Vážení mudlové, ano.

Nejlepší jsou ty věci, do kterých člověk vpadne neplánovaně.

Třeba skrze naplánovnou schůzku za účelem seznámení, ze kterého nakonec nevzešlo nic.
Jen ten nový mobil.

Když jsem ten lednový článek psala, bylo to spíš ještě stéblo na chytnutí se. Že když nic, tak aspoň občas ty kešky.
Dneska je to svět.
Úžasný, nově objevený a ještě pořád objevovaný svět. Otevřený novým mobilem, ze kterého se stal nejúžasnější nový předmět v mém životě hned po plynovém kotli.

Normální smrtelník neregistrovaný na patřičných stránkách, takzvaný mudla, nemá představu, jaké vzrušení poskytuje i jen pouhé otevření tamní mapy s kolečky, zelenými, oranžovými, tmavomodrými, bledě modrými… žlutými…. Není keška jako keška, každý druh odlišený barvou kolečka se loví trochu jinak. Kešky tradičky, nejjednodušší, prostě se jde či jede a najde se na souřadnicích, multinky, kde se musejí napřed nasbírat na více zadaných souřadnicích indicie a pak nějak vypočítat souřadnice úkrytu reálné finální keše, mysterky, kde se souřadnice luští z listingu čili slovního popisu keše, přičemž šifer, kódů a úkrytů pomocí slov či obrázků v tazkzvaném listingu keše je nespočet a člověk sám musí přijít na to, kde je fígl… A pak si člověk přidá to těžší, třeba wherigo či revers keše, kde nemá informaci o souřadnicích, jen o vzdálenosti, a přesnou polohu keše hledá podle opakovaných měření oné vzdálenosti při změnách svojí polohy… A virtuálky a earthky (ty mě nebaví) a noční keše (se světýlkama, co jsou vidět jen v noci při posvícení čelovkou)…

Nejvíc keší je ve velkých městech. Ale to jsou z 99 % keše pro mě nejnudnější. Těžko se loví nepozorovaně, musí se člověk pekelně snažit a furt hlídat okolí. Furt okolo choděj lidi. To mě moc nebaví. Z důvodu přelidněnosti okolí tyhle keše nemívají moc prostor pro nějaké netradiční provedení nebo pro luštění, jak je rozmontovat a dostat se k logbooku, zato mívají největší úmrtnost – mudloničení čili vymudlení.

Baví mě keše přírodní. Venkovní. Ty, co se musejí na daných souřadnicích hledat občas v nevyzpytatelných a všelijak lišácky záludných úkrytech v lesích a skalách a u nesilničních cest nebo aspoň bezpečně za humny vesnic a za kterými se musí chodit buď cestou vymyšlenou namyšlenou v mapách, nebo takzvaně za šipkou, ovšem s rizikem slízání strží, poškrábání maliním a ostružiním, popálení od kopřiv nebo topení se v bažině.

Postupem jara se mi život změnil v kolotoč práce – zahrádka – večer u luštění kešek a přípravy na víkend. Stáhnout si kešky v nějaké oblasti do mobilu. Namyslet si trasu. Nebo radši dvě – jednu delší a jednu kratší záložní pro případ horšího počasí. Okruh, nebo jak se poposunout od auta ještě o kousek dál vlakem a kudy se pak vracet k autu. Trasa musí být ujitelná/ujetelná na kole za den i s hledáním keší (přepočet pro pěší chůzi je jedna hodina na cca 2 – 3 km, záleží, kolik je na celé trase multinek), musí být zajímavá i bez keší – tedy hezká přírodní – a musí se na ni ty keše naskládat tak, aby se jich dalo ulovit minimálně šest a aby si člověk nešel zbytečně v protisměru trasy sběru indicií nějaké multiny a nemusel se pak pro finálku kdovíkam vracet. Což občas nejde úplně dopředu přesně poznat, musí se to odhadnout.

