6
Ztrácí. Nejsem schopná (nebo ochotná? Už mi to za to nestojí?) pustit si lidi dovnitř, tak jako dřív. Už je zavřeno.

8
Jak to mám vědět? Nezažila jsem to a přijde mi to zatím jako z jinýho světa.
Zatím mám pocit, že to pro mě budou taky lidi „s odstupem“. Upřímně – zatím ani o vnoučata nestojím. O cizí děti. Pro mě jsou to zatím pořád cizí děti. Nevyrostou ve mně. Nebude tam to unikátní pouto, co bylo/je s mými dětmi.
A chápu, že mě za tohle nejspíš budete kamenovat, tedy kamenovat snahami vysvětlit mi, jak se mýlím a jak je to všechno jinak. Což jsou snahy, co mě dost serou. Ale lhát kvůli tomu nebudu.

Ratko, já to nedělám jako nějaký svoje řešení, já prostě popisuju stav, kterýho jsem si u sebe všimla. Takže kdyby to fungovalo tak samo, jak píšeš, zřejmě bych si toho nevšimla. Protože by to nebylo. Ale prostě to tak u mě nefunguje, funguje to tak, jak píšu v článku.

12
A eště něco mě zaujalo na té 10.

„Přece nejde o to,pustit si lidi dovnitř.
Jde o to jim rozumět bez nároku,že to bude oplaceno.“

1)
Pokud se v článku zamýšlím nad rozdílem v pouštění si lidí dovnitř, tak holt jde o to pouštění si lidí dovnitř. V tom nevidím nic zvláštního. Když budu psát o rozdílech v účinku zahradních sekaček na trávu, tak půjde o sekání trávy zahradní sekačkou. I když o sekání trávy zahradní sekačkou jde v životě až na posledním místě.

2)
Proč si myslíš, že je důležité zmínit v tomhle kontextu očekávání oplacení?

3)
Herdek, taky zvláštní, dřív mi strašně záleželo na tom, abych lidem rozuměla, intenzívně jsem se jimi zabývala, abych jim rozuměla. Teď je mi to tak nějak fuk… proč bych měla, musela…
Asi jsem měla pocit, že když budu rozumět já lidem, budou i víc rozumět oni mně. Záleželo mi na tom, aby mi rozuměli. Souviselo to s jejich oceněním mě.

Teď prostě buď někomu rozumím, nebo ne. Tak jako buď rozumí on mně, nebo ne. Když ne, jde se prostě dál.
Nezáleží na tom, nemá to jiný než navigačně-třídící význam.

Jste tu dva, píšu taky v množném čísle. Saul je intenzivnější než ty.
Kamenování snahami bylo použito pro vysvětlení, jak vnímám ty obvykle po nějaké mé nestandardní formulaci snášející se názory, co budí dojem ubezpečování a povzbuzování. Tudíž vyvracení toho, co napíšu, že cítím nebo nějak vidím.
Na druhou stranu, první komentář od Saula mě pobavil hodně a jeho úvahy vždycky nějaký zajímavý smysl mají. Jen mi asi vadí, že k těm zajímavým smyslům slouží jako odpich negace něčeho, co jsem nenapsala, tedy nesmysl. :-)

Možná to je podstata mého nevědomého zavření se – našla jsem konečně jakousi polohu vlastní rovnováhy a podvědomě pochopila, že moje nejistota z lidí je to, co ji narušuje.
Takže automatické sebeobranné mechanismy zablokovaly narušitele.

Tyvago, ale já to asi fakt neprodejchám, takhe hulvátský zploštění mateřství na „mám dítě, protože si skrze ně můžu realizovat svoje očekávání a očekávám od dítěte oplácení…“
To nedám. To fakt může napsat akorát marťan. Co pocit mateřství absolutně nepochopil.

A ad komentáře – nevidím důvod, proč bych měla komentáře zakazovat z důvodu, že tobě se nelíbí, že s některými nesouhlasím.

Nevadí mi, když si někdo vezme ze článku něco jiného a píše v té souvislosti o sobě nebo o někom jiném, to je logické, že v každém vzbuzuje kombinace slov jiné asociace a jiné dojmy, jiné myšlenky.
Dokonce by mi ani nevadilo, kdyby to bylo o mně, ale s otazníkem, já bych odpověděla souhlasně nebo nesouhlasně a dál by se to odvíjelo od odpovědi v podobném duchu.

Ale vadí mi, když jiný – čtenářský – výklad článku míří proti mně právě jako ty tlaky vychovávací a vymlouvací mi moje názory. A vadí mi, že když se proti tomu ohradím, reagují někteří dotčeně, protože se tak cítí – nemají proč. A taky mi vadí, když pak nedokážou včas zabrzdit, a přestože i poprosím, aby se na věc zkusili podívat z mého pohledu nebo z jiné stránky, je to pro ně naopak impuls o to víc si stát na svém.

Třeba mě zarazilo, že když se v komentářích pod článkem dohrabu k příčině toho ukončovacího procesu – voilá, heuréka! – tak tebe to vůbec netrklo, nějaká nejistota až strach z lidí, v podstatě snaha ochránit se před nepříjemnými vjemy až bolestmi – není to pro tebe důvod přibrzdit, jedeš dál a já jen v duchu (teda včera večer před spaním) sleduju, jak přesně tenhle můj postřeh platí… Není to škoda? (Jo, to je teď taky manipulace jak sviňa, ale je i není, takhle mě to napadlo večer, tak to píšu, akorát že večer není ráno a věci se v čase mění v něco jiného, skoro vždycky.)

40
Jj., měla jsem pocit, že je mezi námi víc, to jsem zas spletla s Dee, co ji už mám v hlavě protože má přijet.

42 ad Ratka:
Docela by mě zajímalo, odkud jsou naše různá traumata, pocity, že jiní lidi si o nás myslí to a to, působíme na ně tak a tak…
Podle mě to vznikne někdy hluboko v dětství nějakým stylem komunikace v rodině. Buď už v základu chybným, překrucujícím dítěti vnímání interkace ve vztazích, nebo možná prostě jen jiným, než s jakým se dítě setká hned vzápětí v nějaké první širší sociální skupině. Takže pak dojde k prvnímu, všepoznamenávajícímu neporozumění.
Ale nevím, je to jen taková moje teorie.

A přemýšlela jsem, proč tak sebeobranně útočně, jak zvíře v koutě, reaguju na jakékoli směry diskuze směrem k mým dětem nebo mým vnoučatům. – Protože to téma nechci.

Pořád ještě bolí, že už nikdy žádné dítě v sobě nosit nebudu, že už nikdy nebudu mít komu je nosit, dát. Že už nebude žádná krásná láskyplná rodina s dlouhým ohlížením se dozadu na společně prožitý život a vyrůstání našich dětí. Už nebude focení v pampeliškách…

Musím se s tím nějak vyrovnat a zatím mi to nejde. Tak na to nechci myslet. Nechci o tom mluvit, psát, diskutovat. Hájit si to, muset si to hájit, zbytek toho, co mám ještě ve vzpomínkách, proti komukoli čemukoli. A už vůbec ne proti vrtacím kecům, co mají za účel akorát mi vyvrátit něco, co s tím nesouviselo.

A vnoučata – mám problém se začleňováním se do ženských skupin a mám problém s akceptací jiných žen, nových žen v mém životě, s neklidem a nejistotou v jejich společnosti, s pocitem, že jsem v jejich společnosti nepatřičná, málo žena, jiná…
Moje vnoučata nebudou jen děti mého syna, ale především děti jeho ženy. Můj vztah k mému vnoučeti či vnoučatům se bude asi nejvíc odvíjet od toho, jaký budu mít vztah s tou ženou.
A protože se i toho bojím, a nejspíš i směsi smutku, závisti a možná i žárlivosti, a i beznaděje, když budu mít pocit, že to dítě by něco potřebovalo mít jinak, ale já nebudu ta, kdo to bude moct změnit – tak nechci myslet ani na to. Nechci se snažit vžívat do toho, jaké to bude.
Zatím mi jakákoli připomínka toho odněkud zvenčí přijde spíš jako výhrůžka.

46
Ale já o něm nepsala!!

Víš co, včera večer, když jsem tyhle svoje komentáře odeslala, jsem tu seděla a přemýšlela, jak odepíšu, až mi ty napíšeš něco podobného, cos napsal. Třeba že je zvláštní, že lidem nestačí, když se člověk svlíkne donaha a lehne si na holou zem, stejně vezmou ty jeho svlečený hadry a ještě ho s nima párkrát přetáhnou. Že prostě při rozjetých diskuzích (nejen na netu) už opravdu nejde o sou-cítění, ale jen o zadostiučinění. Snažit se tímhle způsobem volat na poušti je k ničemu.

48
Asi jsi nečetl už mou 4. A 11. A 19.
A 38 a 39.
A 45.

Jádro věci jsem několikrát zopakovala, že nejsou děti a vnoučata. Nestačí ti to? Sama jinde se dobírám k jádru věci stran pojmů, toho, co kdo kde uvedl jako fakt, a pak to popřel. Ale když se bavíme s Ratkou o její minulosti, dětství nebo o její rodině, v bačkůrkách našlapuju.
A velmi oceňuju, že i ona tady u mě pochopila.

Chceš mít to zadostiučinění a potvrzení, že ty máš/měls pravdu, měj si to.
Co jsem chtěla napsat já, to jsem napsala a víc mě asi už nenapadá, bylo by to jen další točení se dokola s tisícem čím dál zmatenějších odkazů, co kdo kdy odepsal komu v jaké souvislosti. Ale přiznávám, že když jsem včera přemýšlela nad tím, co případně odepíšu, když to vyjde zas jen jako šlápnutí do hovna, nechala jsem komentáře tak, jak jsou, protože pořád tam byla nějaká maličká jiskřička, že se třeba mýlím – sama jsem chtěla vědět, jestli ti nekřivdím, když podobnou tvou reakci od tebe předpokládám, jestli třeba právě tohle moje předpokládání tvojí reakce není projev mého apriorního odstřihávání si lidí, ze strachu z nich, z neporozumění si s nimi přesahujícího do názoru na ně.

53
Hezké.

Jen
druhý odstavec:
Doufám, že chápeš, že ten problém s ženským kolektivem jsem zmínila jako problém svůj, nikoli problém toho kolektivu. A žes tedy popsala to přemýšlení, co ty děláš špatně, jen jako příklad, ale nemyslíš to v tomhle konkrétním případě doopravdy.
Pro jistotu znovu: Mám problém se ženskými, protože moje maminka. Porucha vztahu k ženám pocházející už z raného dětství. Může za ni ona, ne ty.

třetí odstavec:
Co znamená akceptace druhého v jeho podobě ve vztahu k mému článku o tom, že si už lidi nezabudovávám (hmm, zas se musím vyhnout tomu popuzujícímu jádru) tak hluboko, jako dřív, za mlada? Že jsem se před přílišným vpouštěním si lidí dovnitř jaksi zavřela? (Na čemž si trvám, tak nějak furt si myslím, že já bych to asi měla mít ve srovnání zjištěno přeci jenom líp než ti, co stojí venku.)

Akceptovat druhého přece můžu bez ohledu na to, jak silně emočně jsem k němu navázaná. Dokonce bych řekla, že to platí naopak – daleko snáz se akceptuje někdo, koho si uvnitř sebe moc nenesu. Nejspíš to dokonce funguje v úměře nepřímé.

Odmítáním nevím, co myslíš. Jako jak ho odmítat, v jaké situaci…

K tomu maskování komplexů – osobně bych dala přednost pojmu „kompenzovat“.
Maskování netřeba. Ale je potřeba se stím naučit zacházet tak, aby to příliš nekomplikovalo život – tedy udělat si něco jako náhradní nervové spoje v dyslexii.

Tak to je celý ten problém v téhle diskuzi? Že tenhle způsob mých úvah je pro vás neznámý nebo nepochopitený, takže to pořád šoupete do nějaké „hlavové“ záležitosti a snažíte se se mnou mluvit v tom smyslu, že hlavou to takhle nejde, zatímco já se můžu udřít k smrti, jak se vám snažím sdělit, že píšete o něčem jiném než já?

Vidíš, já pořád čekala, kdy se se mnou někdo začne bavit o tom, co jsem měla na mysli, o tom sebeobranném mechanismu a o jaru, které zřejmě má na člověka nějaký vliv, že tyhle myšlenky a pocity přicházejí na povrch… A ono nic. Ony furt nějaké věci, které jsem nechápala, proč se rozebírají, že jsou to vaše věci, ne moje…

61
Myslím, že to je míchání dovu různých věcí dohromady. Přijde mi, že to vidíš skrze ty brýle stereotypu .- když někdo něco jasně naformuluje, zdá se ti rázný, a tedy rázně jednající, a tedy málo čekající a málo nechávající plynout.
Ale tak to není.

Třeba v mém případě toho uzavření části emočního angažování se je to právě naopak, jak píšu i v 55. Daleko snáz můžu druhého akceptovat, i jako rušitele, pokud nebudu emočně angažovaná, tedy pokud ho nebudu mít v sobě zabudovaného.
Zjednodušeně – daleko líp snesu protivu, na kterém mi nezáleží. Neohrožuje mě.

66
Tak proč to mně podáváš tak, že já si něco přeju nebo nepřeju?

67
No, a nemůžeš to podat bez toho dehonestujícího „nesnesou vedle sebe chlapa“? Prostě je jim samotným lépe, cítí se klidněji. Nikdo na ne netlačí, nevytahuje se na ně, nedělá z nich blbky etc. Tečka.
Kdyby neměly jinou volbu, nějak by to s chlapem zvládly. Ale ony tu volbu dostaly. Tak si vybraly. Nejsou povinné vedle sebe snášet chlapa, tak jako žádnej chlap není povinen vedle sebe snášet ženskou.

A navíc pokud ještě nemají děti, pořád mají na výběr.

Proč dycky, když napíšu něco, co není jakože super nadšení radost a jen samá pozitiva, z toho někomu vyleze, že z toho mám nějaký negativní emoce? Vztek, vzdávání se, sebelítost, nebo nedejbože dokonce teď asi závist…
To jsou bezpochyby emoce toho, kdo si to tak vykládá, ne moje.

Aha. No, to mě nenapadlo, protože diskuze o jiných ženách a jejich vzhledu beru se svými partnery za normální.
Tudíž v 97 jsem vztahovačná pro změnu já. :-))

Ne. Asi zas nějaký výpadek tam u nich.

107
Ty přece nejsi tučná!!
A já byla jako dítě napřed jak věchýtek, pak po dlouhým marodění taky tučibomba, pak prdelatka kozoplacatka a to mi zůstalo – ale zrovna tohle mi nějak jako důvod životní nejistoty nepřijde, na základce ty nejvíc mě šikanující taky nebyly žádný modelky.

113
U mě je ten pocit máloženskosti určitě tím, že jsem vyrostla prakticky s tatínkem, maminka jako výchovný vzor nepoužitená.

116
Jj. :-)

Tak to máš nějak zafixovaný? Taky na neschopence?