„Chtělť by každý taký ptáček žínku míti, o jakouž je v světě zle, aby totiž měla plných sedm P, aby byla pěkná, poctivá a pokorná, poslušná a pilná, pobožná a pak aby hodně peněžitá byla.“ Říká Příruční slovník jazyka českého.
(Dneska prý je moderní verze nejžádanější nevěsty 3B: Bourák, Barák a Babička na hlídání.)

Mně se to dycky pletlo s variantou „mít všech pět pohromadě“. A ta nejsou na P. Zrak, sluch, čich, hmat, chuť…? Ale asi mi bylo bližší snažit se mít pohromadě svých pět smyslů než pokorně pílit poslušna pokynů Pánů tvorstva (páč mi bylo od dětství prožitém částečně v klukovské partě jasný, že si ty blbosti na P vymysleli chlapi, aby nemuseli dělat pro ně nezábavný domácí činnosti a navíc ještě diskutovat o tom, proč se občas chovají a o věcech rozhodují, jako by neměli všech pět pohromadě). A dávalo mi to naději, že se při správném používání mých všech pěti všechny zabalí do jednoho výsledného balíčku s názvem Rozum.
Akorát mi tehdy chyběla znalost klasické pohádky Rozum a štěstí a životní zkušenosti, dík kterým člověk zjistí, že na použitelnost balíčku Rozum mají podstatně větší vliv ta P z Dantovy Božské komedie. Kterých je navíc o dvě víc.
Sedmero hlavních hříchů.
Peccata capitalia.
Vítam Pokakáta kapitália.

Prý jsou hlavní proto, že všechny ostatní hříchy z nich jdou odvodit.
Nevím. Na to jsem vzděláním moc biolog a odvozuju si hříchy – tedy chování, jednání a pohnutky lidí, které odporují mírovému a jen hezkému sociálnímu soužití – trochu jinak. Ale když přestanu dumat, které naše hříchy jsou nadmnožina a které podmnožina, a vrátím se – pokorně, hurá, aspoň jedno pé – k sobě sama, jak mi jde nejlíp, a najdu jich sedm taky.

ZBABĚLOST
ZBRKLOST
NEROZHODNOST
ZLOBA
CHAMTIVOST
LENOST
PŘECITLIVĚLOST

Začnu od konce:

Přecitlivělost – je pěkné, když člověku příroda nadělí schopnost hodně věcí cítit, do hodně věcí se vcítit, do lidí se vcítit. Pochopit, porozumět. Jenže každá mince… Emoce jsou smrště. A cítěné vjemy jako žíravina v duši. Bolí to a týrá a bere sílu i smysl pro humor, vcucne to dovnitř a člověka zbaví schopnosti nadhledu. Stahuje do egocentrismu, protože všechno, co se děje, je cítěno skrze vlastní nitro. Skrze vlastní bolest. Když se to nepřevrátí do Zloby, stáhne se se to do pláče a sebelítosti.
Děkuju osudu, že mi přivedl do cesty před pár lety člověka, co dokáže po chvilce mlčení po kouknutí na mě vyhodnotit situaci (že už může), dát mi pusu a úplně klidně říct – „Klid. Moc si to bereš“. Tak nevzrušeně a důvěryhodně, že je to jako balzám…

Lenost – když už musím, tak dělám. Když nemusím, musím si najít fakt dobrý zdůvodnění, jak mi prospěje, když budu dělat to, co mě nebaví. Jinak si spolehlivě najdu zdůvodnění, proč se na to vykašlat a dělat radši to, co mě baví. A týká se to nechutí vůči činnostem fyzickým i psychickým, vůči nějakému způsobu myšlení, vůči účastnění se nějakých akcí s jinými lidmi, ale i (a hlavně) vůči dotahování načatých věcí do konce. A to je nejhorší.

Chamtivost – něco uvidím a zaujme mě to, nadchne mě to. Chci to. Adrenalin. Dokážu napnout všechny síly, nastudovat, najít, zorganizovat (i lidi kolem sebe, stáhnout, zblbnout), nejíst, nespat, obrátit všechno kolem sebe vzhůru nohama a pohnout zeměkoulí, abych to získala.
Ale když to mám už na dosah a nebo dokonce doma čerstvě koupeno, zjistím, že to vlastně nepotřebuju. Nechci. Vlastně by to byl další závazek, balík na krku, věc, o kterou bych se musela starat…
Najednou vyskočí i strach, i lenost. I ten rozum. Který řekne: Co blbneš… Proč…?
Nejdu za cíli proto, abych jich dosáhla. Chci něco mít jen pro ten pocit, že to získávám.
A pak jako bych vypadla z role.
Nebo nevím.

Zloba – jsem našlapávací. Párkrát za život jsem si myslela, že už jsem se to naučila zvládat a že je to už lepší. Není. Tatínek je cholerik jak brno, maminka byla egocentrická hysterka s papírem na to od psychiatra. Já se můžu na uši postavit a v klidu a zdánlivé pohodě vydržet i docela dlouho, ale mám je v sobě oba, a když to pak praskne, jsem jasná. Když mě něco vyvede z míry tím, že je to úplně jinak, než jsem to čekala, spolíhala na to, a já si to uvědomím naráz, prudce, smete mě to. Když mi někdo blízký řekne něco, co se mě dotkne, co považuju za nespravedlivost, přijde mi to strašně líto, smete mě to. Vypěním. Vybuchnu. Nezvládnu. V první vlně vykřičím a obviním celý svět i nejbližší zúčastněné, že kdyby oni byli (ne)udělali, tak bych já… – I když to trvá jen chviličku, nic nejde vzít zpátky. Takže pak mě to samozřejmě vždycky strašně mrzí a strašně se stydím a nejradši bych se šla zahrabávat do tunelu pod zem.
Za celej život už jsem takhle možná ve dvou třetinách cesty k protinožcům.

Nerozhodnost a Zbrklost – spojené nádoby, byť se to zdá paradoxní. Mám jen dvě polohy: Váhání a skok. Skáču často, hlavně těsně před cílem, když už mám pocit, že už mám hotovo – a pak sekám chyby v nápisech v posledním datu nebo ve jméně zákazníka v mejlu. Mluvím a jednám často rychleji, než mi tečou myšlenky, spínač je pocit. Naopak snaha naučit se něco pragmaticky zpracovat rozumem a bez vlivu emocí očistit fakta do jejich pravé hodnoty, abych si je mohla hierachicky seřadit podle jejich skutečného významu a pak se správně rozhodnout – mi prostě nefunguje. Takže cokoli, co mám koupit, pořídit, zadat jako práci nějakým řemeslníkům na bytě, nebo naplánovat nejen pro sebe, je pro mě utrpení. Prostuduju vždycky vše dosažitelné kolem dané problematiky. Ceny, technické specifikace, recenze, mapy… Udělám rozhodnutí. Radost. Ok. Hotovo, vyřešeno. Jenže pak mi to nedá a přečtu si ještě něco dalšího. A šok – průser: tam zas píšou něco, co mi to moje rozhodnutí úplně nabourá… Sevřené srdce i žaludek, fyzická slabost, tlak dvě stě na sto padesát. Ruším rozhodnutí. Vracím v eshopech nakoupené zboží, odvolávám rezervace. Znovu všechno studuju a porovnávám. Zmítám se mezi polohou „Koupím to nejlepší, už je mi jedno, co to stojí, nejsem přece tak bohatá, abych si kupovala laciné šmejdy a zasloužím si kvalitu…“ a polohou „Ježíš, tolik peněz vyhozených, vždyť to nepotřebuju, vystačím si přece s málem…“ – Chci se rozhodnout správně, a správné rozhodnutí = to nejlepší, jaké (pro mě) existuje. Jenže takové neexistuje, moje schopnost (či zvyk) dívat se na věci vždy z více úhlů mi zaručuje, že věci nikdy nevidím dvakrát za sebou úplně stejně. A to i při rozhodování se. Abych se mohla přiklonit k některému ze svých mnoha pohledů na věc, radím se. Otravuju všechny lidi ve svém okolí, aby byli tak hodní a řekli mi svůj názor. Který často vůbec nemají, ale kvůli mně se snaží nějaký vydolovat, aby mě nezklamali, když vidí, jak jsem nešťastná osamělá utopená ve svém (uměle vyrobeném) problému.
Až i mně pak už je jasné, že se topím. Masomlejnek. Je mi zle. Psychicky i fyzicky. Musím pryč. Útěk.
Udělám řez a skok. A utnu to.
Udělám poslední rozhodnutí, rázné a obvykle blbé, protože v té útěkové fázi už vůbec ne rozumové. Opět čistě zbrklé.

Zbabělost – jestli je nějaká jedna nejkapitálnější nejnadmnožinovější hříchyplodící lidská vlastnost, je to zbabělost. Strach. O sebe, ze sebe. Z druhých, o druhé. Ze ztráty, z prohry (životní), z omylu, ze selhání. Zbabělost a strach jako projev malé sebedůvěry, genů i životních zkušeností. Kdyby (nebo dokud) si člověk věřil, že všechno zvládne, neděsily ho věci, které mají přijít nebo které se nepovedou. Když mi bylo náct, byla jsem přesvědčená, že žít Modrý život zvládnu jako prd. Že vím a umím a dokážu stát na správné straně.
Dneska už vím, že nevím. Spíš se modlím (i jako neznaboh), aby už byl ke mně život laskavý a ušetřil mě situace, v níž se budu muset rozhodnout: čest, hrdost a správnost, ale bolest nebo dokonce smrt, a nebo – zbabělost.
Bojím se, že by vyhrála zbabělost. A pak už by ten zbytek života stejně stál za…

Konec nastřádaného rozjímání.
Prosím nechlácholit. Tohle byl jen takový… úklid.