Jak to bylo pohádko? Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli…
Už nezabloudí. Koupilo si telefon s džípíeskou.

Tak nějak naráz to přišlo. Jedno ke druhému. Potoky se stečou a je z nich řeka. A člověk si najednou téměř ze dne na den koupí něco, co léta předtím odmítal.

Představte si takové to klasické jakorande „protože jsme oba dostali na toho druhého telefon a nechtěli jsme to ani jeden vzdát bez pokusu“. Takové to rande, kdy si dáte sraz na ulici před čajovnou, ale pak jeden ani druhý neví, jestli tomu druhému víc vyhovuje sednout si bez bot na zem na podušky, nebo radši za bezpečím stolu na židli. Navzájem se ujistíte, že děravé fusekle v botech sice nemáte, ale že do začátku radši… a že na ty podušky si když tak můžete přesednout pozdějc. Ale oba víte, že už nepřesednete. Sedíte proti sobě a nevíte, co říct, ale víte, že něco říct musíte, protože to ticho sděluje trapně nahlas, jednak že on jakožto muž si neví rady, druhak že ač oba sedíte už docela dlouho, vzájemně si zrovna moc nesednete.

Ale je vám oběma těsně přes pade a oba víte, že nic není zadarmo a nic nejde samo.
A tak když místo dialogu vyjmenujete všechny svoje zájmy a koníčky a až v samém závěru střel mimo hřiště konečně najdete něco, na čem se sejdete, sejdete se hned nastávající neděli za účelem lovu kešek.

Když se mě před tou nedělí ptal ten známý, co nás zkontaktoval, jestli to klaplo, a když jsem mu řekla, že zrovna hledám v mapách, kde jsou jaké kešky, a že plánuju trasu asi dvanáct kilometrů, podíval se na mě tak divně nejistě slovapolknutě.

„Dvanáct kilometrů je moc?“ zeptala jsem se neméně nejistě já.
„Abys ho tím chozením nezlikvidovala…“
„Když ho nezlikviduju chozením, zlikviduju ho…“ – taky jsem slovapolkla. Koukli jsme na sebe oba se zasmáli.

Chlapa, co nevydrží dvanáct kilometrů, zlikviduju chozením stejně jako jakoukoli jinou fyzickou aktivitou.
A nebo i bez ní.

Likviduju i bez chození.
Tím rychleji, čím častěji se ptá a ověřuje, kam šlápnout. Tím rychleji, čím víc dává najevo, že sice šlape opatrně, ale trmácet se bez sexu pro něj nemá cemu. Přestože jsem mu jasně a hned na začátku řekla, jak to mám já.

Kdyby chlapi věděli, jak strašlivou sílu má trpělivost, tak by se z toho hrůzou podělali, řek mi kdysi První Nevěra.

Nechala jsem ho, ať vybere trasu sám. Vybral dvě kratší. Dohromady neměly dvanáct kilometrů, měly třináct kilometrů.
Byl to úžasný den. Čím víc mě v blátivém větrném lednovém pošmournu hra na hledání něčeho, co je k ničemu, vtahovala a nabíjela energií, tím více ten druhý působil povadlý. Jednu hezkou pusu mi dal, kupodivu sám od sebe a bez ptaní, to když jsme už skoro za tmy vylovili z ptačí budky poslední finální prémii a on se nahnul…
To bylo hezký.
Až jsem se ho na cestě zpátky chytla pod loktem.
Jenže dál už nebylo nic. Jen rozpaky při loučení.

Už jen mejly. O mém ulovení další kešky už o samotě. O telefonu s džípíeskou. O tom, že samozřejmě stejně jako on nechci strávit vztah jen lovením kešek, ale že mu moc děkuju, že mě to naučil, protože to bude prima doplněk při těch mých osamělých touláních se po okolí. A že ať se nezlobí, že neodpovím na jeho otázku, ale že přece nemůžu stanovovat, jakou funkci by měl mít chlap pro mě, když to záleží na tom chlapovi, na tom, jakej je, jestli bude víc opravář mých věcí, nebo víc nabíječ. Ale že jestli se ptá zas na sex, tak že takhle z placu hned teď se budem v sexu scházet špatně, protože já jsem na něj moc živelná a on na mě málo dominatní.

Co nezlikviduju při chození, zlikviduju po mejlu.

Definitivně jsem to dorazila zřejmě tím nadšeným vylíčením úžasné celodenní návštěvy saunového světa v Gmundu. Vážně jsem mu předtím neřekla, že ti mí saunoví známí, se kterýma tam jedu, jsou samí chlapi?
No, asi ne. V tom švunku.

Proboha, proč tihle zájemci o vztah mají pocit, že když se s nimi ženská sešla, je už hotovo, smlouva uzavřena, povinnost informování o všem nastolena a svátost věrnosti a nedotknutelnosti od cizích samozřejmá?

A to se mě v té sauně někdo dotkl akorát tak párkrát kolenem na přeplněných lavičkách při ceremoniálech.

Ale chtěla bych být dotýkána.
Jinak.
Někým, kdo bude vědět, že ač nestandardně, tak když to ode mě bude, bude to opravdově. Bez pochyb a jen pro něj.

Tak co s tou džípíeskou. S elektronickým kompasem na novém mobilu.
Sever je pořád stejně. A kešek spousta. I míst, kde jsem ještě nebyla. I těch, která mám ráda.
Březinova cesta mě moc nenadchla, jen v jejím počátku u Počátek, v krajině syrově poetické jako samo to město pozapomenuté se v minulém století. Grasselova stezka je adrenalinová o něco víc, romantická polodivočina. Ale nejradši mám Naučnou stezku valdenské a české reformace. Tam je prostě krásně. „Lhota, Brandlín, Radlice, to jsou tři palice.“ Říká se tady. Tvrdé palice protestantské. Dělali si tam lidi věci po svém, i když na to dopláceli.

Je dobré mít kompas. Těším se na jaro.

Se sexem pro sex nebo bez, však když budu mít svůj kompas, s tím správným se neminu.