Baa

/  72 komentářů

Asi už to dozrálo. Když už je ten podzim.

Nevztahovi nedávno zemřel otec. Nedávno, před dvěma články. Po pohřbu přišel do práce ještě v černých hadrech, v očích zarudlo.
Podíval se na mě. Objala jsem ho. On mě.
Potom další den po práci zas…

Věděla jsem, že to nebude mít dlouhého trvání. Jen prostě v té chvíli… v té konstelaci…

Kdysi jsem mu pomáhala, když potřeboval. Pak už nepotřeboval a už nepotřeboval. Mě. Tu tehdejší novou přítelkyni má do dneška. Nežije s ní, ale hlásí se k ní.
Ke mně nikdy.

Vím to. Moc dobře si tu bídu uvědomuju. A nevím, proč mi to před časem přestalo vadit. Že by ty zarudlý voči…
Pocit sblížení ze soucítění je past.

Kdysi jsem chodila k němu domů. Potajmu, ale domů.
Potom pár let nikam.
Od jara k němu do garáže. Párkrát. Na pivko z bedýnky pod ponkem, na pokec a pak…
Mám ráda nestandardní prostředí na sex. Jenže potřetí za sebou už žádné prostředí není nestandardní. Natož pracovní ponk.
„Vymysli něco jinýho,“ řekla jsem mu, když jsem další návštěvu na zavolání telefonem, heslo „nepřijedeš na pivko?“, odmítla. Protože návštěvy na ponku byly jen na jeho zavolání, když on měl čas a potřebu, ne já.
„Jo, taky jsem o tom přemýšlel, mohl bych tě někdy o víkendu vzít na zahradu, až zas pojedu síct…“
Na tu po otci.
Těšila jsem se. Zahrady mám ráda, zvlášť takovéhle polodivoké a s chatičkou, a o téhle jsem od něj už slyšela hodněkrát, zahrada plná jeho vzpomínek, jak tu chatičku budovali s tátou a jak tahali vodu z řeky do kopce… Takhle vykládávám já o vzpomínkách na prázdniny u babičky.
Zahrada je dobrý místo. Na pěknej půlden s pomocí při sekání a s pěkným…

I když jsem se párkrát zeptala, heslo „nepojedeš síct?“, nebyli jsme tam ani jednou. Bylo sucho, nerostlo to. O víkendech chodil do práce. A já ještě jednou na pivo a na ponk. Před měsícem.

O tom, že od zítřka nebude v práci, protože jede na deset dní na dovolenou, jsem se dozvěděla od šéfa. Ne od Něj.
Déjà vu.
Přesně takhle to bylo před pár lety. Bál se, jak budu reagovat, že budu brečet. Tak mlčel. Jako by to neexistovalo.
Jako kdybych se to mohla nedozvědět.
Jako bych brečela míň, když se to dozvím až na poslední chvíli a ještě takhle zbaběle.
Po dvou pivkách vykládá o ní a jejích přátelích a psech a dětech a zaměstnání, za střízliva nedokáže říct Tehdy a tehdy jedu na dovolenou.
Na Baa.

Tentokrát jsem si myslela, že brečet nebudu. Přece už ho dávno beru jen jako kamaráda, jen občas se sexem. Přece dávno vím, jak to s ním je, přece už dávno si od něj nic neslibuju… Nic si nedlužíme…
Akorát jsem zapomněla, že totéž už jsem si říkala jednou. A že tehdy stejně jako teď jsem si i stíhala občas všimnout, jak ta past vtahuje.

V šest přišel jako vždycky pozamykat dílny a mě vyhnat od práce. Počkat, až vycloumám kolo před halu, a zakódovat. Dal mi pusu. „Tak si to tady zatím užij.“ – „Ty taky, tam.“ – Zítra už budu kódovat já nebo šéf, a pak celý další týden. – „No, snad jo, když nic nespadne a tak… letadlo třeba…“ – Proč se tváří tak pokrytecky nešťastně, jakože se mu tam nechce, když vidím, že se těší jak malý děcko? Když po těchhle exotických výletech lítá každý rok, s ní, do Egypta, na Mauricius… Kdyby nechtěl, neletěl by. Ani jednou. – „A kamže to vlastně letíš?“ – „K Indii…“- „Kam?“ – „K Indii. Na Baa.“ – „Co to je?“ – „Takovej ostrov, můžeš si to najít…“ – „Ani nějak nechci.“ – Zvláštní, jak hloubka upřímnosti odpovídá hloubce posazení hlasu… – “ To jsem si myslel.“ – Taky ho měl hlubší.

Už jsem vykroužila na kole z brány ven, a pak udělala z ulice otočku zas zpátky. Stáhl okýnko u auta.
„Nebul…“
Nebulela jsem, ještě ne. Jen v té dvojité bradě jsem měla takovej vibrovací tlak, povědomej.
„Víš, ono by to tak moc nebolelo, kdybys mě byl vzal aspoň na tu zahradu. Ale já jsem dobrá jenom do garáže.“
„Vždyť jsem tam skoro nejezdil, nebylo co síct…“
Nevím, proč si vždycky myslím, že když tak krásně naformuluju podstatu příčiny svojí ublíženosti, tak ten druhý něco pochopí. Místo toho ho akorát dotlačím k ještě debilnější odpovědi než předtím. K té nejdebilnější.
Na Baa zřejmě jezdí síct trávu pravidelně.

Bulela jsem tiše a nenápadně ještě asi hodinu na svojí mini zahrádce, na plastové židli se sklínkou modré rulandy pozdní sběr 2013 postavené na sudu. Protože chatičku nemám. Ani pergolu. Nemám, s kým bych ji budovala. Nemám, s kým bych chodila na výlety. Celé léto chodím a jezdím na kole sama. Nemám, s kým bych strávila prodloužený víkend v lázních, jak mi o něm zrovna dneska nadšeně vyprávěli macecha s tátou.
Nemám s kým jet na dovolenou. Na Baa.

A nevím, proč mě pořád dokola přitahuje jeden chlap, co je krom klidu v práci při spolupráci, strašně příjemnýho hlasu a anatomické kompatibility úplně k ničemu.

Ale vím, proč nepřitahuju já jeho.

Protože jsem loser.
Od narození od výchovy svými rodiči.
Odjakživa nejistá, nejistotu přebíjející pózou aktivity a ráznosti, po celou dobu svojí paměti bojácná, bojácnost přebíjejícící zbrklostí, pochybující o sobě i o všem a zdůvodňující to schopností nahlížet věci ze všech stran, už desítky let zoufale potřebující cítit i mít důvěru, a pořád důvěru dávající zoufale těžko, ze strachu, z nejistoty… Čím dál víc…
Tu nejistotu chlapi cítí.
Nikdy jsem nebyla alfa samice, vždycky mě děsili alfa samci. Všichni chlapi, které jsem na sebe nějak navázala, byli v podstatě taky loseři. Včetně Nevztaha.
(Jak má potom být silný některý z mých synů…)
Už si neumím ani nic koupit. Tedy koupit tak, abych z toho měla radost. Zvládám proces „jít za něčím“, ale jakmile to mám, sevřou mi žaludek pochybnosti. Měla jsem to vůbec chtít? Potřebuju to vůbec? Rána do žaludku – nepotřebuju. Je mi líto vyhozených peněz, času…
Jsem skromná, protože neumím být neskromná. Neunesu to.
Když něco dělám, nacházím za sebou pořád chyby. Nedokonalosti. Doma, v práci, na sobě.
Rána do žaludku – zas je to blbě. Nikdy nic neudělám pořádně. Noční můry o věcech, co se nedaří.
Chci věci dělat dokonale, protože neunesu nedokonalost.
Tak se snažím dělat jen věci, kde tu nedokonalost nevidí ostatní.

Všechno, co dělám, dělám vlastně proto, že tím přebíjím něco, co mi chybí.

Je spousta ženských s vysokým IQ, ale jen loserka z nejistoty ženství na stavu svého rozumu tak lpí, tak pečlivě si ho pěstuje, trénuje a má ho za významnou stránku svojí osobnosti. Opírá se o něj.
Těm ostatním stačí si namalovat nehty.

A proto chodím ráda do práce. Do té své, přesně téhleté, co teď mám.
O práci / O myšlenkách nejen při cestě autem
Tam jsem všechno to, co v partnerských vztazích být nedokážu.
Profesionálně sebejistá žena s úctou i sebeúctou, respektem a sebevědomím, vědomím svého postavení. Svojí hodnoty pro tým.
I s kousíčkem lásky. Přijetím. Ne od Nevztaha. Od jiných kolegů. Od šéfa.
Růže dělající radost trní, s mírou ženskosti, která tam stačí.
Mám místo, kam patřím.
Dvanáct hodin pětkrát týdně.

…

(Ale asi se zas jen opakuju, jak jsem si to tak pročítala zpátky…)

Komentáře:

  • Liška 7.9.2018 at 10:21

    No dobrý! A to přebíjení není nic blbýho, to je kreativní přizpůsobení, ze kterýho vzniká řada dobrých, hodnotných, užitečných (pro sebe i pro okolí) vlastností; těch tvých, cos vyjmenovala.

    Odlehčující byla věta „Na Baa zřejmě jezdí síct trávu pravidelně.“ Ta je dost vtipná.

  • ratka 7.9.2018 at 14:48

    Jak jsem to ráno četla, první mě napadlo. Boože, to je o mně. A pak jsem si řekla, že se zde podobné typy prostě jen hledáme a nacházíme.

    Dnes jsem dvakrát spadla z kola, protože jsem nešika. Nejdřív jedno koleno krvavé,pak i druhé a rozbitý deštník. A pocity debila.
    A že jsem něco zapomněla. Nojiste… s mým autem které jsem chtěla dnes půjčit synovi na chalupu odjel manžel a přijde hodně pozdě.

    A bude to furt horší.

    A je to napsáno moc pěkně, to pokaždé obdivuji…a beru si ponaučení, že tímhle (chci dokonalost, nesnesu nedokonalost, snažím se, ať se snaží i ten druhý) trpí i muži. Tedy ti loseři :-) Loser vydrží jen s loserem. :-))

  • rulisa 7.9.2018 at 17:07

    Jojo.
    Holky dík.

  • Saul 7.9.2018 at 18:08

    No,já se ještě zamýšlím nad všestranností toho ponku.
    Co třeba jeho součást svěrák,byl nějak prakticky využit?
    Ale to já jen tak,aby pochvaly nad reakcemi byly genderově vyvážené:-o)

  • rulisa 7.9.2018 at 18:16

    Nebyl, i když představy se v tuto chvíli rozvíjejí všelijak, ale zas až tak radikálně definitivní řešení Nevztahových paralelních multivztahů v úmyslu nemám. :-)

  • ratka 7.9.2018 at 18:17

    4.-5. :-)

  • rulisa 7.9.2018 at 18:20

    Jdu si na zahrádku píct na kameni hříbkový karbenátky z mrazáku od loňska a dopíjet tu modrou rulandu.

  • ratka 7.9.2018 at 18:23

    7.my jdeme k synovi slavit 1. narozeniny nejmenšího. Nakonec manžel přijel s autem o hodinu dřív :-))

  • Saul 7.9.2018 at 18:29

    8:
    Jen si užívej Ratko.
    Konkurence nespí a já zitra budu provázet ve Valticích.:-)

  • ratka 7.9.2018 at 19:42

    9. a já vyzvedávat manžela z Mikulova, je tam vinobraní…takže sodoma gomora :-))

  • Saul 7.9.2018 at 20:05

    10:
    Tak hlavně nepřijeď moc brzo ať si pořádně užije.:-)

  • ratka 8.9.2018 at 7:01

    11. mám tam chodit s ním :-)

  • Jirka* 11.9.2018 at 0:30

    Moje babička (učitelka) se mnou často vedla hovory na téma lidské inteligence a občas mě zkoušela nenápadnými testy a blbými logickými otázkami (to rozeznávám až zpětně, tehdy jsem nevěděl, která bije). Mám pocit, že jsem u ní celkem propadl, ale hlásila se ke mně furt :-) Ale myslím si, že mě tím nasměrovala úplně opačným směrem, než chtěla (anebo dokázala dobře skrýt, co chtěla). Co si pamatuju, tak často říkala, že vysoké IQ je sice trochu danajský dar, ale člověk si může diktovat, na jaké úrovni se bude s lidmi bavit – to jsem dlouho nechápal a postrádal jsem smysl takového jednání. Naštěstí jsem měl příležitost si u několika momentů v životě dokázat, že mezi tu „horní úroveň“ rozhodně nepatřím a rád si ponechám svobodu výkyvů na obě strany.
    Nejspíš jsem se ale dostal do situace, kdy jsem dost blbej na to, abych si věci opakovaně komplikoval, a zároveň si svůj „hendykep“ neustále uvědomoval.
    To se samozřejmě promítlo i o vztahů a schopnosti někoho u sebe snést.
    Nevím, jestli je to podobný důvod jako u tebe, Ruliso, ale dokud nezblbneš, tak nemáš asi šanci :-)
    …
    Ježiš, oni dávají „Záhradu“ můj oblíbený film! Vždyť to je právě o tom, o čem tady píšu! O tom, že plánovaně zblbnout není až tak lehký, jak by se mohlo zdát :-) Jdu se dívat, zas budu mít kruhy pod očima hergot…

  • rulisa 11.9.2018 at 7:26

    Jirko*, děkuji za povzbuzení!
    Vzhledem k pozorované tendenci vývoje mého IQ bych mohla mít tak za čtyři pět let silnou šanci na vztah. :-)

  • rulisa 11.9.2018 at 7:29

    Ale jinak myslím, Jirko*, že babička by z tebe nebyla až tak zklamaná. Její vliv a snaha určitě nezapadly

  • ratka 11.9.2018 at 7:34

    14. Můj vztah k muži se zásadně zlepšil od doby co jsem zblbla…Z jeho strany je to naopak :-)) Moje zblbnutí bere jako křivdu a nespravedlnost. (už se do všeho neseru)

  • Jirka* 11.9.2018 at 8:44

    Příroda nám v tom ochotně pomáhá – v první půlce života dodá ke zblbnutí potřebnou dávku chemie a v té druhé se věnuje spíš alternativním bio metodám :-)

  • ratka 11.9.2018 at 9:39

    I to potenciální „zklamání“ podléhá erozi a proměňuje se

  • Jirka* 11.9.2018 at 10:53

    Ano, říká se tomu „kompost“, který je často užitečný, ovšem v úplně jiné funkci, než původně plánoval :-)

  • rulisa 11.9.2018 at 20:14

    Kompost dobrý.
    A 17 eště víc. :-)

  • Jirka* 13.9.2018 at 0:45

    Doufám, že jsem tě, Ratko, nenaštval, nebo dokonce neurazil tím kompostem. To ta eroze a proměňování :-) To spíš hrozí těm zahnívajícím, zbavených motivace. Krátkodobě to nevadí, ale nesmí se to přehnat, je dobrý mít tu hranici, moment, kdy člověka něco nakopne. Všeho trochu :-)

  • rulisa 13.9.2018 at 7:27

    Stoprocentně jsi Ratku nenaštval, akorát už ji prostě nenapadlo, co napsat. :-)

  • ratka 13.9.2018 at 7:28

    21. JIrko, on se to těžko řídí. Dnes beru motivaci z minulosti jako něco pozitivního díky čemu se mi podařilo to nebo ono, ale vzalo mi to i dost vnitřního klidu. To že dnes opravdu slábnu a síly mi ubývají vlastně jen ubírá z toho co jsem si „nahrabala“. Teď jen pouštím a dávám. Co hnije vyhazuju…o zbytek jsem postupně připravena.

  • ratka 13.9.2018 at 7:29

    22. anebo naopak, napadlo :-))

  • rulisa 13.9.2018 at 8:30

    23
    „Dnes beru motivaci z minulosti jako něco pozitivního díky čemu se mi podařilo to nebo ono, ale vzalo mi to i dost vnitřního klidu.“
    Přesné.

  • Jirka* 13.9.2018 at 10:54

    Já se teď nacházím v období, kdy mám pocit, že jsem to s tím nelpěním na hromadění majetku a dokazování velkých skutků přehnal. Možná proto nebudu mít za čas z čeho brát – morálně myslím. Například jsem v situaci, kdy je v mém domě hodně věcí a konstrukcí na hranici použitelnosti a může se brzy stát, že se ze mě stane „špatný hospodář, který pošpinil snažení předků“. Navíc jsem teď před náročnou rekonstrukcí zubů a nemám ani na ně (vzali mi deset kusů, odhad nákladů cca 160.000,-), připadám si jako vykradený trezor, ale zase je to dobrá metoda na hubnutí :-)
    Z nedostatku peněz jsem se nikdy nehroutil, ale nejspíš proto, že jsem je zatím moc nepotřeboval na důležité věci. Například pomoct kamarádovi s děravou střechou u chaty, kam jsem často jezdil, apod.
    Vím, že o penězích tady řeč nejde, ale spojité nádoby to, bohužel jsou, jakmile se jedná o zdraví a zajištění zmíněných základů bydlení. Rulisa s tím má teď čerstvé zkušenosti :-)

  • rulisa 13.9.2018 at 11:11

    27
    To ti nezávidím. Mám pocit, že to zajišťování základních potřeb a hmotných věcí je s každým přibývajícvím rokem věku namáhavější. Asi by to vážně měl člověk dělat, dokud je mladej, blbej a plnej k činorodé aktivitě vedoucích stereotypů, jak by co mělo bejt. Dokud na to ještě má energii.

    Ale i na stará kolena se to dá, když se musí.

    160 tisíc za deset zubů – to jako fakt? Lacinější varianta není?

    Můj otec dal podobně nehoráznou sumu za ty nově nasazený – a všechny musely ven, protože mu rozjely ukrutnou parodontozu.

  • ratka 13.9.2018 at 11:18

    27. hmmm, tolik peněz na zuby. A třeba je tvé tělo vůbec nesnese a stejně skončíš u levných nasazovacích.

  • Jirka* 13.9.2018 at 11:47

    Tohle je téměř nejlevnější varianta navrtaných zubů na hmoždinky, jejich cena se pohybuje od 15 do 30 tisíc za jeden kus (když nepočítám nějaké módní výstřelky), ale těch funkčních potřebuju „jen“ osm, z toho čtyři jsou nutné minimum, abych konečně opustil kašovitou stravu – ještě chvíli a vydám kuchařku o bramborové kaši stokrát jinak :-) Zrovna včera jsem se mohl potrhat smíchy, když jsem stál u lednice – do jedné ruky jednu věc, do druhé druhou a třetí, tak jsem si potřeboval při zavření dveří pomoct pusou a strčil jsem podvědomě okurku do zubů, a ta okamžitě vyjela na podlahu :-)
    Levnější varianta nasazovacích zubů samozřejmě je a určitě si ji nechám vysvětlit, ale bojim se, že to bude znamenat další bourací práce, aby šla náhrada udělat v celku – mám ty výtluky dost rozhozené po částech. Asi to rozhodnou stejně ty peníze, pravděpodobně si zaplatím dva vpředu na hmoždinku a zbytek nasazovací, nebo nějakou dobu budu bez. Stejně se to musí minimálně tři měsíce hojit, ještě mi tam překáží nítě :-)

  • rulisa 13.9.2018 at 11:59

    Mohl by sis zkusit nechat nastřelit napřed třeba jen dva, abys věděl, co to udělá? Abys nedopadl, jak píše Ratka a jako dopadl můj otec.

  • Jirka* 13.9.2018 at 23:07

    Ano, chci se domluvit, že přední dva nechám udělat na hmoždinku samostatně, protože ostatní jsou vzadu a vedle sebe, takže by tam šly nějaké nasazovací, ale zase nechci trávit zbytek života skládáním puzzle každý ráno a večer… Mám termín v půlce října, kdy se to rozhodne, tedy doporučí nějaký postup a pak ho budeme porovnávat s mými možnostmi :) Taky se může stát, že se rozejdem a změním ordinaci, protože mě částečně do těch problémů dostali a chtějí určitou část řešit jinak, než chci já (a co doporučuje specialista, který mi na stomatochirurgii prováděl tu demolici – původně měla být větší).
    Lidi, choďte na kontroly a sebemenší prasklinky a začínající kazy okamžitě řešte :-)

  • rulisa 13.9.2018 at 23:12

    Šmankote… Doufám, že tohle mě nepotká a o zuby budu přicházet postupně a přirozeným procesem stárnutí…
    Asi bych neměla důvěru vložit tak závažný a nákladný úkon do rukou někoho, kdo se na mě nějakou chybou už podepsal.

  • Jirka* 13.9.2018 at 23:25

    Kazy, přikryté plombama a korunkama. Zbytek je moje chyba špatného čištění mezizubního prostoru a oddalování vysprávky jednoho úrazu.
    Doporučuju cca jednou za pět let zajít na panoramatický rentgen a pořádně nechat prohlídnout snímek klidně více lidmi. To, co mi vysvětloval ten jiný zubař, znělo rozumně a logicky, hlavně už poznám, co na rentgenu je problém a co ne.

  • ratka 14.9.2018 at 7:08

    34. mám pod plombami uděláné tzv. kanálky. To ti odstraní nerv a vyplní tvrdu hmotou. Zub je mrtvý, ale funkční faktickky nafurt. Takhle mám udělané zuby (a na nich korunky) 30 let a víc. Chybí mi dvě osmičky a šestka. Druhou bylo nutné symetricky vytrhnout, aby zuby dosedly. Mám korunku i na osmičce.

    Tedy neznám lepší způsob ošetření zubu, než ho zachraňovat vyplněním (zabetonováním) kořene. I když nemáš korunku, funguje jako držák můstku etc.. Mamince takhle zachránili zub, když byla u nás v Rakousku, později po mnoha letech ji zůstal jako jediný zub, který držel zubní náhradu.

  • ratka 14.9.2018 at 7:10

    35. zubařům se do toho moc nechce, je to pracné…

  • rulisa 14.9.2018 at 7:14

    A dá se to udělat i zubu, kterého je půlka pryč a jeho tvar už je namodelovaný jen plombami?

  • ratka 14.9.2018 at 7:32

    37. ano

  • rulisa 14.9.2018 at 7:37

    Tak na to zkusím přesvědčit doktorku, až zanedlouho udeří ta neodvratně se blížící hodina smrti mých dvou spodních sedmiček.

  • ratka 14.9.2018 at 7:42

    39. jj. ale nahoru pak (možná) korunka. Tedy pokud ze zubu nezbude nic, je kořen. Může se přímo do něj vložit zlatý čep. (to má manžel) Tedy do zabetonovaného kořene, pokud ze zubu nezbude ani kousek.

  • ratka 14.9.2018 at 7:50

    takhle. zubaři se ošívají. řeknou, že takový zub se již nezachraňuje. můžeš říct, ať to zkusí…mám šestku 20 let, nechtěl mi dát ani korunku ale kořeny zabetonoval takže místo drželo. A zubař zde mi uhňácal zub z bílé blomby. Mám ji tam furt.

  • rulisa 14.9.2018 at 7:52

    Rozumím. Jo, ptala jsem se minule, když řekla, že příště už vytrhnout, říkala, že vytažení nervu nic neřeší. Tak prostě zkusím.
    Kdyby tady v česku nebyla s těma zubařama taková bída…

  • ratka 14.9.2018 at 7:59

    42. je to velmi pracné
    http://www.olzadent.cz/cz/uvodni-stranka/pro-pacienty/osetreni-korenovych-kanalku/

    po vyplnění kanálků se čeká… až se zub zklidní, dá se provizorní výplň, aby se mohlo zasáhnout pokud bude nutné. Může to trvat několik měsíců…. až se zjistí že zub je klidný, a nedošlo k zánětu třeba dásní pak se rozhodne co dál. stačí blomba…i na půl zubu.

  • rulisa 14.9.2018 at 9:48

    No, a jedna z těch sedmiček mě začla bolet. Doufám, že je to jen psychický a že s průběhem víkendu se to z hlavy vytěsní. :-))

  • Jirka* 14.9.2018 at 10:09

    44) To je přesně ten postup, který jsem zvolil já :-)) že je to asi psychosomatický :-)
    Dej tomu čas přes víkend, nebo ještě celý týden, ale když to nepomůže, nech si s tím něco udělat, nebo dopadneš hůř – nechci strašit, ale kontrola o co jde, je určitě namístě.

