Dvě noci za sebou.

Víc lidí, víc dějů, odešla jsem od nich, mám potřebu ticha a klidu, nechvatu, míru, jen tak se dívat…
Jasno. Slunce, polootevřený prostor někde na ploché střeše. Taková pergola na střeše.
Je takový dřevěný pididomeček se stříškou, na střeše domu domeček pro panenky se stříškou. Je kolem nepořádek, shrnuju ho rukama na hromádku, nepořádej je i uvnitř toho domečku, sahám dovnitř oběma rukama a chci ten chumel vytáhnout, uklidit uvnitř. Vytahuju hnízdo – v chumlu staré slámy, sena, pilin a papírové drti ptačí hnízdo s jedním šedozeleně kropenatým vajíčkem uvnitř a na tom vajíčku ptačí samička, nějaký zpěvný ptáček, nevím jaký, ale nesedí na vajíčku, vší silou se ho svými pařátky drží a oběma křídly kolem dokola vajíčka přilíplými k hnízdu ho ochraňuje ze všech stran…
Je zvláštní, jak pevně na tom vajíčku drží. Jako klíště.
Vsunuju ho přeopatrně zpátky,něžně a chlácholivě, moje neurvalost, neohleduplnost, moje hloupost, že jsem se napřed nepodívala a rovnou chtěla dělat pořádek…

Tak ať se daří, rodinko, co nejlíp tam spolunažívejte…

Poodcházím, otáčím se, naposledy se rozloučit pohledem.
Z ptačího domečku se kouří.
Hoří.

Skokem zpátky a místo sahání dovnitř otvorem vepředu strhávám stříšku, samička se pořád křečovitě drží vajíčka, ale kolem ní to řeřavě žhne, holýma rukama honem vybírám a vyhazuju ven všechno, co můžu, aniž bych porušila hnízdo, Neuhořte, vydržte… už se zdá, že jsou zachránění, ale v jednom místě se zas začíná zvedat proužek šedavého dýmu, v jednom místě, ve dvou… Chytá ten chumel slámy a pilin pořád znova, stačí jen kousíček nechat, uhoříme nakonec všichni, ta plochá střecha s pergolou je dřevěná, měla bych to zalejt vodou, ale když to zaleju vodou, zastudím vajíčko, zahyne…
Žhne to víc a víc.
Zavírám oči a zalívám… Pláču.

Další noc. Víc lidí, víc dějů. Chtěla jsem se věnovat těm lidem. Být s nimi. Najednou je mezi nimi můj mladší syn.
„Co tady kruci děláš?!!“ křičím. „Měls být na dovolené! Ráno jsi přece odjel, tvrdils, že na týden, to nevydržíš nikde pryč ani dva dny? To mi nemůžeš dát chvilku klid? To tě fakt budu mít na krku furt a furt?!!!“
Skáču po něm a fackuju ho, padá na zem, fackuju ho na zemi, je malej, menší než ve skutečnosti, menší než já, je tak malej, jak byl, když kdysi učitelce, která ho doučovala na reparát z fyziky, ukradl telefon a já ho vyhmátla na nádraží i s telefonem, vytáhla z vlaku a takhle ho zfackovala, na chodníku vedle keře, i teď leží na chodníku a já ho biju, křičím a hořce vyčítám – „Nikdy nebudeš jinej, nikdy se tě nezbavím, nikdy…“ – škrtím ho, tenký dlouhý hubený krček v mikině s kapucí, škrtím ho a tluču mu hlavou o ten chodník, je mi tak hrozně, tak najednou to ve mně všecko prasklo, zabiju ho, napadá mě…

Nechala jsem ho, mám prázdné ruce a prázdno v sobě. Úplně.