Hloupnu

/  68 komentářů

Čím dál hůř a čím dál pomaleji mi to myslí. Čím dál míň se mi chce z těch zbylých myšlenek něco produkovat.

Ke spokojenému usínání už není potřeba večer vypouštět přetlakový ventil. Stačí vědět, že je pro ten den hotovo. Penzum poctivé práce v práci převažujícím procentem z celkové pracovní doby, trocha dluhu umořeného ze sumy předsevzetí užitečných úkonů na doma, žďabek uspokojení z vlídnosti k někomu a malého dobrého skutku pro Modrý život…

Už asi pět témat, která mě napadla přes den, jsem večer nenapsala. Zjistila jsem pokaždé, že víc než psát se těším jít spokojeně usínat.
A když si přečtu něco ze svých starších textů, že jako motivačně, nechce se mi psát už vůbec. Dneska bych to tehdejší totiž už takhle krásně nenapsala.
Ubývají mi myšlenky, ubývá mi slovní zásoba.

Ale s ubývánímm přetlaku mentální energie se uklidňuju a s přibýváním klidu se líp vidím.

Jaká jsem.

Konfliktní. Detailistická. Kritizující. Do huby si nevidící. Vrtající furt do něčeho. Bazírující na kravinách. Nervní z toho, že něco není tak, jak jsem si myslela, že to je. Což povýším na to, že by to tak být mělo. Za pár dní obvykle hodící všechno za hlavu otočím o stoosmdesát a prohlásím totéž za nepodstatné. (Týká se průserů, cílů i nákupů.)
A přitom slepá kolem sebe, když si jdu za svým…
Celá moje maminka.

Kdybych občas naopak nezaslechla či si nepřečtla, že taky pohodová, usměvavá až vysmátá, milá, ochotná, ráda viděná – tak už snad ani mezi lidi nevylezu.

Hlídám se. Naučila jsem se ucítit a poznat ten vztlak něco říct, proti něčemu vystartovat, vyvalit svou nechuť.
Naučila jsem se to i často zastavit. Náhledem z druhé strany.

Proč bojovat, když víc člověk získá vlídností, proč se bránit útokem, když nejvíc odzbrojující je nepřistoupit na válku…

A navíc je to i daleko víc potěšující.

Tak proč to někdy jde líp a někdy hůř…

No asi proto, že dneska nad ránem jsem se v nočním návalu zpotila jako kůň, což v kombinaci s návaly komandujícně citýrujícího nutkání znamená, že do tří dnů dostanu měsíčky.

Ale pořád mi to nepomáhá rozřešit otázku, jestli správně je z celé duše chtít chlapovi dát (prvních čtrnáct dní po měsíčkách), nebo ho chtít sežrat (v tom zbytku cyklu).

Co asi udělám, až zhloupnu docela…?

Komentáře:

  • fousek 8.8.2019 at 10:35

    Mě to naopak s věkem myslí líp. Ve většině úvah už jsem schopen nalézt konvergentní odpověď. Obvykle jednu a tu samou: „Je to jedno, nemá cenu se tím zabývat“.

  • rulisa 8.8.2019 at 10:39

    A-ano. K této odpovědi nakonec už docházím taky.
    A pak jdu spát.
    :-))

  • ratka 8.8.2019 at 19:48

    Pěkné. Dává mi to jedinou odpověď na stáří. Člověk (ženská) není zahlcen sám sebou. Co by rád, co se mu líbí a co ne. TAk nějak se to postupně dostává do pozadí, a život se vylupuje v zcela nové podobě. Nikoliv v podobě co mi dává či nikoliv. Nýbrž jak je velkolepý celkově.

  • rulisa 8.8.2019 at 22:51

    Nevím, nepřijde mi, že bych se dostávala do pozadí. Ale s tím vylupováním souhlasím.

  • ratka 9.8.2019 at 7:51

    4.Třeba to tak nebereš a jsi pořád hodně dravá. Ale myslím že ne. Upozadění sebe je jediný možný způsob jak být šťastný. Toť má zkušenost. Protože najednou přichází tolik darů a život je bohatý jen tím, že ty dary vidím.

  • ratka 9.8.2019 at 7:53

    tedy pod upozaděním rozumím nechtít tolik, upozadění svého chtění a spíše se dívat dělat spontánně.

  • rulisa 9.8.2019 at 8:03

    5,6
    Aha, tak to jsem asi neměla nikdy, chtít moc. Dělat věci spontánně je mi vrozeno, jsem spíš živelná a hrrr zbrklá než dravá. V kariéře, ve sportu nebo v jiném získávání postů (či majetku) jsem dobrá nikdy nebyla a nebylo mi to moc příjemné. Soutěžit o něco, snažit se dostat před někoho. Z toho jsem vždycky spíš couvala.
    A nemám na to ani výdrž. :-)

    Vlastně se divím, že jsem dostudovala a pak dokonce ještě s postgraduálem, ale to bylo asi zase spíš tím, že mě to prostě bavilo. Učení se. Nový věci. Tam jsem se prala jen sama se sebou a těšil mě ten pocit zdolaného úkolu po každé hotové zkoušce.

  • ratka 9.8.2019 at 8:29

    7. Každý máme něco, něco co nás zahlcuje a co je důležité. A toto důležité je jako závoje před očima, když to padne můžeme vidět i jiné věci. nově a jinak. tedy to za sebe. vypadá to jako výmluva, ale lidé si všilmi že jsem se změnila. Jsem klidnější. Mohu spát a nic mě netrápí.

    Moje máma zůstala sama, všichni sourozenci a máma jsou mrtvi a umřeli poměrně hroznou smrtí. A ona se ptá, jestli taky takhle neskončí. Je zajímavé, že její sourozenci zemřeli každý jinak a v tom způsobu bylo zrovna to čeho se báli a před čím utíkali. Prožili to speciálně při umírání. Strýce který se bál nemocnice a byl paranoidní nechali umřít hrůzou, teta která byla sebevedomá a vždy chtěla všecko sama dostala alzheimera a museli ji i otáčet v posteli, další teta krásná žena, všichni ji milovali byla samy flek až zčernala unikala ji krev z žíly a jejjích maminka zemřela v 99, pořád pracovala všecky komandovala. zlomila si pátěř a zemřela uvázaná k posteli posledních pár let.
    člověk to vidí a když má odpovědět máme, která se ho ptá a chce ujištění že umře v klidu, tak odpovídá: Pokud máš v sobě vše vyřízené tak umřeš v klidu. Tak tomu věřím a tak to předávám dál :-)

    Chodí k nám navíc spávat švagrová, která má záchvvaty paniky a úzkosti ze samoty. TAk dostala prášky. Ale řešení to není. Omlouvám se za dlouhý komentář, možná k tématu a možná ne. žiji obklopena lidmi a žiji i jejích starosti nejen ty své kterých je minimum (žádné)

  • rulisa 9.8.2019 at 9:09

    8
    Ad první odstavec – jo, tomu rozumím. A i s tím souhlasím a cítím to stejně.
    Ale zbavení se závislosti/vleku na něčem mi nepřijde jako upozadění sebe, spíš naopak. Konečně jsem v popředí sebe já, a ne to ono, co mě zahlcovalo. :-)

  • rulisa 9.8.2019 at 9:13

    Ad druhý odstavec – taky mi přijde, že poslední dobou tak horečně jezdím na kole a lítám po venku i dík nějakému strachu, že třeba už zítra můžu přijít o nohy… /Což by byl průšvih, protože byt mám bez výtahu. :-)/

  • Liška 9.8.2019 at 10:49

    koment 7
    tak to jsem přesně já.

    Článek
    Aha, takže umíš rozpoznat tu chvíli včas, dřív, při drobnějším náznaku a tím to podchytit a mít možnost se rozhodnout tak nebo onak, jestli reagovat nebo nereagovat nebo reagovat jinak? Tak to je dobrýýý!

  • Liška 9.8.2019 at 10:53

    8
    mno, to pro švagrovou řešení není, to souhlasím. Jestli je ochotná brát prášky a čerpat podporu od rodiny, chodit tam spát, a není ochotná k ničemu jinému, tak bych to pobývání u vás podmínila tím, aby něco se sebou začla dělat, nějakou odbornou pomoc aby vyhledala. Nebo prostě něco zkusila, podle toho, co potřebuje, jít na pracovní pohovor nebo cokoli tzrochu aktivního, čím dá najevo, že jde o její život a je to její zodpovědnost, ne vaše.

  • ratka 9.8.2019 at 11:15

    12. To ano, řeší se to dál. Požádala si o pečovatelský byt, my ji nabídli byt do jejího vlastnictví. Složili bychom se na něj jako rodina. Ale ona chce být mezi lidmi, nedokáže být a žít sama. V Domě s pečovatelskou službou má kamarádky. Tak snad to pro ní bude to pravé. Ve svém domě (bytě) nechce být, an se jí nedivím. Je to tam dosti hnusné. a u nás se jí líbí :-)) nám se nelíbí ona u nás, pozvat na návštěvu to jo. zítra taky dělám oběd pro všechny, celý den bude rodina pohromadě…. myslím že držíme spolu.

  • ratka 9.8.2019 at 12:06

    ale zpět k článku. věřím že člověk ke stáru vidí lépe. tedy dostává tuto možnost i díky životním zkušenostem. A je to na něm, zda uchopí tuto šanci. Možnost je podívat se na život zblízka a detailně.

  • ratka 13.8.2019 at 19:47

    14. to je přesně ta situace o které psala Liška. Napsat poslední komentář a…… nic. Buď je tak blbý že nestojí za to na něj reagovat, nebo prostě nic neříkající anebo … úplně mimo mísu.

    Ale spíše to poslední :-) tak hezký den přeji, u nás pršelo a cukety rostou.

  • rulisa 13.8.2019 at 21:09

    Nebo prostě nevím, co na to napsat.
    Co na to napsat? Píšeš, že něčemu věříš, a píšeš to jako sdělení faktu, ohraničenou věc, není to dotaz, není to pochybnost, není to nic kontroverzního, co by člověka popíchlo protestovat, spíš je to taková jasňačka, o té možnosti a o tom, že ne každý ji využije…
    Prostě co na to napsat?
    Navíc když se debata zhoupla tak nějak zas na tu jednu strunu už hodněkrát probranou…

  • rulisa 13.8.2019 at 21:12

    No ale aspoň jsem si opravila toho koně s čárkou na koně s kroužkem. :-)

  • ratka 13.8.2019 at 21:25

    17. :-) tak jo. Já si zase nevšimla toho koně.

  • rulisa 14.8.2019 at 7:31

    Když jsem nad tím před spaním přemýšlela, tak tys v tom komentáři vlastně udělala takový shrnutí a druhou pointu – prostě závěr. Byl to dobrej komentář na konec diskuze. :-)

  • ratka 14.8.2019 at 8:09

    19. uvědomuji si, kolik se tho v mém náhledu změnilo a to zásadně. Změnil se celý můj život a to včetně přístupu k dětství i mládí. Nikkoliv odstupem. O ten jsem se snažila dříve ale ten mě neučinil šťastnou a svobodnou. Svobodná ( šťastná) i když ve velice relativním smyslu jsem teď. Relativně proto, že je v tom velký pradadox. Vypadá to často že jsem zcela nesvobodná a zabedněná v nějakém kole co se točí, nevtipná, snášející to vše kolem, projevující se bůhvíjak… tedy často nedůstojně, nevhodně či zcela mimo. Vypadá to tak… tedy takhle to vidím a neruší mě to moc. Nebo ruší ale tak nějak přiměřeně, abych věděla že ještě žiju a hýbu se. Snažím se zůstat tělesně fit, psychicky jsem nikdy tak dobře na tom nebyla jako teď. a tím nemyslím inteligenci :-)) tedy hloupnu věkem, ale to víme :-))) Jen už to beru na vědomí.

  • rulisa 14.8.2019 at 8:15

    Malá úprava:
    „psychicky jsem nikdy tak dobře na tom nebyla jako teď. Ale tím nemyslím inteligenci.“ a je to ono – což mi připomnělo, že svého času jsem tvrdila, že čím vyšší inteligence, tím víc psychických dilemat.
    Nejspokojenější jsou zřejmě ti optimálně inteligentní, ani moc, ani málo oproti průměru. Občas to chce holt zhloupnout. :-)

  • rulisa 14.8.2019 at 8:19

    A ještě přemýšlím, jestli to u mladšího člověka s vysoce výkonným mozkem není způsobeno i tím, že má pocit, že „musí pochopit, rozumět, zvládnout“. Přece vždycky všemu ve škole rozuměl, tak proč ne mimo školu, proč ne v životě. Z nadání se stává povinnost. Z povinnosti pocity selhání, když jí člověk nedostojí.

    Až když se smíří, že už není tak inteligentní, že má právo být blbý a nezvládnout, nerozumět, neumět, vzdát se a vykašlat se na něco, přestane ten stres.
    Nejkrásnější sousloví pro mě v posledních letech je – Seru na to.
    Však ono se to taky neposere.

  • ratka 14.8.2019 at 8:28

    22. no a tohle „seru na to“ už neříkám. Dlouhá léta jsem to možná říkala nebo si myslela anebo se snažila, a už nemusím. není to potřeba :-) když se to posere nebo sere tak se snažím to nějak očistit a ostříkat, opravdu zde ta snaha je… koukám na to posrané a řeknu si že to stačí, i když trochu smrdí. ale vonět to taky nemusí. Ono se z toho postoje totiž stává nutnost. Možná to byla dříve tak trochu póza. jakože ono se to neposere, žejo beze mně. Ale koho to zajímá. Když už jsem stará, a jsou jiní lidé co by to mohli oprašovat kdybych se tm nenacpala já. a když se tam nenacpu já… tak to prostě nebude, nebo to bude tak jak to je.

    Dívám se na své snachy třeba a říkám si, kolik jsem se toho v životě musela naučit a jak moc mě to stálo sil. Proč by to nemohl převzít někdo jiný…anebo nepřevzít, ale já to ustojím a nenacpu se tam.

  • ratka 14.8.2019 at 8:32

    24. čest výjimkám, mohla bych vysypat historky. ale ono se to pořád mění a točí jak na běžícím pásu.

  • ratka 14.8.2019 at 8:40

    Když se mohu o syny a jejích rodiny starat, prožívám extatické štěstí… vrací se mi ty stavy když jsem se o ně starala když byli malí, to štěstí když jsem domů nosila tašky s jídlem, dívala se jak jedí a jak rostou. jak se vyvíjí… teď jim je 35 a 37 let. a je to úchylné :-)

  • rulisa 14.8.2019 at 8:43

    23
    Řekla bych, že mluvíme každá o něčem jiném. Nerozumím tomu, co děláš jinak, než co já myslím tím „seru na to“.

    Psala jsem o potřebě všemu rozumět a všechno umět. Snažit se o dokonalost. Na to seru. Ne na věci.
    A nezdá se mi, že by se mi z toho stávala nutnost. Když chci, klidně si s něčím hraju za účelem zdokonalení nebo pochopení, naučení se něčeho. Ale když nemám sílu, když cítím, že mi to přerůstá přes hlavu – seru na to.

    —

    Vidíš, to jsem právě nechtěla: něco napsat, v domnění, že jako přitakávám a hraju s tebou na stejnou strunu, a hend dostat poučení, že omyl, že ty už jsi přece o kus dál – asi jsi, ale třeba ne a třeba zrovna tohle tvoje sdělení ve mně evokuje reakci „ne, není, jen to musí furt tvrdit, asi o tom přesvědčovat i sama sebe“ – blbost, spíš se chceš podělit o radost z toho, že něco máš nějak, ale mně se prostě do takhle vedené debaty nechce a nechtělo. Asi jsem ten už fousatý model tušila. :-)
    A asi jsem už to fakt měla nechat skončeno tak, jak to bylo. :-)

  • rulisa 14.8.2019 at 8:45

    25
    Ano, hnízdění je extaticky krásné.
    Jen bohužel pomíjivé.

  • ratka 14.8.2019 at 8:52

    26. to nevadí, je to fajn když člověk takto vymění své vidění něčeho. to je super. tedy já to vidím jako skvělé. stejně je každý jiný a to úplně :-)

  • ratka 14.8.2019 at 8:54

    28. běžím za mámou… v poslední době je můj čas tak trochu jako kostičky lega. jen slyším cvakání a nezdokonaluji nic. neučím se nic. jen tak nějak kličkuji a zacvakávám kaminky.

  • Liška 14.8.2019 at 16:51

    22
    jo, to bude ono, ten pocit, že musím všechno pochopit, porozumět, zvládnout, protože jsem zvyklá na to, že to dělám, ze školy určitě, no a pak ten náraz, když v životě se to v něčem nezdaří nebo něco skončí. Potom v dospělosti už je to v tomhle ohledu pro mě lepší než cca do 30 let, už jsem v klidu postupně víc a víc a ve víc věcech a paradoxně to vyklidnění dělá zase to, že se mi daří věcem rozumět, obsáhnout je, nějak uchopit, zacházet s nimi… než přijde další etapa.

  • rulisa 14.8.2019 at 16:57

    30
    Tak.

  • Saul 14.8.2019 at 18:14

    Já s hloupnutím u sebe nemám problém.
    Naopak.

  • ratka 14.8.2019 at 18:26

    32. já problém taky nemám, manželovi mé hloupnutí vadí.

  • rulisa 15.8.2019 at 7:59

    Zkouším to pročítat zpětně, ale myslím, že nikde tady se nepsalo, že by hloupnutí s věkem někomu dělalo problém, a psalo se, že právě naopak. :-)

  • Saul 15.8.2019 at 9:00

    34:
    To jako chceš naznačit, že jsem napsal hloupost?:-)

  • rulisa 15.8.2019 at 9:02

    Jasně, dyk s tím nemáš problém. :-))

  • Saul 15.8.2019 at 10:50

    To je chytrý:-)
    Takže si nestěžuješ, protože nemáš na co:-)

  • rulisa 15.8.2019 at 10:58

    Jasně, že si nestěžuju. Pokud někdo moje postřehy vývoje, antagonismů a antagonismů vývoje čte jako stěžování si, je to nastavením na stěžování si u něj, nikoli u mě. :-)

  • ratka 15.8.2019 at 12:16

    tomu co hloupne to problém nedělá. ostatním jeho hloupnutí celkem jo :-)

  • Liška 15.8.2019 at 13:01

    Mně by hloupnutí problém dělalo, nemohla bych se dovídat nové věci, furt něco studovat.
    Možná ale už to hloupnutí jede, protože z odborných knih jsem zapomněla snad všechno, můžu to číst potřetí i počtvrtý jako poprvé. Takže mi nezbývá než doufat, že nějakou esenci z toho jsem si vzala a nechala a rozvinula a už to není poznat; ne že jsem to všechno vypustila.

  • rulisa 15.8.2019 at 13:37

    39
    Pokud má hloupnutí vliv na uklidnění se, tak ani ostatním. :-)

    40
    Naopak, dozvídala by ses furt něco nového! :-)))
    Viz tvoje následné věty, ano, přesně tak. Můžeš studovat furt dokola. :-)

  • rulisa 15.8.2019 at 13:44

    Ale vážně ad 39:
    Lidi často líp berou někoho v jejich očích hloupýho než hodně chytrýho. Cizí chyby z hlouposti se odpouštějí dobře, cizí přílišná chytrost bývá avizem pro „dávej si pozor, drž si odstup, nedůvěřuj“. Ne hloupost, ale chytrost bývá problém..

  • ratka 15.8.2019 at 14:55

    41. přesně tak. pořád je člověk překvapován a v úžasu nad novým a neznámým :-)

  • Anežka 15.8.2019 at 15:01

    42
    To je hřebíček na hlavičku.
    Pokud děláte všechno jako ostatní a dopadne to špatně – holt měla smůlu.
    Pokud děláte věci jinak a dopadne to špatně – my jsme to říkali.
    Pokud se rozhodujete jinak než většina a dopadá to dobře – tady teprve začíná problém :-).

  • ratka 15.8.2019 at 15:17

    42. otázkou je zda se to dělá jinak schválně nebo z blbosti. Kdyby z chytrosti tak to vyjde :-)) Takže se nejedná o přílišnou chytrost.

  • rulisa 15.8.2019 at 15:29

    45
    Já nic o dělání jinak nepsala, asi ses chtěla odkázat na Anežku, ne na mě, žejo. :-)

  • ratka 15.8.2019 at 15:37

    46. jo, už hloupnu :-))

  • Saul 15.8.2019 at 15:42

    47:
    A u Lišky jsi nás ohloupla s kočičkama :-)

  • rulisa 15.8.2019 at 15:45

    47
    To nebude hloupnutí, já to mám celý desetiletí. :-))

  • Liška 15.8.2019 at 18:37

    42
    Velká chytrost ve významu inteligence není odrazující, když je dotyčný chytrák natolik chytrý, že je lidský a občas řekne něco o sobě, co se nepovedlo, i drobnosti, když vyleje kafe, tak řekně, jak je nešikovný apod. a ostatní se zklidní, že je dost nedokonalý a můžou se mu společně s ním zasmát. A je to rozpuštěno, nálada je dobrá,důvěra navázána.

    Chytrost ve významu vychcanost, která hrabe jen pro sebe, nekouká na druhý, ani si jich nevšimne, nenaváže s nimi žádnou řeč, vztah, důvěru, no tak to potom je ten chytrák pěknej vůl a nebavím se s ním a nejsem zbystřená ne proto, že je chytrej, ale protože je to vůl nebo protože mu není co věřit.

  • rulisa 15.8.2019 at 18:43

    Nepohybuješ se v dělnickým prostředí.

  • barča 15.8.2019 at 18:56

    k článku: takže degeneruju a regeneruju zároveń :-)

  • barča 15.8.2019 at 18:58

    „seru na to“ mi připomíná takový to moje – „můžu, ale už nemusím“

  • Liška 15.8.2019 at 19:04

    51
    Dělník může bejt taky inteligentní. Třeba klokan- soused. I když on je většinou spíš řidič.

  • barča 15.8.2019 at 19:12

    to „hloupnutí“ o čem píšeš Ru mi přijde přirozené s přibývajícím věkem – jako šetření si vlastní energie.

  • rulisa 15.8.2019 at 19:21

    54

    Nejde o to, že by jeden dělník nemohl být inteligentní. To bych si v životě nedovolila říct, když celej život razím přesně opačnej názor a mezi dělníkama je mi dobře. Ale v tom komentu nepíšu o dělníkách, píšu o dělnickým prostředí. O celkovým naladění, reakcích, stereotypech, citlivosti třeba jen na to, že někdo opakovaně rozumí cizím termitům, natož když je bezděčně používá, protože jemu to nepřijde, zato těm ostatním ano… Je potřeba hodně se tlumit, na to nějaký „jé, já jsem to rozbila/vylila“ nestačí.

    Když se dneska dostanu mezi intelektuály, přijdu si po těch letech na dílnách a kravínech většinou už jako totální křupan a primitiv. A nebo oni mně jako náměsíčníci. Ne inteligencí, ale způsobem komunikace, sdělování či řešení problémů, náměty k hovorům, ale i dikcí a neverbálními signály.

    Takže velká chytrost ve významu inteligence není odrazující, jen pokud člověk zvládá mimikry – komunikaci, v níž se ta inteligence (příliš) neprojeví.

  • ratka 15.8.2019 at 19:22

    55. jo. takhle.

  • rulisa 15.8.2019 at 19:23

    55
    Jo, energie mi ubývá taky, to taky cítím.

  • Liška 15.8.2019 at 19:32

    56 ru
    jo, já vím, žes myslela prostředí, odbočila jsem.
    Protože v celým prostředí dělnickým se nevyskytuju.
    Proto taky, protože to neznám, to nedělím na prostředí, spíš dokážu jen rozdělit ty skupinky, jestli jsou to pozéři (ať dělnický frajeři, co mají všechno rádoby na háku a přitom jsou úplně vymletý, nebo inteligenti ve své bublině nebo pseudo-namyšlený- odtažitý-načinčaný divnochlapi, takoví ti, co mají košili se vzorečkem motýlků, zapnutou až úplně u krku, danou do kalhot, do pásku, zastrčenou, kalhoty trochu nacuclý, k tomu plnovous hodně pečlivě zastřiženej nějakým drahým holičem a hnusný retro brejle přes celej ksicht, to nesnášíííím!), anebo jsou to lidi, s lidským chováním k druhým, s pochopením pro druhý v jejich situaci, lidi, se kterejma se dá bavit třeba celou noc na mejdanu. S pozérem ani mejdan.

  • barča 15.8.2019 at 19:35

    59 :-)))
    neříká se jim hipsteři? ted to strašně frčí tahle ulítarna .

  • ratka 15.8.2019 at 19:44

    59, 60. týjo, takhle chodí můj nejmladší, má největší plnofous z celé naší široké rodiny a to včetně předků. akorát košili si nezastrkuje do kalhot (zatím) a plnofous si stříhá sám před zrcadlem a hlavu holí.

  • Liška 15.8.2019 at 20:28

    60
    mám ten dojem, ale nebyla jsem si jistá, když jsem ho ráno viděla na eskalátoru. protože ty kategorie neznám. XMy měli v pubertě jiné – depešák, teplouš, kurva, vexlák a asi úchyl.

  • Liška 15.8.2019 at 20:29

    Možná ještě ruská panička :)

  • barča 15.8.2019 at 20:36

    62. jo, v každý době nějaký ty modní trendy a styly.

  • nominek 27.9.2019 at 22:03

    Mi to nepřipadá jako „hloupnutí“ ale zrání. Moc se mi líbí ta část o zklidnění a vlídnosti, je to pěkně napsané.

  • Anonym 22.2.2020 at 22:47

    Jen pro pobavení. A to si fakt nestezuju. Jsem velmi logická žena a magistra biologie. Krása. Takže v 50 letech jsem se musela naučit sváret Co 2 abych prezila. Jo občas se zadari…… Mějte se Ruliso dobře. R.

  • Anonym 22.2.2020 at 22:49

    No asi jsem to odeslala chybně pod jiný text. No jo no. R

  • rulisa 23.2.2020 at 1:00

    Nevadí, mně se to stává téměř pravidelně. A do čtečky mi to přijde od jakéhokoli článku.
    Vzdělání máme vzdáleně spřízněné a sváření je trochu jako kameničina. Taky přeju, život je srandovní korouhvička.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.