Tivoli

Řekla bych, že v generaci předinternetových dětí není nikdo, kdo by tu hru aspoň jednou v životě nehrál. Nenatáhl pružinku, nevystřelil kuličku a nesledoval, jestli to cinkne a kudy a kam se to vrátí zpátky.

Pamatujete, jak jsem (ne)kupovala auto?

http://rulisa.mzf.cz/2015/11/18/jak-nekupuju-auto (včetně komentářů)
http://rulisa.mzf.cz/2015/11/23/je-uzasne-vedet/ (komentáře úplně o něčem jiném)
http://rulisa.mzf.cz/2016/08/10/mam/ (jen první část)

Smířila jsem se s tím, že auto nemám, protože je vlastně ani nechci. A že nechci ani nikoho, kvůli komu bych je měla potřebovat chtít.

Jenže pak tatínkovi v jeho škodováckém autorizovaném servise, kde je se svou Felicií kombi věrným zákazníkem již celých osmnáct let, sdělili, že na dohodu, jakože to auto objednají jako předváděcí a pak mu ho odprodají za pár měsíců se slevou, už to nepůjde, protože ten motor 1,2 TSI do té Fabie kombi, kterou si tatínek hodlal koupit někdy výhledově, se od dalšího týdne už nebude dát objednat. Protože se už nebude vyrábět. A tudíž už se nesmí ani předvádět.

A tatínek další den, v pátek, poslední den posledního možného týdne objednání, tu novou Fabii kombi se starým výběhovým motorem 1,2 TSI objednal.

Se silnější variantou onoho motoru, s hagusy a opět ve tmavošedé metalíze, jako byla ta Felicia. Než se z většiny oloupala. Hořce se smířil s tím, že nelze splnit jeho požadavek, aby mu auto dodali bez posilovače řízení a ovládání palubním počítačem. Alespoň tedy hrdě odmítl parkovacího asistenta, že toho on nepotřebuje, že přece parkovat umí.
Druhý den, poté, co jeho žena doma potěšeně zavzdychala – No tak hurá, tak to třeba zkusím i zas jezdit, když ta nová auta už všechna mají parkovacího asistenta – šel doobjednat parkovacího asistenta.

A pak zvedl telefon a zavolal mně. Jestli bych nechtěla tu starou Felicii. Že by mu za ni sice v servise odečetli protihodnotou tolik a tolik, ale že v servise řekl, že by si to možná vzala jeho dcera, tak že mu jako dobrému zákazníkovi nabídli, že by to šlo tak nějak zašolichat, jakože jemu odečtou a já jakože zaplatím míň, takže by mu sice neodečetli tolik, ale něco jo a já bych mohla mít autoa ode mě by chtěl jen to, abych si zaplatila převod, aby to auto už nebylo psané na něj…

Nadechla jsem se a pomyslela si něco o tom, že kdyby nebyl dělal ofuky před necelým rokem, mohla jsem mít vyřešeno bez kupování Fiata a vrážení peněz do jeho oprav – a pak zas vydechla. Váhavě, tak nějak opatrně, páč jsem cítila na druhé straně telefonu to téměř radostné natěšení, jak zaplesám nad darem auta, jsem mírně zadrhlá sdělila, že sice toho Fiata moc ráda nemám, ale že si nejsem jistá, jestli pro mě má cenu, abychom drželi a živili další auto, a navíc že nevím, kolik je na tom ekodaň…
Z druhé strany telefonu o stupínek méně radostně natěšeně mi podobně zadrhlý hlas sdělil, že jestli si to nechci rozmyslet, že stát se může cokoli a když mladej někde toho fiátka rozstřelí, budu pak zas horko těžko hledat nějakou cenově přijatelnou náhradu. A spolehlivou, jako je tohle auto, celých osmnáct let udržované v autorizovaném servise, s čerstvou technickou, akorát trošku prorezlé… A že neví, co do toho motám jakou daň, když on za to přece nic platit nechce, jen ten převod…

Tak jsem řekla, že dobrá, že si to tedy rozmyslím.

Roztočilo se kolo zjišťování, ptaní se, po známých a na dopravce, jak a co a má to cenu – nemá to cenu, můj bývalý spolužák pracující jako opravář v tom servism, že mi to auto když tak zhlídne, a nafotit pro jiného tady zdejšího, ať aspoň řekne názor, a má to starou, nebo novou tvář, ptají se mě kolegové z práce, nejsem schopná si to vybavit a nafotit jsem to zapomněla, fotila jsem ty rezavý fleky, a tatínek neví, neví, co je fejslift, ekodaň jsou prý tři tisíce, tatínek se ještě stále suše příkře odmítá bavit o nějaké mojí pitomosti, o které mu nic neřekli v tom servise, takže ekodaň pro něj prostě neexistuje, pojistku převede na mě, aby nebyla na něj – ale to nepude, tati, musím si uzavřít novou za jiných podmínek, budu ji mít dražší, nemám tolik bonusů – proč by to nešlo, převede ji na mě tak, jak je, ta tatínkova pojistka je totiž úúúžasně výhodná, má v sobě současně i havarijní pojištění s přihlédnutím ke stáří vozidla – Ježíšmarjá…

Postupně ubíral ze všech svých počátečních požadavků, postupně tak, jak jsem proti nim postupně začala něco namítat. Když ustoupil i z nutnosti převést auto ze sebe na mě, pochopila jsem. A současně našla na netu článek, že ekodaň se má vbrzku navyšovat.
Vím, že swiftíka jsem se zbavila snadno, rychle a za peníze právě proto, že měl ještě technickou a současně hlavně zaplacenou ekodaň.
Tak ať je z krku i u feldy a auto od ní osvobozeno, kdyby v budoucnosti cokoli, a tatínek ať už se o nic nemusí starat.
Ať mu můžu prostě jen udělat radost, že to svoje milované, osmnáct let opečovávané auto nemusí dávat někomu cizímu, někam kdovíkam, do kdovíjakých rukou a zacházení. Na jatka.
Vemu si ho na dožití.
Ještě pořád mu dlužím za byt přes dvě stě tisíc, tak mě čtyři za přepis a šestnáct set za pojistku nezabijou.

Zavolala jsem mu, že jsme to zvážili, a že to druhý auto a navíc s tak velkým kufrem nejspíš využijem. Že to teda vemu a že si je chci fakt přepsat na sebe, abychom se nemuseli handrkovat o nějaké plné moci a abych ho nemusela otravbovat s vyřizováním, kdyby cokoli kdykoli…

Měl radost. Nikoli téměř, ale zřetelně.

Už mu v servise i potvrdili, že existuje ta ekodaň.

Překodrcali jsme se telefonicky a oflajn přes papírování, plné moci, vyplňování a tatínkovy instrukce mně, co jak mám udělat, pro jistotu vždycky nejmíň třikrát podané, což mě uklidnilo, že i tatínek už snad ví, co má udělat, takže když jsem včera pro auto přijela autobusem (zelená jak sedmica, půl cesty na služebním sedadle vedle šoférky, páč jinak bych potupně vrhla taky nejmíň třikrát), trošku mě zaskočilo, že ofocený techničák pro pojišťovnu nemá – ještě pořád tvrdil, že si to tam prostě pak zajde zrušit, ať se o to nestarám… Ale to jsme napravili snadno, aspoň mě mohl ukázat v práci paní vrátné a mně mohl ukázat, v jak krásném výzkumném ústavu s krásnými laboratořemi a s krásnou svou pracovnou s počítačem a kopírkou a vlastní ledničkou na alkohol teď pracuje.

A pak doma přiznal, že už ho to v těch sedmdesáti devíti letech věku přeci jenom začíná zmáhat… opět zadrhl… tak nějak už ho to tolik nebaví… a že přemýšlí, že už by toho opravdu nechal a dělal jen na baráčku po babičce a na zahrádce…

Řekla jsem No konečně.
A honem se povzbudivě usmála a honem formulovala pokus o vysvětlení, že je potřeba užít všeho… Blablabla…
Někdy jsem skutečně taktní po něm.

Poseděli jsem u nich, vyřídili i dost jiných rodinných věcí, vnutila jsem tatínkovi ty čtyři tisíce (za evidenčku mi chtěl vracet dvě stě), zkusila jsem si projet novou tatínkovu Fabku („Jak se ti s ní jezdí, tati?“ – „Hrozně. Motor není vůbec slyšet, nevím, kdy mám nastartováno a kdy ne, když šlápnu jen maličko na plyn, vystřelí to dopředu, když zabrzdím, stojí to na fleku a volant vůbec necítím v ruce, to je jak na trenažéru v autoškole, vůbec necítím, kam jedu…“) a na základě onoho usoudila, že Felda bude líná na rozjezd, tupá na brzdy a s mírně rachtajícím řetězem převodů. A šla jsem si převzít starou dámu.
Při se u ní, už jen mezi námi dvěma, jsme se s tatínkem ujistili o oboustranné spokojenosti s uzavřeným „obchodem“.
„Děkuju, že sis to auto vzala,“ řekl tatínek. A začal jihnout.
„To je dobrý, nemusíš nic…“ řekla jsem já, a jihla taky.
„Mám tě rád.“ Řekl. Jako vždycky. Objal mě. Jako vždycky. I já jeho, řekla jsem jako vždycky.
Nejbližšího mi průvodce celým začátkem mého života.
A věděla jsem, že i to auto budu mít ráda.

A odjela na skok k mamince, protože prý v týdnu zvracela, tak jen se podívat, jak je na tom a jestli něco nepotřebuje.

Potřebovala. Dvě a půl hodiny vykládat, jak jí všichni ubližují, snaží se ji obelhat, podvést, okrát, přiživit se na ní, zlikvidovat jí kytičky na balkóně, počítač na dálku, ba celý byt… a přitom dovytírávala záchod, kde si zas šoupla splachovadlem, takže vytopila sousedku pod sebou, a vykládala, jak v koupelně kvůli přestavbám v baráku smrdí odpady, přičemž v lavóře na vaně kvasilo odhadem několik dní namočený prádlo.

Nakoupit ani pomoct s úklidem nechtěla, zvracet jsem ji neviděla ani jednou, ale chtěla pomoct opět naučit psát texty a tisknout na tiskárně, po další hodině a půl, kdy jí to nešlo a za všechno jsem mohla já (neradila jsem dost včas, nebo radila špatně, nebo radila něco, co ona nepotřebovala, nebo radila ve špatný okamžik, takže jsem ji rušila v soustředění, takže nakonec si to omylem všechno neuložené smazala a tvrdila, že to udělalo zas to, jak v baráku kopou, ať z ní nedělám blbce, že ona přece ví, že s tím nic neudělala, jen jí to tam začlo lítat přes sebe, tak psala dál, a že za to nemůže, tak jsem řekla, že nikdo jiný než ona jí do počítače neleze, takže si za to opravdu může sama, a jestli by nebylo lepší, aby si to napsala perem a já že jí to do toho počítače přepíšu, tak začala ječet, že už nemůže nic, když je ode mě seřvaná…), jsem se sbalila a utekla.
Už jsem taky nemohla.
Klepaly se mi ruce a chtělo se mi zvracet.

Sedla jsem do auta od tatínka a jela pryč.
Proti fabce i pidifiatu těžkopádně, s pomalými rozjezdy a tupými reakcemi na brzdu, ale klidně a jistě na silnici, s rozvahou přenášenou na mě současně se vzpomínkou na tatínka. Na nejbližšího mi průvodce celým mým začátkem života. Vždycky.

Znáte hru Tivoli? Vystřelíte kuličku, nahoře to cinkne a pak se kulička vrátí zpátky dolů, jen o kousek jinam, vy víte, že se ta kulička vždycky vrátí dolů, jen sledujete, kudy a kam přesně…

Tak mám Felicii kombi 1,3 mpi. Těsně po technické a poslední servisní prohlídce s výměnou náplní v autorizovaném servisu, má 208 tisíc najeto, druhou sadu kompletních skoro nových zimních kol na diskách, centrál s odumřelým dálkovým ovládáním, mlhovky, hagusy, příčníky a okýnka na kličku, páč elektriku v nich odrovnaly už před šestnácti lety moje dvě mladší sestry, a má – !! – stojánek na kelímek na kafe. Dokonce tři. Dva vepředu a jeden vzadu.

Mám ji ráda.

Komentáře:

  • fousek

    se u rodičů povahové vlastnosti s věkem hodně zvýrazňují, že jo. Budeš moct vozit kolo v kufru, když máš kombíka.

  • rulisa

    Jo, obojí. :-)

  • Liška

    Kde je ta voda? Tivoli ji vypili.

    Ta maminka je hrozný číslo.

  • rulisa

    3
    Včera jsem od ní dostala mejl, popisující její vítězství nad Wordem i nade mnou a mou pochybovačností o ní.
    (Cituju od začátku, nic neopravuju.):

    „dopsáno, je v tiskárně. Ty odj.14.57.Já dopsáno 17.57, nenapsáno : :předmět, nenapsáno: název a autor. 653 slov. Je to zatím v tiskárně. Strašně se do toho montoval nějaký purista českého jazyka z doby první poloviy minulého století, kdyby u toho byl zvuk, byla bych jho poslala do prdele, Ti minulí pantáti stejně neznali fůry odborných technicccckých výrazů a když píši třeba kamošce, není třeba měnit některé technické výrazy, které ani v té době z dnešních věcí neznali. A už vůbec jsem je nežádala, kde je tadyy teda ta zaručená soukromá záležitost? Ten dopis klidně ještě počká na odeslání, až ho zkontroluješ. Pořád dřu na tom WC, včera lepení okolo vodní nádrže, zdálo se, že uniká, ale je to dole u spoje těch kolen. Kdyyž jsem někdy někam volala, zase oddalovali čas, kdy přijdou nebo tady jsem taky viděla dva !falešné“ opraváře s tmavou pletí, hned první den prázdnin jsem vyprovodila dvě dívenky, které !zapisovaly nové ssstavy měřide“ – tedy vytlačila je ze dveří chodby a dole jsem to v domě oznýmila – neměla jsem čas volat ty stejně blbé policajty z Veveří.To jsem právě šmajdalaaa s tím účtem za smrduté maso do Billy. Prostě se bojím sem někoho volat na tu vodu. Dnes ještě budu pokračovat ve svém vzpomínkovém psaní a jediné, co see dá ještě vidět v televizi, jsou staréwesterny, Dnes zase bude. Doufám, že dojela dobře. Zapomněla jsem ti dát za benzin a na ty boty. Čau.tADY V pravé půlce fakt nejde spravovat text -přidat nebo ubrat písmenko. Při té největší snaze.Já vím, že zase nemám pravdu, co nadělám?Když přidám fotky, píše se líp, samostatný prostý text taky je tíže sdělitelný. A tučné oznámení nejde „oznámit“

    Konec citace. :-)
    Odpověděla jsem mejlem, kde jsem se jí snažila vysvětlit, že to nebyl jazykový purista nabourávající jí soukromí, ale funkce automatických oprav, kterou si každý uživatel musí sám doladit. A zeptala se, co to znamená, že má text v tiskárně, jestli ji pouštěla a nějak tiskla, nebo to jen uložila…

    Dneska dva telefonáty do práce, jeden po ránu, ječící vytočený, že prý se z toho krámu telefonu už zblázní, protože jí zas cinknul uprostřed její práce a ona musela všeho nechat a prý nějaký bonus že jí skončil, a ona to rukama od mouky omylem smazala a jestli nevím, co to bylo.
    Tak jsem to v průběhu dopoledne dohledala u jejího T-mobilu (bonus za dobití), popsala jí to mejlem a poslala sms, že je to s bonusem v pořádku a víc že má v mejlu.

    Načež mi volala za hodinu, a když jsem se zeptala, co potřebuje, tak mi tak rozčileně vynadala, že jsem půlku nerozuměla, a v tom zbytku bylo něco, že se mnou končí, protože mi chtěla jen poděkovat, ale že do mejlu jí to nejde napsat a že to přece vím, že už mi to přece psala včera a že se na to může a že končí končí končí…
    Pokaždý se kousek ode mě smál šéf a čekal, až skončím hovor s maminkou, aby mi mohl říct to svoje.

    Ono to vypadá legračně, tak trochu haškovsky, trochu hrabalovsky, ale když to má člověk po těch trochách furt, je to dost na nervy.

  • Saul

    4:
    Je mi to trochu povědomé…myslím tu citaci:-)
    Gratuluji v podstatě k zánovnímu autu po krapet delší předváděcí projizdce.
    Při čtení článku už mi trnulo,ze i v takové úžasné nabídce něco vystouras a zase nic:-)
    Díkybohu se tak nastalo a máš do důchodu zajištěný vůz prvotřídní kvality s minimálním nárokem na údržbu.
    Jen tu hladinu oleje doporučuji kontrolovat.hezky ručně drátem do motoru,když už tam není čidlo.
    Ja se svoji starkou už jsme tak sehraní,že si vždycky řekne sama podle hlasu,ze má žízeň(možná to je jen má intuice,úplně na sucho jsem ji ještě nedřel:-0)
    Každopádně dobrá volba,synek ještě bude na kolenou prosit za zápůjčku a proklinat nějakýho Fiata:-)

  • rulisa

    5
    Děkuji, synek už je nažhaven na zkušební jízdu, ale stačilo mu zaparkování, aby mu naskočily pupínky z rozgajdané řadící páky. :-)) Nicméně chválil prý krásně sytý a příjemný zvuk motoru a obrovský kufr a ještě cosi, co už jsem zapomněla. :-)

    Mejl už mám další, podobný, chceš? Ale tentokrát je dlouhý tak vyberu jen nejzajímavější pasáž:

    „Já v noci nspím skoro stále a sním o oddaném příteli na pomoc s návvvštěvou u očního i ušního lékaře, ale musel by to být bez jakýchkoli sexuállních nápadů a blbých keců a měl by mí trpělivost a neřvat tady na celý panelák, že jsem tak blbá u počítače a vůbev: Kdyby aspoň přišel k zavřenému počítači a vydržel mlčet a jen sledovat, jak ho otvírám a možná by mi pak NEHLUČNĚ pomalu řekl, cco dělám špatně..Teď se mi zase povedlo dostat zase zmínku o focení v Telči mezi recepty z lékárny. Už víckrát mi zde bylo zvětšováno písmo kvůli očím a vždycky to zase je malé. Lenka lhala, že jí řekli -až od září – a já tam hned vedle Meindlovy ordinace viděla na židlích lidi, co čekali na očním.“ – (…text o jiných doktorech,m pohybových potížích a tak) – „Mimochodem, v Mobillu je napsán Meinl, aale to býval kšeft v Brně za mého dětství a měli tam jediného černocha, co tu tehdy byl – vysoký a hezký, inteligentně se tvářící.“

    Podotýkám, že jsem nikdy neřekla, že je maminka blbá u počítače, jen jí dycky řeknu, co dělá na tom počítači špatně, a ona na to odsekne, že blbost, to že neudělala. Ale nutno říct, že nehlučně se s ní fakt domlouvá blbě, páč je hluchá jak poleno. :-))

    Už vím, na co bych taky občas potřebovala toho oddaného přítele bez blbých keců, ale klidně se sexuálními nápady. Občas totiž fakt nutně potřebuju vyhodit z hlavy maminku.

  • fousek

    Ale že se ta cinkací propadávačka jmenuje Tivoli jsem nevěděl. Myslel jsem, že je to hospoda :-)

  • Liška

    4 ru
    Nevypadá to legračně, mně to připadá nelegrační, asi dokola běhající, bezmoc vytvářející (nebo maminka se cítí bezmocně asi taky), nervy drásající.
    Kdyby to byl kolega nebo klient nebo někdo takovej z pracovního prostředí, člověk si líp odpočine a snáz pak s tím člověkem může po pauze komunikovat (snáz, ne snadno). Když je to osoba blízká, tak to nevím, jestli jde snáz (spíš naopak); leda až se něco změní a posune se to zas trochu jinam.

  • Liška

    9
    a co jasně vymezit předem kolik času máme?
    Mně to moc nejde, ale prej to pomáhá :- )

  • rulisa

    10
    Vymezuju pravidelně, s cca půldruhahodinovou rezervou.
    Sem tam se do ní i vejdu.
    Maminka s mým šéfem mají cosi společného – šéf si v půl čtvrté odpoledne dycky vzpomene, že mi zapomněl říct o jedné desce, kterou potřebuje mít hotovou na zítra ráno šest nula pět.

    9
    Něco se změní už jen jednou, jinak se to už dlouho (několik let) jen pomalu nezadržitelně horší. Ale on prý už ten start, co ani nepamatuju, byl podle pamětníků podobný.

  • Jirka

    Jé, to znám! Akorát ne pod názvem Tivoli. Kdosi to měl ve škole a rozhodl jsem se, že si vyrobím vlastní, která bude mít víc možností. Nikdy jsem to nedokončil, dostal jsem se do fáze vybrakovaného dřevěného fotbálku – vyndal jsem hráče, branku a vyměnil desku, do které jsem zatloukl obrazové hřebíčky se zvonečkama, vypadalo to spíš jako zvonkohra. Nepřišel jsem na to, jak vyřešit vystřelovací mechanismus, v návaznosti na typu kuličky – malý pero (začal jsem propiskovým) vs. velká a těžká kulička, nebo naopak, furt problém. Tak jsem se na to vykašlal – stejně brzy přišla rubikovka… tu jsem dostal od našich až tak půl roku, co vyšla z módy, strašně naštvanej jsem byl, místo rodiči očekávané radosti :-)
    Teď bych si radši zahrál ten dřevěnej fotbálek – je vidět, že rostu a dospívám, jednou to muselo přijít ;-)

  • rulisa

    12
    To víš, rodiče jsou gumy, těm než docvakne, že je něco in, a než usoudí, že už to slevnilo na přijatelnou cenu, tak je to zas už out. :-))

  • fousek

    hlavně mají rodiče jinou rychlost běhu času.

  • rulisa

    Nestíhám, takže navazuju na děj až teď:

    Minulý pátek jsem jela pro maminku a v sobotu ráno ji naložila do auta i s vozíkem na cestu ke mně do T. (za jejího neustálého nadávání, co všechno jsem zas ten den a dva roky zpátky způsobila a jak jsem ji ráno nervovala příkazy a zákazy – podotýkám, že krom dotazu, jestli už je nachystaná a jestli nechce pomoct věci naskládat do kabele a na co si bere ten spacák, jsem ji nijak nehonila a nic jí brát nepřikazovala ani nezakazovala. Spacák si brala proto, že kdybychom někde po cestě nabouraly nebo auto selhalo, tak abychom mohly přenocovat, a nebo aby mohla přenocovat u mě na zahrádce.).

    Celý den, jsem ji vozila tady po okolí a po místech, která znala z mládí, taky jsem jí pomohla do Pařezáku, kde si našla místo na sezení na kameni ve vodě a byla šťastná, že se ještě může vykoupat v přírodě, večer jsme na zahrádce seděly u ohýnku a otrhávaly kopr pro ni domů…
    To už byla milá a fajn.

    A pak jsem ji dovezla pozdě v noci už v dešti zpátky do Brna.
    Za dva dny byla zpátky ve svojí křečovitě bojovné nervozitě. Jak Liška píše v 9, dokola běhající nervy drásající bezmoc. Maminčina.

    Tiskárna, do které prý odeslala ten svůj dopis na tisk, nefunguje, vůbec nenaběhne, neblikne, nic. Mrtvá.

    Novou už kupovat nebudu, svou „galerii“ svých fotek nad postelí už taky obnovovat nebudu.
    Stejně mám takový zvláštní pocit, že už tu galerii nepotřebuju.

  • ratka

    V poslední době mám v sobě ostražitost divokého zvířete. Vůbec mě neparalizuje, naopak. Ihned na místě třídí zda ano nebo již za hranou. Za jakou hranou? Tam kde už je to příliš. Jezdíme teď s mužem na drobné dovolené s přespáním tak na dva dny. Protože práce, protože maminka, protože synové a jejich rodiny etc.

    A mamika říká, vy opět někam jedete? to je tak krásné… hned bych taky jela. já ji bzcitně vpálímmezi oči. Ale mami, je ti 92 let… kam by jsi jezdila. Buď ráda že vidíš, slyšíš, chodíš… kam chceš jít, co chceš vidět? A ona: Když jsem byla jako ty, tak se takhle nechodilo (nemohlo, nebylo, nešlo to) a teď když jí je 92 let tak by šla s námi. Nooo nevemu ju. Cítím tu tvrdost, která je zároveň obranou. Měla jít když mohla. Dělám pro ní co můžu, už slyší, vidí i chodí…opečuji ji, pomůžu ale neovládne můj život celý.

    Pak řekla: víš kdyby sse ti něco stalo,tak zahynu. Ty jsi moje záchrana. říkala mi to vždycky. Teď se na ní podívám a říkám: Nejsem tvoje záchrana. Zemřeš ty i já. A když zemřu, tak to je zcela normální. Smiř se s tím.

  • rulisa

    16
    Moje maminka šla, když mohla. I sama bez nikoho chodila, jezdila.
    Možná o to je to pro ni horší, když už nemůže.
    Ráda bych jí pomohla víc, ale nejde to unýst, když je, jaká je.

  • ratka

    17. z toho co píšeš, je to cítit. A je to jiné. Moje maminka žije v představách, ve svém světě. Tvoje maminka je živel. vulkán. Moje maminka po ca 2hodinách bdění, usne. Nedokáže vydržet celý den, ani půlden někde. Upadá do polovědomí.

  • SV

    Ratka 16: hm, a moja kolegynka plače, že jej 85 ročná matka už nemá o nič záujem…..
    Ratko maminka usedí na invalidnom vozíku? žeby si ju vzala na prechádzku niekam do parku……
    sú rôzne invalidné vozítka, aj také, kde sa dá spať……

  • ratka

    19. Beru ji pěšky…Je třeba porozumět staršímu člověku, že mu nejde o to odsedět si jízdu v parku v křesle. Vození je pro ní nepříjemné. chce se účastnit aktivně. Maminka po hodině je velmi unavená a nechce jet ani na různé akce,protože se obává únavy. že si nemá kam lehnout, kde se vyčurat… že se počurá. že nevidí…slyší jen s naslouchátky.

    Nakonec je pro ni největší radostí setkání s někým. I s kamarádkami (které neumřeli), s námi, s vnuky… ani na zahradě už neposedí. Je tam vítr, moc teplo, moc zima. Profukuje, potí se etc.

    Včera mi říká, že nebyla nikdy v životě tak šťastná jak teď. Učí se povolit. Pustit se… Nechat věci plynout. Užívá si to. Užívá si svobodu. Sice pozdě… ale vím jak to myslí.

  • ratka

    21. akorát její blbé řeči pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven…uvědomuji si pořád víc, že takto blbě někdy kecám taky… uvědomuji si to mnohem intenzivněji než dřív.

  • Saul

    21:
    jó,to se mám co učit.
    V neděli jsem ji byl vyvenčit na výletě,na místě kde jsme před pár lety už byli.
    Pamatovala si to a pamatovala si,jak k tomu místu před těmi pár lety bez problémů po mírných kopečkách došla.
    Teď už to dojít nemohla,tak mne začala obviňovat,že ji tam vedu nějakou jinou cestou než minule,ačkoliv jsme šli úplně stejně.
    Tak jsem jen suše podotkl,že mne prostě furt musí nasírat,výlet nevýlet,zrychlil krok a nechal ji v hlubokomyslných a mylných úvahách trmácet se dvacet metrů za sebou:-)

  • ratka

    22. Jak daleko to bylo? :-)) mírné kopečky :-)

  • Saul

    No tak Max.3 km a to jsem kopečky obcházel,takže jsme se nakonec nedostali úplně přesně k místu co bylo v planu za což jsem samozřejmě mohl zase ja:-)

  • Saul

    20:
    Ty vymluvy na počasí znám taky…
    Když je hezky,tak je moc hezky tedy horko, na obloze oblacek z kterého prijde krupobití,na podzim fouká,v zimě zas kupodivu zima,na jaře je to nejistý…
    No i kdyby bylo vše ideální,tak se zabijem v aute,protože na dálnici jezdim dokonce až 110 a dovolím si předjet i kamion.
    A i když se dálnici vyhnu,tak sleduje vesnický radary a z 53 už je na mrtvici a rve co tam čte“ZPOMAL“:-)

  • ratka

    26. moje maminka pořád radí :-) nezapomeň zavřít kufr, když ji vynáším nákup do patra. Pak začne casnovat s těžkou taškou, přece to neponesu sama… málem upadne, musím ji chytnout a udržet zpříma. ještě v obchodě začne hledat klíče protože bude muset odemknout. Klíče najde ale neví kam si je má dát protože nemá žádnou kapsu :-) Víckrát jsem ji v klidu vysvětlila, že nejvíc mi pomůže když zůstane v klidu.

  • Saul

    Moje maminka je v klidu jen u televize,nebo když se jí podaří mne nasrat.:-)
    Z toho má,podezírám ji trošičku,dokonce takovou živočišnou radost jakou každá ženská zná a jaká ji vrací zpět do mladých let:-)

  • ratka

    28. podpalovat :-)

  • Saul

    29:
    Vyšilovat!
    Za humny máme Velké Losiny Ratko:-)

  • SV

    Saul 22: tovíš Saule, „je třeba porozumět staršímu člověku“ ;-)

  • SV

    21 Ratka: tovíš Ratko, „je třeba porozumět staršímu člověku“ ;-)

  • SV

    Ratka 20: tonevíš Ratko, ale ja som dlhé roky opatrovala svoju babičku, potom exmanželovu maminku, a teraz už nejaký ten rôčik opatrujem svoju maminku, ktorá okrem veku má ťažkú coxartrózu a veľmi ale veľmi obmedzenú pohyblivosť. takže o snahe porozumieť staršiemu človeku naozaj už niečo viem ;-)

    reagovala som na príspevok č. 16, kde tvoja maminka vyjadruje snahu niekam ísť.

    existujú aj toaletné vecičky pre dospelých, je ich celá kopa a určite vy si niečo vhodné našla.

    či to tvoja maminka prijme, alebo odmietne, je už druhá vec.

    každopádne držím palce, robíš, čo môžeš.

  • SV

    Ru gratulujem k novému autíčku a prajem veľa šťastných ciest!
    ….tie tri kelímky na kafe sú super! ;-)

    (hru Tivoli som v živote nehrala, a vôbec netuším, čo to je ;-) )

  • ratka

    33. já vím :-) robím co umím.

  • Liška

    Saule 25
    pěkná brána (až teď se koukám na odkaz).

  • rulisa

    25
    Hmm, Bouzov, Bílá Lhota arboretum, Mladečské jeskyně – poslední vandr, co jsme si udělaly s kamarádkou, co už nežije.

  • rulisa

    22
    Ano, takhle to funguje. :-))
    A bude čím dál hůř. Jak bude přibývat toho, co nemůže, co se jí nepovedlo.

  • rulisa

    28,29,30 – nemyslím, že je to podplaování, je to spíš hledání si svojí jistoty v opaku konání toho druhého – jistota jako doplněk:
    – Buď je ten druhý klidný, což znamená, že je klidný až moc a hrozí, že něco podcení, takže je nutno poněkud vyšílit, aby se zdůraznila situace a důležitost jejího řešení/vnímání a ten druhý to konečně začal taky brát vážně,
    – a nebo je ten druhý nervní, k čemuž jsem ho sice dovedla já, ale není to mou vinou, je to vinou toho, že napřed to podcenil a teď mu z toho tečou nervy, takže já konečně můžu projevit svou sílu a převahu ve svém klidném zvládání situace a jeho tekoucích nervů.
    ;-)

  • rulisa

    31, 32
    Jo, taky mě to ošlahlo, když jsme to četla, zas taková hláška po které se člověk až zakymácí…

    20
    Ratko, a tou hláškou jsi myslela, že je třeba, abys ty porozuměla svojí matce?
    Páč nikdo z nás si určitě nemyslí, že starému člověku jde o to, aby si odseděl jízdu v parku.

    Možná zkusit jí porozumět, čím bys jí tu jízdu v křesle zaktivněla?

    Moje maminka má křeslo ráda, protože jí pomáhá dostat se tam, kam by se o berlích nedohrabala nebo kam by se dohrabala za tak dlouho a tak vysílená, že by z toho nic neměla, navíc z něj může fotit a držet v náručí sáčky s tím, co po cestě nasbíráme (oříšky, jabka, špendlíky, bylinky…), a úplně nejvíc navíc v něm může velet a přitom být středem pozornosti…
    A teda, myslím, že je to taky starej člověk. :-) A hluchá je taky jak poleno a proti nepočurání se používá na cesty mimo byt plíny nebo aspoň maxivložky.
    Akorát teda povolit se neučí a ani nikdy učit nezačne. :-))

  • rulisa

    26
    Tak bych řekla, že jedinej jasnej společnej znak starých lidí je snaha mít věci pod kontrolou.

  • ratka

    41. Asi to posoudíme až budeme taky tak staré… jestli se dožijeme. :-))

  • ratka

    Byla jsi na dovolené?

  • rulisa

    42
    To je právě to, že to už asi neposoudíme, protože u sebe to vidět nebudem. Tak, jako to dnes nevidí ty naše mámy.

    43
    Jj. Offlajn. Nádhera. :-)

  • ratka

    Ru, v kterém místě kotel? :-) nahoře nebo dole

  • rulisa

    Dole. V prádelně u komína.

  • rulisa

    V kuchyni nad kuchyňským jídelním stolem jsem ho opravdu nechtěla, i kdyby to bylo lacinější o padesát tisíc.

  • ratka

    už máte hotovo?

  • rulisa

    Ani zdaleka, jen přípojka k plynu a pověšený kotel.
    Váznu na sousedovi s komínem a střídání se různých dovolených.
    Jedu dělat ven, budu zas až odpoledne.

  • ratka

    taky jdu dělat ven, vyklízet zahradní domek :-)

  • Saul

    že bych taky zašel na zahrádku?:-)

  • ratka

    51. už zahrádkuješ? :-)

  • Saul

    Ne,ne.
    Nejak se tu ochladilo.
    To ted budu mit po zahradniceni.
    Takovej peknej konicek to byl:-)

  • rulisa

    Přes víkend počasí zas popřeje všem zahrádkářům. :-)

  • Radka z P.

    Krasko v klidu. Taky mam dost silenou mamu a do skoro padesati jsem z ni hotova. No nezabiju ji. Ale je priserna. Rozhodne nikdy nebyla na potuleni. Ale to uz zname….

  • Anonym

    Jestl pisete klepaly se mi ruce a chtelo se mi zvracet tak vasi beznadej chapu _podle mne_ nenechte se strhnout do pekel jenom kvuli tomu ze jste hodna zenska. Ja jsem na to malem umrela. . Nic moc. Ale zase uz vim ze ani vlastni mama mne zatim neznici svym zamindrakovanym kopanim okolo. Mejte se fajn a rada vas ctu. Zas tak frustrovana jako pisu mozna nejsem.

  • Anonym

    Anonym je Radka z P. Zdravim.

  • Liška

    Hurá, nové komentáře. A ještě takové fajn.
    Pořád tady číhám na něco nového, nemám, co si kde počíst.

  • rulisa

    Liško vydrž. Až bude pár dní pršet a budu topit plynem, tak i něco napíšu. :-)

    Radko z P., děkuju. Vím i od charity, že zas taková výjimka moje maminka není.

  • Anonym

    Ale ja nejsem charita.Mejte se fajn. R z P.

  • Anonym

    To znamena ze Vas jen rada ctu. Nehodlam Vas balit ani nejsem na holky. Asi jen hyrime zivotem podobnymy koktejly. Pst. NIKOMU TO NERIKEJTE. JA TO TAJIM. Nemejte se a mějte se hezky. Brou. Ted fakt premejslim jestli takhle idiotskej komentar odeslu. No jasne ze jo….. no dobry. Taky nejsem dokonala. Dobrou.

  • Anonym

    Sakrys ten anonym je Radka z P. Priznavam se:-) R.

  • rulisa

    60
    Charita jsou lidi, co se starají o jiné lidi, většinou staré a osamělé. :-)
    A protivní až zlí lidi většinou bývají na stáří osamělí. Takže často klienti charity.
    Přesněji Charity. Neb je to název organizace.

  • Anonym

    Jejda. Proto jsem asocial ze nevim proc znamena charita charitu. Diky za pouceni. Ale jen jsem lidem ktery rada ctu vcetne vas rozeslala komentare na jejich a moje temata. Jasne. Taky nemusim umet vsechno.

  • rulisa

    Vždyť jo, jen jsem právěže nechtěla nedorozumění, o nic víc nešlo. Dokud maminka služeb Charity nezačla využívat, taky jsem měla akorát mlhavé tušení, že je to něco s milosrdenstvím.

  • Liška

    59 teda ale že včera lilo! A dneska ráno byla dost zima, už jsem si dala šátek an krk…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.