Process Termination

Před pár dny. V jednu nedávnou noc.

Chvátám někam, ale ne úplně moc. Jedu autem. To jsou zas ty noční navigační chaosy, kdy jedna a táž silnice vede pokaždé jinam, kdy mi někdo mění šíři asfaltu a dopravní značení před i za podruhé či potřetí projížděnou křižovatkou, nejde trefit na tu správnou výpadovku z města, protože je to zaseto jednosměrkami a uzavírkami kvůli opravám, a když se i rozhodnu to risknout a projet někudy, kudy vím, že ta cesta vedla, tak ona nakonec stejně nevede a kloužu v čím dál hlubším blátě nebo umírám hrůzou na čím dál užší stezičce v čím dál prudším svahu. A není se kde otočit.

Ne, tohle už znám, do toho už nejdu. Končím jízdu a najdu parkování, někde počkám, ono to přejde.

Jedu pomaličku nazdařbůh kamkoli, kam mě to blbý městský značení zas tlačí, a očima propátrávám okolí silnice, kde by se to dalo zapíchnout. Svítí sluníčko, opodál za baráky vykukují trávníky a kopečky zeleně, udělám si hezký odpoledne. Támhle to jde. A hele, zrovna tu začínají jezdecký závody, takový parkúrový místní přebor, jakých jsme s naší stájí absolvovali stovky, vždycky jsem to měla ráda, ne ty velké a honosné akce, na kterých o něco velkého šlo nebo které si na to alespoň vší silou hrály, ale daleko příjemnější přátelské sportovně soutěžní setkávání se se známými tvářemi, sbírání novinek i „koňských“ rad při pokecech na kolbišti, na opracovišti, u stánků s pivem a buřtama… Takové téměř sousedské podujatie – to slovo se mi líbí, zní příbuzně našemu zaujetí, radostně podstupované zaujetí…

Nacházím si místo na kopečku nad kolbištěm, sedím na té zelené trávě a koukám, jak jde na start jedna z prvních závodnic, pozdrav z koně úklonou rozhodčím a typické kolečko před protnutím startovní čáry – v pozadí za kolbištěm teče řeka, pěkná řeka. Pěkný areál. Trochu jako jihlavský Hybrálec skřížený s Jemčinou.

Hladký rytmický cval s klidnými, ale energicky rytmickými odskoky, jde pěkně holčina, žádné praní se s koněm, žádné utrhávání se na překážky.

Kouknu kolem sebe, vlevo na mě mává nějaký muž.

Hezký, on dorazil!
A má s sebou kánoi!

Nojo, snaživec, vláčí s sebou kánoj i na jezdecký závody, aby se mi zavděčil, to je od něj hezký, že ví, jak mi udělat radost, ale to zas bude chtít sex za to, ach jo. I když na vodu bych jela ráda, to jo, ale ne za každou cenu… Co s tím, nechce se mi to řešit…

Zamávala jsem mu taky.
A tím to zvadlo.
Ať přijde, jestli něco chce.
Jestli něco chce, tak ať se snaží on.

Probuzení, ráno.

A dneska. O něco pozdnější ráno.

Volám na gyndu, chci se objednat na pravidelnou prohlídku, zas už mi haprovaly měsíčky, délka periody si s délkou neperiody vyměnily délky. Tyhlety pre- stavy…

Volám na mobil, známý hlas na druhé straně, vlídný pan doktor, co mi kdysi rodil prvního syna a co jsem ho při těch do mdlob jdoucích bolestivých komplikacích s otvíráním se držela za zápěstí, do smrti smrťoucí si budu pamatovat kožený řemínek hodinek a tvar zápěstních kostí na té chlupaté mužské ruce… Dobrý den, pane doktore, mohla bych se objednat na prohlídku…? – Dobrý den, paní Ru, já vám nadiktuju číslo na mobil na paní doktorku Nějakou, dneska tam nejsou, ale zítra si zavolejte, paní doktorka je moc šikovná… – Pane doktore, vy už neordinujete…?

Zlomil se mi hlas. Čekala jsem to vlastně, podvědomě, byl sice pořád čilý, milý, perfektně myslící i pohyblivý, ale čím dál bělejší, a už dávno nepraktikoval v nemocnici, natož aby tam dělal primáře jako kdysi, už si nechával jen ordinaci. Čekala jsem, že to přijde, už když jsem mu před časem říkala, Vidíte, pane doktore, kdysi jste mě vedl k porodu, teď mě vedete k přechodu…

Oba jsme zestárli.
Nevím, kdo víc, jestli ten, kdo se ve svém čase rozhodl odejít, nebo ten, koho lidé, kteří patřili do jeho života, ve svém čase opouštějí.

Brečela jsem, když jsem mu aspoň takhle po telefonu děkovala za všechny ty roky a péči a lidský přístup, i on děkoval za to poděkování, pak jsme si navzájem popřáli hodně zdraví…

A pak jsem tu seděla v křesle před počítačem, utírala slzy a pochopila. Proč vůči muži s kánoí, který by byl ochoten stát vedle mě možná i každý den, neudělám krok vstříc, zatímco kvůli ztrátě muže, kterého jsem vídala vlastně jen zřídka a který byl de facto snadno zastupitelný, cítím bolest jako ze ztráty kusu sebe.

Člověk do určité doby svůj život staví, sestavuje. Lidi k sobě do svého jádra života přibírá.
Pak už jenom ztrácí.

Komentáře:

  • Saul

    Tak snad se ten mávající muž s kánoí nejmenoval Charón:-)
    Ten by ale sex asi nechtěl,stačila by možná pětikoruna.
    Tak radši sebou nos jen bankovky a klidně mu sex nabídni,to taky mávne rukou a ještě tě tu chvíli nechá:-)

  • Saul

    Člověk do určité doby svůj život staví, sestavuje. Lidi k sobě do svého jádra života přibírá.
    Pak už jenom ztrácí.

    Ale ne.
    Lidi jdou prostě svými cestami.
    K tomu jádru života,které si nikdo nemůže nárokovat jako svoje.
    Není co ztratit,jen získat.

  • ratka

    2. souhlas s poslední větou. nevlastníme vůbec nic. dokonce i žal je vlastně něco získaného, odměna :-)

  • rulisa

    No, tak jste si to nadefinovali tak, jak se na to díváte vy, jak přemýšlíte vy, a můžete být spokojení. Máte to zmáknutý, jak je to správně a jak by správně člověk měl myslet a na věci nahlížet.

    A teď to zkuste z ohledu mého. Resp. z alternativního významu některých pojmů.
    Dám vám nápovědu: Nejde a nešlo mi o vlastnictví.

  • ratka

    4. Jasně že ne, to jsou z mé strany jen takové chytristiky :-) Na mě se zase všichni dívají jak na blážna, že se rozpláču když mluvím o kočce. Jak moc mě její ztráta bolela, taky jsem ji nevlastnila… anebo ji vlastnilo mé srdce. Přitom vím a rozumi mi to potvrzuje že je to normální, ale ta bolest ztráty je živá dodnes. Jak dlouho? už přes dva roky.

  • ratka

    ale to vůbec neznamená že se jenom ztrácí (tvoje poslední věta). Tomu nevěřím.

  • rulisa

    6
    Ztrácí. Nejsem schopná (nebo ochotná? Už mi to za to nestojí?) pustit si lidi dovnitř, tak jako dřív. Už je zavřeno.

  • ratka

    7. ani vnoučata až přijdou? a třeba syn dovede snachu. Lidé přicházejí z různých stran, najednou se objeví a jsou. a neptají se zda otevřeš, prostě tam jsou a ty je buď obejdeš anebo si zvykneš. a zda se dostanou dovnitř vůbec řešit nemusíš. to se udělá samo soužitím, opakováním, zvykem etc.

  • Saul

    7:
    Nic nezavřeš.
    Lidi prostě do lidí lezou,proto jsme lidi.:-)

  • Saul

    Ad9:
    Když člověk zavře,tak jen pro ten úžasně pravdivý pocit samoty.
    Ale co s nim?
    Pocitem?
    Přece nejde o to,pustit si lidi dovnitř.
    Jde o to jim rozumět bez nároku,že to bude oplaceno.

  • rulisa

    8
    Jak to mám vědět? Nezažila jsem to a přijde mi to zatím jako z jinýho světa.
    Zatím mám pocit, že to pro mě budou taky lidi „s odstupem“. Upřímně – zatím ani o vnoučata nestojím. O cizí děti. Pro mě jsou to zatím pořád cizí děti. Nevyrostou ve mně. Nebude tam to unikátní pouto, co bylo/je s mými dětmi.
    A chápu, že mě za tohle nejspíš budete kamenovat, tedy kamenovat snahami vysvětlit mi, jak se mýlím a jak je to všechno jinak. Což jsou snahy, co mě dost serou. Ale lhát kvůli tomu nebudu.

    Ratko, já to nedělám jako nějaký svoje řešení, já prostě popisuju stav, kterýho jsem si u sebe všimla. Takže kdyby to fungovalo tak samo, jak píšeš, zřejmě bych si toho nevšimla. Protože by to nebylo. Ale prostě to tak u mě nefunguje, funguje to tak, jak píšu v článku.

  • rulisa

    9, 10
    Tak jako Ratce – nic jsem nezavřela já, že bych se jako rozhodla a chtěla. Řešíš něco, o čem jsem nepsala.

    Zvláštní, myslela jsem, jak mi to vaše obvyklý vymlouvání mi mých sdělení pocitů bude vadit, bolet a nasírat, ale čím víc mi to vymlouváte, tím míň mi to vadí, jako byste byli dál a dál…

    Je možný, že když je někdo cítěný, jako že je mimo, tak že ztrácí na důležitosti?

  • rulisa

    12
    A eště něco mě zaujalo na té 10.

    „Přece nejde o to,pustit si lidi dovnitř.
    Jde o to jim rozumět bez nároku,že to bude oplaceno.“

    1)
    Pokud se v článku zamýšlím nad rozdílem v pouštění si lidí dovnitř, tak holt jde o to pouštění si lidí dovnitř. V tom nevidím nic zvláštního. Když budu psát o rozdílech v účinku zahradních sekaček na trávu, tak půjde o sekání trávy zahradní sekačkou. I když o sekání trávy zahradní sekačkou jde v životě až na posledním místě.

    2)
    Proč si myslíš, že je důležité zmínit v tomhle kontextu očekávání oplacení?

    3)
    Herdek, taky zvláštní, dřív mi strašně záleželo na tom, abych lidem rozuměla, intenzívně jsem se jimi zabývala, abych jim rozuměla. Teď je mi to tak nějak fuk… proč bych měla, musela…
    Asi jsem měla pocit, že když budu rozumět já lidem, budou i víc rozumět oni mně. Záleželo mi na tom, aby mi rozuměli. Souviselo to s jejich oceněním mě.

    Teď prostě buď někomu rozumím, nebo ne. Tak jako buď rozumí on mně, nebo ne. Když ne, jde se prostě dál.
    Nezáleží na tom, nemá to jiný než navigačně-třídící význam.

  • ratka

    11. nevidím důvod ti něco vymlouvat nebo jak píšeš kamenovat snahami ti něco vymlouvat. Jen jsem napsala názor, tedy to co mě právě napadlo.

  • rulisa

    Jste tu dva, píšu taky v množném čísle. Saul je intenzivnější než ty.
    Kamenování snahami bylo použito pro vysvětlení, jak vnímám ty obvykle po nějaké mé nestandardní formulaci snášející se názory, co budí dojem ubezpečování a povzbuzování. Tudíž vyvracení toho, co napíšu, že cítím nebo nějak vidím.
    Na druhou stranu, první komentář od Saula mě pobavil hodně a jeho úvahy vždycky nějaký zajímavý smysl mají. Jen mi asi vadí, že k těm zajímavým smyslům slouží jako odpich negace něčeho, co jsem nenapsala, tedy nesmysl. :-)

  • ratka

    15. Tvoje situace je prostě jen jiná než moje. Je to situace více (i když opravdu jen částečně) podobná mé sestřenici ze Zlína, kterou jsem nedávno navštívila. Je jí již 64 let, vždycky byla aktivní a svobodomyslná, má syna z manželství. Je rozvedená již velice dlouho, má psa kterého zbožňuje a žije se synem v bytě. On se syn na chvíli odstěhoval aby tedy to zkusil sám, ale nedávno se opět přistěhoval a žije u maminky. Ona je v důchodě ale přivydělává si. Muže nechce i když je hezká, přitažlivá a inteligentní. Prostě se cítí lépe sama. Vždycky jsem jí obdivovala a měla za svůj vzor, dětství jsme trávili spolu na prázdninách. Ona chvíli u nás a já u nich, uměla se o sebe dobře postarat. Je spokojená, cítí se svobodně i když trochu osaměle. Rodiče již zemřeli, s bráchou jsou rozhádaní. Má syna a psa.

  • ratka

    a moje komentáře nejsou moc zábavné, tedy ve srovnání se Saulem je to spíše nuda. Něco oznámím a zmizím. A často to s tím druhým ani moc nesouvisí, protože to co se ve mně přečtením článku evokuje, to je mé vidění a s tím druhým je propojeno opravdu jen částečně a možná náhodně, nebo vůbec nijak.

  • rulisa

    Dík, přemýšlela jsem nad 16.
    A i proto si sem vložím odkaz na tvůj dnešní článek s prvními komentáři pod ním, který mi to tebou tady načaté u tebe dokončuje.
    http://ratka.blog.cz/1903/slovo-dne-2

  • rulisa

    Možná to je podstata mého nevědomého zavření se – našla jsem konečně jakousi polohu vlastní rovnováhy a podvědomě pochopila, že moje nejistota z lidí je to, co ji narušuje.
    Takže automatické sebeobranné mechanismy zablokovaly narušitele.

  • rulisa

    To je super, jak se vždycky čas od času tady na blogách přeleje vlna vzdáleně spřízněných témat a zafunguje jako skládačka, puzzle…

  • SV

    hm, znie to smutne.
    ale nie je to tak. napr. ja do svojho života ľudí furt priberám.
    a naučila som sa ľudí zo života vymazávať.

  • SV

    Rulisa 19: tvoje podvedomé mechanizmy asi vedia, prečo niekoho vnímajú ako narušitele.

  • SV

    Ratka 8: notak to snad znie ešte smutnejšie ako ten Rulisin článok…..
    ne Ratko. samo sa to neudělá. človek si niekoho dovnútra pustí, alebo nie.
    to nemá nič spoločného so zvykom.

  • rulisa

    SV:
    Ve tvém věku jsem taky ještě přibírala…
    Tedy lidi. Teď už přibírám akorát kila. :-))
    I když díky jaterní dietě poslední dobou už ani ty kila.

  • ratka

    23. mé životní traume je být odmítaná ze strany druhých protože…. je tisíc důvodů proč a všecky pravdivé. Takže můj první pocit být akceptován ze strany druhých, je vděčnost. A zároveň nejistota že mě zaženou protože… opět tisíc důvodů . Jasně že teď to tak nemám, ale ve snu ten pocit byl, Ru ho odhadla správně.

  • Anežka

    Ruliso, dovedete věci perfektně popsat. Už nějakou dobu zjišťuju, že stárnutí (budu tak o dva roky starší) má i podoby, co dovedou překvapit.

  • ratka

    Už chodíš do práce?

  • rulisa

    Anežko, děkuju.
    Ratko – ne. Zatím jen na vycházky. :-)
    Ale do práce pracuju, doma na počítači.

  • ratka

    28. jak dlouho to takhle zůstane, víš něco bližšího?

  • rulisa

    Do konce března.

  • Saul

    13.
    2)
    Proč si myslíš, že je důležité zmínit v tomhle kontextu očekávání oplacení?

    Protože jsem vizionář s prorockými schopnostmi a už při psaní té 10 jsem v akáši viděl tvoji 11 :-)
    „O cizí děti. Pro mě jsou to zatím pořád cizí děti. Nevyrostou ve mně. Nebude tam to unikátní pouto, co bylo/je s mými dětmi.“
    Nechceš mi přece tvrdit,jako matka a žena,že s takovým poutem nejsou spojena žádná očekávání-oplácení?
    Ale jistě,teď jsem udělal trochu nefér kličku.
    Nicméně z Ratcina:
    „Lidé přicházejí z různých stran, najednou se objeví a jsou. a neptají se zda otevřeš, prostě tam jsou a ty je buď obejdeš anebo si zvykneš. “
    Se vykličkovat nedá (i když ten „zvyk“ je tam trochu zbytečně v tom kontextu)
    Ale pokud jsi napsala ten článek s plným vědomím,že před takovou volbou můžeš kdykoliv stát,tak OK.
    Ale svoji odpověď na tu volbu jsi v něm nedala.
    Což samozřejmě pred ni nejde,ale nevztekej se,když ti někdo připomene její existenci:-)

  • rulisa

    31
    Nevím, proč ses rozhodl shodit všechno, co napíšu. Jestli tě můžu poprosit, do dětí a mých mateřských pocitů vůči mým dětem se mi neser. Pojem moje děti a cizí děti ve smyslu vyrostly ve mně / nevyrostly ve mně nech na řešení těm, v nichž nějaké děti vyrostly. Děkuji.

    Ne, není to otázka očekávání a oplácení. Musel bys to prožít, abys pochopil.
    Ony daly a oplatily už v té době, kdy tam rostly.

    Tomu ostatnímu moc nerozumím, s vědomím jaké volby jsem měla psát ten článek a na co jsem nedala odpověď. Psala jsem, co jsem psala, z životní pozice mojí v té chvíli, a nemyslím si, že bych byla povinná popsat všechno zcela, úplně a s postihováním všech možností v horizontu dosahu vlastní smrti.
    A nevztekám se, žasnu nad tvou vševědoucností všeschopností posuzovat…

    Na otázku cítění vnoučat jako vlastních si přijď pro odpověď, až nějaká budou na světě. Zatím ti musí stačit to, co jsem napsala – že o ně nijak nestojím a nevěřím, že k nim budu mít podobně silný vztah jako ke svým dětem. Naopak zatím představu, že chovám v náručí svoje vnouče a mám se s ním třeba mazlit, očichávat ho, cítím jako obtížnou, ba nepříjemnou. Všechny cizí děti kromě mých vlastních mi vždycky spíš páchly. I když uznávám, že to pro vás je důvod mě za to kamenovat snahami mi vysvětlit, že se mýlím.

    A jak vidíš, tak v tom jsem se nemýlila. V těch vašich/tvých snahách.
    (Zvláštní je, že Lišku nikdo z vás dvou nepřesvědčuje, že se má vdát a mít děti, protože si na ně a na manžela zvykne.)

  • rulisa

    Tyvago, ale já to asi fakt neprodejchám, takhe hulvátský zploštění mateřství na „mám dítě, protože si skrze ně můžu realizovat svoje očekávání a očekávám od dítěte oplácení…“
    To nedám. To fakt může napsat akorát marťan. Co pocit mateřství absolutně nepochopil.

  • Saul

    32:
    „sral“ jsem se jen do toho,co jsi sama napsala.
    Do tvého vnitřního světa.
    S rizikem,že je to rizikové.
    Pod každým takovým článkem se to opakuje,že nic nechápeme….
    Což může být pravda.
    Tak si uzavri diskusi,aspoň pro ty nepohodlné komenty.
    Určitě by to bylo lepší,než tohle podpásové podsouvaní:
    Zvláštní je, že Lišku nikdo z vás dvou nepřesvědčuje, že se má vdát a mít děti, protože si na ně zvykne.)

    To už na mne prosím nikdy nezkoušej!!

  • Saul

    33:
    Tuto tvoji hulvatskost taky nevím,jestli prodejcham.

  • rulisa

    34
    Zkoušet na tebe budu kdykoli cokoli, co si budu myslet, že je pravda.
    A to s Liškou pravda je. Tu takhle nevychováváš.

    O dětech a vnoučatech jsem v článku nepsala nic.
    Tečka

  • Saul

    36:
    Zkoušet na mne můžeš cokoliv.
    Co je s Liškou pravda ví jen ona a do této diskuse jsi ji zatáhla jako svoji zbraň proti nám ty.
    S tou výchovou to zkus sama,co bych jí já radil,to fakt nevím.
    A na vnoučata se těším.
    Na rozdíl od tebe nemám děti,takže viz. výše to klepání na dveře.
    Vykricnik.

  • rulisa

    Hodně mi vadí tenhle tón dohadování se. Typu „nevztekej se“, „podpásové podsouvání“, „zbraň proti nám“. Nebo „s tou výchovou to zkus sama“ – proč bych to dělala? Radím snad tobě? Radím vůbec někomu, co má dělat, co si má myslet? A proč se snažíš sdělit světu, že se vztekám, když k vyčtení takové emoce z textu nemáš důvod?

    Nemám šanci se jakkoli bránit proti něčemu, co mi přijde nefér, protože je to okamžitě vzato a posunuto do těchhle podprahově bojových slovních minimanipulací, které cítím tak, že mají znevážit to, co jsem napsala, tím, že mi přisoudí nějaká nepřiměřená emoční hnutí. Tohle mi přijde jako podpásové podsouvání, ne to moje.

    Třeba s tou Liškou – a jak mám teda ukázat, že mi přijde nefér, že mě a diskuzi tlačíš někam, o čem nebyla, protože vůči mně přemýšlíš/jednáš jinak než třeba vůči Lišce, ačkoli ta má určité vnitřní hranice podobné a netají se jimi? Jak to mám udělat, aniž bych ji zmínila? Nezdá se ti nefér tenhle můj sebeobranný argument vůči tobě smést ze stolu tím, že ho otočíš úplně proti mně a ještě napíšeš, že byl použitý jako zbraň?

    Jak ti už mám vysvětlit, že zatímco já mluvím/píšu o víceméně pudových věcech, na – ehm, vynechme tedy jádro, když jádro ti evokuje něco jiného – dřeni instinktů, ty se motáš ve volní oblasti, vlastnictví, chtění a nechtění, očekávání a oplácení… Navíc v pro mě tak výjimečném tématu, jakým je mateřství a těhotenství, o kterém víš, že jsem už několikrát psala, čím pro mě bylo, jakým téměř zázrakem…

    Nevím, jestli se dokážeš vcítit do pocitů ženské, která si dítě přála a dává ho svému muži a svojí budoucí rodině a celou ji to naplňuje, vnímá jen ten stav, ten zázrak… Je to jako napojení na jiný proud…
    Jediné očekávání, které v tu chvíli máš, je očekávání, aby to dítě bylo zdravé.
    A to, co jsi cítil během té doby, kdy v tobě rostlo, a co cítíš v prvních okamžicích po porodu, je právě to, co odlišuje tvoje děti od všech ostatních, cizích.

    Takhle je to v přírodě i v nás. Příroda na vnoučata nehraje. Jen jsou určité matky, které jsou schopné přijmout za vlastní i jiná mláďat a nechat je od sebe pít, ale ty jsou spíše výjimkami, nikoli pravidlem. A já nejsem taková matka.
    A mám na to právo.

  • rulisa

    A ad komentáře – nevidím důvod, proč bych měla komentáře zakazovat z důvodu, že tobě se nelíbí, že s některými nesouhlasím.

    Nevadí mi, když si někdo vezme ze článku něco jiného a píše v té souvislosti o sobě nebo o někom jiném, to je logické, že v každém vzbuzuje kombinace slov jiné asociace a jiné dojmy, jiné myšlenky.
    Dokonce by mi ani nevadilo, kdyby to bylo o mně, ale s otazníkem, já bych odpověděla souhlasně nebo nesouhlasně a dál by se to odvíjelo od odpovědi v podobném duchu.

    Ale vadí mi, když jiný – čtenářský – výklad článku míří proti mně právě jako ty tlaky vychovávací a vymlouvací mi moje názory. A vadí mi, že když se proti tomu ohradím, reagují někteří dotčeně, protože se tak cítí – nemají proč. A taky mi vadí, když pak nedokážou včas zabrzdit, a přestože i poprosím, aby se na věc zkusili podívat z mého pohledu nebo z jiné stránky, je to pro ně naopak impuls o to víc si stát na svém.

    Třeba mě zarazilo, že když se v komentářích pod článkem dohrabu k příčině toho ukončovacího procesu – voilá, heuréka! – tak tebe to vůbec netrklo, nějaká nejistota až strach z lidí, v podstatě snaha ochránit se před nepříjemnými vjemy až bolestmi – není to pro tebe důvod přibrzdit, jedeš dál a já jen v duchu (teda včera večer před spaním) sleduju, jak přesně tenhle můj postřeh platí… Není to škoda? (Jo, to je teď taky manipulace jak sviňa, ale je i není, takhle mě to napadlo večer, tak to píšu, akorát že večer není ráno a věci se v čase mění v něco jiného, skoro vždycky.)

  • SV

    24 Rulisa: prajem skoré uzdravenie (tiež som mala mononukleózu a prísnu diétu)
    o koľko si to staršia? o tri roky, či? ;-) ja mám 47. a trvám na svojom názore, že to nemá nič spoločného s vekom. skôr s tým, že tým naším vekom máme na ľudí iné, obvykle vyššie požiadavky, máme menej času/energie, takže si asi lepšie rozmyslíme, koho si k sebe priberieme ;-) ale jasněže ty to môžeš vnímať tak, ako to vnímaš.

  • Anonym

    25 Ratka: nevidím žiadny dôvod na to, aby si bola odmietaná, naopak, ľudia by mali pociťovať vďačnosť, že im venuješ svoju pozornosť/lásku/priateľstvo/starostlivosť.

  • SV

    25 Ratka: to som ja, SV ;-)

    mám podobné životné skúsenosti, a dosť dlho som z toho mala traumu.
    ale reagujem na to inak, ako ty. ak ma niekto prijíma, pociťujem radosť. a vážim si to.
    ak nie, pokojne ho pošlem doprdele. ľudí, u ktorých ma to odmietnutie mrzelo, môžem spočítať na prstoch jednej ruky. a aj to časom určite rozchodím ;-)

  • rulisa

    40
    Jj., měla jsem pocit, že je mezi námi víc, to jsem zas spletla s Dee, co ji už mám v hlavě protože má přijet.

    42 ad Ratka:
    Docela by mě zajímalo, odkud jsou naše různá traumata, pocity, že jiní lidi si o nás myslí to a to, působíme na ně tak a tak…
    Podle mě to vznikne někdy hluboko v dětství nějakým stylem komunikace v rodině. Buď už v základu chybným, překrucujícím dítěti vnímání interkace ve vztazích, nebo možná prostě jen jiným, než s jakým se dítě setká hned vzápětí v nějaké první širší sociální skupině. Takže pak dojde k prvnímu, všepoznamenávajícímu neporozumění.
    Ale nevím, je to jen taková moje teorie.

  • rulisa

    SV mě inspirovala a zkusila jsem se podívat, co jsem psala cca v tuhle dobu před čtyřmi a třemi lety.
    A je to totéž směřování. Už před čtyřmi lety ten proces ukončování jel, vypadá to. Před cca pěti začal.

    23.2.2014
    „Pamatuju si na začátky takového chození o samotě. Napůl z kapricu. Najust. Tak trochu póza.
    Jenže ono to člověka dostane.
    Ono to totiž vůbec není nepříjemné.
    Chodit sám.“

    21.4.2015
    „Musím něco ustřihnout vždycky, když se potřebuju odstřihnout od něčeho, čeho je na mě moc?
    Musím ustřihnout něco, co s tím ostatním, co odstřihnout nemůžu, třeba ani nesouvisí?
    Mám to po mamince? Její odstřižení každého muže, který se jí dostal natolik blízko, až měla pocit, že je jí blízko moc, přestože ho třeba i (aspoň podle jejího pohledu) milovala?
    Maminka odstřihávala sobě blízké lidi místo sama sebe, sama sebou zahlcená, celý život…“

    28.3.2016
    „Dřív mi byla jakákoli změna impulsem k pohybu dopředu, k růstu. Impulsem, odrazovou plochou, prostředkem. Každá byla vítaná, každá zrychlovala dech a rozšiřovala zorničky, startovala k akci.
    Čím jsem starší, tím víc vím, že i změna, která vypadá jako zisk, v sobě současně nese ztrátu. Opuštění něčeho, co bylo.
    Čím jsem starší, tím víc po každé změně zestárnu.
    Po každé ztrátě.“

  • rulisa

    A přemýšlela jsem, proč tak sebeobranně útočně, jak zvíře v koutě, reaguju na jakékoli směry diskuze směrem k mým dětem nebo mým vnoučatům. – Protože to téma nechci.

    Pořád ještě bolí, že už nikdy žádné dítě v sobě nosit nebudu, že už nikdy nebudu mít komu je nosit, dát. Že už nebude žádná krásná láskyplná rodina s dlouhým ohlížením se dozadu na společně prožitý život a vyrůstání našich dětí. Už nebude focení v pampeliškách…

    Musím se s tím nějak vyrovnat a zatím mi to nejde. Tak na to nechci myslet. Nechci o tom mluvit, psát, diskutovat. Hájit si to, muset si to hájit, zbytek toho, co mám ještě ve vzpomínkách, proti komukoli čemukoli. A už vůbec ne proti vrtacím kecům, co mají za účel akorát mi vyvrátit něco, co s tím nesouviselo.

    A vnoučata – mám problém se začleňováním se do ženských skupin a mám problém s akceptací jiných žen, nových žen v mém životě, s neklidem a nejistotou v jejich společnosti, s pocitem, že jsem v jejich společnosti nepatřičná, málo žena, jiná…
    Moje vnoučata nebudou jen děti mého syna, ale především děti jeho ženy. Můj vztah k mému vnoučeti či vnoučatům se bude asi nejvíc odvíjet od toho, jaký budu mít vztah s tou ženou.
    A protože se i toho bojím, a nejspíš i směsi smutku, závisti a možná i žárlivosti, a i beznaděje, když budu mít pocit, že to dítě by něco potřebovalo mít jinak, ale já nebudu ta, kdo to bude moct změnit – tak nechci myslet ani na to. Nechci se snažit vžívat do toho, jaké to bude.
    Zatím mi jakákoli připomínka toho odněkud zvenčí přijde spíš jako výhrůžka.

  • Saul

    “ Protože to téma nechci.“
    Tak o něm nepiš.
    Vyhneš se nejen útočným, ale i svým hysterickým komentům plným nesmyslného podsouvání mimo jakoukoliv logiku.
    A když to téma někdo logicky v souvislosti s tvými zavřenými dveřmi a ztrácením lidí zmíní, tak …..
    Si dělej co chceš, je to tvoje diskuse.

  • rulisa

    46
    Ale já o něm nepsala!!

    Víš co, včera večer, když jsem tyhle svoje komentáře odeslala, jsem tu seděla a přemýšlela, jak odepíšu, až mi ty napíšeš něco podobného, cos napsal. Třeba že je zvláštní, že lidem nestačí, když se člověk svlíkne donaha a lehne si na holou zem, stejně vezmou ty jeho svlečený hadry a ještě ho s nima párkrát přetáhnou. Že prostě při rozjetých diskuzích (nejen na netu) už opravdu nejde o sou-cítění, ale jen o zadostiučinění. Snažit se tímhle způsobem volat na poušti je k ničemu.

  • Saul

    47:
    v článku samotném jistěže nepsala.
    A asi jsi ani nečetla,co jsem napsal ve 46.
    „A když to téma někdo logicky v souvislosti s tvými zavřenými dveřmi a ztrácením lidí zmíní, tak …..“
    V „rozjetých diskusích“ jde o dobrání se jádra věci,jsem myslel.
    Sama se o to jinde snažíš a taky vždycky nenašlapuješ zrovna v plyšových bačkůrkách.
    A moje 31,po kterém následovalo co následovalo,tedy žádné extra dupání nebylo.
    Natož „přetahování hadrama….“
    Které máš mimochodem pořád pevně oblečené,jinak bys tak nereagovala.
    („Hadry“ patří samozřejmě s uvozovkami)

  • rulisa

    48
    Asi jsi nečetl už mou 4. A 11. A 19.
    A 38 a 39.
    A 45.

    Jádro věci jsem několikrát zopakovala, že nejsou děti a vnoučata. Nestačí ti to? Sama jinde se dobírám k jádru věci stran pojmů, toho, co kdo kde uvedl jako fakt, a pak to popřel. Ale když se bavíme s Ratkou o její minulosti, dětství nebo o její rodině, v bačkůrkách našlapuju.
    A velmi oceňuju, že i ona tady u mě pochopila.

    Chceš mít to zadostiučinění a potvrzení, že ty máš/měls pravdu, měj si to.
    Co jsem chtěla napsat já, to jsem napsala a víc mě asi už nenapadá, bylo by to jen další točení se dokola s tisícem čím dál zmatenějších odkazů, co kdo kdy odepsal komu v jaké souvislosti. Ale přiznávám, že když jsem včera přemýšlela nad tím, co případně odepíšu, když to vyjde zas jen jako šlápnutí do hovna, nechala jsem komentáře tak, jak jsou, protože pořád tam byla nějaká maličká jiskřička, že se třeba mýlím – sama jsem chtěla vědět, jestli ti nekřivdím, když podobnou tvou reakci od tebe předpokládám, jestli třeba právě tohle moje předpokládání tvojí reakce není projev mého apriorního odstřihávání si lidí, ze strachu z nich, z neporozumění si s nimi přesahujícího do názoru na ně.

  • Saul

    „Chceš mít to zadostiučinění a potvrzení, že ty máš/měls pravdu, měj si to.“
    Jakou pravdu?
    Jakou svoji definitivní pravdu tady hájím?
    Že jsem si dovolil upozornit tě na tvoji citovou provázanost se svojí rodinou, třeba i budoucí?
    No to je tedy opravdu otřesná drzost a hulvátství v souvislosti s tématem zavírání se za nějaké dveře.
    Kdepak, Ru, nejsi nahá,ani zavřená.
    Nikdo není,což mi jako zadostiučinění stačí.

  • SV

    43 Rulisa: nno. u mňa to nemalo korene v rodine. našťastie. to neviem, ako by som zvládala….pre mňa je moja bazálna svorka hrozne moc dôležitá. je mi (už) v podstate uprdele, čo si myslí/nemyslí o mne niekto cudzí. ale o to viacej som citlivá na názory ľudí, ktorých do tej svojej svorky zahŕňam. rodina a najbližší priatelia. ale máš pravdu, vznikáva to v detstve. v čase, keď sme ešte šteniatkovsko naivní dôverčiví a krehkí…..následky si potom obvykle všetci nesieme so sebou celý život…..ako jazvy.

    u mňa to má pôvod v škôlke a na ZŠ. nikto sa so mnou nebavil, bo som bola tučibomba makarón. a tak nejak iná ako ostatní. a vôbec ;-) poznáte? ak nepoznáte, som rada. ak ano, no pánboh s vami, ale dá sa to rozchodiť. časom.

    komplexy mám dodnes. len som sa ich naučila celkom dobre maskovať. a žiť sama. teda niežeby to bolo nejaké moje ideálne existovanie (však ani nie som sama a som za to vďačná) ale nemám s tým problém. v živote som nebola s niekým len preto, aby som nebola sama. takže za niečo môžem byť mojim milím spolužiakom aj celkom povďačná. ale bol to dosť tvrdý výcvik. nikomu ho neprajem.

  • rulisa

    51
    Poznáme. :-)
    Akorát teda nepoznáme, co je tučibomba makarón, tak snad to nezanmená,že jsi byla tlustá. :-))
    Poslední odstavec dtto.

  • ratka

    41,42 Nejde o cizí lidi, jde o lidi které znám a s kterými jsem ráda. U cizích kupodivu nemám ani zábrany, ani prolémy, ani komplexy :-) Prostě cizí lidi, žejo.

    Vás tady již považuji za své, když dostanu nějakou herdu i třeba od Ru, která zde řešíí herdy od nás..tak ji těžce nesu, je mi blbě a trápím se a říkám si, že možná jsem opravdu špatná, pokrytec, rýpadlo, necitlivý sobec. A možná to tak vůbec není, je to jen neschopnost komunikace. Pokud napíše, že má problém s ženským kolektivem potažmo se mnou (jistě vztahovačne vzato) řeknu si, co dělám špatně? v čem a proč? a začnu to točit v sobě ačkoliv jde prostě jen (assi) o problém v komunikaci. A co pak? mám změnit komunikaci? ale to přece nejde… člověk je jaký je. A tak jsou jediná možnost a to akceptace.

    Nikoliv tolerance! prostě akceptace druhého v jeho podobě. a platí to i do budoucna! žádné zavírání! prostě akceptace sebe navzájem takoví jací jsme. Bez snah se dobrat jádra (promiň SAule) nebo se zavrtávat do mysli druhého,proč říká toto nebo tamto a kdo mu v dětství ubížil. Prostě ho vzít i s jeho podivínstvím a dále neřešit. ano, v žádném případe neodmítat. Poslat do prdele ano, ale s vědomím že i v té prdeli ho neodmítnu, nezavřu se, neuteču a nezmizím. A netlačit na pilu, žejo :-)) všeho s mírou, i té akceptace. Ale pokud se mám brát taková jaká jsem, musím tak brát i druhé. stejný metr, stejně měřit sobě i druhým

  • ratka

    53. to vztahovačně vzato myslím samozřejmě že já jsem vztahovačná aby to nebylo chápáno blbě (naopak) :-))

  • rulisa

    53
    Hezké.

    Jen
    druhý odstavec:
    Doufám, že chápeš, že ten problém s ženským kolektivem jsem zmínila jako problém svůj, nikoli problém toho kolektivu. A žes tedy popsala to přemýšlení, co ty děláš špatně, jen jako příklad, ale nemyslíš to v tomhle konkrétním případě doopravdy.
    Pro jistotu znovu: Mám problém se ženskými, protože moje maminka. Porucha vztahu k ženám pocházející už z raného dětství. Může za ni ona, ne ty.

    třetí odstavec:
    Co znamená akceptace druhého v jeho podobě ve vztahu k mému článku o tom, že si už lidi nezabudovávám (hmm, zas se musím vyhnout tomu popuzujícímu jádru) tak hluboko, jako dřív, za mlada? Že jsem se před přílišným vpouštěním si lidí dovnitř jaksi zavřela? (Na čemž si trvám, tak nějak furt si myslím, že já bych to asi měla mít ve srovnání zjištěno přeci jenom líp než ti, co stojí venku.)

    Akceptovat druhého přece můžu bez ohledu na to, jak silně emočně jsem k němu navázaná. Dokonce bych řekla, že to platí naopak – daleko snáz se akceptuje někdo, koho si uvnitř sebe moc nenesu. Nejspíš to dokonce funguje v úměře nepřímé.

    Odmítáním nevím, co myslíš. Jako jak ho odmítat, v jaké situaci…

  • ratka

    Maskovanie komplexov je ve skutečnosti jejích zametání pod koberec, kde pak pracuji jako diverzanti a producenti agresí. Ale chápu, že třeba v zaměstnání nedělá dobrý dojem ukázat vlastní zakomplexovanost. Ale ve vztahu to již možné je. Nebát se být tím slabším. Protože pokud to nepřipustím, překlopuje mě to do role agresora, útočníka který v rámci prevence hraje tvrději než by musel nebo než daná situace vyžaduje. Berme do úvahy, že ostatní s námi musí vydržet. I naši starostlivost a pozornost, a vztahovačnost etc….tedy pokud žiju ve smečce a nikoliv sama. Pokud je člověk sám, může hryzat jak chce… a pohryže jen sám sebe.

  • ratka

    55. poslední řádek. Myslím tím, že je třeba jít dál. Nepostavit problém jako status quo, jakože takhle to mám a polibte mi. Nebo jsem to špatně pochopila.

  • rulisa

    57
    Cos špatně pochopila?
    Jakože si myslíš, že jsem někde něco takhle postavila, jako status quo, já? Kde myslíš?

  • rulisa

    K tomu maskování komplexů – osobně bych dala přednost pojmu „kompenzovat“.
    Maskování netřeba. Ale je potřeba se stím naučit zacházet tak, aby to příliš nekomplikovalo život – tedy udělat si něco jako náhradní nervové spoje v dyslexii.

  • ratka

    58. no ano, takhle jsem pochopila že si nepřeješ nic měnit na svých postojích a že to máme respektovat. Třeba ta 19. Přičemž to zcela chápu, vymezit se vůči potenciálním narušitelům… ale dlouhodobě to není udržitelné. Si myslím. Nakonec je třeba nějakého narušitele přece jen snést, trápit se s ním a nějak to zkousnout.

    Tedy to píšu podle sebe, vím jak jsem se trápila… možná i to ochrnutí s tím souviselo, narušitelé vstoupili. Přesto jsem si dokázala vysedět určitou rovnováhu (jemnou) právě tím že narušování akceptuji a nevymezuji se vůči němu. Tedy uvědomuji si toto rušení, ale nevymezuji se zásadně…nevyskakuji ve smyslu, kdo to zase otravuje a spíše to nechávám plynout. až se to zklidní… a zvyknu si. Nakonec jsem ráda.

  • ratka

    59. Použila jsem přímo formulaci od SV poslední odstavec v 51. Zaujal mě, zejména rázným prohlášením, že nikdy s nikým nebyla proto aby nebyla sama. To já ano. Možná tím, že nemám takový výcvik, jsem zde pomalejší. TEdy vyčkávám a nechávám vztahům čas se nějak ukázat. tedy vysedět je časem. nechat je dozrávat.

  • rulisa

    60
    Bože, ono to fakt není jednoduchý cokoli napsat, aby si v tom něko nepřečetl něco, co v tom není…
    Kde tam v té 19 čteš, že si něco přeju nebo nepřeju?

    Takže znova – prosím, projeď si tu diskuzi ještě jednou, nejmíň na dvou, možná i více místech jsem opakovala, že se nejedná o nějakou věc vůle, chtění, rozhodnutí, se, řešení, ale že jen popisuju něco vypozorovaného, něco instinktivního… Vypozorovala jsem něco u sebe a napsala to. Nic víc.

    Teprv pak jsem se postupně, během přibývání komentářů, propracovávala hledáním souvislostí a příčin a podávala referát o tom dodatečném průzkumu.

    Jsem ten poslední člověk, který by se hlavou pro něco rozhodl a pak to vydržel dodržet. :-))

  • rulisa

    Tak to je celý ten problém v téhle diskuzi? Že tenhle způsob mých úvah je pro vás neznámý nebo nepochopitený, takže to pořád šoupete do nějaké „hlavové“ záležitosti a snažíte se se mnou mluvit v tom smyslu, že hlavou to takhle nejde, zatímco já se můžu udřít k smrti, jak se vám snažím sdělit, že píšete o něčem jiném než já?

    Vidíš, já pořád čekala, kdy se se mnou někdo začne bavit o tom, co jsem měla na mysli, o tom sebeobranném mechanismu a o jaru, které zřejmě má na člověka nějaký vliv, že tyhle myšlenky a pocity přicházejí na povrch… A ono nic. Ony furt nějaké věci, které jsem nechápala, proč se rozebírají, že jsou to vaše věci, ne moje…

  • rulisa

    60
    Ale teda přemejšlím, proč si myslíš, že je třeba nějakého narušitele snést, trápit se s ním a nakonec to skousnout a smířit se s s tím. Proč by to bylo nutné? Proč by to nemohlo být tak, jak to píše SV, že nejsem s někým jen proto, abych nebyla sama? Proč si myslíš, že je tolik ženských samo?

    A proč si myslíš, že nechtění narušitelů znamená zásadní vymezování se a vyskakování? Proč by to nemohlo být v klidu a v nechávání plynout?
    Přečti si článek v té části o snu. Je to klidné, celé je to klidné a nechávající plynout. Žádné vyskakování, žádný boj.
    To je právě podstata toho „zavření se“. Klid.
    Nechtění ničeho konkrétního. Nechvátání nikam.

  • rulisa

    61
    Myslím, že to je míchání dovu různých věcí dohromady. Přijde mi, že to vidíš skrze ty brýle stereotypu .- když někdo něco jasně naformuluje, zdá se ti rázný, a tedy rázně jednající, a tedy málo čekající a málo nechávající plynout.
    Ale tak to není.

    Třeba v mém případě toho uzavření části emočního angažování se je to právě naopak, jak píšu i v 55. Daleko snáz můžu druhého akceptovat, i jako rušitele, pokud nebudu emočně angažovaná, tedy pokud ho nebudu mít v sobě zabudovaného.
    Zjednodušeně – daleko líp snesu protivu, na kterém mi nezáleží. Neohrožuje mě.

  • ratka

    61-63. nic z toho nechápu jako „“hlavovou záležitost“, tedy nemyslím že je to věcí nějakého rozhodnutí. Je to věc instinktů – podvědomí.

  • ratka

    64. Proč si myslím že je tolik ženských samo? Protože vedle sebe nesnesou chlapa. Tedy ne vždy, ale dost často je jím samotným lépe. Cítí se klidněji. Nikdo na ně netlačí, nevytahuje se na ně, nedělá z nich blbky etc.

  • ratka

    65. no to dává smysl. jo asi tak. Mohu být někým celý život, akceptovat ho i jako narušitele, mít s ním děti, vnoučata etc. Ale kdyby se vnitřně angažovala, musela bych ho vyhodit a konec.

  • rulisa

    66
    Tak proč to mně podáváš tak, že já si něco přeju nebo nepřeju?

    67
    No, a nemůžeš to podat bez toho dehonestujícího „nesnesou vedle sebe chlapa“? Prostě je jim samotným lépe, cítí se klidněji. Nikdo na ne netlačí, nevytahuje se na ně, nedělá z nich blbky etc. Tečka.
    Kdyby neměly jinou volbu, nějak by to s chlapem zvládly. Ale ony tu volbu dostaly. Tak si vybraly. Nejsou povinné vedle sebe snášet chlapa, tak jako žádnej chlap není povinen vedle sebe snášet ženskou.

  • ratka

    69. z nějakého důvodu se mi to tak jevilo, teď nevím proč… život ve smyslu lidském chápu tak trochu i jako zápas sám se sebou. Nemyslím teď hlavu se srdcem, jako spíše zápas o „svůj život jako takový“. Takže nějak mi tam zabliklo něco statického, něco ve smyslu že už nikdy nebude něco jako dříve a tak úžasné jako když jsi tehdy a tehdy… Už to nebudu číst, asi jsem to blbě pochopila nebo vůbec :-)

  • ratka

    69. Tohle cítím trochu jinak, tedy mám to víc hozeno do pozice musí…do pozice povinnosti a odpovědnosti. A to obou stran. Svobodně se rozhodujeme, nejsme povinni si toho nebo onoho vzít, ale pokud to uděláme tak už táhneme ten balvan společně. Tam jsem dost tvrdá…chtěls? tak máš.

  • rulisa

    71
    Ale to musejí chtít oba.
    Mám to hozeno trochu jinak:
    Nechtěls? Ok, obejdu se bez tebe.

  • rulisa

    A navíc pokud ještě nemají děti, pořád mají na výběr.

  • ratka

    72. To je taky zajímavé téma. Kdy muž nechce? Tedy kde je ta tenká hranice mezi tím kdy nechce a kdy je nepostradatelný tedy … nemůže nechtít. Může být pouze vypuzen ze života ženy. Domnívám se pořád, že muž stoji a padá s ženou po svém boku.

  • ratka

    73. To ano… měla jsem spíše na mysli rodinu, tedy když jsou již na světě děti a oba partneři jsou pod „tlakem vnějších okolností“

  • rulisa

    74
    Tak se domnívej.

    75
    Nebudu si hrát na manželskou poradnu ani soudce. Ale příčí se mi stanovování podobných pravidel, což neznamená, že jsem dřív nebyla přesvědčená, že právě podle nich budu žít.

  • Liška

    1
    Cháron s kánoí :- ))

    2
    ad poslední věta: a do kdy myslíš, že přibírá? Já ještě přibírám. A to jde pořád, ne?

  • Liška

    7 ru
    jo tahkle.
    To si rámcově umím představit a našla jsem na to lék: bejt trochu nalitá. Pak to jde asi líp… jestli to ale stojí za to.

  • Liška

    32-37
    jé, já jsem tady na scéně jako příklad.
    Mně už nikdo nic o dětech neříká, asi už to všichni vzdali, protože je to marný. Nic zajímavýho ze mě kolem toho asi nevypadne; sama nevím, co. Ale jen počkejte, jestli se v budoucích pár letech zjeví nějakej můj novej idol, to bude pane rozháranýho materiálu! :- ))

  • Liška

    44 ru
    ten zápis z 28.3. je zajímavej.
    Zisk a ztráta, něco za něco při každé změně, jo, je to tak.
    (A protože jsem v pátek psala písemný test, kde se to taky objevilo v kontextu etiky – když Boetius shledal, že všechno je takhle něco za něco, za nové dobro, a řekl si, že absolutní dobro není možné v tomhle světě, jedině po smrti u boha prý.)

  • Liška

    … a já ti přeju, abys zažila ještě pěknou řádku zážitků, kde něco za něco vyústí v Něco dobrýho, krásnýho, tvýho.

    40-42 SV to je fajn, jak umíš stručně a jasně promluvit! :)

  • rulisa

    80, 81
    Děkuju.

  • Liška

    45 ru
    Tak to je srozumitelný, jasný a těžký. Je to asi proto, že se dobře znáš a vnímáš, žejo? Myslím, že většina lidí asi i včetně mě by nebyla schopná to takhle popsat ani sobě ani ven.
    Nebo by to neudělali, aby se nevystavili nenadálým / nechtěným zraněním (?)

  • Liška

    45
    akorát to „málo žena“ mě nadzvedlo. Jaký málo žena? To by mě nikdy nenapadlo, spíš úplně naopak!! „Málo žena“ nechápu, to srozumitelný není, ale to neva, to si klidně nech :- DD To asi bude ňáký složitější.

  • ratka

    84. chápu to „málo žena“ ve smyslu srovnávání se s jinými ženami. že se (asi) jiné ženy jeví více ženské. Může to tak být, já se sama sobě jevím jako ženská v tom víceméně negativním smyslu teprve teď, protože teprve teď si toho všímám a zjišťuji že ženskou jsem ve smyslu běžných ženských vlastností.

  • rulisa

    84
    Málo žena jako ostatní. Nemalovala jsem se, nebavily mě holčičí zábavy na škole, neříkalo mi nic strojení se, móda, bavily mě lovecké nože, indiánky, stavění bunkrů, zálesáctví, místo kabelky si koupím dycky nakonec radši ruksak, kupovat střevíce je pro mě utrpení, zato mám nastudovaný pohorky, umím spoustu mužských činností a docela mě baví… Neumím v běžné skupině ženských komunikovat, přijde mi, že dělají strašnou spoustu zbytečných slov, zbytečných sdělení, ani v práci, když se sejdou dvě ženským, nechápu, proč pořád omílají dokola to, co omílají, a co jim na tom přijde tak zábavnýho… A když začnu vykládat já něco, co přijde zábavný nebo zajímavý mně, koukají zas ony na mě jako na mimozemšťanku… Musím mít extra vybraný solitérky podobného ražení, abych si s nima mohla „normálně“ povídat. A navíc mi přijdou hrozně nepřehledný v jejich signálech sympatií a antipatií, zjednodušeně řečeno nevyzpytatelný a často opravdu falešný.
    Takhle to bylo dycky.

  • Liška

    86
    To mám taky tak!
    Ale nejsem proto málo žena, já jsem dost žena. Ty typy, co popisuješ, jsou typy, se kterýma se moc nebavím, nemám, o čem. Ale takových je spousta i mužů, to není pohlavím, ale tím, že jsou prostě jinde než já – některý jsou pitomý, některý prostě jiný. Ale nejsou víc žena než já, to bych se na to podívala! (Mám chuť říct „nekorektně“? Takový krávy přece nejsou lepší nebovětší ženy než já!)

  • rulisa

    Nevím. Nedávno mi jeden muž řekl, že jistá žena je zosobněným ženstvím. Nebo tak nějak. Že prostě na muže ta žena tak působí, přitažlivě až magicky, protože z ní to koncentrované ženství (v dobrém i horším, ale i to k tomu patří) asi nějak sálá.
    Ze mě ne. Já na chlapy působím prostě jako kamarádka.
    I jako s kamarádkou se mnou spí.

  • ratka

    86. to co popisuješ taky nemám a cítím se žensky, dokonce mi je to protivné. Nemaluji se, nestrojím, chodím s ruksakem, baví mě dobrodružství etc. ale bacha, jsou prostě určitá schémata z televize etc. jak má správnážena vypadat, má mít prsa a být vysoká, hezky vonět a být dobře oháklá, a to že nějaký chlap řekne: no to je ženská… ta se mi líbí, tak ať si takovou hledá, žejo. Cítím se žensky spíše pro své ženské cítění, tedy chaotické zmatkováníí, i určitou povídavost o ničem… tedy co cítím a co si myslím :-) to muži moc neřeší, i když se třeba rádi strojí a mají rádi hezké vlasy a účes a celkově chtějí být taky přitažliví. Tedy v tom vnějším ženskost nevnímám. Spíše v tom negativně zmatečném. A přitom vnímám zmatek i jako obohacující prvek, něco co překračuje horizont a neumožňuje nudu ve smyslu akurátného vyplnění nutného.

  • ratka

    88. no promiň, tedy femme fatale nebo jak se tomu říká z nás asi nebude nikdy. Nebylo to dříve, a nebude to ani po padesátce či u mne po šedesátce. Té jisté ženě je přes padesát? To bych ji chtěla vidět jestli tedy má nohy bez křečáků jako já.

  • Liška

    91
    třeba byli teplí.

  • ratka

    91. důstojná matróna :-)

  • rulisa

    90
    Není jí přes padesát, ale má k tomu blíž než ke dvaceti. A není to otázka dokonalosti vzhledu, je to prostě to, co ta ženská vyzařuje. Jak mluví, hýbe se, reaguje, jakým způsobem se obrací k mužům. Já na padesát taky nevypadám a konkrétně kozičky prej mám jako dvacítka, jsem se doslechla nedávno :-)), bodejť, když v dvacíti jsem je měla jako desítka, ehm…

    Negativně zmatečná si nepřipadám. Mám ráda volnost rozhodování se sama za sebe, ale taky řád ve svých věcech, přehled o nich.

  • ratka

    94. nevím, asi bych jí to přála. Nedovedu si představit, že by mě to nějak ovlivnilo. Manžel mě občas škádlil, že manželka našeho kamaráda je dokonalá manželka a hospodyňka :-) všecko dělá lépe a vypadá taky dobře. Vím že ty mluvíš o vyzařování, jak mluví a hýbe se. Však jo, ať vyzařuje :-) Myslím že by to nemělo vliv na mé představy o ženství, jak žena má něco vyzařovat či se konkrétně hýbat. Stejně tak si nemyslím že něco takového by měl muž. takhle neuvažuju a snad jsem ani nikdy neuvažovala, jsem spíše zavřená v sobě (sama sobě překážkou) než že bych měla někoho za vzor ženy (či muže)

  • rulisa

    95
    Ehm, on někdo psal, že něco někomu nepřeje…?
    Tohle mě zas dostalo. Proč do toho taháš nějaké přát/nepřát? Prostě popisuju stav věci, když jste se zeptaly, v čem spočívá ten můj pocit, že jsem míň ženská. Tak jsem se ho snažila vysvětlit, ježíš, nic víc.
    Mě to nemrzí, má to zas jiný výhody, co ty „plnokrevný“ ženský nemají, takže jsem spokojená taková, jaká jsem, a neměnila bych. Jen popisuju stav…

  • rulisa

    Proč dycky, když napíšu něco, co není jakože super nadšení radost a jen samá pozitiva, z toho někomu vyleze, že z toho mám nějaký negativní emoce? Vztek, vzdávání se, sebelítost, nebo nedejbože dokonce teď asi závist…
    To jsou bezpochyby emoce toho, kdo si to tak vykládá, ne moje.

  • ratka

    96. ne nepsal… jen jsem si tu situaci představila u sebe, že by mi manžel vychválil nějakou super ženskou, jestli by mě to štvalo nebo rozlítostnilo. a nic. Tedy vztáhla jsem to na sebe, víš že jsem vvztahovačná :-)

  • rulisa

    Aha. No, to mě nenapadlo, protože diskuze o jiných ženách a jejich vzhledu beru se svými partnery za normální.
    Tudíž v 97 jsem vztahovačná pro změnu já. :-))

  • ratka

    dostaneš se k Lišce?

  • rulisa

    Ne. Asi zas nějaký výpadek tam u nich.

  • Liška

    90 ratko
    Ostatně soudím, že femme fatale už jsem byla. : )

    95 ratko
    Dokonalá manželka a hospodyňka když slyším, dělá se mi blbě. Naštěstí mi to nikdo neříká ani o mně ani o jiných. Každá je jiná, tak jaký srovnávání. A dokonalá manželka a hospodyňka není femme fatale.
    Jakej vzor? Femme fatale nemají vzor. To by byla příliš snadná cesta. A slepá. To by byly všední a nezajímavý nápodoby. Ne originální ženy.

    96 ru
    A kdo jinej je tady plnokrevná ženská než ty??

    100,101
    Já taky ne! Ale k zuzi an rozvedena.blokuje se dostanu. Zatím mě to neděsí.

  • Liška

    …po dalších 30 hodinách to zkouším, a furt to nejde. Asi napíšu tomu nějakýmu pánovi, co se neozývá a opět neposlal 2 roky fakturu.

  • rulisa

    Tak to jsem zvědavá, co ti odpoví.
    Zálohuješ si blog občas?

  • ratka

    Klikám, klikám na Lišku a furt nic :-) Nedostanu se ale ani na Zuzi, tam je to normální. Něco mi to u ní ruší… Někdy jo a někdy ně. Teď pořád jo

  • Saul

    Zkus se Liško optat Zuzi.
    Byly jste odpojený v neděli asi tak v podobný čas.
    Ona to už v pondělí nějak rozchodila,tak třeba bude vědět, co se stalo.

  • SV

    52 Rulisa: ano, tučibomba makarón znamená, že som bola tučná. a aj dodnes som. lenže dnes to, z nejakých záhadných dôvodov už nevadí, a na stretávke po 30 rokoch som bola neviemprečo odrazu za hviezdu ;-)
    žeby to bolo tým, že väčšina mojich spolužiakov má taky nejaké to kilo navyše?
    skurwené štvorečky. nenávidím ich.

  • SV

    Ratka 56: hm, no v niečom máš pravdu…..ano, sú veci na ktoré dodnes reagujem ako býk na červené plátno a kopem ako zranené zviera. a wellmi cielene a wellmi presne ;-)
    lenže maskovanie niečoho nemusí nutne znamenať, že to len zametieme pod koberec a vôbec nič neriešime.
    ale je to prvá pomoc. obranný systém. val, ochrana pred zranením a nepriateľom.
    naučiť sa s komplexami pracovať je beh na dlhé trate. a mnoho ľudí to bez odbornej pomoci ani nezvládne.

  • rulisa

    107
    Ty přece nejsi tučná!!
    A já byla jako dítě napřed jak věchýtek, pak po dlouhým marodění taky tučibomba, pak prdelatka kozoplacatka a to mi zůstalo – ale zrovna tohle mi nějak jako důvod životní nejistoty nepřijde, na základce ty nejvíc mě šikanující taky nebyly žádný modelky.

  • SV

    Ratka 56: trošku rýpnem: ostatní to s nami nemusia vydržať. však nech idú, ak sa im nepáči. nikto ich nedrží….

  • SV

    109 Rulisa: vďakujem ti dobrá víla ;-)

  • rulisa

    108
    „lenže maskovanie niečoho nemusí nutne znamenať, že to len zametieme pod koberec a vôbec nič neriešime. ale je to prvá pomoc. obranný systém. val, ochrana pred zranením a nepriateľom.“

    Ano, přesně tak, I před sebou samým – člověk ví, co s ním cloumá či spolehlivě zacloumá, tak se tomu sebeobranně naučí předcházet či to nějak překlenovat, trochu jako když si dys- vybudují náhradní nervové spoje místo těch chybějících

  • SV

    86 Rulisa: čau ségra! ;-) úplný súhlas so všetkým, čo si napísala. mám to presne takto. celý život. dodnes.
    ale jeden rozdiel tam predsa len je: nemyslím si, že som málo žena, aj keď v minulom živote som bola určite chlap ;-)

  • SV

    87 Liška: čau druhá ségra! ;-) no koukám, že je nás víc. to je dobre.

  • rulisa

    113
    U mě je ten pocit máloženskosti určitě tím, že jsem vyrostla prakticky s tatínkem, maminka jako výchovný vzor nepoužitená.

  • SV

    88 Rulisa: nojono, to taky poznám. taká fajn hodná chápavá a multifunkčná kamarátka, za ktorou si chodíme fúkať boľačky a lízať rany, ktoré máme s kontaktu s tými „ženskými ženskými“ ;-)
    a sťažovať sa na to, že moja manželka nevychádza s mojou milenkou, tož sa pôjdeme posťažovať k SV a poprípade aj niečo iné hehehe, prepáč že sa smejem, ale niečo mi to pripomenulo…..

  • rulisa

    116
    Jj. :-)

  • SV

    102 Liška: „Dokonalá manželka a hospodyňka když slyším, dělá se mi blbě.“ aj mne ;-)

  • SV

    no vidím holky, že my sme sa fakt našli! ;-)

  • Ratka

    Jste silne osobnosti

  • Liška

    SV 114, 116, 118, 119
    ahooooj, jsi wellmi dobrá společnost.
    Našly a proto je nám fajn.
    120 a tobě doufám taky, sláva!

  • SV

    120 Ratka: jsme silné osobnosti! ;-)

  • Saul

    Už hákuješ,Ru?

  • rulisa

    Ne. Asi napíšu jeden bolestínskej sebelítostivej článek, až se trošku vydejchám.
    Na umření to naštěstí není, jen na mrtvici.

  • Saul

    No, já si v neděli přetrhl, nebo natrhl sval na noze, tak doufám že máš něco ještě horšího.
    Ať se při tom belhání mohu opřít o cizí utrpení.
    To vždycky potěší, když v tom jeden není sám:-)

  • rulisa

    …šiš…
    Upřímnou soustrast.

  • rulisa

    Tak to máš nějak zafixovaný? Taky na neschopence?

  • Liška

    Ajajajaj, snad se nepřipojím a zůstanu zdráva a připojím se k četbě nového článku, jdu na to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.