je letošní začátek zimy.

Jako bych byla podruhé v životě poprvní těhotná. Tehdy jsem to měla taky. Ten pocit. Že pluju v měkku nedotknutelné pohody a klidu, který žádná událost nemůže rozbít, protože já vím… mám…

Teď nemám. To. To už nikdy mít nebudu a asi už nikdy mi to nepřestane být trochu líto.
Ale už jen trochu.

Sleduju se na housenkové dráze, jak běží vlnky nahoru a dolů v žaludkulechtivém houpání. Nahoru vítr ve tváři a smích, dolů adrenalin z propadu a to zalechtání. Jistota obloučku dole, co tam dole určitě bude. Oblouček dole je zhoupnutí, ne dno.

Návštěvy maminky, zastřihnuté vlasy, nákupy pro synka i pro sebe, sraz ze základky, hrabalovské glosy v práci, když se cosi nepovedlo, nevadí, jede se dál, už nějaký čas vím, že šéf při chybě či nepodarku daleko líp veme nadhled a suchý sebezžíravý humor než lítostivá hroucení se z pocitů viny a selhání na celé čáře a vysvětlování, proč k čemu jak došlo…

Jůstn má problém, šéfe, asi to dáme znova…

V sobotu jsem měla při odchodu z práce slabší podvečer a tak trochu neunesla povrtávání Nevztaha (páč mě na firmě chodí balit jeden ze zedníků, kteří nám tam budují novou halu, a všichni moji kolegové z toho samozřejmě mají gaudium a nejvíc Nevztah) a tak trochu mu to vysypala na rovinu, že jestli si myslí, že mě to nemrzí, tak že teda furt ještě mrzí… No nic.
V neděli mě z toho vytáhl kotel, místo sebelítosti jsem konečně měla na řešení opravdový problém. Zahltil mě až do oběda, kdy už jsem přestávala dejchat i vidět i myslet… ale sluníčko za okny tak krásně mrazivě zářilo, že jsem si oblíkla ty hezký obtažený sexy kalhoty – kvůli kterým vlastně byl ten sobotní incident s Nevztahem, protože mi je pochválil právě tím stylem, kdy to bolí, a ne těší – tu obyčejnější pracovní bundu s velkými kapsami, do jedné té kapsy strčila zahradní nůžky a šla jsem na barborky. Šla jsem cestou i necestou jen tak přes les a jen tak přes pole s namrzlou řepkou, byl mráz a všude všechno na kost, jen to jiskřilo, a od sněhu na listech té nad zemí přisedlé ozimé řepky se mi rozmáčely krásný měkoučký kozačky, co k těm sexy kalhotám nosím. Ale našla jsem kolem cest a v krajích remízků jabloně i třešně i švestky s krásnými pupeny, i popadané větve smrků na přikrytí růží na zahrádce a krásnej vzduch a radost…

A myslela jsem na to, že bych měla těch barborek nastříhat ze stromů víc, abych dovezla pak i mamince, protože ta každý rok vždycky chodila na barborky a nadšeně o tom horovala a nadšeně sledovala, jestli jí do vánoc vykvetou, a já rok co rok tohle její nadšení těžce nechápala a těžce na ně shlížela odkudsi shůry výsostné povznesenosti nad maminčinými přepjatě tradicionalistiskými úlety…

A letos si s maminkou povídám o kytičkách na zahrádku, probírám cibuloviny, vozím jí vlnu na pletení a – mám ve váze barborky.

A mám po dlouhé, strašně dlouhé době pocit, že vánoce už mě netíží svojí připomínkou beznaděje a smutkem z toho, co mělo být jinak a není, nedusí mě úzkost z toho, co jak bude, a nevím, kde beru to přesvědčení, že letos o vánocích už konečně po několika letech až desítkách let nebudu nemocná…

Nebudem je slavit společně. Myslela jsem, že až to jednou přijde, budu hrozně moc smutná, budu mít pocit definitivní ztráty něčeho – a ne. Ulevilo se mi. Se starším synem jsme se domluvili a zrušili vánoce v té podobě, kdy musí být to a ono, zrušili dárky a výzdobu a pevnou skladbu štědrovečerního jídelníčku. Prostě se s bývalým manželem, nebo i jen starší syn sám, staví čtyřiadvacátého na nějaký pozdnější oběd, popovídat a pro trochu cukroví, protože péct cukroví mě těší a to si prostě nehodlám nechat vzít, a pak už budu doma a v klidu si užívat večera…
Těším se. Moc.

Dneska mi přišel mejl, od pana D. Čau, jak žiješ, že se neozveš… Odpověděla jsem, Ahoj, vždyť jsem ti psala, že když se budeš chtít někdy setkat a popovídat, ráda tě uvidím, ale že o dopisování si nestojím. Chyběl mi živej partner, tos být nechtěl, tak proč se ozývat? :-)
No, co mu mám napsat? Že mi vůbec nechybí, naopak že se při každé vzpomínce na něj s úlevou zasměju, jak je mi teď fajn a věci jak jsou bez něj úžasně jednoduchý a radostný? Že už bych zpátky nechtěla ani za nic a že takhle, jak to teď mám, je to to nejlepší za posledních spoustu let? Že se těším na Vánoce ve svém vlastním a jen podle sebe? Že mám ve váze barborky a budu vyhlížet jejich rozkvetení, abych pak mohla zajásat – tak se ještě vdám! – s klidným srdcem, protože dík mamince vím, že se těch vdavek kvůli barborkám určitě bát nemusím.

A při troše štěstí mi k vánočnímu stromečku a rozkvetlým barborkám bude praskat dřevo v kamnech žhnoucích přímo v pokoji, jestli ten kotel dole nevydrží a vyteče.
Bude praskat dřevo v kamnech a já budu plánovat, co kam jak s tím novým topením a z čeho ty vestavné police do kuchyně a jak udělat rekonstrukci koupelny a předsíně a podlah a pergolku na zahrádku…

No co víc si přát…