2. A nadšení :-)

od cervence, co jsem se zaregistroval, uz mam dve kese najdene a jednu nenalezenou. Taky ty hltace, co poziraji vic, nez jednu za mesic, nechapu.

A kdo jsou kačeři? my máme známé keškaře, jsou to vlastně bývalý spolužáci z VŠ. Po zkušenostech s nimi neplánujeme žádný výlet, jelikož se to pokaždé zvrhne v hledání kešek. Zbytek někde čeká, ti co ví si jdou na pivo než se hledači vrátí a jdou opět směrem kde by něco mohlo být. Nějaké jen tak… jít si lesem, nasát vzduch bez smyslu a důvodu. To prostě pro ně není.

Trochu mi to mudlování připomnělo, jak už si několik let plánuji pořízení detektoru kovů.
Že to je možná trochu podobný druh zábavy a vzrušení.
Občas chodím nakukovat jen na jejich stránky,taky tu investici pořád odkládám s tím,že to i u nás bude asi brzo nelegální,ale zatím se vesele mrcasí(oni si říkají mrcasníci,ale nikdo neví proč)
http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=archeologie&lang=1&vd=1&mm=20&mm6=0

No a taky s překvapením zjišťuji,že kromě pár hus znám i jednu kačerku:-)

6. Ratko, letos na dovolené v Černé hoře, též byla rodinka keškařů. A zvládalo se to časově s programem dobře. Inu, každý si hledal a přišel na to své. :-)

16. a vyplývá z toho něco pro mě? :-) jakože jiný to snáší líp :-))

19 na 18.

S tím sraním sebe sama a zároveň i vůči ostatním to mám tak nějak podobně. Čím jsem starší, tím míň jsem tolerantní k malichernosti a omezenosti druhých. Povětšinou těch, na rozhodování kterých je moje žití něčím závislé. A zároveň i k sobě samé – nadávám si, že neudržím hubu zavřenou, i když dobře vím, že bych měla spolknout jízlivý poznámky, jakkoliv pravdivý, protože dobře vím, že za ty konflikty to pak nestojí.

22. MIschko, jsi méně tolerantní k malichernosti a omezenosti druhých… a co ke své vlastní? Proč jinak bys srala sama sebe? platí to tedy na obě strany?

23. Bohužel mám těch osob, které rozhodujou o mém žití, ve svém okolí dost. Alespoň zatím. A ještě asi 3 roky tomu tak pořád bude. Pak snad už ne, alespoň jsem pevně rozhodnutá jít cestou tak, aby tahle závislost nebyla. A zbylo jen třeba pár těch nepříjemných úředníků… Za necelé tři měsíce měním pracoviště, a to naprosto radikálně, ačkoliv v oboru právě ještě ty tři roky zůstávám. Takže mě čeká navazování vztahů (převážně pracovních) úplně od nuly. A přeju si, abych dokázala navázat bezkonfliktně, objektivně a nezaujatě… A udržela tu svou nevymáchanou a drzou hubu na uzdě :-) Alespoň po nějakou dobu…
Za poslední rok jsem si párkrát pracovně sáhla na dno vztahů na pracovišti a pořád to trvá. Důvod – nesehnula jsem se, trvám na dodržování pravidel a bráním jejich ohýbání ve prospěch prominentů. Proč? Protože se nedokážu smířit s protekcí, klientelismem a lezením do prdele. A přitom si lezu sama sobě na nervy, že se s tím nedokážu smířit a provokuju a přitom je mi jasný, že jednám sebedestruktivně, ale nejsem schopná to nechat být… Nejsem.

Jsem šťastná že žádné svině a podrazy neřeším… a řešit nemusím.

35. nojo… ale nemusím zkoumat kdo je svině a kdo podráží jelikož mě to míjí, i kdyby byl sviní a podrazníkem tak s ním dojdu na záchod a ukážu mu město. Tedy mám to jako balík…zabaleno všecko dohromady. Na záchod musí všichni.

37. Mám pocit, (nejen já), že na pracovištích obecně „lepší časy“ byly a skončily. Matrix utahuje šrouby všude. (dělám v nemocnici 27 let) byla jsem na různých odd. Ted jsem tam kde jsem, ale co potkávám bývalé kolegy a kolegyně z různých jiných pracovišt – klinik a oddělení, ta situace je vesměs podobná, místy i horší než u nás na co nadáváme.

28-39
Ano, mám také zkušenost, že většina je skvělá a stačí jeden (s poruchou osobnosti, no, i když tohle diagnostikování není OK) a je z toho peklo pro všechny.
Další zkušenost mám, když jsou všichni skvělí a část z nich si myslí, že je důležitá a trvalá a všechno jde pořád stejně a oni se nemusí ničemu přizpůsobovat a brát ohled na ty druhé. To pak vznikl rozkol a bylo to smutný a trvalo to skoro rok. Rozchod nevyhnutelný. Tedy odchod některých jinam.
Který znamenal možnosti dělat si něco po svým a ne podle starejch pořádků, dělat si něco svýho a ne bejt přicmrndávač někoho jinýho, byť skvělýho.

41
a na to rozpoložení navazuje i chování – neodmítání drobných novinek a výzev. (Abyste neřekli, že jsem to vynechala a že stačí se otevřeně rozpoložit třeba na gauč.)

41. 42.
s tímto naprosto Liško souhlasím. Přesně tomuhle já říkám „jít něčemu naproti“ a ano není to vůbec hned, může to trvat měsíce, je to práce hlavně v sobě a na sobě. Vědomě, ale i nevědomě – v tom rozpoložení a směřování.

45. výsledek. At už to u mě bylo řešení rozběhnuté exekuce, nebo hubnutí, nebo řešení vztahů v práci, nebo právě ted přestavuju byt – delší dobu. Nějakým způsobem jsem „narazila“ na lidi a příležitosti co mi pomohli, podpořili mě.

41.42.44.

Ru, ale klidně to ber jako naši obezličku :-) ale která mi (nebo i Lišce, když o tom napsala) funguje.

51:
A to dobre delas,Lisko.
Jedine z toho muze vzniknout uprimnost, porozumeni a na jeho zaklade potom treba i opravdova Laska.
Vsechno ostatni je jen spatne maskovany egoismus a chladny kalkul.

52,53
Asi to nechápu plně. Jen mi z toho vysvítá, že jdu sice dobrou cestou, vím o potřebě pokory a vím, že mi nejde. Právě ta pokora je to, co jsem si od začátku života ryla do softwaru jako synonymum pro mrtvolnost. Mylně. Můj původní software říká: jestli mám být pokorná, to můžu být mrtvá, je to stejný.
Pokorná co se týče něčeho obecného nebo jiných, to může být i příjemný, ale pokorná se svým vlastním životem, to je pro mě nejtěžší. (pozn.:Skromnost je něco úplně jiného než pokora.) To je pro ěm práce na sobě. Zatím marná.
Vtip je možná přímo v tom, že pokorná a mrtvá opravdu JE stejný a to je v pořádku. Jenom já to pořád nemůžu přijmout.

Pokoru beru jako dulezitou pri zpetnem pohledu na svuj zivot.
Tam se teprve objevi,pro ty co jsou vubec takoveho pohledu schopni,i nehezke veci a clovek je nakonec jinak,nez s pokorou prijmout nemuze.

Ja bych pred „realitou/ svetem “ zadnou pokoru nikdy mit nechtel a ani to podle mne neni mozne,to se da jen predstirat.
Jen jak jsem psal vyse,jen k tomu jak se clovek kdy v tom svete zachova,pri zpetnem pohledu je ta pokora dulezita,aby odpustil sobe a nesoudil prikre druhe.
A odtud pak pochazi i ta sebereflexe,ucta k etice jak jsme se bavili u tebe,nebo to u nekoho vezme duchovni a nabozensky presah a tam uz ta pokora ma zase svoje misto.

61
Můj momentální postoj: nechci ji měřit a neměřím. Je to výhradně individuální. Pokud měřím, jedině v rámci toho jedince, vůbec nikdy ne ve srovnání s někým jiným.

62
sousloví „práce na sobě“ já taky nepoužívám. Pro mě je to moc obecný a jak říkáš, hodně zneužitelný a hojně omílaný v populárních článcích. Některý jsou dobrý, může být, a některý moc zjednodušený a to nemám ráda.
Jo a směrem k sobě – to taky nepoužívám, protože je to nicneříkající i mně samotný. A hlavně: já většinou nepoznám, co je opravdu práce na sobě a co je snadný, protože po dlouhé době jakoby beze změny přijde nějaká událost, co zdánlivě je ta práce na sobě a ukazuje ji. Jenže kdo zhodnotí, jaký vlvi mělo to předchozí období, kdy třeba člověk „jen“ sbíral síly? Nebo uvnitř něco dělal, aniž to v tu chvíli věděl… Nebo naopak: kdo zhodnotí, jestli nějaká událost, co mě posunula (i tohle slovo už mě začíná štvát:-), přišla díky mojí předchozí snaze a odvaze, aneo jestli přišla prostě zvenčí? Vliv má všechno možný, i na lidi, co na sobě děsně makaj :-)

67
Ty ses koukala? :- )
„Právě…
jsem se vrátil…“ ze záchoda.

kolikrát se člověk s tou sebereflexí i může mýlit, tak moc by se chtěl pravdivě vidět…jenže ti druzí mu taky ukazují to co je třeba vytáčí, na co reagují alergicky, co se jim nelíbí… a pak je třeba to ustát. Takže v důsledku žádná práce na sobě není, ani posunování se není…jediné co beru je schopnost přijmout to co „dostávám“ bez vytáček, ale je to paradox jelikož ty vytáčky přicházejí automaticky (ten je takový a makový, tohle a tamto nesnáším, tohle bych nikdy neudělala) Co to všecko je? je to vnitřní vymezování a bouření se vůči druhému – „uzurpátorovi/blbovi“. Takže nakonec zůstává jen jak moc jsem schopna držet „svojí“ linii aniž bych napadala a odsuzovala druhé že jsou překážkou v mém životě

71. třeba… anebo nesmrdí nýbrž voní. Všecko je možné. Ostatní mu říkají že smrdí, a on ve skutečnosti voní.

70-73
tomu zase já moc nerozumím.
např.73
Ti „ostatní“ přece nejsou masa, každý je jiný a každý podává mně jinou zprávu. O mně a zároveň o tom, kdo to říká. Pro mě věta „Znejistěl a přizpůsobil se myšlení ostatních“ tedy smysl moc nedává, protože jsme nikdy neviděla nějaké „ostatní,“ co by byli ve shodě v tom, jak kdo na ně působí. Každej vychytá jinej aspekt a ten na něj působí a může být pro mě užitečný, když má ty koule, že mi to řekne. OK. S tím můžu pak zacházet, jak se rozhodnu.
Vkrádá se mi dojem, že pokud někdo „znejistěl a přizpůsobil se myšlení ostatních,“ pravděpodobně je to adolescent. Až si zajede to přizpůsobení a zjistí, co mu v tom drhne (jak píšeš v 73 o tom pnutí), tak s tím nějak musí naložit. Musí. Buď to nechá drhnout, to je taky naložení, anebo nenechá a má různý možnosti. A prožívá další a další situace s dalšíma lidma, v každé se to nějak projeví a v každé trochu s jiným odstínem, pořád to jede.
… mám ale pocit, že jste mluvily o něčem jiným,a nevím, o čem.

77. neposunula jsem se vůbec nikam. Maximálně se smířila (prozřela) vlastní slabosti, lituji co jsme komu způsobila a přijímám i tuto lítost. snesu ji…tedy snesu že jsem ubrečená, chaotická, líná panikářka někdy až hysterka. Tedy vyžívám se v ublíženosti a lezu tím na nervy jiným ale sobě ne. Mě to naopak dělá dobře jaký jsem chudák a jak jsem hrozná. A nechci to řešit. Prostě mi to tak vyhovuje

79. to bych byla zcela bez vady :-)) a tak krásně by se se mnou žilo

Rulisa, notojesupéééérrr! že máš nového koníčka!

ešte by som ti dopriala aj takého naozajstného, s hrivou a chvostom

((možno že sa tam niekde vynorí aj nejaký ten Johnny Keš ;-) ))

inak som to prečítala, že: „vážení šmudlové, ano“ ;-)

76
jsem stejná jako vy, i když jsme každý jiný a vidím lidi jako individua. Ve mně taky začnou hlodat pochybnosti, když dojde na nějakou význačnější konfrontaci nebo situaci, která mnou pohne. Taky si řeknu „Asi je to se mnou horší, než jsem si malovala“ a „to je v háji, s touhle svojí vlastností se budu ještě dlouho potkávat; a to jsem myslela, že už je to pryč.“ Nebo dokonce „byla jsem nějaká odtažitá v důležitou chvíli, to je blbý, to kdyby se mi stávalo při práci, tak bych ji vůbec nemohla dělat, protože by to mohlo někomu ublížit a to prostě nemůžu udělat.“ A to by byl můj konec. Z toho bych se vzpamatovávala deset let.

Pochybnosti hlodat můžou tedy i dost hrozný a jsou to nejužitečnější. A můžou i ony samy dodat odhodlání se jim postavit – i když to je blbý slovo, to není výstižný. Dodat odhodlání něco dělat, nenechat to být nebo to nechat být a vědět o tom a čekat, protože se to určitě zas objeví. Třeba za dva roky. A pak si vzpomenu, že je to zas ono a že minule to bylo trochu jinak a to mi dá další informaci, s čím je to spojeno. Ostatní lidi v tom roli hrajou, ale jen ti lidi, co chci, co mám ráda, jejichž hlas slyším a uznávám za hodný slyšení. Nebo jsem nucená slyšet, když je to např. nadřízený nebo rodič / dítě / partner. A to většinou dost nasere :)
Jenže to odhodlání asi moc není, když je na to člověk sám. Když okolí tlačí. A když není možnost se opřít o lidi, kteří netlačí.

Ahoj Vlčice
85: no,u vás ty mrcasníky už asi nevidíš
Máte to tam zakázaný pod dost vysokou pokutou.
Sudety jsou jejich oblíbenou lokalitou,hledají a nacházejí tam „poklady“, tzv. sudeťáky.
Většinou je to nádobí,nějakej ten stříbrnej příbor…prostě co si Němci před odsunem stihli schovat.

právě to uschopnění přijmout kus sebe jako kus sebe mě uvolňuje a zbavuje odtažitosti, nemůžu nijak ovlivnit co a kdy to bude…každý kousek vítám. MOžná je to o něčem jiném, než trápení se nad kritikou ze strany druhých. ale možná ne… snáším kritiku v tech případech, kdy si to sama připustím že to tak je. nebo není. ale kdy už je to odžito. že tedy jo, takhle to mám nebo zrovna ne. jasně. A kývám hlavou „nenenene“ tam kde to ještě neunesu. Kde je to příliš a zahlcuje mě to natolik, že se zavírám a zakopávám to někam dovnitř do tmy. jakože to není.

Tedy i kdybych rozumově tomu uvěřila že to tak je chtěla to vytáhnout a nějak rozebrat, nejde to doopravdy. Jen jako. KLidně vše rozeberu, odkývám ale je to mrtvé… jakoby se to vůbec nestalo. To co neunesu prakticky nežiju. Mohu o tom hovořit, nebo to nějak ohmatat či s tím manipulovat ale nejde to od srdce.

91. no je to jiné, svobodnější. zrovna před chvílí jsem si říkala že jsem svobodná, tedy najednou jsme to cítila…jako blaženou radost.

Saul 88: aha. to som nevedela. mi to pripadá divné, niečo také zakazovať.

94.95.
To taky,ale hlavně detektory zakázali kvůli drancování archeologických lokalit.
Což se bohužel dělo a děje.
Teď už je asi všechno vysbírané,ale když detektoráři před lety začínali,tak to bylo včetně nájezdů na starověká hradiště…a všechno končilo na černých burzách.
Ty vztahy s archeology jsou taky pořád napjaté,ale už se to asi trochu lepší a mrcasníci nálezy běžně nahlašují v muzeu,nebo to aspoň tvrdí.
Stejně to po zaevidování dostanou zase zpět.
Viz ta sekce „Archeologie“ v mém odkazu výše.

97. v poslední době jsem dost pod vlivem práce. :-) v tom smyslu, že vyjednáváme několik klinik konečně týmově schůzky a setkání s ředitelem a vedením nemocnice – jde o to vybojovat si lepší podmínky – takže je tam velká oponentura ze strany vedení, jde o to vnímat dobře druhou stranu, nenechat se unést, argumenty, věcnost nikoliv výkřiky do tmy. – hledat nějaký řešení schůdný, no, zatím se to daří v tom smyslu, že o tom vedení konečně přemýšlí – vzaly skutečné problémy v potaz a na vědomí a v nemalé míře to závisí i na penězích, to jsme si prosadili a dobrý. to ostatní je na delší kroky a lokte – změnit malinko postupně systém práce různých pracovišt, takže uvidíme jak se to bude vyvíjet příští rok.

93. taky jsem si myslela kdysi že to tak mám… ale jen jsem si to myslela. Tedy riešila jsem riešila, a jakože vyriešila ale vrátilo se to třeba za 10 let zpět… jen to bylo přikryté a vyriešila jsem jen jak to zakrýt abych si i já myslela že je to vyřešeno. Z mého pohledu to prostě není možné, takhle to vyřešit. Jdiné možné řešení je to odevzdat a nechat proměnit nebo přijmout zpět, s tím že přijmu tak jak to je. ale vyřešit není v mých silách. jedině zakryt… tedy udělat jakože to tam již neení a vykličkovat

101:
přeslechnout :-)

Ru 95 + Saul 96: aha. díky. to som nevedela/ma nenapadlo. čo som mala tú česť, tak všetci kešovníci aj mrcasníci (sorry, ale to je fakt divné slovo ;-) ) sa správali nadšene a kultivovane, nič neničili a nikoho nerušili. nojono, ja mám všeobecne dosti naivné a skreslené predstavy.

105. asi ještě nic nenašli :-))

Ratka 100: no snažím sa, ale aj tak neveľmi chápem. neva, možno niekedy (cez niečo iné) pochopím…..

niečo prijať tak, ako to je – to je taky posun (ako hovorí Liška) – a asi aj dobrým smerom.
stále dokola bojovať s niečím, čo nedokážem zmeniť, to taky nie je moc zdravé, žejo.

„tedy udělat jakože to tam již neení a vykličkovat“ . ale tohle neumím. a taky umět nechci.

okrem iného aj preto, že mi to príde nezdravé.

napr. keď ma bolí zub, tak samozrejme môžem do seba nadrbať pol kilo Fortralu a tváriť sa, že ma to nebolí. možno sa po príslušnej dávke dokonca začnem aj na všetky strany usmievať. ale je to nezdravé….

108. jde o to že si myslíš že to máš vyřešeno a právě to je ta klička… není to úmyslné. Dokonce i suverení průchod středem může být kličkou, superférovka etc. všecko může být klička…

Ru 112: neviem, ale asi ano. tie skrýše volajú kešky, tak asi kešeri ;-)

113. asi používám blbá slova… moje chyba.

Abych byla konkrétní. Třeba cítí úzkost když se dostává do situací které nezná a které vnímá jako ohrožující.
Tak si třeba nacvičí hromadu strategií jak se nebát, dané situace zvládá a domnívá se že úzkost již „vyřešil“-. Ale byl to pouhý sebeklam, skrz tyto strategie se naučil dovednosti jak zacházet s tím nebo oním. Když nepotkává tyto známé situace, ale dostane se do zcela jiného prostředí…. vrátí se to. Tedy nezbavil se úzkosti jako takové, nýbrž se pouze a jedině „naučil s ní zacházet“ tedy celý problém úzkostnosti a bázlivosti pouze zatlačil a odsunul na jindy, na později

111:
Tak byly to elitní německé jednotky a těch dochovaných věcí není zase tak moc.
Taky se s tím hlavně přes Polsko rozjel ohromnej byznys.
Burzy jsou zaplavené padělky,které jsou od originálu pro laika k nerozeznání.
Asi se to vyplatí,protože ty ceny jsou hodně vysoko,stále stoupají a lidi to kupují.

Ratka 117: všakhej. ale furt bude noc ;-)

Rulisa 119: to znie už zrozumiteľnejšie. ano.

118
jasně. Ale pochybuju, že v té situaci má člověk skutečně pocit, že to vyřešil definitivně. Má pocit, že nějak schůdně funguje a že jde takhle žít. Ale že je to tak bezezbytku navždy vyřeno definitivně, to nevěřím, že si myslí. Tak ani neuvažuje. Já teda ne.