    35) Ratko, takhle vyplněných mám asi šest zubů – dokonce některé z nich šly taky pryč, možná dva – protože se mi urazily vršky, většinou v místě vysprávky umělou hmotou – zub se zeslabil a při neopatrném kousnutí jsem ho urazil u dásně, nebo ve zmíněném místě. Pamatuju si na sérii zákroků endodoncie, kdy jsem na čištění a vyplňování kanálků chodil asi rok a půl v kadenci jedna návštěva měsíčně. Když mi ta série skončila, tak jsem zez zvyku přišel zase a sestra mě „vyhodila“, že už mám všechno hotové (jak jsem tam byl zvyklý chodit pravidelně). Potom právě následovala dlouhá přestávka, kdy jsem byl přesvědčený, že mám zuby na dlouho spravené a „vydřevěné“ a nemže se nic zásadního stát.

  • rulisa 14.9.2018 at 10:24

    Už mě bolej obě…

  • Jirka* 14.9.2018 at 10:41

    :-)
    Kup si Stopangin ve spreji, cákni na sedmičky, ony na hodinku zdřevění a dají ti možnost zapomenout. Pak se ukáže, jestli jít do křesla zubařského, nebo zůstat v tom svém :-)

  • ratka 14.9.2018 at 13:57

    45. no to jee tedy blbý :-(

  • rulisa 14.9.2018 at 14:03

    47
    Stačily dvě hodinky fofrů v práci.
    Stopangin nemám ráda, dycky po něm dostanu zánět průdušek, páč mi to z krku vyžene o patro níž.

  • Liška 14.9.2018 at 14:34

    Ha, těším se, že to tady přečtu, juchů!
    Asi před spaním, to bude super.
    Vidím, že je to o zubech: tak přeju úlevu!

  • Jirka* 14.9.2018 at 14:59

    To já si na Hurvínka u Lišky musím vzít týden dovolený.

  • Liška 16.9.2018 at 13:38

    25 – další důkaz, že nic neznám. Jananas?! Novida.

    Jirko*, to je dost zvláštní období, co máš s těma zubama teď, to by mi připadalo hrozně dlouhý.

  • ratka 16.9.2018 at 18:03

    52. Jananas byla na vinobraní. Odešla jsem při první písničce :-(

  • barča 18.9.2018 at 7:58

    Ahoj zdravím,
    Nevím co říct, snad jen, že je to těžký, odpoutat se, uzavřít a nechat být (chápu to) – když se vídáte denně v práci.

    vrátila jsem se z dovolené. moje dovolená též malinko nevšední. Ve zkratce prožila jsem si nečekaně krásný románek asi se 120 letým pánem, nechutně bohatým, pražákem. (pražák to je diagnoza) Měla jsem nádherný noci – co je smutné i krásné zároven – nikdy mi žádný muž nedal v posteli to – co právě tenhle muž- absolutní „anatomická“ kompatibilita. Nevadí, že to skončilo, důležité je, že to bylo. To se počítá. :-)

  • barča 18.9.2018 at 8:15

    Přeju všem hezké klidné babí léto :-)

  • ratka 18.9.2018 at 8:51

    54. :-)) díky za úsměv po ránu. Mé babí léto je extrémně hektické :-)

  • barča 18.9.2018 at 10:23

    56. Ratko, rádo se stalo. :-) věřím. však mě to taky už brzy začne.

  • Liška 19.9.2018 at 22:24

    54 abrčo
    óóóó, tak to byla dovolená s velkým. S velkým D :- )

  • barča 24.9.2018 at 8:22

    58. Liško, byla.
    Vypadá to, že pán má stále zájem, chce za mnou přijet…..psal mi, volal mi…..tak uvidíme, jak se to ještě celé vyvine.

  • SV 24.9.2018 at 16:18

    aau……

  • Liška 26.9.2018 at 19:19

    59
    no, tak to já bych už se držela zpátky, aby se to nějak nerozjelo pro jednoho nebo druhého vztahovým směrem. Asi jako u ru; tam bych se nevracela vůbec, bála bych se, že se budu zraňovat, a to pro mě osobně je snazší to utnout a vydržet (byť to je nějakou dobu nepříjemný a smutný), než se pouštět do dobrodružství.

  • rulisa 26.9.2018 at 20:00

    61
    No, já bych se bála, že dalším setkáním z všednodenní reality a snahou na něco navazovat se buď pokazí to hezký, co bylo třeba jen kouzlem tamní chvíle, a nebo že se skutečně vyvine něco dalšího, já se zamiluju – a on mi umře.
    Že se ozval on a chce pokračovat, na tom nic divného není, pokud je opravdu o tolik starší, to ti chlapi už na výběr tolik nemají, takže jestli to bylo hezký a ku spokojenosti oboustranné, je to pro něj něco jako zázrak.

    Ad já – u mě nejde o dobrodružství. Na to bych si mohla hledat novější krev a maso. Naopak. Dobrodružství mi už přijde hrozně unavující a energii žeroucí. Potřebuju někoho známého, poznaného, klid v tom setkávání se, chybí mi přítel v tom slova smyslu, nevím, jak to popsat, ten uklidňující hřející odpočinkový neadrenalin, co s někým je, když se znáte léta a víte oba, na čem jste, znáte reakce toho druhého a ony přicházejí tak, jak je čekáte… něco jako preludování oblíbených melodií na klavír dvouruč (resp. čtyřruč)…

  • barča 26.9.2018 at 21:31

    62. první odst. přesné. ale zase si řílkám, ozval se, chce se vidět….nebudu se tomu bránit. dopadne to tak, jak to má být. (obě varianty jsou správné)

    druhý odst. dtto

  • Liška 27.9.2018 at 11:34

    62
    2. odstavec
    Dobrodružství emoční to pro mě je, je to rozdmýchávání. Ne dobrodružství z novoty, ale z opakovanýho potěšení, který by mě zasahovalo. Oblíbenec a krásná společná melodie, která pak jde domů za manželkou, to je pro mě větší nářez, po kterým spadnu až shora z té melodie až dolů. Brzda plyn :- ))) Já jsem opatrnej řidič a radši nejsem řidič vůbec a nevyjedu. Tolik prožitků je na mě moc. A někdo jinej to snese a je emočně spíš v plusu, já ne.

  • rulisa 27.9.2018 at 11:47

    64
    Na druhou stranu – pro mě je to jednodušší a míň časově i energeticky náročný než prožívat ten urputnej začátek něčeho novýho. Nejistýho. Co stejně na 99 % dopadne zas blbě.

  • rulisa 27.9.2018 at 12:00

    Při každým vejletě si říkám – třeba potkám nějakýho single samošlápka, jako jsem já, stejnou krevní skupinu, a příště už vyrazíme spolu…
    No, zatím jsem nepotkala. :-)
    Tak jsem ráda za to, co je.

  • Liška 27.9.2018 at 17:26

    65,66
    Ty začátky jsou náročný. Do toho si říkám, že už nejdu, pokud to bude jen trochu náročný. Kdyby to bylo úplně splavný, tak jo, ale taky nic takovýho, nikoho takovýho nepotkávám. Leda kamarády zadaný a to je fajn, to je pro mě lepší mít několik kamarádů v klidu, svbodně, protože o nic nejde, než jednoho partnera na nějaký svý emoční houpačce. To snad už radši sex nikdy.

  • rulisa 29.9.2018 at 12:05

    „…v klidu, svobodně, protože o nic nejde…“
    Scházíme se na tomtéž.

  • Jirka* 29.9.2018 at 12:20

    Takže to je vlastně taková „vztahová prokrastinace“ :-)

  • rulisa 29.9.2018 at 12:30

    Ano!

  • Liška 5.11.2018 at 11:42

    Doufám, že jste pracovní nápor zvládli a teď přijde nějaká nová vlna, novej rytmus a nebo taky novej někdo!

  • rulisa 5.11.2018 at 20:19

    Taky doufám. Zatím jsme ještě dopředělávali nepodarky. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.