se ještě naproti u Nováka, dvě vepřová srdíčka a jeden krůtí krk na polívku, v pátek odpoledne mám jet se svolením svojí MUDr za ségrou do Brna kupovat konečně ty šaty na svatbu (ty fialový nakonec k tomu nebyly a vrátila jsem je), na víkend přijede mládě hlídat kočku a má být chladno, tak aspoň bude mít i on něco teplýho do žaludku.

Doma urychleně stavím na polívku, krůtí krk je velikej, třetinuju ho, tu tlustší většinu že dám do mrazáku. Jak jsem se otočila od kredence, tak divně to zaválo…

Ano, už je na botníku, nachystanej na vrácení, až pojedu o vycházkách do práce. Smrdí od kosti.

Tak možná ne jen měsíčky.

Dávám si dohromady včerejšek: Nákup plata třiceti vajec v akci, dala jsem je na nosič kola tak blbě, že jsem jich sedm rozbila. Obědvala jsem míchaný vajíčka, jaterní dieta nejaterní nedieta. Umyla jsem si jeden z nejmilejších hrnků, památeční z hrnčírny nedaleko od Dee-Aktérky – při utírání mi zůstalo jeho ucho v ruce. Pak jsem přišla do práce, zastavila šéfa v ještěrce, abych se na něco zeptala – už neodjel, ještěrka úhyn. Pak jsem potkala staršího tzv. „malého šéfa“ – odjel z firmy a praskl mu na služebním autě rozvodový řetěz, odešla vodní pumpa a něco v motoru. Pak jsem zase mluvila s šéfem vcházejícím do frézárny – sotva za sebou zavřel vrata, přestala fungovat fréza. Prý se mnou bude radši telefonovat.

Psala ségra, že neví, jak to s tím nakupováním šatů bude, že její nastávající leží s virózou a ona se bojí, že to chytá taky.

Tak nevím. Zlomím si nohu, až pojedu na kole do práce, nebo mi vyteče lednička nebo pračka, nebo seknu nějakou kravinu do té obr desky s padesáti jménama…