Stojím u kuchyňské linky a dělám si večeři. Pár kousků prvních letošních hřibů a kozáků, jeden špekáček zbylý po minulotýdenním opíkání, čtyři vajíčka zbylá už asi měsíc, nebo aspoň tolik už prošlá, protože jsem doma sama a koupit celé plato vajec jen proto, že je měli v akci, byla blbost.
Mám se dobře. Jsem doma sama, všeho mám dost, protože vyjdu s málem, a když to nemám vůbec, obejdu se. Uklízím, když chci, nebo když se ohlásí nějaká návštěva (takže jen když se ohlásí nějaká návštěva). Mláďata se o sebe starají sama a zdá se, že úspěšně. Kutají si svoje klikaté cestičky životem a mně nějak nakonec ani nevadí, že je mi to sdělováno až ve fázi „rozhodl jsem se, udělal jsem“, kupodivu mi vyhovuje líp, když se nestarám a dozvídám se hotovky, nebo se začnu starat, jen když se něco dozvídám s přímo sděleným kontextem „chtěl bych znát tvůj názor“.
Starám se jen sama o sebe.
(A trochu o maminku, kam s ní pak z toho blázince a jestli ji tam vůbec jet navštívit. Zatím nechci. Je mi špatně, jen když si představím, že budu u ní blízko a budu slyšet její hlas. Tak jsem ještě nejela. Vyřizuju jen papíry, abych udělala něco pro svědomí.)
Minulý týden jsem si udělala kolovýlet okolo Ždírce, přičemž jsem zaignorovala dva prasklé dráty (špice se jim prý správně říká) a vrátila se s třemi prasklými dráty a s osmou na zadním kole. A zjistila přitom, že zadní gumu mám sešmejkanou až na tu textilii pod gumou.
Dala jsem kolo hned v pondělí do opravy u nás, byl tam jen jeden ze dvou opravářů, co jsou trochu jako Pat a Mat, akorát že šikovní, nebo jako Bob a Bobek, Štaflík a Špagetka, Křemílek a Vochomůrka… – Dala jsem na radu a místo přeplítání starého zkřiveného ráfku svolila k instalaci nové gumy (s trochu terénnějším vzorkem, protože „můj“ stejně neměli) i nového ráfku, prý dvojitého, čičo, že pevnějšího do terénu a míň náchylného na rozcentrování. Pro moje kolo chci jen to nejlepší, dvě tři stovky navíc mě nezabijou, mám se dobře, životní náklady minimální, s penězma vycházím…
Když jsem si v úterý kolo přišla vyzvednout, zůstala jsem koukat. On ten ráfek je celkově takovej mohutnější, dovnitř vyšší, a ta guma taky, a prostě to nový kolo… na tom starým kole… vypadá… divně. Cize. Nepatřičně.
Pan opravář taky trochu koukal, že koukám, vysvětloval, že to bude v pohodě, že si na to zvyknu, že je to jen tím, že je to nový a ráfek lesklej a guma moc čistě černá, a že budu určitě spokojená…
No, měla jsem takovej pocit, že nezvyknu, i jsem zvažovala, že bych ještě nechala vyměnit i celý přední kolo, aby to aspoň bylo stejný, ale to mi zas rozmluvil, že to je ještě dobrý a že je to zbytečný.
Tak, jak jsem se na opravené kolo těšila, že se mi zas navrátí vláda věcí mých, najednou jsem se na nasednutí na něj netěšila. Dojela jsem na něm do práce a několikrát se vyšla ven podívat, jestli už jsem si zvykla. Nezvykla. Dojela jsem na něm po práci k vodě, ale necítila se lehce a šťastně. Myslela jsem jen na to, že to musejí všichni vidět, jak to vypadá divně. A že kdoví, jestli to i hůř nejede. Dojela jsem domů a byla ráda, že ho dávám do kůlny. Dojela jsem na něm do práce další den, za hodinu se vyšla ven podívat – a zvedla telefon.
„Dobrý den, máte ještě ten můj starej ráfek? Nevyhodili jste ho ještě? Já bych ho tam asi chtěla zpátky.“
Ano, jako debil jsem si připadala.
Ale nemohla jsem si pomoct.
Uprostřed pracovní doby jsem sedla na kolo a jela do cykloservisu.
Byli tam oba. Pat i Mat, Křemílek i Vochomůrka.
Ne, do pátku mi to neudělají, už mají moc práce a další zakázky, ne, jinou gumu stejně nemají, jen tenhle jeden typ na tenhle rozměr ráfků, a podívejte se, jak je ten starej ráfek tady na dvou místech už promáčklej, za chvíli by byl zase problém, a o co vlastně jde? Jen o vzhled?
Kývla jsem. Jen o vzhled.
A pak jsem se prostě sesypala. Sedla na zem vedle kola a brečela.
Jako když se vytáhne špunt z úplně povrch plné vany.
Ženský obvykle chtějí nový šaty, nový boty, nový auto.
Já chci svoje starý kolo.
Pořád stejný.
Pořád stejně omšelý a pořád stejně lehkokolový, jako bylo, když jsem na něm mívala namontovanou dětskou sedačku pro staršího syna. Jako když to bylo v nejhezčích letech mého života. V pampeliškách na zahradě. Když jsme ještě byli začínající rodina, v bídě a dřině, ale v nadšení, naději, důvěře… lásce…
Řekla jsem jim, že vím, že za nic nemůžou a že jsem kráva nebeská hysterická, s tímhle lpěním na starým krámu, a ještě víc jsem jim toho řekla. A aby se na mě nezlobili.
Nezlobili se.
Nalili tři frťany slivovice a společně jsme si ťukli. Zrovna vcházel další zákazník.
„Mám nejlepší opraváře,“ řekla jsem tomu poněkud užaslému dalšímu zákazníkovi, „spravujou kola i duše.“
Smáli se všichni.
Už jsem věděla, že si přeci jenom zvyknu.
V sobotu jsem si pak udělala trasu kolem Dyje, na to, že mě zlobil naraženej napuchlej loket a dusila jsem se ve vedru na chcípnutí, to docela šlo. Jela jsem se svým kolem ráda.
A pak jsem si večer zajela zas i k rybníku a do bufíku na pivko a v neděli taky. Tak nějak jsem se i těšila na pár lidiček známých tam, s koly i bez, s pejsky i bez…
Vlastně ani nevím, jak se někteří jmenujou. Ale byla jsem ráda, že v neděli tam seděli ti mně nejpříjemnější v málopočetné sestavě. Včetně jednoho, co má zelený oči, jen zcela mírnou nadváhu, mírný problém s vyslovováním sykavek a kolo BMX a já pořád nevím, jak je na tom vlastně s tou zadaností, když je rozvedenej a ochotnej tam se mnou klepat kosu až do tmy nejdýl ze všech.
Dobře se s nima povídalo.
Dělám si večeři ze zbytků a pořád se mi vrací, jak se mám v poslední době dobře. Jak málo mi stačí, a přitom jak poprvní v životě mám dost peněz – poprvní v životě nepřemýšlím v obchodě, že si musím koupit něco lacinějšího než to, na co mám chuť, klidně si koupím dražší vysokoprocentní čokoládu místo lecitinové náhražky, sojový mlíko místo normálního jen proto, že mi chutná, vajíčka v menším balení, i když jedno vychází dráž než jedno z akčního velkýho plata, protože to velký akční plato bych zas jedla měsíc a já už prostě NEPOTŘEBUJU mít pocit, že jsem ušetřila…
Nepotřebuju mít pocit. Z jednoho jsem se vybrečela v cykloservise.
Jako když se vytáhne špunt.
Vrací se mi, co jsem v neděli tam u bufíku v té mimořádně důvěrné debatě o bývalých partnerských vztazích a jejich ukončování řekla.
Že začínám přemýšlet, že bych si koupila nový kolo.
Komentáře: