Mezi mytím oken a vanilkovými rohlíčky

/  61 komentářů

Když je něco skrz naskrz, tak je to až na dřeň, až do morku kostí. Když něco začalo už v samém svém začátku, je to od základu, z podstaty, z jádra. Když se má něco vyhubit, musí se až do zárodku. I rovnice a slova mají svůj kořen.

Všechno roste odněkud. Někde to začíná.

Vánoce začínají v Adventu.

Poslední tři roky mi přijde, že jsou každé moje Vánoce už od Adventu jiné.
Ne, už od Dušiček.
Nebo možná od svaté Anny…

O víkendu jsem tu měla návštěvu. Pánskou. Ne poprvní, známe se dlouho, a cestu sem má taky dlouhou. Tak když už mládě odjelo se zabydlovat do konečně získaného pronájmu, zůstal i přespat. Jen přespat, dostal instrukce předem, ale známe to…
Bylo to fajn, snesla bych mu na stůl k pohoštění cokoli, strašně ráda jsem s ním sdílela večer při společném chystání těst na vánoční cukroví, naslouchala a povídala a smála se a ráno, ještě než vstal, jsem běžela nakoupit čerstvý rohlíky a jogurt k snídani, bylo krásný s někým snídat…

Za celou noc jsem mu dovolila jen položit mi ruku na bok.
(Jo, i na tohle tejrání živých tvorů by měl bejt paragraf, já vím. Ale to, že mi toho tvora bylo líto, situaci teda zrovna nepomohlo, naopak.)

Tak strašlivě smíšené pocity jsem měla naposledy v necelých devatenácti ještě coby panna, když jsme s kamarádkou šly za dvěma klukama na klučičí část kolejí k lesákům, a já až tam zjistila, že ona si brousila zuby na téhož, co já, ale na rozdíl ode mě byla úspěšná, takže na mě zbyl ten druhý, vcelku hodný a pohledný, ale pro mě nechtěný, a s ním jsem skončila v posteli, abych mu z ní po prvním sáhnutí mezi nohy utekla…
Volal za mnou tehdy, že jsem kráva. Ano jsem. Tenhle víkend a zejména v noci ze soboty na neděli jsem si o sobě myslela totéž.

Jenže ten pocit, že nechci, byl tak překvapivě intenzívně silný…

Pamatuju si ten pocit, kdysi jsem ho měla koncem manželství. Ale tam měl pro mě pochopitelný důvod.
To, co cítím posledních několik měsíců, nejen přímo v posteli vedle muže, ale i při přiopilých tanečkách na firemním večírku, všechny roky dřív eroticky velmi dráždivých, zatímco letos nic, nebo při jakýchkoli jiných pokusech o fyzický kontakt i od velmi sympatických mužů, ba dokonce i od Nevztaha – tak to tenhle důvod nemá.
Ale jiný ano.

Pamatuju si, jak jsme v manželství vařívali na sporáku napojeném na plynovou bombu. Když byla nová a člověk škrtl u hořáku, chápal, proč se tomu kolečku kolem trubky říká trysky. Tryskalo to. Kruhový ohýnek chrlivě pulzující přetlakem plynu v nádrži tam někde dole. Na svém začátku.
Postupným vařením ten nadšený trysk slábl. Mírnil se a klidně plynul.
Nakonec jen zkomíral.
Když už to vypadalo, že zhasne úplně, chvilku se sporák vypnul, nechal odpočinout a zatřáslo se bombou, to pomohlo. A pak jako úplně poslední oživovací instance se plynová bomba postavila na velký hrnec s vřelou vodou z bojleru.
A pak to zdechlo.
Došel plyn.

Tenhle víkend jsem pochopila, že to není jen díky úžasným stránkám geocachingu, že jsem si celé léto vystačila víceméně sama. A že i Vánoce beru letos naprosto laxně, ještě jsem ani nezačla píct z těch o víkendu zpracovaných těst, a ani mi to nic nedělá se svědomím, že nebudu mít hotovo to či ono, ba dokonce ani nesmutním, že mláďata se tu staví jen na den a na dva (jak kterej).
Těším se, že tu budu sama.
Těším se, že mezi svátky půjdu ven a budu dělat jen to, co budu chtít a co mě bude bavit nebo o čem budu bezpečně vědět, že mě potěší, když se přinutím to udělat. Sama. Bez nutnosti někoho dalšího vnímat, komunikovat s ním, ladit se na jeho rádiové vlny…

A bez nutnosti namáhat se v posteli a místo sladkýho usínání v pohodlné samotě se muset jít pak ještě sprchovat a pak se nechat celou noc pořád dokola budit nějakými doteky, záměrnými i bezděčnými…

Stárnu. To, co mě hnalo celá desetiletí, ten přetlak hormonů, je u dna. Potřásání bombou a rozehřívání nad horkou vodou probíhalo poslední roky.
Pak jsem si nechala zavést plyn do bytu a v tom teplíčku… mi došel plyn.

Ale má to jednu zvláštně překvapivě příjemnou stránku – člověku to nevadí.

Tak šťastné a veselé. :-)

Komentáře:

  • SV 18.12.2018 at 10:20

    Šťastné a veselé Rulisa,

    a, medzi nami dievčatami, ono to neni o plyne, ani o pare. ale o objekte samotnom.
    viď článok Rulisy zo dňa 17.12.2018 ;-)

  • Saul 18.12.2018 at 12:56

    a do kdy se ti podařilo si to panenství uchovat?
    Podle článku to vypadá,že až dodneška:-)

  • rulisa 18.12.2018 at 13:16

    No čoveče, to je právě to, co od včerejška řeším, páč si už nějak nejsem jistá, že jsem tehdy ještě byla panna… Nějak se mi to motá do sebe, v devatenácti jsme byla na té brigádě, kde jsem se nechala sbalit tím „prvním“, i když tím se stal až na podzim, až po několikátým rande (jednou semu taky nepostavil, tak nebylo nic). A to – jak počítám všechny proběhnuvší praxe a místa, kde jsem na nich byla – by mělo být mezi prvákem a druhákem, respektive na začátku druháku. Celej život žiju s tím, že o panenství jsem přišla v devatenácti (když nepočítám jedno vtipné upadnutí na zábradlí).
    Jenže tahle příhoda na klučičích kolejích se stala, až když už jsme chodili do školy v Brně, a prvák nebyl v Brně, takže už jsem panna asi nebyla…

    Já už nemůžu pít ten fernet ani u psaní. Ach jo.
    Třeba na smrtelný posteli, až se budou ty vzpomínky vracet v jednorázově zjasněné mysli, si vzpomenu.

  • Saul 18.12.2018 at 13:24

    a co se toho plynu týká….
    Dokud člověk žije,nedojde mu nikdy.
    Jen se z něj třeba už nezapalují lýtka,ale nějaké plamínky vždycky.
    Chce to jen sledovat,kde zrovna co zahřeje a když to je příjemné ,tak stačí neucpat si něčím(nebo někým) trysky.

  • rulisa 18.12.2018 at 14:01

    Nevím. Nejsem si jistá.

  • SV 18.12.2018 at 15:14

    Saul 4: ano. tak.

  • rulisa 18.12.2018 at 17:33

    Nevím. Myslím, že ne. A nebo myslíme každý něco trochu jiného. Dřív jsem kolem sebe vnímala spoustu věcí, podnětů, které mi přišly příjemně vzrušující. Teď je naprostá většina stejných podnětů více či méně nepříjemně nevzrušujících. A tu zbylou část už nevidím nějak vůbec.

    Vícekrát už jsme se na blogách bavili o tom, že vývoj člověka se od vrcholu ke stáří v hodně aspektech jakoby vrací po své cestě zpátky. Tak holt asi i pokles hormonů je takový návrat do stavu zbabělého duševního panenství. :-)

  • barča 18.12.2018 at 19:56

    Ru, přeju příjemné vánoce.

  • Saul 19.12.2018 at 8:13

    O tu zbylou část možná právě jde.
    Aspoň mně.
    A nesrovnávat to co je s tím,co bylo kdysi.
    Minulost,nebo přesněji vzpomínky na ni jsou jak stará prolhaná našminkovaná děvka,která přikrašluje kdeco,aby si jí člověk všimnul:-)

  • Saul 19.12.2018 at 8:20

    ad9:
    opravdu bys chtěla vnímat svět,život,lidi kolem sebe… stejně,jako třeba před dvaceti lety?
    Výměnou za vitální prožívání vzrušivých podnětů?
    On ten posun je totiž v jakési vzájemné souvislosti,domnívám se.

  • Saul 19.12.2018 at 8:24

    „opravdu bys chtěla vnímat svět,život,lidi kolem sebe…“

    To nejdůležitější sem vynechal.
    Hlavně sama sebe.

  • rulisa 19.12.2018 at 9:20

    10
    Ale já přece nepsala nic o tom, že bych chtěla…
    A taky píšu, na konci článku, že tak, jak to je, to neva. O něco maličko výš popis, jak jsem v tom spokojená…
    Určitě to souvisí a určitě je to pořád to „něco za něco“ a „celkově v rovnováze“, o čem tvrdím už půl života, že je to podstata přírody a nejspíš i života.

    Trochu mě mate, jak se mě (zas, děláte to nejen u mě, ale i u Lišky, nejen vy, kdekdo) snažíte povzbuzovat a vysvětlovat, že se mýlím, když to vidím jako neštěstí. Ale já přece nikde nepíšu, že je to neštěstí.
    Článek má standartní vývoj – úvod – zápletka – vyvrcholení – pointa.
    A život má taky svůj standardní vývoj. :-)

  • Saul 19.12.2018 at 9:35

    12:
    Já vím:-)

    Jak to vlastně dopadlo s těma botama?
    Jestli blbě,tak bych se silnému emočnímu vzruchu nedivil:-)

  • rulisa 19.12.2018 at 9:47

    Dobře. :-)
    Jela jsem na prodejnu, boty vyměnila za tzv. dárkové certifikáty v různých hodnotách od 200 do 500 Kč a ty pak asi ve třech transakcích postupně vyměnila za peníze s lidmi stojícími frontu na zaplacení u pokladny a platícími penězi, nikoli kartou. Jeden 200 Kč certifikát jsem si nechala, kvůli tomu už mi bylo blbý někoho dalšího otravovat, třeba si tam někdy koupím ponožky.
    Za půl hodiny jsem byla pryč. :-)

  • Liška 19.12.2018 at 11:26

    ru 14
    jééé, to je taky dost pěkná scénka, jak nabízíš dárkové poukázky frontě lidí.

    Je to pro mě vždycky překvapení, když se něco v životě vyvine nějak, úplně jinak, než bych čekala před několika lety. A hlavně to svoje rozpoložení příslušné k tomu bych nečekala. (Čímž opakuju jen jednu z věcí, co poetičtěji říká článek…)

  • rulisa 19.12.2018 at 11:55

    15
    Frontě ne, vždycky někomu konkrétnímu. Uspěla jsme bez výjimky jen u osamělých chlapů. U jednoho bych byla uspěla i u neosamělého, kdyby v průběhu jednání nedorazila jeho manželka a nerozhodla, že platit se bude kartou. :-)

    16
    Dík, zkusím třeba dneska večer při dělání kuliček pro sádlový cukroví.

  • rulisa 19.12.2018 at 12:01

    8. Tobě též.

  • rulisa 19.12.2018 at 20:19

    8:00
    „Zdá se mi, že jsme již dlouho na světě. Tak dlouho, že jsme dosáhli jisté prázdnoty.“

    Ale dost u toho trpím, vadí mi cizí intonace textu, který bych při četbě pro sebe v duchu intonovala a a dechem mezerovala jinak. Nerada poslouchám tzv. umělecké podání podobných věcí. Vycizelované, vyhlazené, divadelně patetické. Normání chlap takhle nemluví.
    Když někde potkám ten text psaný, tak si ho dočtu.

  • ratka 19.12.2018 at 22:26

    Tohle prožívám celým tělem, vymizely sexuální vzruchy a místo nich se objevily vzruchy nervové :-)) Ale tak intenzivní, že mohu říct že žijí celým tělem, neboli prožívám každý detail a každou chvíli ať chci nebo nechci. Tím že se vytratil záměr…nastoupila totální živelnost a intenzita vjemů, ať vědomých nebo podvědomých.

    Chtěla bych také klid… ale vím že bych to asi nezvládla, jsem i v klidu neklidná.Sedím tady s holterem co mě furt měří a na sobě nacvakané sondy a jsem zvědavá, co zjistí. že jsem nervák, neurotik a panikář. Tak hezké Vánoce všem, vím že mají být pokoje nikoliv nepokoje :-)

  • rulisa 19.12.2018 at 23:00

    No potěš koště, jestli mě čeká ještě větší živelnost a intenzita vjemů, tak to už chápu, proč už tělo nechce žádnýho chlapa – by mi stejnak utek. :-))

  • Liška 20.12.2018 at 9:58

    OT:
    jé, ty znáš Fuksu Čokovoko? Ona je z Brna a teď se tam zas vrátila.
    – Máš v levém sloupci na ni odkaz na twitter (kterej já nemám, ale mám ji v přátelích na FB, protože byla se mnou v sebezkušenostní části výcviku; ale v druhý skupině).

  • rulisa 20.12.2018 at 10:11

    22
    Neznám, jen mě zaujala určitou věcí na tom Twitteru a myslela jsem, že ten odkaz dávám na tu věc.
    Kterou už ovšem nemůžu najít, ztratila se mi v záplavě plevele a cizích komentářů. :-(
    Neznám Twitter, jak to tam chodí, tak ten odkaz zase smažu.

  • SV 20.12.2018 at 10:13

    Ratka 20: prajem upravenie tlaku a všetkých zdravíčkových problémov a podľa možnosti poklidné Vánoce ;-)

  • SV 20.12.2018 at 10:19

    Ru, píšeš, že si nejakému sexuálnemu kontaktu utiekla v mladosti, aj teraz.
    tak to asi neni o paroplyne. aspoň teda mne to tak z tebou napísaného plynie ;-)

    (btw, si myslím, že si o nič neprišla. chlap, ktorý po ženskej řve, že je kráva, musí byť fakt fantastický milenec….)

  • SV 20.12.2018 at 10:30

    ……ja napr. celkom pozitívne prekvapene čumím na tie vekom prinášané zmeny….ono ide kopa vecí, ktoré doteraz nešli….a odíde kopa zbytočných hovadín….človek použije skúsenosti a rýchlejšie vyrieši. nemíňa energiu na blbosti, bo s ňou už musí šetriť…..

    ….dosť ma napr. prekvapuje, že k niektorým bývalým milencom po sexuálnej stránke furt cítim to isté, ten náboj, ta iskra, tam stále je, viem o nej, cítim ju. aj oni. pozrieme na seba a vidíme. vieme ;-)

    len sa to už rokmi a meniacimi sa vzťahmi, pretransformovalo do hrejivého priateľského plamienka…….

  • ratka 20.12.2018 at 10:39

    26. SV, ty jsi v nejlepším veku :-)

  • rulisa 20.12.2018 at 10:43

    25
    Je to o paroplyne, neb křivka jeho průběhu měla strmý náběh až kolem třicítky. Po pětatřiceti to bylo občas až neúnosné, permanentní.
    V mládí jsem byla panna přímo spící.

    On neřval, jen to prostě zavolal za mými prchajícími zády. :-)

  • Saul 20.12.2018 at 10:59

    Probírám se fotkama z cyklovýletů.
    Letos je jich požehnaně,těch celodenních díky létu od dubna do listopadu rovných dvacet.
    Ale napadlo mne při tom srovnání s tím,jak jsem je vnímal kdysi a jak teď.
    Činnost stejná,ale pociťování se nějak změnilo.
    Dřív to bylo tak jaksi živočišné,radost z vitality,objevování nových míst….
    To částečně zůstalo,stále hledám nové trasy,na mapách.cz kontroluji všechny památky,zámky,hrady….po cestě a snažím se tam stavit,ale celkově je to nějaké jiné.
    Vlastně to vůbec nedokážu popsat.
    Prostě zůstanou mi v hlavě takový momentky,někam se spocenej nadoraz přiřítím, sednu pod strom,nebo se vykoupu v řece a najednou takový zvláštní klid a intenzivní pocit svobody.
    Není to žádná vitální extáze,spíš přesně naopak,taková klidná spokojenost,ale ještě s nějakým přesahem.
    Až transcedentním, řekl bych pateticky:-)
    To jsem dřív nezažíval,nebo tak nějak jinak,surověji.
    A taky jsem si všimnul,že se to dá těžko nějak dopředu naplánovat,jsou to chvilky,který můžou přijít,ale nemusí.
    I tak je každá cesta dobrá,ale některé jsou díky nim prostě výjimečné a budu je mít v hlavě pořád.

    Tak jen taková předvánoční úvaha,která mi napadla že je vlastně i k tématu článku.
    Jo a taky si uvědomuji,že třeba za rok,dva to může být všechno zase všechno jinak.
    Vzpomínám si,kolik zážitku a taky pro mne hodně důležitých mi kdysi dávalo cestování s báglem po světě a to už je úplně pryč.
    Bylo to pro mne jakoby otázkou života a smrti někam každý rok na měsíc vyjet,nějakou šílenou cestu do Asie,Afriky…vlastně jsem si kvůli tomu ani nezaložil rodinu.
    To je teď úplně pryč.
    Dva roky jsem nebyl ani u moře,příští rok sice na nějaký zájezd vyjedu,ale v podstatě mne to ani nijak moc netáhne.

  • rulisa 20.12.2018 at 11:58

    29
    Děkuju za supr příspěvek. Supr výstižný.
    Moc dobře se to i četlo.
    Ano, mám to taky tak.
    A doufám, že to chvíli vydrží, a až se to změní, tak zase za něco zas jinak dobrýho. :-)

  • rulisa 20.12.2018 at 12:00

    Jo, spousta věcí mě jakoby opustila.
    Ale připadám si svobodná jako nikdy.

  • ratka 20.12.2018 at 12:41

    29,30 to máte supr tu svobodu. Já si připadám zavaleně

  • Saul 20.12.2018 at 12:49

    32:
    Ratko,jak jsem psal a jak i ty ráda píšeš:
    Jsou to jen „okamihy“:-)
    Toho co zavaluje,je vždycky v životě víc.

  • rulisa 20.12.2018 at 12:54

    A navíc je to opět něco za něco.

  • pa. 21.12.2018 at 10:11

    19 – to je takový blbý odsudek, je to rozhlasová práce , ale asi jen tak zvaná. Trochu se otevřít jinému hlasu, není to pokec třeba s nevztahem v garáži. Líbit samozřejmě se ti to nemusí.

  • rulisa 21.12.2018 at 11:23

    35
    Odsudek by bylo něco, co člověk odsoudí bez zkušenosti, bez znalosti, předem a apriorně. Já to poslouchat zkusila, cca do třetiny. Trpěla jsem poctivou snahou. :-))
    Mám s rozhlasovými pořady tenhle problém už léta. Dokážu poslouchat tak leda zpravodajství, Možná to souvisí s tím, že v mládí jsem si rozhlasovou prací se svým vlastním hlasem přivydělávala. :-)
    Takže znovu: Nevadil by mi jiný hlas (barva), vadí mi jiná intonace, nádechy a důrazy, než bych dělala v tom textu já. Plus mi vadí ta umělost.
    I když vím, že je to hodně otázka režiséra, někteří to tak prostě chtějí, pamatuju si, že jednou mě do něčeho podobného taky nutili. Po předchozí režii, která naopak chtěla co největší přirozenost, to byla pecka. V podstatě jsem to tehdy ke spokojenosti paní režisérky nedala.
    A taky jsem ráda, že jsem se nakonec vyprdla na celou kariéru herce.

  • rulisa 21.12.2018 at 11:35

    Ale v podstatě stejný či hodně podobný problém mám i s celou českou filmovou a seriálovou produkcí. 99 % dnešních mladých herců (plus pan Langmajer posledních pár let k tomu, hlavně jeho tragické polohy např. v seriálu Labyrint) zachází s hlasem a ostatním herectvím tak, že u toho trpím a osobně bych jim vrazila do ruky radši vidle nebo lopatu a poslala je dělat něco, kde by jejich snahoherecký projev tak nevadil.

  • SV 21.12.2018 at 11:54

    Ratka 27: nno, som o pár rôčkov (tuším o tri-štyri?) mladšia yak Rulisa. 47 ;-)

  • ratka 21.12.2018 at 11:55

    37. mne to nějak míjí, vůbec na to nereaguji ani v pozitivním , ani v negativním smyslu. Nemohu říct že se mi někdo líbí nebo nelíbí, většinou se podívám a ihned se to vykouří z hlavy. Akorát si někdy řeknu, že je někdo snaživý nebo že stárne.

  • ratka 21.12.2018 at 11:56

    38. no ano, to ještě prameny pramení a potok zurčí :-)

  • rulisa 21.12.2018 at 11:57

    39
    Já taky nepíšu, že se mi někdo líbí nebo nelíbí, nikdy jsem nebyla na idoly, jen píšu, že na některý věci se koukat je utrpení.
    Tak se na ně prostě nekoukám a je to. :-)

  • rulisa 21.12.2018 at 11:58

    40 ad 38
    A hlavně máš stálého partnera, kterého máš ráda. To je dobíjení.

  • SV 21.12.2018 at 11:59

    Saul 29: ano. tak nejak. taky to tak nejak cítim. pekne si to povedal.

    až teda na to, že s niektoré tie živočíšnosti (aj objavné, aj cestoprírodné) sa mi vekom ešte viacej zvýraznili.
    a v niekedy robím ešte väčšie šišoviny yak predtým. ;-)

  • SV 21.12.2018 at 12:08

    Ru 42: ano ;-)

  • barča 21.12.2018 at 17:04

    7. řeknu taky nevím, ale myslím to jinak. :-)jistě prožívání se změnilo a mění i díky okolnostem (unava, lidi apd.) a věci obyčejné mě čím dál víc těší, je v tom spokojenost a klid. a pak jsou věci překvapivé, s kterými jsem nepočítala, že mě zase někam dostanou do jiného prožívání…..viz. namátkově příklad podobně jako ty jsi psala minulý článek o mudlech…..takže říkám nevím. nic nemůžu brát jako definitivní, mění se to a žiju a není to vůbec špatný. :-) i s tím, že jako podobně se střídají roční období, tak se střídají nálady, prožitky i třeba té prázdnoty, unavy, otravnosti s naplněním a štěstím.

    a kdo ví, co ještě zažijeme, že?takže dokud vnímáme, cítíme, prožíváme i na dřen špatný i dobrý – tak je to dost dobrý.

  • barča 21.12.2018 at 17:12

    45. nechce se mě to rozebírat a pitvat, stejně se to vyjádřit slovy moc nedá, jen mě ta 7. zarazila. jakoby minulý článek psal někdo jiný. tím chci jen říct, že jsem osobně opatrná na nějaká definitivní tvrzení – mám to tak a tak. jediné co můžu říct je, že si svého života vážím čím dál víc.

  • rulisa 21.12.2018 at 17:32

    45
    V pohodě, Barčo, nevyžaduju po návštěvnících blogu, aby pochopili všechno, co napíšu. Takže neva, že v komentáři reaguješ na něco jiného, to přeskočím a jen k té 46 dodám: Nejsi jediná opatrná na definitivní tvrzení, ale zkus taky druhému dát tu důvěru, že když když už něco napíše, ví, co píše a proč. Bez ohledu na to, že to třeba napsal tak, že to nebylo všem úplně srozumitelné. :-)

    Valím na koncert.

  • rulisa 21.12.2018 at 22:13

    A nebo jinak:
    Ty dva za sebou jdoucí články si nijak neprotiřečí, právě naopak, doplňují se, jsou to dvě stránky téže mince, dva pokoje v jednom domě, dvě podmnožiny v jedné množině – oč se jedna zvětší, o to druhá ubude… další příklad něčeho za něco.

  • SV 27.12.2018 at 9:05

    Ratka 32: ano, je to niečo za niečo, presne yak píše v 34 Ru. ja som síce celý život zodpovedná len sama za seba, pretože nemám deti. ale taky sa môžem raz, jedného krásneho dňa, celkom zodpovedne sama za seba odstreliť ;-) pretože nemám deti……

    no a pri tom, o koľko duší sa ty staráš, a celý život…..tak sa ti vôbec nedivím, že si pripadáš zavalená……

  • ratka 27.12.2018 at 15:26

    49. to se můžu odstřelit i já… pokud budu mít pocit, že to co žiji je k ničemu, tak se můžu kdykoliv a nebudu alespoň překážet a zaclánět ostatním

  • rulisa 27.12.2018 at 16:42

    Ty právěže nemůžeš, protože máš tu zodpovědnost za ostatní, kterým bys svojí smrtí způsobila přinejmenším smutek a organizační komplikace. A to nemluvím o tom, že jestli máš životní pojistku, tak bys je připravila i o plnění z té pojistky. :-)

  • Saul 27.12.2018 at 17:12

    Navic by se vsichni tvoji pozustali na tryzne nevesli ani do zadne restaurace.
    Ty Ratko vlastne nemuzes umrit ani prirozenou smrti:-)

  • ratka 27.12.2018 at 18:27

    51, 52 můžu umřít jako vysvobození :-)

  • rulisa 27.12.2018 at 18:37

    Případně rovnou nanebevzetím. :-)

  • ratka 27.12.2018 at 18:42

    54. :-))

  • Saul 27.12.2018 at 19:00

    To bys teda mela z pekla štěstí;-)

  • Liška 27.12.2018 at 22:09

    :- DD

  • Anežka 28.12.2018 at 22:39

    Milá Ruliso, tak si pročítám blogy, které píšou přibližně všechny o tom samém, a najednou najdu perlu – váš blog, tak upřímný. A tomuhle článku asi rozumím dobře, poslední dobou to cítím hodně podobně. Mějte hezký zbytek vánočních dní. Anežka

  • rulisa 29.12.2018 at 9:59

    Děkuju, Anežko, v tom zdejším v podstatě pořád stejném složení komentátorů jsem za každý hlas „zvenčí“ ráda a hlas, který mi říká, že nejsem vedle nebo že se mi povedlo napsat něco někomu taky blízkého, potěší dvojnásob.
    Též přeju hezký zbytek toho vánočního svátkového trhance. :-)

    (Já byla včera na procházce po prosluněných loukách a lesích potěšena, že mi přestala rýmička, tak do rána mi začal kašílek, ehm… Nezbyde než konečně místo venkovních aktivit začít uklízet ty skříně a dělat ty slíbený webovky kamarádovi. :-)

  • Anežka 30.12.2018 at 21:41

    Já jsem dneska měla pyžamový den, i když bez pyžama, část jsem strávila čtením vašich článků dozadu.
    Tak přeju do nového roku obligátně hodně zdraví.

  • SV 2.1.2019 at 13:13

    ad 49 SV: aha, tak to taky, aj takto sa to dá chápať. ale myslela som to tak, že o Ratku sa raz niekto postará, ale ja (nakoľko nemám deti) sa môžem na staré kolená akurát tak odstreliť. nikto sa o mňa nepostará. nebude mať kto. no. ale Ratko ty sa premeníš rovno na anjela strážneho ;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.