Je zvláštní, že u některých článků mě napadne začátek a při psaní jen koukám, kde vlastně skončím, u jiných – u většiny – mám v hlavě pointu, ale nevím, jak začít, abych ji nepráskla hned… Nevím, kudy k ní…
A to pak taky nevím název, musím napsat třeba půl článku, než mě nějaký rozumný titulek napadne.
A nebo začnu s myšlenkou, že to bude o něčem, a skončím o něčem úplně jiném…
Třeba teď:
Už tři týdny se chystám napsat článek o Něčem. Potřebuju ho nechat v sobě tak nějak… dojít… dozrát, tak čekám. Mezitím se stane další spousta věcí, někdo něco napíše, vůči mně nebo tak nějak obecně, a najednou mám pocit, že když teď napíšu já to, co jsem před těmi 14 dny chtěla, bude to vyznívat úplně jinak… a k tomu setkání či zážitek, který mi zase můj náhled pootočí kousek jinam…
Začnu asi od toho.
V pondělí půjdu konečně do práce jako uschopněná. Po několika měsících.
Ale kdyby bylo podle paní doktorky, ještě by mě nepustila. Ještě by mě nechala doma do konce května, než budou další kontrolní odběry po borelce.
Jenže já nějak ztratila důvěru. V paní doktorku.
Ne že by mi vadilo, jak se snaží co nejvíc mi prodloužit léčbu, aby mě šéf moc naráz nezatížil a nezhoršil rekonvalescenci. Nevadí mi ani, že mi nabízí homeopatika, jedno balení jednotně nez ohledu na druh za 150 Kč, občas nějaký i zkusím. Třeba na tu patní ostruhu. (Zatím bez efektu, asi stejně jako strouhaný brambory, tlučení paličkou se zdá být účinnější.) Ne že by mi vadilo, že mi dává letáčky na homeopatické přednášky se vstupným 80,-, u kterých jsem až teď zjistila, že mají určitá témata, z nichž žádné mi nějak nepřišlo pro mě podstatné – totiž na žádné jsem zatím nebyla, abych se to dozvěděla až tam, teď naposledy jsem to zaslechla náhodou od někoho jiného v čekárně.
Ne.
Vadí mi její občas až příliš chvatná, úslužná snaživost a oslovování „paní inženýrko“. Vadí mi zádrhele v komunikaci, kdy paní doktorka řekne „já vám zavolám výsledky“, ale nezavolá, přičemž dovolat se jí do ordinace je nadlidský úkol asi tak na padesát pokusů, takže po několika dnech, kdy nevím, co se mnou vlastně bude dál, obvykle píšu mejl s dotazy – na něž se dozvím jen „tehdy a tehdy si přijďte pro LP“. Pro jaké? Pro uschopnění, nebo pro další papír na peníze?
Ale i to bych překousla, to je spíš taková moje interní horší snášenlivost těchhle projevů.
Ten skok v pocitu byl až teď naposledy. Kdy jsem odmítla absolvovat soukromou konzultaci s panem doktorem hoemopatem a paní doktorkou, protože se za cca půl hodiny platí 500,- s předpokladem, že bez další várky „doporučených“ homeopatických léků po 150 Kč člověk neodejde. Když máte cca sedm tisíc nemocenskou, za sebou svatbu, do které jste investovali za šaty, boty a svatební dar, a doma složenku na popelnice a daň z nemovitosti, tak je dalších minimálně 800, spíš 950 docela pálka.
Tudíž jsem se na pátek, kdy se v ordinaci neordinovalo a jen se konaly ty konzultace, domluvila se sestřičkou, že si přijdu pro uschopnění.
A viděla jsem.
Lidi všelijak od pohledu… jiný… Pokročilý střední věk a starší, shrbený, nejistý, oblečením a projevem vypovídající o chudobě peněz i toho druhého… A mladou, hezkou, hezky namalovanou, hezky oblečenou a na podpatkách obutou asistentku pana doktora homeopata, která vybírala peníze za konzultace a za léky předané podle návodu pana doktora…
Vyskočila mi před očima scéna z Básníků, pan Písařík točící virgulí – „Noli tangere circulos meos…Noli tangere circulos meos… Noli tangere circulos meos…“
A do toho paní doktorka, když vyšla ze dveří a v mírném předklonu s tím úslužným úsměvem vzala kolem ramen další platící pacientku a laskavě ji doprovázela do ordinace, před sedícího tělnatého pana doktora…
Proč mi přišlo, že se snad před ním jakoby i trochu ukláněla?
Protože přes všechna předešlá „paní inženýrko“ mě tentokrát sotva přejela pohledem, aniž by vůbec dala najevo, že mě třeba zná, natož aby jakkoli zareagovala na moje kývnutí hlavou a pohyb rtů v tom šíleném posvátném tichu aspoň naznačujících pozdrav?
Šílené, ano, takové mi to přišlo. Místo úžasně se rozdávající, ochotné a vstřícné paní doktorky jsem najednou viděla vtažení někam úplně jinam. Nemyslím, že by to dělala pro peníze. Určitě věří tomu, co dělá, že je to dobré, pro pacienty dobré. Ale celá ta mašinérie, když se správně podá, očividně semele i jinak inteligentní lidi, přičemž ty, kteří to myslí dobře, asi nejspolehlivěji.
Jsem ráda, že jsem si udržela svoje Noli tangere. Od tohohle.
A že jsem si tak jednoznačně a už bez pochybností řekla o uschopnění. Ať už to dopadne jakkoli, i kdyby se borelka za měsíc v té krvi zas ukázala. Už nechci být součástí.
A najednou jsem věděla, že podobné to mám s těmi muži. S těmi minulými i s těmi hypotetickými.
První milenec si myslel, že mi má dělat převozníka. Přesvědčoval mě o tom, že nic jiného nechci, že se stejně vrátím k manželovi.
Mýlil se. Nejsem ten typ.
To já dělala převozníka mužům.
Aby se mohli vrátit ke svým manželkám. Aby se mohli postavit na vlastní nohy a zapomenout na bývalé manželky.
Aby si dokázali, že už nemyslí na svoje bývalé milenky.
Nebylo to vysloveně špatné, za určitých okolností je i tohle dobré řešení, lepší než žádné.
Ale už vím, proč jsem naposledy s tím posledním zadrhla, i když mi byl sympatický a předtím nějaký čas jsem si myslela, že bych s ním být mohla.
Protože „převozník nikdy nevystupuje. Není k tomu určen. Má jen z lodi vynést zavazadla a doprovodit na druhý břeh člověka, jehož srdce mu ve skutečnosti nikdy nepatřilo.“
Protože slova o tom, jak někdo už ví svoje a že s tamtou už nikdy, jsou jen slova. Srdce – obě – cítí své.
Pochopila jsem, že se k ní vrátí, ještě než to udělal, protože jsem pochopila, co udělala ona, aby ho přitáhla k sobě zpátky.
To ne já, to srdce couvlo. Narazilo na cizí síť.
Nějakou dobu už nechci být převozník. Nikdy.
Pocit je to stejný, jako v té ordinaci.
Jestli ještě někdy muže, tak už jen toho, kterému budu stát za víc než za záchranný pás náhradníka.
A když ne, tak radši nic.
(A až teď mě napadl ten titulek.)
Komentáře: