Blíží se podzim

Cítím to v syrovosti vzduchu po ránu, v čase, který zbývá na doma po setmění, v teplotě vody na R., v úbytku lidí v kempu tamtéž i v úbytku elánu personálu tamtéž, v dotyku trávy pomalu tvrdnoucí a šednoucí, v opuštěném čapím hnízdě na komíně za firmou i ve večerní chuti na víno místo na pivo…

Cítím to z přešaltru „chtěla bych šukat…“ na „chtěla bych přítele…“
Ze smutku, který se začíná vkrádat při únavě.
Cítím to z beznaděje, když se vracím domů z návštěvy v psychiatrické nemocnici u maminky.

Čekáme na vyřízení do domova se speciálním režimem. Ideálně na otevření takového nového domova tady u mě.
Abych ji neměla daleko. Abych za ní mohla častěji než dvakrát do měsíce a nenechala na tom majlant za benzín. Abych ji mohla posadit kolečkové křeslo a vyjet s ní na kraj města k tomu rybníku, kde už teď tak podzimně chladne voda, k lesu, kde rostou praváci, na louku, kde na začátku léta jako bílý závoj z husté krajkoviny kvetou miliony kopretin, které tak miluje…

Nenáviděla jsem ji celá desetiletí. Za to, jaká je a jaká nikdy nebyla. Za to, že ubližuje bráchovi, tátovi, všem kolem sebe, kteří se ji kdy snažili mít rádi. Které jsem měla ráda.
Za to, že mi dluží mámu.
Kolikrát jsem si říkala, proč, proč ji mám, za co, jako odstrašující příklad, jako ránu v srdci místo pohlazení, po kterém tam už napořád zbylo prázdné místo, tak nějak divně časem zajizvené, jizvou možná větší než se zdá, tak velkou, že zarostla i jiná místa, kde mělo být něco jiného, proč ji mám zrovna já, jako balvan na krku nakonec…

Zeslábla, ztratila se v sama v sobě. Z obrovské síly černé díry chaosu, který každého člověka vedle ní vtáhl a zlikvidoval, zbyla jen kostřička, jádro.

A člověk, který s ní musel být, i když nechtěl, který s ní došel až sem, to holé jádro vidí.

Její smutek. Její oheň, kterým ten smutek zaháněla. Který ji spaloval.
Její kopretiny.

Sám sebe v ní, svůj předobraz.
Jemuž rozumí a nedokáže mu pomoct.
Ani od stárnutí, ani od sebe samého.

Už dávno vím, proč. Proč mi nebylo dáno nemuset s ní už být. Protože jsem se díky ní naučila nejvíc o sobě.
Jen je mi z toho beznadějně smutno. Protože to znamená samotu. Vědění samoty.

Vždycky ji beru chvíli ven, aspoň na ty dvě hodiny návštěvní doby, protože tam uvnitř je… hrozně. Shromaždiště bludných duší v jedné úzké chodbě a několika pokojích. V pořád stejných zdech. Zamřížovaných oknech. V pachu nemocnice a starobince dohromady. Naposledy, když ke mně vzhlížela z kolečkového křesla v zeleném parku nemocnice, říkala: „Zdají se mi v noci sny, o tom, že chodím kolem řeky a po skalách, kde jsem dřív chodila, nemůžu spát a pořád se mi zdají tyhle sny, že někde chodím, sama, to bych si ještě moc přála, tu touhu, tu naději mám, že ještě někdy budu moct někam jít sama, být sama, bez něčí pomoci, sama si dělat věci…“

Držela mě za ruce a vzhlížela ke mně, jako bych to mohla zařídit, a já měla na okamžik pocit, že bych i mohla, měla…

„To už asi nikdy nepůjde, mami…“ řekla jsem tiše, tak trochu aby to radši neslyšela, hodně špatně už slyší, ale tohle slyšela, pohasnutí žhnoucí naděje v očích, jen za ruce mě držela dál…

Když odsud jedu autem domů, nepouštím si rádio. Většinou se stmívá. Podzim dne. To je stmívání. Člověk řídí známou cestou z velkého města a provoz je v protisměru, v tom jeho jen minimální, a myšlenky si jedou směry svými, bez pravidel provozu. Předminule jsem si přála, aby umřela. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Aby už netrpěla. Nemusela takhle žít-nežít, dožívat v bezmoci těla i rozumu, ona, uvnitř neuhasitelně žhnoucí.
Teď naposledy jsem si přála, aby ještě vydržela. Aby se dočkala otevření toho zdejšího speciálního domova, abych ji na jaře ještě mohla vyvézt mezi kopretiny, chvilku bych ji tam nechala, samotnou…

Piju víno a pláču bez důvodu, v práci samí mrtví a léto umírající, Nevztah si koupil nový ojetý auto za čtvrt mega a dneska je na dvoře obletoval při šamponování s houbou v pěnou obalených rukách, obláček štěstí, dívala jsem se na něj a byla zombie. Jak daleko je svět…

Chtěla bych mít přítele. S kterým bychom jezdili někam…

Jinam než je smrt. A podzim.

Komentáře:

  • Saul

    Maminka už sama nechodí vůbec?

  • rulisa

    Ne.
    Vydrží chvilku stát opřená o něco.

  • Saul

    No, já to vidím na té svojí, jak je na tom rok od roku hůř a hůř.
    I když na to, že celý život nijak nesportovala je na tom ještě hodně dobře.
    Každopádně procházky tak max. do 2 km a kopeček už nevyšlape žádnej.
    Taky mne už napadlo to pojízdný křeslo, ale zatím ji ještě honím pěšky.

  • ratka

    3. Ta ještě ujde pořádný kus. My popojdeme s chodítkem pár metrů. Pak lavička a opět pár metrů a lavička. A vím že jsem pro mámu poslední stéblo, kterého se drží.

    Ano, věřím tomu že je naživu pro mě. Abych se ještě něco naučila já. Ona jen tak lehce…doutná.

  • pa.

    Krásně napsané.

  • Liška

    No, to je teda působivé.

    Stárnutí, rorýsi odletěli, slunce je mírné, večer je už tma, já jen tloustnu. Flámuju, abych to nemusela vidět. Jak cítím přicházet ten podzim, je to otravný. Pak až když podzim jede, je to sice frmol, a už je to lepší – přicházející jaro a přicházející podzim jsou prý obecně nejnáročnější, nejvíc depresí a tak. Tomu bych se nedivila. Jo a ty pošmourné dny (kdy se přes den mění tlak a je na déšť a ten přijde a je líp, anebo nepřijde) jsou brutální, vstávám pozdě, celý týden jsem chodila do práce o tři čtvrtě hodiny později a pak jsem byla beztak jak praštěná. Při kontaktu s lidmi ne, to se to zvetí a jsem OK, ale jinak jsem nevýkonná.
    A přitom si nemám, na co stěžovat, já ne – a vidíte, jak to tady hned přetočím a mluvím o sobě; to je vidět, že nejsem při síle. Prostě konec srpna je nahovno.

  • ratka

    Jinak své mamince moc přeji příjemnou a klidnou smrt. Třeba hned nebo za týden nebo za rok. To je jedno kdy. I díky ní (nejen) chápu rychlou smrt jak dar z nebes. Třeba zástava srdce…. nebo mrtvice. nebo třeba praskne nějaká vnitřní céva. Tolikrát mě to napadlo, že je to vlastně za odměnu moci rychle a tiše umřít.

    Netrápit se měsíce a léta někde v bezmoci. To tedy k tomu podzimu :-)

  • rulisa

    5.
    Díky.

    6.
    Jo, mám to podobně. Teda krom toho flámování, to nějak nestíhám.

    7.
    Ano.

  • Liška

    Jé, jak už je večer definitivně tma a konec dne a za druhé když jsem se najedla, je to lepší. Že by to byl ten důvod, proč staříčci s potěšením jedí? Někteří.

  • ratka

    9. Bývá to často poslední smysl, který jim ještě zůstal či je funkční.

  • Liška

    Ajo, aha.

  • rulisa

    Jedna z mála radostí. Tím větší.

  • SV

    ahojte….
    krásne si to napísala Rulisa….
    ďakujem…..

  • Lenka

    Milá Ru, to všechno mám za sebou. Trvalo to celkem 5 let. asi standard. Na tohle člověk není nikdy připravený a myslím, že ani kvalita vztahu v tom nehraje roli. U nás to nebylo taky úplně růžové, ale celý život jsme byly jen my dvě. Takže jsem na všechno byla sama. Ze začátku jsem se bála každého telefonu, že je hůř, že je konec. Poslední dva roky jsem se modlila za konec. Nicméně je to velká zkušenost, velké uvědomění, a poznání sama sebe, života. V hlavě se mi po těch návštěvách mlelo, co jsem měla udělat líp já, co ona, a že je všechno pryč a marné.. Přeji hodně sil. Lenka

  • rulisa

    14
    Všechno, o čem je v článku, asi ne, ale jinak děkuju. :-) Jo, samozřejmě vím, že nejsem žádná výjimka, spíš naopak. Koneckonců jsem podobných vyprávění o čekání na konec už slyšela při své profesi taky dost.
    Prostě to patří k životu. Člověk se poznává v určitých životních situacích a posunech víc, víc ho to mění. První sex, první porod, ztráta prvního z rodičů…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.