V takové pěkné datum, 10.10., jsem konečně sesmolila článek o rekonstrukci topení. A teď, se zpožděním víc než měsíčním, smolím další o prožití víkendu hned po 10.10 následujícím. O víkendu u maminky
Protože mělo být krásně. Poslední krásný baboletní víkend. V ten předchozí svatováclavský jsem pila burčák na antibiotika relaxujíc u bráchy, tak v tenhle mi už svědomí nedalo jinak než splnit svou dceřinskou povinnost. A vzít maminku v tom krásném víkendu na výlet.
Nebo teda na procházku.
Maminka poslední dobou nechce nikam daleko. Od té doby, co jsem jí odmítla ty Brdy a co zjistila, že si už nepamatuje nejen jména, ale i místa, kde dřív byla, tak jako by začala stahovat svoje přání čím dál blíž kolem Brna. Kolem míst nejznámějších. Kolem svého mládí.
V podstatě už jen na kraj města.
Jenže je to vždycky horor, domluvit se, kam tedy chce jet.
„No třeba tam, jak měla teta Anda vinohrad…“
„Ale já nevím, kde měla teta Anda vinohrad.“
„No to taky nemůžeš pamatovat, prodala ho dávno před tvým narozením. Chodili jsme tam za ní s otcem takovou cestou kousek za hřbitovem mezi zahradama…“
„Tak já se du podívat na net do mapy, kde je tam hřbitov.“
„Ale prosímtě, ten tam už taky není, dávno tam stojí nový baráky.“
„Tak mi to ukážeš na mapě aspoň přibližně.“
„No to bych nějakou musela najít, víš jak dlouho už jsem ju nepotřebovala? Kdovíkde je, teď to mám honem hledat, to je s tebou vždycky…“
„Myslela jsem na mapě na internetu, přepnu ti to na turistickou.“
„Ale tam je to všecko jinak, to jsou teď úplně jinak malovaný mapy, ty tvoje moderní, na těch já nic nepoznám…“
Poznala, ještě před pár lety. Podle turistických map chodila většinu života bez problému. Spoustu věcí ještě před pár lety uměla a zvládala bez problému, co teď ne. Třeba přečíst si došlou esemesku. Odeslat mejl. Uložit si přílohu do počítače. Najít něco. Nejen v počítači. Rozumět slovům normálně pronášeného hlasu i za zády. Nezapomínat.
Ale stejně jako teď, i před pár lety nikdy za nic nesměla moct ona, vždycky někdo jiný, nikdy nesnesla jakýkoli sebemenší náklon diskuze směrem, v kterém by se mohl vyjevit opak. Na to vždycky zvedla hlas o jednu tóninu a desítky decibel, aby bylo jasno, kdo je tady blbej, že ona přece rozhodně ne.
Jenže uječet se nechal brácha, já ne.
V nejhorším zvládnu ječet ještě hlasitěji. O tóninu níž to rezonuje podstatně víc.
(„Zbytečně se namáháš. Když mluvíš a stojíš za rohem, víš, že tě neslyším.“ – „Říkám, že přijdu za chvíli, jsem na záchodě!“ – „Neřvi, nebav celej dům, když budeš mluvit pomalu a tady, tak tě budu slyšet, to nemusíš hulákat jak na lesy. Pojď sem.“ – „Jsem na záááááchoděěěě…“ – „Kde jseš? Já tě neslyším.“)
Takže k četbě onoho prvního citovaného dialogu nutno přidat též dramatickou intonaci, mou mírně podrážděnou už předchozími snahami o zjištění třeba jména ulice, která tam někde poblíž vede (cca 70 dB a postupně více), a maminčinu silně podrážděnou až rozčilenou jednak tím, že neslyší, nastřídačku s tím, že já moc křičím, a jednak tím, že jí vlastně pořád máchám nos v něčem, co jí nejde… (cca 80 dB a postupně více)
A pak si to takhle představte už večer, kdy přijedu, cca do půl jedné v noci, než se mi podaří konečně definitivně prchnout spát, pak ráno, než někam vyjedem – včetně konfliktu, když se třeba neomaleně zeptám, jestli už je nachystaná nebo jestli má to a ono nebo proč s sebou bere jiné to a jiné ono, která přece naprosto nejsou s sebou brát potřeba, třeba lékařské zprávy za poslední dva roky (prý proto, že kdybychom nabouraly a vezli nás do nemocnice, tak aby doktoři věděli, co za operace už prodělala a jak ji mají léčit) – pak cestu na dané místo – kdo je řidič a někdy jel rušným městem sobě málo známým až neznámým, kdy pleští oči a modlí se, aby neodbočil blbě a nepřehlídl žádnou značku, žádnej odbočovací pruh, a přitom měl na sedačce spolujezdce někoho jako moje maminkam, ten ví…
Nakonec – po debatě, že mám jet ke hřbitovu, ale jinýmu než tomu u vinohradu tety Andy, a poté, co ten hřbitov přejedu, protože netuším, která z cest mezi baráky k němu vede, a ze stálého maminčina pérování mojí neschopnosti prokládaného vzpomínkami na dobu konce druhé světové války to nejsem schopná poznat – tedy zastavíme někde u lesa. Na cestě, která by měla odpovídat maminčině popisu „…bylo to tam za Soběšicema, jak jsem tam šla tehdy sama a potkala jsem tu lišku se vzteklinou…“ – tedy vlevo, u závory. Je tam plácek s jedním už parkujícím autem a autobusová zastávka, naproti od silnice vpravo taky plácek, tam stojí aut plno.
Otočila jsem feldu a zaparkovala kousek za tím osaměle stojícím autem do protisměru tak, aby se mi maminka ze sedadla spolujezdce dobře přemisťovala do vozíku. Vyndala jsem vozík z kufru a nechala tam berle – prý je nebudem tentokrát brát. Maminka neustále mluví a péruje mě a vykládá o té vzteklé lišce, že to určitě nebylo tady, že tam byla ta cesta jiná, ale mou nabídku, že tedy popojedem, rázně s decibely navíc zamítá, že když už konečně někde stojíme, tak že to tedy přežije a že nehodlá strávit den popojížděním v autě…
Sleduje nás tam jakýsi muž právě obcházející směrem z lesa tu závoru, loudá se a poslouchá a kouká, s takovým malým úsměvem, říkám si, Co čumí, na houbaře nevypadá, v té bílé košili a s igelitkou v ruce, spíš na úchyla…
Maminka už je ve vozíku, instaluju na něj ještě svou kabelu s foťákem, peněženkou a dokladama, všechno nejdůležitější radši s sebou – nemám z toho čumícího chlápka dobrý pocit, ono vůbec nechávat auto takhle u příměstského lesa je risk, ale kvůli invalidnímu vozíku vždycky vyndávám zadní plato z kufru, takže žádná schovka před zraky čumilů, tak aspoň splasklý batoh se zbytkem věcí nacpat pod sedačku, maminka na vozíku ještě přehazuje ty její nezbytnosti z batůžku do ledviny a tašky a sem tam…
„Kde seš? Nemůžeš mi pomoct, vidíš, že… Ne, to tady nech, to dej zpátky, s sebou si beru tohle, a nemám foťák!! Tak já si ho ráno chystám, baterky a všechno a ty na mě vždycky chvátáš a já půlku věcí zapomenu, to je s tebou tak vždycky, ale že zapomenu zrovna foťák, no to mě raní, tak jsem se tak těšila, že si konečně taky nafotím něco jinýho než věčně jen balkón… “
„Tady ho máš, na dně.“
„Aha. Tak je to dobrý. No ale to je právě tím, jak na mě vždycky ráno spěcháš a štěkáš, pak nevím, co jsem si kam dala…“
Už mě berou čerti. Honem pryč, do lesa. A jak dojedem k první strži…
Než dotlačím maminku na vozíku k první strži, uklidňujem se obě. Takhle je to vždycky. V lese vonícím mechem a trávou a trochu i houbama, pod sluníčkem prosvítajícím korunama stromů a ve výdeji energie nutné k utlačení vozíku po hrbolech přichází mír i smír spolehlivě. A s ním i velkorysost, vlídnost, tolerance a chuť láskyplně se postarat o tu hromádku kostiček na vozíku…
Navíc, ono by to stejnak prasklo. Každej, kdo maminku zná, by věděl, že jsem ji tam nejspíš hodila.
Jedem tak nějak mezi lesy. Jak se dá, s tím vozíkem. Nemám mapu, mám jen v hlavě to, co jsem si nahonem nasoukala z turitické verze na mapy.cz. Kde je cca jaká barvy značky. Kde je východ, západ, sever jih a mezi kterými dvěma silnicemi v okrajích lesů se pohybujem. Jak by se cca dal udělat okruh, na který ale určitě nebudu mít sílu, protože je to přes hluboko zařízlé údolí, takže dolů a pak hrozně strmě nahoru, na tlačení vozíku, a nebo jet k další zastávce autobusu, tam maminku nechat a vrátit se pro auto…
Nevýhoda je, že se nedá ani na turistické verzi mapy.cz, ani na té letecké stoprocentně poznat, které cesty jsou invalidně průjezdné. Takže občas vyrážím dopředu obhlídnout stav za zatáčkou či rozcestím a občas se stejně vracíme a jedeme pak jinudy. Třeba i napříč lesem. Průběžně též skáču po svahu nahoru a dolů, podle toho, kde maminka zrovna zahlídne něco, co by mohla být houba – někdy to houba je, ale nejedlá, někdy není, třeba jen list nebo toaleťák.
K té druhé zastávce autobusu se kupodivu dostáváme docela rychle. Ještě máme čas. Fotíme tam nějakou ekologickou akci pro děti, povídáme si s rodiči těch dětí, je to tam prima. Malebné. A prý je tu kousek nedaleko jezírko a vede tam cesta i pro invalidní vozíky…
No, vede, akorát ji předtím rozjelo tak asi patero traktorů a vede dolů, pořád strmě dolů, přesně tak, jak jsem nechtěla, ale už nad tím mávám rukou, zpátky to těmi rozbahněnými kolejemi tlačit nebudu. Ta druhá zpáteční část okruhu by měla být po asfaltce.
Taky nás několikrát míjejí jezdci na koních. Nedaleko je tu velký „ranč“. Pro maminku jsou jezdci na koních radostná možnost něco si vyfotit, ale nikdy nestihne vyndat a nastavit foťák. V lese už mi nevadí, že za to zas můžu. Už to hlídám, dole pod cestou jsem stihla mít nachystáno já a cvaknout mamince ty zrovna jedoucí dva jezdce na koních foťákem svým.
No, to jsem si teda dovolila. Slečna (evidentně z dobře situované rodiny) na prvním koni je hrubě uražená. Že ji nemám co fotit, že ona si to nepřeje a že se to nesmí, tak jsem ji ujistila, že je to jen na památku pro maminku a že pro osobní potřeby se to smí, ale to jsem si dovolila ještě víc, čekala jsem, že mi dá bičíkem po ksichtě jako kdysi jedna jihočeská, kterou jsem na závodech upozornila, že na koni vjíždí do prostoru vyhrazeného divákům a že tam jsou maminky s kočárky… (Tehdy ta slečna pak dostala distanc na závodění a její tatínek mi nabízel několik tisíc, když tu stížnost na ni stáhnu, nevzala jsem nic a nic nestáhla, tak podmázl odvolací komisi.)
Tak nějak mě to rozladilo. Docela dost. Kolikrát jsme s maminkou a pro maminku kde všude fotily kdeco kdekoho, i jinde jezdce na koních, a nikomu to nevadilo, nikoho se to nedotýkalo, až tady městská holčička namistrovaná sebestředná musí dělat ofuky, jak kdybych ji přitom svlíkala… Něco extra…
No jo, Brno.
Tak nějak jsem měla pocit, že tenhle výlet je nějakej divnej. Že ať dělám co dělá, furt se to blbě obrací.
A ten pocit ještě zesílil, když jsem od jezírka otočila po té zpáteční asfaltce směrem k autu.
Sice tam po svazích okolo konečně rostly václavky, které maminka mohla nadšeně hromadit v sáčku na klíně po mém snášení shůry lesa dolů k ní, ale taky ta cesta vedla vzhůru… a vzhůru… a čím dál víc vzhůru…
Ono nejde o to, že bych to neutlačila, byť s jazykem mezi kozy. Ale tyhle asfaltové cesty se sypou malými kamínky.
A ty kloužou.
Nejde se opřít o boty. Vozík zůstane stát, boty po kamínkách jedou dozadu. Zpátky dolů.
V nejhorším místě se maminka nabídla, že tedy zkusí jít kousek za vozíkem a pomoct mi ho tlačit – no, zkusily jsme, neproveditelné. Přes maminku se nenatáhnu pořádně k madlům, abych tlačila, a maminka padá i jen prostou strmostí silnice, natož ještě vahou vozíku. Nakonec vozík zabrzdím, maminku přes její protesty a kvílení beru na záda a nesu ji nahoru až na místo, kde ta šílená šikmina začíná být trošku přijatelnější. Tam opřu maminku o strom a vracím se pro prázdný vozík, uff, ta úleva…
Ani mi už nevadí neustálé maminčino sdělování, že jsme určitě zabloudily a že jedem špatně. Už se strašně těším, že až vylezem na ten kopec, budem na dohled cesty k závoře a k autu, kde se konečně najím toho chleba s paštikou, co jsem nechala v batohu, a polknu si ty protiboreliový antibiotika, co jsem měla polykat už před hodinou a půl a taky je zapomněla v batohu, takže se při jejich zapíjení konečně napiju toho zbytečku vody, co mi ještě zbývá… pot ze mě valí a padám na hubu, kolena se mi už klepou vysílením, paní doktorka říkala – Tak se ale šetřit a nepřepínat, když nechcete tu neschopenku…
Konečně. Na parkovišti stojí kromě našeho zase nějaké další, ale jiné než předtím, míjí nás rodinka, usmívají se, když maminka říká – A to je naše auto? Já bych je ani nepoznala… – a já odpovídám – Já je naštěstí poznám…¨
Strčím klíč do zámku, odemknu a skloním se, abych na sedačku položila ten sáček s václavkama.
A ztuhnu.
Ne, nepoznávám je. Je jiné. Cizí.
Jsou okamžiky, kdy člověk vidí, ale mozek vidět nechce. Nevěří. Okamžik, co trvá věčnost, budu si ho tak dlouho i pamatovat, ten pocit, to zpoždění vědomí, že je to fakt…
„Vybrali mi auto…“
Otáčím se na tu rodinku procházející okolo, usmívají se dál, ale tak nějak divně, rozpačitě… – „Mám tam střepy…“ říkám jim nelogicky. Nechtějí to slyšet. Pokývnou hlavama, ale pak nasedají do svého auta a odjíždějí. Nedokázala jsem jim říct – POMOC!!!!
Nevím, co chci za pomoc. Aby se to nestalo? Aby to nebyla pravda? To rozbité zadní okýnko ze strany od lesa a chybějící můj batoh zpod sedačky i maminčin malý modrý batůžek… ten jsem zapomněla schovat v tom nervózním až mírně nepříčetném odcházení od auta, zůstal nakonec na sedačce… a přilákal zloděje…
Zavolat policajty.
Jdou kolem dva mladíci, je to štěstí, nejsem schopná ani namačkat sto padesát osm. Klepu se celá. Šok. Absolutní, nevěřící, strašlivě neadekvátní šok. Podávám jim prosebně svůj telefon, vytáčejí centrálu tísňové linky a sdělují, co se stalo, pak mi to dávají zpátky, diktuju číslo auta a další náležitosti, ale paní policajtka operátorka na tísňové lince je s prominutím debil. Na informaci, že se to stalo na parkovišti u příměstského lesa za Brnem u autobusové zastávky Lesní školka, po mně asi třikrát chce název ulice, přičemž vysvětlení, že tu není žádná ulice, není schopna absorbovat, prý jí mám dát zpátky toho pána, co s ním mluvila předtím, říkám, že ten už šel pryč – tak mi nasupeně tónem „nedělejte ze mě blbce“ položí otázku „jako nechal vám svůj telefon a šel pryč, jo?“ – sdělím, že ten telefon je můj, a už nemám v hlase jen třes z šoku z okradení, už jsem normálně nasraná na blbou nějakou pražačku zas namyšlenou arogantní, co má za blbku mě, na druhou stranu zjišťuju, že nasranost na rozdíl od chlácholení funguje na probrání se ze šoku daleko líp.
Na dotaz, co se mi všechno ztratilo, jestli platební karta a tak, jsem tentokrát já povýšeně sdělila, že to samozřejmě ne, že doklady a peníze si vždycky beru s sebou, že tak blbá nejsem, abych je nechávala v autě. Načež maminka z vozíčku volá – „Ale já tam měla celou peněženku i doklady a i ty lékařský zprávy!“
Jsem na omdlení. S telefonem na uchu se otáčím na maminku – „Vždyť jsem ti říkala, že to nemáš nechávat v autě…“ – „Ale já jsem si myslela, že když je auto zamčený…“
Sotva jsem položila telefon, vzpomněla si maminka, že v tom svém baťůžku kromě peněženky a komplet dokladů měla i klíče od domu a bytu.
Volám 158 podruhé, naštěstí už je tam pán a je normální, okamžitě slibuje, že pošlou k bytu hlídku, která tam bude stát, dokud se nevrátíme.
Než přijeli fyzicky zhmotnělí policisté prošetřit místo činu, poodvezla jsem maminku s vozíčkem do bezpečné vzdálenosti, aby se nemohla snažit dostat do auta a ani nijak jinak to tam ošahávat, a zkoušela jsem prohledat les okolo, jestli třeba někdo ty věci nevyhodil tady poblíž… Třeba aspoň to náhradní oblečení… a ty antibitika… a chleba… mám hlad, strašnej ukrutnej hlad… A co budu dělat bez antibiotik, je sobota, sice už jsem jich tam měla jen pár pilulek, ale stejně, a další léky, na žaludek a na kdeco, probiotika, febichol, ušní kapky, ibalgin… Ten budu potřebovat určitě, u maminky ho dycky potřebuju, na hlavu… A ta kabelka, ze které jsem si vyndala ty nejdůležitější doklady a peníze, v té jsem měla svůj milovaný nůž, malou imitaci vyhazováku s dřevěnou rukojetí, taky lžičku a propisku a obal s ostatními doklady a žádankami na vyšetření, ty budu muset oběhat znova, a taky kartička pojištěnce, tu jsem sice měla v ruce, ale nakonec jsem ji do s sebou braného plastového obalu k občance a řidičáku nedala, vím, že jsem o tom ale přemýšlela… herdek… a taky s fotkama mých dětí nasbíranýma z jejich různých starých průkazek na autobus při dojíždění do škol a školek, tak jak rostli, malí ušatí dávno zmizelí v minulosti, ty už nikde jinde nenajdu a nikdy odjinud už mít nebudu…
A ten zloděj blbej to někde akorát zahodí, pro něj k ničemu.
Pro mě cennější než peníze.
A nejhorší je ten pocit znesvěcení. Vtrhnutí do mého bytí.
Cítím se pošpiněná.
Nenašla jsem nic. Policisté ohledali místo činu, popráškovali okolí rozbitého okýnka, z povinnosti přikývli, že člověk, který vykrade starou omšelou korunou smrdící feldu s invalidníma berlema uvnitř, je naprostá spodina, poradili, co se střepy a že zámečníka radši hned, kontakt na zámečníka na netu sehnal starší syn, já sehnala toho zámečníka a jely jsme k bytu, vysvobodit tam stojící hlídku. Já naštěstí klíče v batohu nenechala, takže výměna zámku byla otázkou pár minut bez jakéhokoli poškození dveří, vyplázla jsem platbu za nový zámek a práci o víkendu, ztotožnily jsme se hlídající hlídce a mohly jsme domů.
Doma jsme částečně trudně a částečně s úlevou, že nejhorší (krom nutnosti opatřit mamince novu občanku) máme za sebou, vybalovaly, než pojedem na ten nákup. Koukám, koukám…
„Mami, a od čeho jsou tady klíče…?!“
„Jé, to jsou ty moje, já jsem je zapomněla doma…!“
Prvotní radost v hlase vystřídalo ticho. Koukaly jsme na sebe.
„Kolik to stálo?“ hlesla maminka.
„Patnáct set.“
„Já ti je dám…“
Nakoupily jsme v Globusu. I novou varnou konvici pro maminku, kterou si maminka sama osobně vybrala a prosadila a která je krom modré barvy místo fialové úplně stejná jako ta, co maminka před časem dostala od horolezců k narozeninám a co mi pak dala, ať si ji odvezu domů, protože je to hrozně velkej neforemnej krám a zabírá jí moc místa na kredenci. Rozbité okýnko jsem pořešila pomocí internetu hned v neděli cestou domů s malou zajížďkou pro náhradní díl z vrakáče, střepy douklízel synek při instalaci toho okýnka z vrakáče. Též mi vyzvedl nějakou tu žádanku na vyšetření ve špitálu, stačilo mi řešit všechno po telefonu a internetu, uff, synek zlatej.
