Řekla bych, že v generaci předinternetových dětí není nikdo, kdo by tu hru aspoň jednou v životě nehrál. Nenatáhl pružinku, nevystřelil kuličku a nesledoval, jestli to cinkne a kudy a kam se to vrátí zpátky.

Pamatujete, jak jsem (ne)kupovala auto?

http://rulisa.mzf.cz/2015/11/18/jak-nekupuju-auto (včetně komentářů)
http://rulisa.mzf.cz/2015/11/23/je-uzasne-vedet/ (komentáře úplně o něčem jiném)
http://rulisa.mzf.cz/2016/08/10/mam/ (jen první část)

Smířila jsem se s tím, že auto nemám, protože je vlastně ani nechci. A že nechci ani nikoho, kvůli komu bych je měla potřebovat chtít.

Jenže pak tatínkovi v jeho škodováckém autorizovaném servise, kde je se svou Felicií kombi věrným zákazníkem již celých osmnáct let, sdělili, že na dohodu, jakože to auto objednají jako předváděcí a pak mu ho odprodají za pár měsíců se slevou, už to nepůjde, protože ten motor 1,2 TSI do té Fabie kombi, kterou si tatínek hodlal koupit někdy výhledově, se od dalšího týdne už nebude dát objednat. Protože se už nebude vyrábět. A tudíž už se nesmí ani předvádět.

A tatínek další den, v pátek, poslední den posledního možného týdne objednání, tu novou Fabii kombi se starým výběhovým motorem 1,2 TSI objednal.

Se silnější variantou onoho motoru, s hagusy a opět ve tmavošedé metalíze, jako byla ta Felicia. Než se z většiny oloupala. Hořce se smířil s tím, že nelze splnit jeho požadavek, aby mu auto dodali bez posilovače řízení a ovládání palubním počítačem. Alespoň tedy hrdě odmítl parkovacího asistenta, že toho on nepotřebuje, že přece parkovat umí.
Druhý den, poté, co jeho žena doma potěšeně zavzdychala – No tak hurá, tak to třeba zkusím i zas jezdit, když ta nová auta už všechna mají parkovacího asistenta – šel doobjednat parkovacího asistenta.

A pak zvedl telefon a zavolal mně. Jestli bych nechtěla tu starou Felicii. Že by mu za ni sice v servise odečetli protihodnotou tolik a tolik, ale že v servise řekl, že by si to možná vzala jeho dcera, tak že mu jako dobrému zákazníkovi nabídli, že by to šlo tak nějak zašolichat, jakože jemu odečtou a já jakože zaplatím míň, takže by mu sice neodečetli tolik, ale něco jo a já bych mohla mít autoa ode mě by chtěl jen to, abych si zaplatila převod, aby to auto už nebylo psané na něj…

Nadechla jsem se a pomyslela si něco o tom, že kdyby nebyl dělal ofuky před necelým rokem, mohla jsem mít vyřešeno bez kupování Fiata a vrážení peněz do jeho oprav – a pak zas vydechla. Váhavě, tak nějak opatrně, páč jsem cítila na druhé straně telefonu to téměř radostné natěšení, jak zaplesám nad darem auta, jsem mírně zadrhlá sdělila, že sice toho Fiata moc ráda nemám, ale že si nejsem jistá, jestli pro mě má cenu, abychom drželi a živili další auto, a navíc že nevím, kolik je na tom ekodaň…
Z druhé strany telefonu o stupínek méně radostně natěšeně mi podobně zadrhlý hlas sdělil, že jestli si to nechci rozmyslet, že stát se může cokoli a když mladej někde toho fiátka rozstřelí, budu pak zas horko těžko hledat nějakou cenově přijatelnou náhradu. A spolehlivou, jako je tohle auto, celých osmnáct let udržované v autorizovaném servise, s čerstvou technickou, akorát trošku prorezlé… A že neví, co do toho motám jakou daň, když on za to přece nic platit nechce, jen ten převod…

Tak jsem řekla, že dobrá, že si to tedy rozmyslím.

Roztočilo se kolo zjišťování, ptaní se, po známých a na dopravce, jak a co a má to cenu – nemá to cenu, můj bývalý spolužák pracující jako opravář v tom servism, že mi to auto když tak zhlídne, a nafotit pro jiného tady zdejšího, ať aspoň řekne názor, a má to starou, nebo novou tvář, ptají se mě kolegové z práce, nejsem schopná si to vybavit a nafotit jsem to zapomněla, fotila jsem ty rezavý fleky, a tatínek neví, neví, co je fejslift, ekodaň jsou prý tři tisíce, tatínek se ještě stále suše příkře odmítá bavit o nějaké mojí pitomosti, o které mu nic neřekli v tom servise, takže ekodaň pro něj prostě neexistuje, pojistku převede na mě, aby nebyla na něj – ale to nepude, tati, musím si uzavřít novou za jiných podmínek, budu ji mít dražší, nemám tolik bonusů – proč by to nešlo, převede ji na mě tak, jak je, ta tatínkova pojistka je totiž úúúžasně výhodná, má v sobě současně i havarijní pojištění s přihlédnutím ke stáří vozidla – Ježíšmarjá…

Postupně ubíral ze všech svých počátečních požadavků, postupně tak, jak jsem proti nim postupně začala něco namítat. Když ustoupil i z nutnosti převést auto ze sebe na mě, pochopila jsem. A současně našla na netu článek, že ekodaň se má vbrzku navyšovat.
Vím, že swiftíka jsem se zbavila snadno, rychle a za peníze právě proto, že měl ještě technickou a současně hlavně zaplacenou ekodaň.
Tak ať je z krku i u feldy a auto od ní osvobozeno, kdyby v budoucnosti cokoli, a tatínek ať už se o nic nemusí starat.
Ať mu můžu prostě jen udělat radost, že to svoje milované, osmnáct let opečovávané auto nemusí dávat někomu cizímu, někam kdovíkam, do kdovíjakých rukou a zacházení. Na jatka.
Vemu si ho na dožití.
Ještě pořád mu dlužím za byt přes dvě stě tisíc, tak mě čtyři za přepis a šestnáct set za pojistku nezabijou.

Zavolala jsem mu, že jsme to zvážili, a že to druhý auto a navíc s tak velkým kufrem nejspíš využijem. Že to teda vemu a že si je chci fakt přepsat na sebe, abychom se nemuseli handrkovat o nějaké plné moci a abych ho nemusela otravbovat s vyřizováním, kdyby cokoli kdykoli…

Měl radost. Nikoli téměř, ale zřetelně.

Už mu v servise i potvrdili, že existuje ta ekodaň.

Překodrcali jsme se telefonicky a oflajn přes papírování, plné moci, vyplňování a tatínkovy instrukce mně, co jak mám udělat, pro jistotu vždycky nejmíň třikrát podané, což mě uklidnilo, že i tatínek už snad ví, co má udělat, takže když jsem včera pro auto přijela autobusem (zelená jak sedmica, půl cesty na služebním sedadle vedle šoférky, páč jinak bych potupně vrhla taky nejmíň třikrát), trošku mě zaskočilo, že ofocený techničák pro pojišťovnu nemá – ještě pořád tvrdil, že si to tam prostě pak zajde zrušit, ať se o to nestarám… Ale to jsme napravili snadno, aspoň mě mohl ukázat v práci paní vrátné a mně mohl ukázat, v jak krásném výzkumném ústavu s krásnými laboratořemi a s krásnou svou pracovnou s počítačem a kopírkou a vlastní ledničkou na alkohol teď pracuje.

A pak doma přiznal, že už ho to v těch sedmdesáti devíti letech věku přeci jenom začíná zmáhat… opět zadrhl… tak nějak už ho to tolik nebaví… a že přemýšlí, že už by toho opravdu nechal a dělal jen na baráčku po babičce a na zahrádce…

Řekla jsem No konečně.
A honem se povzbudivě usmála a honem formulovala pokus o vysvětlení, že je potřeba užít všeho… Blablabla…
Někdy jsem skutečně taktní po něm.

Poseděli jsem u nich, vyřídili i dost jiných rodinných věcí, vnutila jsem tatínkovi ty čtyři tisíce (za evidenčku mi chtěl vracet dvě stě), zkusila jsem si projet novou tatínkovu Fabku („Jak se ti s ní jezdí, tati?“ – „Hrozně. Motor není vůbec slyšet, nevím, kdy mám nastartováno a kdy ne, když šlápnu jen maličko na plyn, vystřelí to dopředu, když zabrzdím, stojí to na fleku a volant vůbec necítím v ruce, to je jak na trenažéru v autoškole, vůbec necítím, kam jedu…“) a na základě onoho usoudila, že Felda bude líná na rozjezd, tupá na brzdy a s mírně rachtajícím řetězem převodů. A šla jsem si převzít starou dámu.
Při se u ní, už jen mezi námi dvěma, jsme se s tatínkem ujistili o oboustranné spokojenosti s uzavřeným „obchodem“.
„Děkuju, že sis to auto vzala,“ řekl tatínek. A začal jihnout.
„To je dobrý, nemusíš nic…“ řekla jsem já, a jihla taky.
„Mám tě rád.“ Řekl. Jako vždycky. Objal mě. Jako vždycky. I já jeho, řekla jsem jako vždycky.
Nejbližšího mi průvodce celým začátkem mého života.
A věděla jsem, že i to auto budu mít ráda.

A odjela na skok k mamince, protože prý v týdnu zvracela, tak jen se podívat, jak je na tom a jestli něco nepotřebuje.

Potřebovala. Dvě a půl hodiny vykládat, jak jí všichni ubližují, snaží se ji obelhat, podvést, okrát, přiživit se na ní, zlikvidovat jí kytičky na balkóně, počítač na dálku, ba celý byt… a přitom dovytírávala záchod, kde si zas šoupla splachovadlem, takže vytopila sousedku pod sebou, a vykládala, jak v koupelně kvůli přestavbám v baráku smrdí odpady, přičemž v lavóře na vaně kvasilo odhadem několik dní namočený prádlo.

Nakoupit ani pomoct s úklidem nechtěla, zvracet jsem ji neviděla ani jednou, ale chtěla pomoct opět naučit psát texty a tisknout na tiskárně, po další hodině a půl, kdy jí to nešlo a za všechno jsem mohla já (neradila jsem dost včas, nebo radila špatně, nebo radila něco, co ona nepotřebovala, nebo radila ve špatný okamžik, takže jsem ji rušila v soustředění, takže nakonec si to omylem všechno neuložené smazala a tvrdila, že to udělalo zas to, jak v baráku kopou, ať z ní nedělám blbce, že ona přece ví, že s tím nic neudělala, jen jí to tam začlo lítat přes sebe, tak psala dál, a že za to nemůže, tak jsem řekla, že nikdo jiný než ona jí do počítače neleze, takže si za to opravdu může sama, a jestli by nebylo lepší, aby si to napsala perem a já že jí to do toho počítače přepíšu, tak začala ječet, že už nemůže nic, když je ode mě seřvaná…), jsem se sbalila a utekla.
Už jsem taky nemohla.
Klepaly se mi ruce a chtělo se mi zvracet.

Sedla jsem do auta od tatínka a jela pryč.
Proti fabce i pidifiatu těžkopádně, s pomalými rozjezdy a tupými reakcemi na brzdu, ale klidně a jistě na silnici, s rozvahou přenášenou na mě současně se vzpomínkou na tatínka. Na nejbližšího mi průvodce celým mým začátkem života. Vždycky.

Znáte hru Tivoli? Vystřelíte kuličku, nahoře to cinkne a pak se kulička vrátí zpátky dolů, jen o kousek jinam, vy víte, že se ta kulička vždycky vrátí dolů, jen sledujete, kudy a kam přesně…

Tak mám Felicii kombi 1,3 mpi. Těsně po technické a poslední servisní prohlídce s výměnou náplní v autorizovaném servisu, má 208 tisíc najeto, druhou sadu kompletních skoro nových zimních kol na diskách, centrál s odumřelým dálkovým ovládáním, mlhovky, hagusy, příčníky a okýnka na kličku, páč elektriku v nich odrovnaly už před šestnácti lety moje dvě mladší sestry, a má – !! – stojánek na kelímek na kafe. Dokonce tři. Dva vepředu a jeden vzadu.

Mám ji ráda.