přibližte se k vozíku…
Aneb mám o dvě kolečka víc.

Je krásné, když člověk – člověkožena – od kamarádky též člověkoženy dostane pro člověkoženskou maminku na bezplatnou půjčku do užívání dle potřeby invalidní vozík. A ještě krásnější by bylo, kdyby ho nebylo potřeba používat. To by aspoň krásně vydržel.
Bez opotřebení.

Jenže jezdit s ním, navíc po venku a ještě navíc po sídlištních chodnících v zimě sypaných droboučkým štěrkem, znamená mnohému se naučit. Třeba že přední malá kolečka k invalidním vpzíkům jsou plná a foukaná, čili PUE a PN, tedy tzv. obruč (neplést s vodící obručí na kolech zadních, to nemáme, želbohu), protože střed těch menších koleček je tvrzený PUR. A ložiska můžou být taky PUR, nebo kov. Mají různý průměr a tloušťku a jejich náboj má zas jiný průměr a délku. A ta kolečka PN mají různé duše a různé dezény pneumatiky a ta kolečka PUE mají tvrdost PUE light, standard a hard, ale od jiného výrobce taky třeba jen nějaké číslo, o kterém nevíte, jestli je light, standard nebo hard, a ani prodejcové na e-shopech to nevědí, tudíž vám jako pro vaše potřeby vhodnější doporučí to PN, protože to se na sídlištních kamínkách tolik neodrbe jakot o vaše původní, bezpochyby PUE. Ale jejich e-shop má ta kolečka PN docela citelně drahá, navíc od výrobce, který už neexistuje, tak se zeptáte na dalším e-shopu na ta levnější kolečka PN, proč je lepší mít dělený disk a jestli na jejich kolečka seženu i náhradní duši v případě propíchnutí a jaká je vůbec pravděpodobnost toho propíchnutí, což nevíte, když na kole cyklistickém jste osobně ještě nikdy nepíchli, ale prodejci to taky nevědí, tak vám jako vhodnější pro vaši potřebu doporučí kolečka PUE standard, načež vy dalším mejlem odvětíte, že ale toto kolečku je u nich k mání pouze na dotaz, tedy zřejmě nedostupné, a jestli když je tvrdší materiálem, nebude taky tvrdší na pocit při jízdě, protože maminka je kostnatá a chrastí v ní při každém drncnutí a navícm když to drncá, se jí chce hned čůrat… Prodejce vám tedy jako vhodnější pro vaši potřebu dopručí kolečko light.
Výborně, vylučovací metodou jste docílili původně vytipovaného výsledku.
V pátek odpoledne konečně velké auto přiveze malá kolečka, vy je slavnostně vybalíte a zjistíte, že jsou malá až moc. Ne, že byste si nezměřili ta původní správně, ale dvacet centimetrů nerovná se dvě stě milimetrů, někdy je to prostě jen sto osmdesát a dvě stě milimetrů není míra, ale velikostní typ.

Jeden nedělní telefonický hovor s prodejcem a jedete v sobotu ráno sto kiláků s tíží srdce až do žaludku. Protože tohle byl už druhý pokus na koupi nových koleček, při tom prvním jste netrefili ony výše zmíněné parametry výše zmíněného náboje.

Nicméně ač vozíček výškově neštělovací, tak dík celkově naddimenzovanému odpružení přední části do něj pasuje i sto osmdesát milimetrů kolečko, aniž by sedátko pod maminčinou pidihmotností trpělo náklonem dopředu. Podruhé vracet a potřetí objednávat už nic muset nebudu.

A výlet se povedl. Mamince se kolečka líbí a to je hlavní. Vlastně nejhlavnější.

Jak je někdy na zabití a někdy na pláč a sebevraždu (moji), tak po příjezdu k ní (mém) je poslední dobou čím dál milejší.

A tak jsme se v sobotu večer po malém, ale krásném výletě okolím Brna a po setkání s několika úžasnými lidmi včetně tří asi nejúžasnějších strážníků městké policie ocitli s maminkou večer svorně v kuchyni ve svorné náladě a maminka svítila a zářila a podstrojovala mi a děkovala a byla šťastná a já byla najednou… taky…
A asi poprvní v životě jsem ucítila k mamince něco takového zvláštně vděčně hřejivě něžného…

Tak eště sehnat ty vodící obruče na ta zadní velká kolečka, aby si to maminka občas mohla popohnat poposunout sama, třeba kvůli výběru zboží u regálu v obchoďáku nebo kvůli focení, a pojedem asi na ty Brdy.