První Vánoce, první Štědrý večer tady. Doma.

Ve středu jsme byli v práci naposledy. Ve úterý ráno mě začlo škrábat v krku. Po firmě se přelívá angína a kašel zleva doprava, montážníky to při dodělávkách venkovních prací kosí po celých montážnických autech. Dopuju se celaskonem desetkrát denně, dvakrát denně bioinformační pilulky z bylinek, ty beru s předepsanou týdenní přestávkou už přes měsíc, krk balím do šátku a náhubek do prachu nasazuju poctivě při každém ochomýtnutí se u svých mašin a ničemu, ničemu nepodléhám pesimismem, je mi dobře a jinak to nebude, jsem úplně nejpevnějc odhodlaná se letos nedat, nevzdat, udržet sílu, mám ji, letos ji mám jako už spoustu let ne, pijem tradiční až rituální kafe po práci a Nevztah všímavý jako vždy říká, Vypadáš nějak přešle… Jo, říkám já, škrabe mě v krku, ale cpu se celaskonem, tak snad to bude dobrý… Zašklebí se výmluvně pochybovačně, Ne, říkám zas, bude to dobrý, uvidíš, letos není proč bych měla být nemocná, už rok nemám chlapa a všechny zájemce jsem odpálkovala, nikdo mě netrápí, žiju si svůj život a je mi fajn, jsem spokojenej člověk… Podíval se zas tak trochu pochybovačně, ale už jinak, zdálo se mi to, nebo v tom byla jiskřička…? Chlapi, tihle chlapi, nejsou starači, utíkají, když začnou cítit, že je ženská potřebuje, rajcuje je, když nepotřebuje…
Jenže to máš hochu smůlu, to už bylo. A už se nevrátí.

I tohle mi dává sílu. Vlastně ho podvědomě monitoruju každý pracovní den, kdy se potkáváme. Nuance jeho reakcí, mimiky, gest, tónu hlasu, když se obrací ke mně… Nesleduju ho záměrně. Jen ho prostě znám. Tak jako on mě. Oba blíženci. Nikdo jiný prý blížencům nedokáže tak rozumět jako jiný blíženec. To, co je spojuje, nebývá láska, ale sblížení porozuměním… Dává mi info o mně dřív a spolehlivějc než zrcadlo. Poznám na něm a na sobě vůči němu, kdy mi jak doopravdy je a kdy se jen zuby nehty držím…
A tentokrát jsem věděla, že doopravdy je.

Ve středu jsem mu už jen popřála hezký svátky, v krku už skoro neškrábalo.

Ve čtvrtek ráno sice ještě se šátkem na krku, ale už slušně našlápnuto, ráno vstávat skoro dřív než do práce a frčet do Tety koupit si akční Dove gel půllitr a když tak něco k vánocům extchýni, Dove měli vyprodaný, jak jinak v té naší Tetě, ale dárky pro tchýni jsem pořídila za sebe i za synka. Vklad peněz na poště jsem po zhlédnutí délky front u okýnek v duchu přeřadila do poštovní schránky „nepotřebuju tak nutně“ a odlétla domů na desátou roztopit kotel, bývalý kolega kominík konečně spravil auto a přijel mi ještě před vánoci vymíst komín, ha, a současně i pépeelka přivezla ty barvy do tiskárny, co jsme si objednaly s kancelářskou kolegyňkou společně, abychom ušetřily na dopravě, klape to jak na drátku jedno po druhým, jak kdyby to někdo nahoře seskládal v perfektně fungujícím programu, dali jsme s bývalým kolegou po vymetení komínu kafe a cukroví a řeč, do toho se vsypala kolegyňka pro ty barvy, tak jsme si zrovna popřáli/y k svátkům, dala mi figurku koníčka, já jí bačkory se sovičkama, protože ona ulítává na sběru všeho se sovičkama a hrnky s nimi už má doma zakázány, od ledna jde na mateřskou, tak ať má teplo na nohy, po odchodu obou jsem vysypala do popelnice nachystané k odvozu zbytek popela z uhláku ze včerejška, nikdy nesypu popel hned, ale teprv druhý den, až vyhasne a zchladne, aby nebyl problém s odvozem – a popadla foťák, je tak krásně, tak úžasně krásně, svět zahalený do bílé mlhy a obrostlý (no uznejte, nesedělo by sem rytmem víc to slovenské „obrostený“?) sněhobílými ostny, celý svět zarostlý do sněhových hrotů a ostnů v jen úplně měkce šedavě prosvícené hsuté mlze, to se musí vyfotit, když jinak všechno běží jak na drátku a všechmo se daří, není škoda času ukradeného plánu práce, když je to čas pro dýchání a pohyb venku… pro radost… aspoň deset minut…

Vrátila jsem se za hodinu a půl, s nohama mokrýma a v křeči, jak v teple přicházely rozmrzáním k sobě, nebyly ty kozačky do města úplně ideální volbou pro lezení po polích a mezi keři zpustlých zahrad. Ale stálo to za to. Ty fotky, ty fotky budou… A v těle tolik adrenalinu a endorfinu, že bych se spřežením psů aj an Klondajk dojela…

No, ty kinofilmový foťáky, co jsem si sebou chtěla vzít původně, mě mohly varovat, že se to obrací, když jsem zjistila, že oba jsem cca před pů rokem zapomněla vypnout a že oba mají totálně vymlácenou baterku. S napůl nafocenými filmy uvnitř. Speciálně pro tyhle foťáky vyráběnou baterku, drahou jak prase. Ale to jsem si akorát řekla, že ty filmy z nich někdy pozdějc potmě vypreparuju a přehodím postupně na dofocení do bezbaterkové Smeny, beztak už nemám filmovej skener, tak ty baterkový foťáky pak prostě prodám za něco málo na aukru a už prdím fotit na film…

Na další hodinu jsem odpadla, vymrzlá a utahaná usnula jak špalek. Když jsem se vzbudila, byl už pocit nějaký dívný. Obvykle všechny domácí práce v zimě začínám v kotelně, je to dobrá rozcvička. Tak jsem začla tam. Vybrat komín po vymetání, zamíst a uklidit v kotelně. Vynést plný uhlák. A hned za dveřmi potkat pana T. seshora, jak vláčí zpátky k domu svou vyvezenou popelnici.
Ne, kotel ještě nevytek. Ale já vytekla, když jsem zjistila, že všem popelnice vyvezli, jen mně ne. Pod víkem papír „Nevyvezitelný odpad“.
Popel od včerejška, co jsem tam nasypala na pytle s odpadky a ještě do něj šahala rukou a zdál sa mi už jen vlažný, očividně nebyl stejně vlažný v celém svém obsahu. Někde něco zadoutnalo… Ale i teď v tom hrabu jen tak rukou… nepálí to, nehoří to, jen zasmrdělo…

Ku.va, tak jsou blbí? To nemohli vyvízt? Kam tak asi budu sypat čtrnáct dní popel? A dávat všechen odpad z provozu bytu, teď o svátcích, když je ten provoz prakticky furt?

Na schodišti sousedka z patra, paní N., hned jsem jí svoje rozčilení sdělila, za tepla podstatně většího než teplo toho popela, ona se mnou solidárně cítící mi jednak svolila, že kuchyňský odpad můžu zatím házet do popelnice k nim, a jednak že jsou to blbci a že by na mým místě taky popel sypala do pole.

Soptila jsem hodně. A tím víc, čím víc ve mně hlodal ten červíček ne pochybností, ale jistoty, že jsem prostě blbá já a že jsem neměla tak zbrkle ten popel do té popelnice sypat, když nebyl studený úplně bezpečně a najisto, že už bych to po tolika letech topení v kotli mohla vědět a že by mě neubylo, kdybych ten trošek nechala na vysypání až po vyvezení, protože na místě těch popelářů bych to taky nevyvezla, co by si počali, kdyby se jim to tam uvnitř auta potkalo s nějakým jiným extrémně hořlavým odpadem a oni zfajrovali za jízdy jak Žanek Husůj v Pakostnici, prostě si za to můžu sama… a řvaním o křivdě na tom nic nezměním…

Další hodinu jsem strávila hledáním na netu, kolik by byla pokuta, kdyby mě někdo naprášil, že sypu popel z hnědého uhlí do pole. (No co, když ořou, tak se sype pro změnu hlína mně na pověšený prádlo. Tak je to něco za něco.) A dumáním, proč se nechám takovou blbostí tak strašně rozhodit, totálně se zbavit všech endorfinů, když vím, že dycky se všechno dá vyřešit, navíc když se mi to nestalo ani poprvní a možná ani naposed a když vím, že jeden igelitový pytel s přebytečným popelem za čtrnáct dní posazenej navrch popelnice to vyřeší docela dobře.

Dost mizerně se mi znovu nahazovalo tempo, ale vědomí, že jinak to nejde a jiná cesta, jak se zbavit otrávenosti a naštvání se, není, byla dobrá opora. Jakž takž jsem se přeci jen rozhýbala, cukroví dodělala podle plánu.

A ráno vstávala zase dřív než jindy do práce, fofr do obchodu, sotva otevřeli, pro maso.
Ani mě nepořekvapilo, že tu vepřovou panenku, kterou měli spolehlivě skoro čtrnáct dní předtím a která měla být v akci až do čtyřiadvacátého a kterou jsem nechtěla koupit už ve středu, abych ji měla na Štědrý den čerstvou, nedovezli. Nebyla. Tak nějak jsem tu možnost předpokládala už od okamžiku zjištění nevyvezení popelnice. Ale co jiného teda koupit, když rybu moji mladí nejí, obyč řízky se mi na vánoce zdají moc obyč a plněný dělám každý rok, už nevím, čím to ještě plnit, aby to bylo nějak nový a zajímavý…
Vzala jsem poslední balíčečk telecího. Taky v akci, ale i tak strašně, strašně drahýho.
Na druhou stranu, nikdy dřív bych si nebyla mohla tohle dovolit koupit.
Dneska už můžu.
Už jsem na tom tak, že si můžu dovolit koupit na vánoce maso, jaký chci. I když stojí přes dvě a půl sta za kilo. Můžu. Maximálně mi nebude chutnat, co horšího se může stát?

Může. Například, že vylezu z obchodu s draze vykoupeným masem k štědrovečerní večeři a jen tak mimochodem nakuknu vedle do masny. A zjistím, že tam taky mají telecí v akci, nebalíčkovaný, výsekový, libově růžovoučce krásný, čerstvý, a o pětadvacet korun na kile lacinější.

Položila jsem doma nákup na stůl a líčila to synkovi, s dovětkem, že uvažuju, že ještě přikoupím nějakej plátek v tamté masně…
„A kdo to všechno sní? Už ti zase hrabe.“ Okomentoval to. „Moc to řešíš.“
Má pravdu, předsedo.

Protože naše veterinářka je nemocná, poslala jsem ho do humánu lékárny pro odčervovák kočce, prý tam mají i ten v pipetě…
Místo odčervováku donesl odblešovák, zvedla jsem telefon do lékárny a pak mládě vyhnala odblešovák vrátit a donýst místo něj odčervovák, i když v pipetě nemají, jen v tabletě.
Když ho přinesl, uvědomila jsem si, že ale ten odblešovák jsem si měla taky nechat, protože k odčervení se má současně preventivně i odblešit, kvůli tasemnicím.
Už jsem ho tam potřetí nehnala. Stačí, že si připadám jako blbec před panem T., že sypu do popelnice žhavej popel, není třeba být za blbce ještě i v lékárně.

Dala jsem vařit brambory (taky jsem koupila dva sáčky keřkovských rohlíčků, protože jeden se mi zdál málo, přestože syn tvrdil, že v hrnci jich bude i z jednoho sáčku až dost, a měl pravdu, nakonec mi zbylo i na někdy na pozdějc na opečení a na jaro na sadbu) a u počítače zjistila, že na všech fotkách z toho krásně mlhavýho, do bílých ostnů zahalenýho světa jsou nepřehlédnutelný, mnohačetný, pravidleně okrouhlý, šedivý fleky. Na všech fotkách stejně hodně a na úplně stejných místech. Někde při výměně objektivů jsem nachytala prach na čip a nevšimla si toho.
Zvedla jsem se a šla uklízet a mejt okna.

Kupodivu jsem žádný nerozbila, kýbl s vodou nevylila ani k sobě na podlahu ani z okna žádnému ze sousedů na hlavu, z parapetu nespadla a nohu ani ruku si nezlomila, natož abych se zabila. Osudem darovaný život jsem využila k úvahám na téma, jak využít ku prospěchu neúspěchy, a vyšlo mi, že je to proto, abych zas o něco víc zmoudřela a našla další možnost nadhledu nad letošními vánoci. Nad svojí potřebou mít věci tak, jak si je vymyslím. Tudíž je sice téměř jisté, že maso bude po vybalení z balíčku zavánět, řízky usmažím do tvrda a vánočka se mi zdrcne a navíc ji spálím, ale že to neva, protože mě to zase o něco víc posílí a navíc jde hlavně o to, že přijede i starší syn, a ten z ničeho taky vědu nedělá, no a svému ex po svém starším synovi pošlu jen to, co se povede. A aspoň salát by se povést měl, ten se mi zatím povedl dycky… Tedy jestli to není moc domýšlivé pomyšlení a jestli si tím zas nekoleduju o pravý opak…

Nekoledovala, prošlo mi to. Salát se povedl, polívka taky, ta byla dokonce asi ze všeho nejlepší. Řízky byly některý dost tuhý, už vím, proč přes vídeňské telecí řízky má být vidět až do Vídně, ono to telecí prostě fakt potřebuje tenčejc nakrájet a víc rozklepat. Vánočku jsem mírně připekla, protože zrovna když jsem ji chtěla vyndavat z trouby, přijel starší a já vítáním se s ním na vánočku zapomněla. Ale nezdrcla se, je naskočená pěkně, jen dost hodně křupavá. Kočce chutnala, na rozdíl od syrových odřezků telecího. Avokádo, co jsem koupila taky v akci, jsem samozřejmě koupila tragicky nedozrálý, absolutně nejedlý, šlo rovnou do koše. Kofola byla dobrá.

Se soumrakem starší syn odjel udělat tatínkovi k tomu mému salátu jejich vlastní vepřové maso a já obvolala příbuzenstvo s přáním k vánocům. V srdci už mír, klid, pocit, že všechno je naprosto, ale naprosto úžasně v pohodě… A koutkem oka v koupelně štrejchla o zrcadlo. Měním se. Jak se asi mění všichni moji bývalí… copak asi právě teď dělají… s kým večeří, vedle koho se rozvalují u televize… Varan, s kočkou, kterou dostal ode mě, a s hrošicí z léta od rybníka, nebo sám, jako roky předtím… Pan W., s manželkou a dvěma syny v jejich novém domě, docela si ho tam umím představit… nebo jsou někde na horách, to si představit neumím… Pan Divný, podmračený, věčně nespokojený, na své chalupě s jedním svým synem a se svou bývalou, nebo možná bez, ale určitě už bez malého bílého psa, kterého pohřbil začátkem zimy, jeho první vánoce bez toho psa, věčně navrčeného, věčně nespokojeného stejně jako on sám, bude na něj myslet hodně moc, vzpomínat… A Nevztah… jestlipak si Nevztah dneska večer taky vzpomněl… aspoň na chviličku, zlomek chviličky… Vsadila bych se, že jo.

Pokoj lidem dobré vůle.
Já ji mám, dneska už to vím.

P.S.
Jo a zapomněla jsem: Už je to jistý, příští rok se vdám. Ty barborky mi rozkvetly.