Jediné, co zadrhlo, byla moje kartička od pojišťovny, kdy jsem tam nakonec udělala můru, že mi měsíc od žádosti o vydání nové kartičky nic neposlali a můj mejl se žádostí naprosto ignorovali. Poslala jsem to jednou na tu původní adresu, pak ještě jednou na nějakou jinou, z netu. Až pak mi odpověděli. Prý jsem to předtím poslala na špatnou adresu, prý takovou nemají a nikdy neměli. Tak to mě rozčililo fest, sdělila jsem jim obratem, že z té adresy mi od nich už několik let přicházejí informace a že tam není žádné noreply a že v případě dosažitelnosti adresy přímo u sebe v mejlové schránce skutečně nemám zapotřebí hledat někde nějakou jinou, jak mám čuchat, že si to intranetemn nepředávají, když tam není to noreply, a ať s tím tedy něco udělají…
Naštěstí na tom vyšetření ve špitálu kartičku tak nutně nepotřebovali, když to bylo se žádankou od doktora. Docela mě ale to s tou pojišťovnou nakrklo a taky už jsem asi fakt potřebovala něco z té natlakované průserovosti poslat někam dál, tak jsem to poslala do zdravotní pojišťovny.
Přežili to bez škod na zdraví.
Část našich věcí se našla o pár dnů později v lese jen o něco dál, než jsem hledala ten den. Maminčiny věci krom peněz všechny, včetně lékařských zpráv papírových i těch na cédé, moje jen trosky. Oblečení, batoh, chleba s paštikou, nějaké ty léky. Kabelka ne.
Vsadila bych boty, že to byl ten divný nehoubařský pán v bílé košili a s igelitkou, co nás s tím podivně úchylným poloúsměvem sledoval, jak se přebalujem a jak odcházíme. Viděl, jak si svůj poloprázdný batoh cpu pod sedačku. Pod to okýnko, které potom bylo rozbité.
Nenafotila jsem ho, ale poznala bych ho.
Ale co už s tím.
Policie i přes tuhle informaci už případ odložila.
Takže jsem akorát sebe i posluchače dalších několik týdnů bavila vyprávěním o mamince, kterak našla doma klíče po výměně zámkové vložky v ceně patnácti set a kterak probíhá snaha o vystavení nové občanky, kdy maminka komanduje všecky okolo včetně Policie ČR stran předání těch nalezených věcí a nejde jí ani napošesté vysvětlit, že do občanky udělené razítko „platí neomezeně“ skutečně po krádeži a opětném nalezení občanky už neplatí. A že občanku skutečně vydává jiný úřad než ten, pro který se rozhodla maminka, protože prý jí to poradila paní pošťačka.
Měla jsem pak v Brně začátkem listopadu sraz s jedním známým, s nímž jsme se do té doby osobně neznali (zdravím, Chicony! :-). Bylo to pěkné. Dojal mě. Popíchl mě. Povzbudil mě. Abych zas psala. A jestli bych mu neposlala něco z toho, co jsem napsala kdysi a co mělo začátek i konec.
Včera jsem si řekla, že to zkusím. Že to pohledám a podívám se, nakolik je to potřeba upravit, než se to dá někomu číst.
Nenašla jsem.
Protože úplně automaticky jsem pro to šla do toho batohu, který mi ukradli a pak zas zahodili a který se našel a já ho v automatce vyprala z jeho (i mého) pošpinění a už zas uvedla v permanenci. Všechny tehdejší soubory jsem totiž přechovávala na fleškách a nosila s sebou. Starý zvyk z manželství.
Jenže ani jedna z těch flešek se po krádeži už nenašla.
A zázrak omylu, že bych třeba nějakou zapomněla u sebe na stole po nějakém nahrávání něčeho a neměla ji v tom batohu, zázrak typu maminka a klíče, se nekonal.
Asi je to symbolické.
Co bylo, bylo. Nedotáhla jsem to do konce tehdy a ani za dostatečně dlouhou dobu potom, kterou jsem po rozvodu dostala k dispozici, tak jsem o to přišla. Definitivně. Čemu člověk nedá to, co měl, na to ztratí právo. Už můžu jen mlet hubou a občas se dělat zajímavá, že kdysi… Hmm, dělá to takhle přeci kdekdo.
Akorát že jak jsem hledala ty flešky, tak mě napadlo podívat se i do toho plastovýho obalu s občankou a řidičákem.
A hádejte, co jsem tam našla…
Správně. Starou kartičku od pojišťovny.
Komentáře: