Je to divný rok. Chce se mi napsat, i když nevím proč. Každý rok se přece vždycky stane spousta věcí lepších i horších, radostných i bolavých, zisků i ztrát…

Jenže tenhle rok mám pocit divnosti. Ne vnější, jako když přišla sametová nebo lockdowny za covidu. Ale vnitřní. Takové pošmourné, podprahové, záludné. Možná divnosti i sebe sama, svého vnímání. Podivně vůči něčemu odtažitého, byť bych právě do tohohle měla být zanořená. A naopak. To, co by už mělo být vzdálené, na druhém břehu, není. Žádný břeh není.

Kam se podívám, tam ji vidím. Jméno Hedvika. Nedávno svátek Hedviky. Nechtěla jsem koukat na ten nápis na netu, že ten svátek je. Ale nedalo se mu vyhnout. Otevřela jsem seznam, centrum – a vykřikl na mě odtamtud. Žalostně, žalobně.
Předtím my na prodlouženém víkendu v Alpách. Jeli jsme a koukala jsem na alpské domy s truhlíky plnými květin v oknech. Na pozadí štítů hor. A myslela jsem na na ni a na to, jak jsme kdysi ještě i se Žirafkou coby dámský triumvirát přes Alpy se stejnými domy s květinovými truhlíky na pozadí šítů hor jely na Gargáno. Po návratu z toho letošního výletu jsem se vracela k fotkám a článkům svým i jejím a brečela.

Pořád ještě nemůžu psát o něčem jiném. Nejde mi to. Připomíná mi ji to. Připomíná mi to, jak jsem nepsala celou dobu, co jsem věděla… Protože mi to přišlo nepatřičné. Malicherné. Pořád ještě to takové je. Odešla, ale je tu.

Měla jsem bojovat za zachování jejího blogu. Nenašla jsem na to sílu. Když ho čtu, brečím. Z jejích písmenek slyším její hlas. Z jejích kreseb se mi vrací její pohyby, když kreslila, náklon hlavy a pohyb ruky, a pak naráz zvednutí se od papíru a energickému zavrtění hlavou, když něčemu v řeči přidávala důraz, a pak zas sklonění se nad papírem.
Mám problém vracet se na Lišky blog. Moc to bolí.
Odešla, ale pořád tam je.
Zavřená v tom blogu, ale nedostupná pro mě.

Nárážím na ni i jinde, na netu. I když už nechci nic hledat, stejně nakonec… Byla všude. Nadšená a zaujatá prací, vyráběním, vymýšlením, kreslením… Pořád víc a víc ji obdivuju a skláním se před jejím úžasným intelektem, s jakým dokázala tvořit.
Proti ní jsem pologramot s citem a myšlenkovou hbitostí slona v porcelánu.

Kdybych nebyla už stará a měla mít ještě někdy dceru, dám jí to stejné jméno.

Jako každý rok, i letos finišujem s předdušičkovou výrobou pomníků. I letos jsem si k tomu přidala další boreliovou neschopenku, během níž při povolených vycházkách chodím do práce, protože to jinak nejde. Nejde všechno potřebné udělat či nakreslit z domu.
Dneska jsem chystala pro jednoho stálého zákazníka rozvržení písma a motivů na jeden z jeho pomníků. Chtěl zlacený kříž s gravírovanou růži v popředí.
A vybral si tu, kterou mi kdysi jako speciální zakázku malovala Liška.

Kéž by koncový zákazník toho našeho stálého zákazníka věděl, jak mimořádnou růži na svém pomníku dostane…
A z kolika slz.