Teď, jestli to čtou nějací letití ostřílení kačeři – neb český lovec keší, čilí cache-í, není cacher, ale kačer – nejspíš se chytají za hlavu i osrdečník: Jen šest keší za den??? Jen šest???

Ono totiž je v tom společenství lidí zvykem naskákat s partou do auta či aut a objet, co se dá, od keše ke keši, začít ráno a skončit v noci a pak si hrdě napsat do statistik a logů: „A za ten den jsem udělali rekord 86 keší…“
V životě nikdy neudělám 86 keší za den. Připadlo by mi to, že mi ten den někdo ukradl z rychlíku.
Udělám vždycky právě jen tolik keší, abych si všechny pěkně užila a všechny si večer v pohodě vybavila. Jak byly schované, kudy jsem k nim šla, jak vypadaly, která mě rozesmála, která zklamala…

Třeba mě rozesmála keš, co se jmenovala Titanic a nakonec jako Titanic opravdu vypadala. A když ji člověk ulovil, nakonec vypadal, jako by se předtím topil. I když to bylo na suchu.
Nebo keš Nafoukaná – k té si musí člověk donést vlastní pumpičku na kolo. Jinak by se k logbooku nedostal. Nebo Kominická – tam zas loví kominíčka z komínku pomocí dvou hřebíků…

Nemůžu psát detaily. Kdyby to četl někdo, kdo to ještě odloveno nemá, ale chce mít, zkazilo by mu to potěšení z nálezu.

Prostě kačeři jsou takoví ti lidi, co se občas tak divně bloncají, dokud jsou okolo jiní lidi, a pak lezou po kolenou až po břiše, šátrají v pařezech a pod kameny, zkoušejí jestli všechno drží opravdu tak pevně přilepeno a přišroubováno, jak se to tváří, visí hlavou dolů…

Strašně mě to baví. Pokrylo mi to přesně tu potřebu, co jsem měla – hrát si, moct se do něčeho relaxačně zakousnout, zaměstnávat současně tělo i hlavu a být v přírodě. Moct zkoušet a hledat pořád něco nového (teď naposledy jsem objevila způsob, jak coby obyčejný neplatící hráč můžu lovit některé keše určené jen hráčům platícím, tzv. prémiovým, tedy keše obyčejným hráčům neukazující souřadnice). V každé volné chvíli koukám na mapu keší a zkusmo si v hlavě kreslím trasy. Těším se z práce domů, až si otevřu tentýž site a dostanu se k luštění. Můj počítačový stůl je pokrytý vrstvou papírů s různými schématy, náčrtky a výpočty. Mám tam mysterky už vyluštěné a odlovené i mysterky napůl rozluštěné, na kterých postupně pracuju, stačí je dopočítat, i mysterky s několika desítkami pokusů o zlomení šifry, které všechny vedou do nikam… Asi tři, ale já je dám, já je nakonec dám… (Akorát si budu muset osvěžit v paměti, jak se počítají rovnice o mnoha neznámých, mimo jiné asi…)

Geokešingová mapa na mém internetovém profilu se plní kolečky žlutými. Žlutými smajlíky, které naskočí za každou jinak barevnou keš, kterou si na tom patřičném servru zaloguju jako nalezenou.

Jen jeden druh keše asi mít odlovený nebudu – takzvaný event.
Je to zvláštní, ale tak, jak mě strašně moc baví ta hra a jak jsem vděčná všem těm lidičkám, co si se zakládáním keší dávají takovou práci, tak o hromadná setkání kačerů nestojím. Prohlížím si občas fotky z takových setkání, dívám se na ty lidi, jak se tam hromadně fotí, jak si opíkají buřty, pijí pivo nebo společně sbírají odpadky v lese – a přijdou mi divní. Nechci. Nechci být s nimi.
Nechci být s tolika lidmi najednou. Nechci trávit svůj soukromý čas s mnoha neznámými lidmi. Škoda ztraceného dne.
Čím dál méně dní mi zbývá, vím to.

Mám pocit, že čím jsem starší, tím víc mě lidi serou. Sere mě lidská hloupá malost. Nikoli ve smyslu výšky. Cizí i moje. Kódovaná ve slovech jako mysterka nijak těžká.
Čím víc vidím jako seroucí sebe sama (bych si někdy nafackovala, jak trapně se slyším zasmát nebo něco plácnout), tím víc to špatně snáším i u jiných.
A přitom jsem o to víc konfliktní, protože o to víc mluvím na větší rovinu… – Tak trochu čím dál víc moje maminka…?

A tak radši chodím do lesa. Sama. Nějaká ta desítka kilometrů, čistý vzduch, čistá hlava zaměřená jen na mapy a kešky.
Myšlenky, jaké chci.
Přijdu domů a nechci už nic, je mi dobře.

Bylo to krásné léto. A moc se těším na to další. Celou zimu budu luštit do foroty.

Komentáře:

  • Liška

    Vášeň je to!

  • ratka

    2. A nadšení :-)

  • rulisa

    Joo… A štěstí.:-)

  • fousek

    od cervence, co jsem se zaregistroval, uz mam dve kese najdene a jednu nenalezenou. Taky ty hltace, co poziraji vic, nez jednu za mesic, nechapu.

  • Liška

    Mně připadá 6 za den docela hodně; tak akorát na to, abych si večer, když se zalíbením pohlédnu na strávený den, ty kešky nepletla dohromady. Abych z toho něco měla.

  • ratka

    A kdo jsou kačeři? my máme známé keškaře, jsou to vlastně bývalý spolužáci z VŠ. Po zkušenostech s nimi neplánujeme žádný výlet, jelikož se to pokaždé zvrhne v hledání kešek. Zbytek někde čeká, ti co ví si jdou na pivo než se hledači vrátí a jdou opět směrem kde by něco mohlo být. Nějaké jen tak… jít si lesem, nasát vzduch bez smyslu a důvodu. To prostě pro ně není.

  • rulisa

    5
    Tak nějak, obvykle na výletě dělám tak 6 – 8, jen jednou jsem udělala 14, ale to byla skvěle seskládaná série keší přesně kolem dokola jednoho kopce. A dost jsem kmitala, abych je stihla všechny.

    4
    Fousku, gratuluju! Musím se podívat, kteráže je ta druhá, dívala jsem se zdá se mi přednedávnem, ale nějak mi to uteko. ;-))

  • rulisa

    6
    Kačeři vysvětlení v textu, fakt. :-)
    Zřejmě to vzniklo ze špatné výslovnosti.
    Když jdu na výlet s mudlokamarádkou bývalou kolegyní, tak se předem domluvíme a plánuju trasu jen tak přes dvě max tři keše a ne náročné, aby právě nikde moc na mě čekat nemusela. To je výlet pro výlet s druhým člověkem, ne pro kešky.

    Jít si lesem a nasávat vzduch bez smyslu a důvodu jde i mezi kešemi. Jen to nesmíš mít taky znormovaný, jak by to nasávání vzduchu „správně“ mělo bejt a vypadat. :-)
    Třeba já pokud skutečně chci jít lesem jen tak a nasávat vzduch bez smyslu a důvodu, tedy si to užít, tak rozhodně nejdu ve dvou, natož ve skupince. To radši pudu nasávat o samotě po keškách než s někým jiným.

  • ratka

    8. ale jooo, chápu to. i že se tomu dá propadnout jako vášni.

  • Saul

    Trochu mi to mudlování připomnělo, jak už si několik let plánuji pořízení detektoru kovů.
    Že to je možná trochu podobný druh zábavy a vzrušení.
    Občas chodím nakukovat jen na jejich stránky,taky tu investici pořád odkládám s tím,že to i u nás bude asi brzo nelegální,ale zatím se vesele mrcasí(oni si říkají mrcasníci,ale nikdo neví proč)
    http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=archeologie&lang=1&vd=1&mm=20&mm6=0

    No a taky s překvapením zjišťuji,že kromě pár hus znám i jednu kačerku:-)

  • Saul

    opr.10
    „Trochu mi to mudlování….“
    aha,teď čtu,že to není mudlování asi,když je mudla „Normální smrtelník neregistrovaný

  • rulisa

    :-))
    Někdy se mrcasníci a kačeři prolínají, jak jsem si všimla na některých fotkách z eventů.

  • ratka

    12. oba jsou to lovci :-)

  • rulisa

    Jj., v obojím je vzrušení z nálezu. :-)

  • barča

    Blahopřeju k novému koníčku, nové vášni, nové radosti a fandím! :-)

    Mě to připomnělo část mého dospívání, kdy jsem se věnovala orientačnímu běhu:-)
    extra mapy orientačního běhu, po cestách, necestách a hledání schránek.

  • barča

    6. Ratko, letos na dovolené v Černé hoře, též byla rodinka keškařů. A zvládalo se to časově s programem dobře. Inu, každý si hledal a přišel na to své. :-)

  • rulisa

    15
    Ano, má to hodně společného, a dokonce jsou i keše přímo tematicky a způsobem luštění k OB se hlásící.

  • ratka

    16. a vyplývá z toho něco pro mě? :-) jakože jiný to snáší líp :-))

  • barča

    16. néé, nevyplývá. nic v tom dalšího nehledej, ale počkej možná? :-) třeba se taky v tvém zájezdu může nečekaně objevit nějaký keškař, tedy nebude hledat wc, jhak by se mohlo na první pohled zdá, ale něco zcela jiného :-)

  • barča

    19 na 18.

  • ratka

    19. no to asi né… že se v mém zájezdu objeví keškař, nebo celý zájezd keškařů :-))

  • mischka

    S tím sraním sebe sama a zároveň i vůči ostatním to mám tak nějak podobně. Čím jsem starší, tím míň jsem tolerantní k malichernosti a omezenosti druhých. Povětšinou těch, na rozhodování kterých je moje žití něčím závislé. A zároveň i k sobě samé – nadávám si, že neudržím hubu zavřenou, i když dobře vím, že bych měla spolknout jízlivý poznámky, jakkoliv pravdivý, protože dobře vím, že za ty konflikty to pak nestojí.

  • rulisa

    Děkuju. Čekala jsem, jestli někdo najde odvahu se k tomuhle ozvat, a udělala jsi mi radost, že to bylo zrovna takovýmhle způsobem.
    Ano, vystihlas to úplně přesně. (I když bych napsala ne „Povětšinou těch, na rozhodování kterých je moje žití něčím závislé“ – protože takových moc není, myslím, že krom občasného nárazu na úřadech nikdo – ale spíš „Hlavně těch, kteří nějakým způsobem zasahují do mého bytí.“)
    Ještě jednou děkuju.

  • ratka

    22. MIschko, jsi méně tolerantní k malichernosti a omezenosti druhých… a co ke své vlastní? Proč jinak bys srala sama sebe? platí to tedy na obě strany?

  • ratka

    já jsem právě zjistila odkud jsou ti mudlové… je to z Harryho Pottera :-) Už to chápu

  • rulisa

    24
    Obě, Mischka v komentáři i já ve článku, píšem, že to platí i vůči nám samým.

  • ratka

    26. tak jo, snažila jsem se do toho vcítit.

  • mischka

    23. Bohužel mám těch osob, které rozhodujou o mém žití, ve svém okolí dost. Alespoň zatím. A ještě asi 3 roky tomu tak pořád bude. Pak snad už ne, alespoň jsem pevně rozhodnutá jít cestou tak, aby tahle závislost nebyla. A zbylo jen třeba pár těch nepříjemných úředníků… Za necelé tři měsíce měním pracoviště, a to naprosto radikálně, ačkoliv v oboru právě ještě ty tři roky zůstávám. Takže mě čeká navazování vztahů (převážně pracovních) úplně od nuly. A přeju si, abych dokázala navázat bezkonfliktně, objektivně a nezaujatě… A udržela tu svou nevymáchanou a drzou hubu na uzdě :-) Alespoň po nějakou dobu…
    Za poslední rok jsem si párkrát pracovně sáhla na dno vztahů na pracovišti a pořád to trvá. Důvod – nesehnula jsem se, trvám na dodržování pravidel a bráním jejich ohýbání ve prospěch prominentů. Proč? Protože se nedokážu smířit s protekcí, klientelismem a lezením do prdele. A přitom si lezu sama sobě na nervy, že se s tím nedokážu smířit a provokuju a přitom je mi jasný, že jednám sebedestruktivně, ale nejsem schopná to nechat být… Nejsem.

  • Liška

    28 mischko
    hezkyyyyyyyyy!!!
    Smekám!!

  • rulisa

    …a fandím.

  • Saul

    28:
    Taky držím palce.
    Ne že bych chtěl brát optimismus do nové změny,ale je potřeba počítat s tím,že lehké to nebude.
    Za posledních pár let jsem místo měnil několikrát a ty začátky jsou prostě náročný a s postupujícím věkem je to ještě těžší.
    Zařazení do kolektivu je možná náročnější,než učit se na novém místě nové věci.
    Prvních pár týdnů doporučuji si moc nevyskakovat a spíš sledovat lidi a odhadovat jejich charaktery.
    Ta skladba bývá většinou velmi podobná na všech pracovištích.
    S někým se prostě domluvit jde,od jiných se člověk může dočkat jen podrazu….
    Když si člověk časem vybuduje nějakou pozici,tak si i ty svině dají pozor,jestli s ním jít do konfliktu.
    Ale ta pozice je zase vždycky závislá na tom,kdo za tebou stojí a kdo tě podpoří.
    Každopádně mám zkušenost,že těch normálních lidí se kterými se domluvit dá je vždycky většina.
    Jenže i u nich to chvilku trvá,než ti dají důvěru a poznají,že jsi na jejich straně.
    Tak hodně štěstí.

  • rulisa

    Perfekt. To bych měla zkopírovat a vytisknout i pro mládě.
    I když to, zdá se, v novém místě zatím mezilidské problémy nemá, šofér taky není tak „pozičně“ exponovaná profese.

  • barča

    28. Mischko, přeju hodně štěstí a rozumu :-)
    31. tohle můžu podepsat.

  • ratka

    Jsem šťastná že žádné svině a podrazy neřeším… a řešit nemusím.

  • Saul

    34:
    Ty zase musis resit zachody pro turisty:-)

  • ratka

    35. nojo… ale nemusím zkoumat kdo je svině a kdo podráží jelikož mě to míjí, i kdyby byl sviní a podrazníkem tak s ním dojdu na záchod a ukážu mu město. Tedy mám to jako balík…zabaleno všecko dohromady. Na záchod musí všichni.

  • mischka

    31. Saule, díky, jsem si vědomá většiny toho, co jsi napsal. Myslím, že normální člověk, když přijde do nového kolektivu, přistupuje k tomu s pokorou – přijme tedy pravidla, která tam platí a snaží se zapadnout, pokud možno co nejlépe a nejrychleji. A jsem to já, kdo bývá uzavřený a zpočátku čistě profesionální, nenabízející tykání na potkání – až časem a když už, tak mimo pracovní dobu, při nějaké mimopracovní příležitosti.
    Problém je, když je člověk na stejném místě dlouho. Není už schopen té pokory a odmítá přijmout některá nová pravidla, protože pamatujíc „lepší časy“, kolikrát ví, že se s příchody nových vedoucích např. objevuje již xkrát objevené… což je demotivující voser.
    A souhlas – těch normálních lidí je vždycky většina a já se taky s naprostou většinou lidí vždycky bez problémů domluvím. Ale stačí jeden… jeden jediný, se kterým ta domluva nefunguje a který má tu moc. A z osmi hodin denně se stane pure hell…

  • barča

    37. Mám pocit, (nejen já), že na pracovištích obecně „lepší časy“ byly a skončily. Matrix utahuje šrouby všude. (dělám v nemocnici 27 let) byla jsem na různých odd. Ted jsem tam kde jsem, ale co potkávám bývalé kolegy a kolegyně z různých jiných pracovišt – klinik a oddělení, ta situace je vesměs podobná, místy i horší než u nás na co nadáváme.

  • rulisa

    Tak já jsem ten zářný příklad – doufám, že ne výjimka potvrzující pravidlo – že lepší časy na stejném pracovišti můžou i začínat. Když odešla (byla odejita) před pár lety jedna osoba u nás, bylo to, jako když se udělá jaro po několika letech listopadu (viz blog Lišky).

  • Liška

    28-39
    Ano, mám také zkušenost, že většina je skvělá a stačí jeden (s poruchou osobnosti, no, i když tohle diagnostikování není OK) a je z toho peklo pro všechny.
    Další zkušenost mám, když jsou všichni skvělí a část z nich si myslí, že je důležitá a trvalá a všechno jde pořád stejně a oni se nemusí ničemu přizpůsobovat a brát ohled na ty druhé. To pak vznikl rozkol a bylo to smutný a trvalo to skoro rok. Rozchod nevyhnutelný. Tedy odchod některých jinam.
    Který znamenal možnosti dělat si něco po svým a ne podle starejch pořádků, dělat si něco svýho a ne bejt přicmrndávač někoho jinýho, byť skvělýho.

  • Liška

    Zrak mi utkvěl – jak tu pořád voblejzám a číhám, kdy se tu objeví něco nového – na podtitulu
    „Nejlepší jsou ty věci, do kterých člověk vpadne neplánovaně.“

    To souhlasím a jak dlouho víme, platí to i pro mejdany. K tomu přijde paradoxní myšlenka: Nejlepší je to neplánované; to by tedy chtělo si naplánovat. A ono to nejde. Další myšlenka: Jde tomu ale jít naproti.
    (Souvisí to i s psychoterapeutickým konceptem, s gestaltem určitě.)
    Jde tomu jít naproti. Ty neplánované radostné věci se nestanou komukoli a kdykoli. To si myslím. Stanou se jen tomu, kdo je v patřičném rozpoložení, v předpřipravenosti k tomu. A to se naplánovat částečně dá. Ne ten cíl, ale ta cesta – totiž otevřené přijímající rozpoložení, otevřené k tomu, co přijde a že něco přijde a že ze zásady nevím, co to bude, nic nečekám, ale vytvářím v sobě prostředí pro čekání něčeho a ničeho.
    V to já věřím.

    Ověřit zpětně jako metoda se to moc nedá :- )

  • Liška

    41
    a na to rozpoložení navazuje i chování – neodmítání drobných novinek a výzev. (Abyste neřekli, že jsem to vynechala a že stačí se otevřeně rozpoložit třeba na gauč.)

  • rulisa

    41, 42
    U mě je to evidentně otevřenost k neodmítání jen určitých novinek. Asi proto mi z těch setkání s pány vždycky zůstane něco od nich, ale ti páni samotní nee. :-))

  • barča

    41. 42.
    s tímto naprosto Liško souhlasím. Přesně tomuhle já říkám „jít něčemu naproti“ a ano není to vůbec hned, může to trvat měsíce, je to práce hlavně v sobě a na sobě. Vědomě, ale i nevědomě – v tom rozpoložení a směřování.

  • rulisa

    Ehm… holky… a máte nějakou zpětnou vazbu, nějaký ověření, konkrétní případ, že jste takhle proaktivně k něčemu významnýmu ve vašem životě došly, něco v něm změnily? :-)
    Myslím tím viditelně víc, než vaším obyčejným žitím…

  • barča

    45. výsledek. At už to u mě bylo řešení rozběhnuté exekuce, nebo hubnutí, nebo řešení vztahů v práci, nebo právě ted přestavuju byt – delší dobu. Nějakým způsobem jsem „narazila“ na lidi a příležitosti co mi pomohli, podpořili mě.

  • barča

    46. narazila nenásilně, neplánovaně. prostě nápomocné lidi a příležitosti zrovna pro ty věci, „co potřebuješ, co máš v hlavě (dlouhodobě) – to je to nastavení a směřování“

  • rulisa

    46
    To všechno si myslím, že jsou věci, které bys řešila stejně a vyřešila, protože tě k tomu něco dotlačilo. Jsi rázná a máš schopnost s edo věcí velmi intenzívně položit, takže na tom nevidím nic jiného, než co jsi od přírody. To není nějaká radikální změna v životě vycházející ze změny tvého nastavení, myslím.

    Mně prostě přijde, že tyhle věty o otevřenosti a práci na sobě jsou spíš fráze, co člověku psychicky pomáhají, když zrovna na vůbec žádnou práci, natož na sobě, nemá chuť, natož síly. Ale že ve skutečnosti stejně jedem furt jen ten svůj software, co máme nahranej někdy pradávno.

  • barča

    48. schopná a rázná a to ostatní od přírody je jedna věc, ale pak je načasování a správné místo – to dozrání….nebo správná štastná konstelace….plus právě to, že tu tvoji energii někdo podpoří, způsobem, kterýs nečekala, nebo nečekalas tak brzy nebo jednoduše že to přijde a to je právě co si myslím, že když opravdu něco chceš, vnitřně…..nastavuješ se na to a klapne to.

    jistě, můžeme tomu říkat třeba jen náhody. no ale s odsutpem času si říkáš….tyjo, to nemoha snad jen být náhoda…..a je v tom vděk a pokora…

  • barča

    41.42.44.

    Ru, ale klidně to ber jako naši obezličku :-) ale která mi (nebo i Lišce, když o tom napsala) funguje.

  • Liška

    Já to používám spíš pro druhý. Než pro sebe, sebe trochu zanedbávám. A v pokoře mám velký rezervy taky co se týče mě.

  • Saul

    51:
    A to dobre delas,Lisko.
    Jedine z toho muze vzniknout uprimnost, porozumeni a na jeho zaklade potom treba i opravdova Laska.
    Vsechno ostatni je jen spatne maskovany egoismus a chladny kalkul.

  • Saul

    48:druhy odstavec
    Prace na sobe je prave o tom,aby se ten nahranej software pozmenil.
    Bez toho to nejde.
    Leda mozna jeste po nejakym drastickym zivotnim zazitku,nebo vyrazne duchovni zkusenosti.
    Akorat ta motivace k praci na sobe a zmene toho softwaru je du!ezita,viz muj koment k Lisce.
    Pracovat na sobe se da(a musi) taky jen a jen pro naplneni toho vlastniho softwaru.
    To je koneckoncu motivace drtive vetsiny lidi.
    Ne jeho zmena,nebo presah,ale naplneni svych osobnich potreb,ktere jsou v tom softwaru zakodovane.

  • Liška

    52,53
    Asi to nechápu plně. Jen mi z toho vysvítá, že jdu sice dobrou cestou, vím o potřebě pokory a vím, že mi nejde. Právě ta pokora je to, co jsem si od začátku života ryla do softwaru jako synonymum pro mrtvolnost. Mylně. Můj původní software říká: jestli mám být pokorná, to můžu být mrtvá, je to stejný.
    Pokorná co se týče něčeho obecného nebo jiných, to může být i příjemný, ale pokorná se svým vlastním životem, to je pro mě nejtěžší. (pozn.:Skromnost je něco úplně jiného než pokora.) To je pro ěm práce na sobě. Zatím marná.
    Vtip je možná přímo v tom, že pokorná a mrtvá opravdu JE stejný a to je v pořádku. Jenom já to pořád nemůžu přijmout.

  • Saul

    54:
    Misto pokory mas sebereflexi.
    To je pro „otevrene prijimaci rozpolozeni“ ,kdyz uz se mu chce clovek oddat ,asi jeste dulezitejsi.
    Protoze nabizet k prijmuti se muze i to,co za to nestoji.
    Clovek bez sebereflexe si to dokonce k naplneni toho sveho softwaru muze i prat,respektive jeho program si to preje.
    A z toho byvaji jen malery,pred kterymi ta sebereflexe varuje.

  • Saul

    Pokoru beru jako dulezitou pri zpetnem pohledu na svuj zivot.
    Tam se teprve objevi,pro ty co jsou vubec takoveho pohledu schopni,i nehezke veci a clovek je nakonec jinak,nez s pokorou prijmout nemuze.

  • Liška

    Saule,
    vlastně mám před něčím pokoru! Tak to je dobrý – před tím, že nevím, kdy a zda se mi podaří někdy mít před realitou /světem /bohem atd. pokoru.
    Sebereflexe je užitečná pořád. A stejně člověk neví, jestli se povede překonat všechny ty starý scénáře a silný opevnění. Na druhou stranu – v tom je o zábavu postaráno na desítky až stovky let života.

  • Saul

    Ja bych pred „realitou/ svetem “ zadnou pokoru nikdy mit nechtel a ani to podle mne neni mozne,to se da jen predstirat.
    Jen jak jsem psal vyse,jen k tomu jak se clovek kdy v tom svete zachova,pri zpetnem pohledu je ta pokora dulezita,aby odpustil sobe a nesoudil prikre druhe.
    A odtud pak pochazi i ta sebereflexe,ucta k etice jak jsme se bavili u tebe,nebo to u nekoho vezme duchovni a nabozensky presah a tam uz ta pokora ma zase svoje misto.

  • rulisa

    53
    Myslím, že ne. Že práce na sobě je pořád omezená tím SW. Může ho upravovat, přidávat fičurky a pluginy, něco odinstalovat nebo alespoň skrýt z pracovní plochy, ale základní programové nastavení tím nezměníš. Bude pořád pro některé funkce limitující. O tom, že pokud jedeš na 32 bit, nic pro 64 do toho nenacpeš, ani nemluvě.

  • rulisa

    56
    Ano.

  • rulisa

    59
    No a vtip je v tom, že vlastně v tom základním programovém nastavení už má zhusta člověk naprogramováno i to, jestli bude mít víc tendence se „otevírat“, nebo „zavírat“. Čili jak snadno a často bude aktualizovat, rozšiřovat.
    Pak to může vypadat, že někdo na sobě děsně maká – ale on nijak zvlášť nemaká, prostě takový je, furt hrne něco novýho a nemá s tím problém, je na to takhle „napsaný“ – a jiný může vypadat, jak nemaká a kašle na všechno, ale ve skutečnosti se i k malé změně v sobě prodře s daleko větší mírou vynaložené energie než ten první. Akorát že za tu jeho malou změnu mu nikdo nezatleská, je v očích jiných příliš neviditelná. Samozřejmá.

    Co z toho je pak práce na sobě?
    Jak ji chcete měřit? Podle čeho?

  • rulisa

    Upřímně – ač jsem jeden čas to sousloví hodně používala, nejen i, ale především směrem k sobě, tak po další době s odstupem času i vlastního pohledu zpátky ho začínám dost nesnášet. Považuju ho za jedno z nejošidnějších, nejzneužitelnějších a taky nejzrádnějších směrem sama k sobě. Dokáže pomoct, ale i pěkně obelhat.

  • Saul

    61:
    No jo,presne tak to je.
    Vysledek prace na sobe se da merit mirou sebeovladani a schopnosti te sebereflexe.
    Urcite ne tim,jestli clovek dosahnul toho,co si zrovna zamanul.
    To mozna bude teprve tu praci na sobe vyzadovat,aby o to zase neprisel.
    O to, co kdo zmeni v sobe uz neprijde nikdy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.