Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí.
Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a ani mně už se nechtělo nikam letět.
„Roztáhni ruce, odraž se… Roztáhni křídla a leť! Vždyť jsi orel!“
Roztahoval, stahoval, roztahoval, stahoval, roztahoval… stahoval…, až z toho Potemník usnul. „Tak já tedy nepoletím, když nechcete!“ řekl Chroust.
Asi mu taky bylo čerstvě přes padesát a měl čerstvě předěláno topení na plyn.
A u toho topení místo vzletů a pádů v bezpečí přízemí zpytoval duši po retuši.
(Mimochodem, věřili byste, jak diskutovaná věda je na netu roztahování uší?)
Díry v uších víry v duši.
Vír první
stahuje do zviditelňování se kritikou. Startuje na první našlápnutí něčí pitomostí. Neudrží se a upozorní. Ví to o sobě, cítí ten tah do víru vždycky, a stejně si řekne – no co, tak jen tak jemně, z nadhledu…
Houby z nadhledu, je to příjemný adrenalin chodit se dívat na odpovědi a v hlavě nechat jako tenisový zápas naskakovat možné odpaly odpovědí dalších, je to závislost, gambling, alkohol, po první skleničce už nejde nedat si ty další, a cvičení intelektu každou otočkou stahuje smyčku kolem hry, zužuje hrdlo víru…
Vír druhý
stahuje do stahování lidí. Bez vůle chtít či nechtít vést, i přes vůli Nechtít, když tu roli ostatní přenechají nebo dokonce vnutí, nejde ji odmítnout, i když hlava i srdce říkají Ne, je jak upír z Feratu, není žádné Jen trochu, Jen chvilku, je jen nasednout, ale jakmile se noha položí na pedál, přisaje ji a už nepustí, a pak jede, tak rychle, tak dlouho, jak dlouho krev vydrží…
Všechny dokáže strhnout s sebou, když chce. Nadchnout a stáhnout. Jejich sounáležitost zvyšuje tlak krve…
Ta dojde dojde naráz, naráz bezkrví utrhne nohu z plynu a všechny nechá tam, kam právě dojeli. A uteče. Před autem.
Před všemi.
Vír třetí
stahuje do snů. Fantazie s představivostí až technicky přesnou. Všechno jde dopředu promyslet. Naplánovat. Představit si a těšit se. Do detailu zpracovat, zorganizovat, zkompletovat, zajistit… Procítit… Endorfiny z akce. Z prací, věcí, vůní, barev, míst, vjemů… I když jen v duchu. Na papíře. Virtuálních.
Opadnou, jakmile je to na dosah. Už jen to zrealizovat.
Najednou není proč.
Už jsem tam byla. V duchu.
Už to nepotřebuju.
Už to nechci.
Ani věci, ani cesty, ani vztahy.
Ale…
Vzdám to – a chci to.
Touha vzrůstá se vzdáleností.
A naopak.
Roztahoval, stahoval, roztahoval, stahoval…
A byla zima.
Pekla jsem cukroví a vařila, vyndala jsem nejoblíbenější zapíkací mísu z kameniny, položila na zapnutý sporák, mísa udělala Puk… Podával mi synek nejhezčí skleněnou kořenku, jen víčko mu zůstalo v ruce, na dlažbě to udělalo Puk… Dala jsem si v nejstarším, z manželství sentimentálně doneseném kastrůlku ohřát zbytek čokolády s mlíkem, přímo na plotýnku, že jen tak na chvilku na napití, zapomněla a šla do sklepa dělat prádlo, za půl hodiny… neudělalo to puk. Udělalo to mrak. Po celém bytě, ve finále po celém domě, když jsem za sebou v tom šoku nezavřela dveře z chodby. I čokoláda hoří, kdybyste nevěděli.
Kastrůlek jsem dneska po několikadenním odkládání pokusu o záchranu odnesla na zahrádku, zasadím do něj na jaře nějaký kytky.
„To nejsou ztráty,“ řekli mi exmanžel se starším synem, když jsem jim to při společné poštědrovečerní večeři vykládala. „To je přirozená nutná obnova domácnosti.“
V předposlední adventní neděli jsem se ráno rozhodla, že přeci jenom vymaluju. Na čistě bílo. Aspoň svůj pokoj. Zamaluju tu vybledlou flekatou modrou a fleky po instalaci topení. Uklidím si před vánoci věci, podlahu i zdi.
V pondělí poneděli mě strašně bolely ruce. Od malování štětkou, protože válečkem mi to nešlo, nenašla jsem správnou sestavu držáku a válečku, aby to nepadalo, a vůbec žádnou teleskopickou násadu, i když jsem věděla, že ji někde ve sklepě na tuty mám. Následkem toho jsem zjistila, že strop se (štětkou obzvláště) musí malovat při přirozeném světle z okna, protože při umělém od lustru na stropě nic než jednolitá bílá není vidět, zato při denním pak jo, všichni kocouři a nedotřené fleky. A taky že disperzní barva HET je fajn, supr bílá a supr kryje, ale krom toho se i supr blbě umejvá odkudkoli, kde stihne zaschnout. Takže jsem malovala a znovu hned uklízela ještě další dvě odpoledne po práci, vždycky tu chvilku, než se setmělo.
(Poslední den malování jsen našla k sobě pasující váleček a držák a při posledním úklidu věcí do sklepa i ten teleskopický nástavec.)
Uklízela jsem věci, podlahu i zdi. I duši. V hlavě jako ranní světlo, jako nadechnutí se vzduchu, svoje víry. Není problém žít s nimi, je problém žít s nimi, když si je člověk nepřipouští. Tudíž s nimi ani nepočítá.
Zlikvidovala jsem vybledlou flekatou modrou, kterou mi tam vymaloval tatínek, když jsem se sem stěhovala, do nového bytu, nového života, a po nocích brečela. Zlikvidovala jsem fotogalerii svých fotek z krátce tomu předcházející a krátce poté následující doby, tištěných na domácí tiskárně, která už netiskne, a pověšených na provázcích natažených nad postelí. Zlikvidovala jsem i pečlivěji promyšleněji propletenou provázkovou galerii věcí připomínajících události více či méně minulé, většinou okamžiky z dětství mých dětí a doby prožité v Ch., přenesenou od tamtéž. A zahušťovanou pak tady relikviemi okamžiků z následujících vztahů i nevztahů, už taky definitivně minulých.
Všechny relikvie jsem sundala a naskládala do krabice.
Zlikvidovala jsem to, co bylo.
Přirozená nutná obnova.
Nastal čas.
Pár obrázkům v tenkých černých fotorámečcích to na bílé zdi nad černými skříňkami sluší.
Černá není smutná. Tak jako víry nejsou břemeno. Můžou být peřím na křídlech, s nimiž není potřeba letět, stačí jen zlehka jít.
Taková lehkost bytí, až mě napadlo, jestli se tím neudělalo místo pro někoho…
—
(Ano, tenhle týden jsem měla jedno seznamovací rande, přítel mojí výletové kamarádky mi dohodil svého kolegu z práce. Ale i když jsem to ještě úplně nezatípla, vím, že to zas nebude ono – chce se mi z toho prchnout úplně stejně jako z podobných pokusů před obnovou a v myšlenkách mě to pořád dokola vířivě táhne ke srovnávání onoho kolegy s oním přítelem kamarádky… Navíc mám pocit, že ten přítel má obdobný pocit…
Ale v klidu, jednak nejsem svině a druhak, znám svoje víry, hlavně ten třetí…)
Komentáře: