Nebo nějaký jiný podvojněciferný den, když to dneska nedopíšu.
Je zvláštní, jak se „tohle napíšu, ale dneska už to nedám, tak zítra“ mění na „tak už mám tři náměty, než se dostanu ke psaní, aspoň zvážím, v jakým pořadí to napsat…“ a nakonec na „Heh, tohle bych taky mohla napsat, kdyby se mi chtělo psát… a cože jsem to vlastně chtěla napsat na jaře…?“
Na jaře jsem chtěla napsat o tom, jak se mění lesy. Jak na asfaltkách daleko za všemi značkami zákazu vjezdu do lesa stojí osobní auta majitelů lesů, jak dutě se mezi kopci a lesy nese zvuk naplno zabírajícího harvestoru, jak působí na člověka, když všude, kamkoli šlápne, jsou cesty lemované jak hradba za sebou naskládanými vysokými hromadami vytěžených klád… s loupající se kůrou… A lesy kolem mizí…
Lesy kolem mizí. Smrky mizí. Po hektarech. Už není několik míst, kde jsem ještě předloni spolehlivě sbírala koše nádherných hříbků, nejsou celá úbočí lesů směrem na Dačice, na Třebíč, na Studenou, na Pelhřimov, kam jsem chodila na výlety, při cestách autem člověk potkává třeba i několik kamionů odvážejících dřevo…
Dřevo s broukem.
Na holých svazích zůstávají jen sem tam osaměle trčící borovice. Žloutnou, usychají. Odkryté, nahé. Které přežijí, zlomí se při prvním větším podzimním větru.
Kolem našeho domu jezdí vlak.
Nikdy dřív tolikrát za den nejezdil. Už i párou i k poštovním vagonům tahají připřažené ty se dřevem.
Stojím před domem cestou z firmy a úlevně povznesená nálada na křidýlkách dobře odvedené a aspoň pro ten den dohotovené práce je pryč. Damta damta damta dam. Klády. Klády. Klády. Další vagony mrtvých stromů jedou pryč.
Kusy mrtvé krajiny.
Umírání toho, co bylo. Co bylo v mém životě.
Škoda, že se nedožiju doby, až bude ten kůrovcem vyrabovaný kraj zas zacelený. Jinými stromy. Jakými. Jaký bude za dalších padesát let, jestli lidi dojdou rozumu a nechají krajinu najít si svou vlastní rovnováhu k přežití…
Chtěla bych to vidět.
Doufám, že to tak bude.
Budu si to jednou na konci života představovat. Že se to povedlo.
Komentáře: