Asi tak před dvěma týdny…
Nezdálo se mi už o tom, že se mi narodilo dítě.
Zdálo se mi o tom, že se mi narodily tři.
Držela jsem v náručí napřed jedno, ještě olepené obalené slizem po celé tmavorůžové čerstvě porozené kůžičce, pak dvě, dvě tělíčka v náručí, dvě hlavičky na pohlazení, a pak mi podali ještě třetí – mám trojčátka! smála jsem se s oběma rukama a jednou tváří položenýma na třech tmavorůžových omatlaných holohlavých hlavičkách, smála jsem se úplně stejně, jako když se mi narodil můj první, štěstí, krystalicky čisté štěstí, to se nezapomíná, nikdy za celý život na ně nezapomenu, i když třeba ve stáří zapomenu na všechna jména a události, tak na ten pocit štěstí ne…
Tak dlouho jsem na ně čekala, a teď mám za to čekání rovnou tři…
Asi tak před týdnem.
Měla jsem byt. Nebyl dokonalý, byl spíš malý a v ne moc dobrém místě. Dívala jsem se po jiných bytech. Vyhlížela jsem, kde všude a jak lidi žijí. Dívala jsem se, kolem kterých bytů vede jaká silnice, kde jak do oken svítí slunce. Svítilo do oken a bylo těmi okny vidět dovnitř.
V jednom bytě za okny mladá rodina s dětmi. Pobíhaly, pusinky otevřené křikem, byt nacpaný věcmi jako hlukem.
V dalším bytě rodina s dětmi. Prázdno, všichni pryč, jen dětské zařízení v dětském pokoji, ale všichni v práci, ve školce, ve škole… možná v jeslích… cítím i na dálku a v bezpřítomnosti obyvatel bytu jejich napětí, aby to všechno utáhli, provoz domácnosti, nemoci dětí, hypotéku na ten byt…
V třetím bytě jen jedno dítě, matka ho zrovna obléká či svléká, asi to druhé, dítě stojí s rukama nad hlavou pod svetrem přetaženým přes tu hlavu, maminka mu něco říká, je unavená, i na dálku cítím tu únavu, tu hektičnost „musím“, do značné míry krytou nadšením z rodiny a láskou, ochotou to dělat, ale zaplacenou únavou a vydáním se z tolika, tolika sil..
Už to nechci.
Poprvní se mi to prodralo do snu.
Tohle už nechci. Už bych to nezvládla, nechtěla platit. S vyhlídkou na blízkost smrti, na omezenost zbývajícího času tady.
Už nechci křik a hluk a hektičnost musení až do trvalé únavy…
Asi tak před několika hodinami.
Kočka měla v záchvat, nevím jaký, epileptický nebo kolikový, málo pije a je od mládí kastrovaná, tak možná urolitiáza, možná něco sežrala, něčím se přiotrávila, ležela na podlaze v chodbě před mými dveřmi a vzbudila mě drsným, úplně jiným zvláštním zamňoukáním. Opakovaným. Když jsem vstala a víc pootevřela dveře, protože jsem myslela, že bude u koupelny a chtít právě pustit vodu pro napití, našla jsem ji za těmi dveřmi. V tak zvláštním pololeže jen s hlavu zvednutou, nehnula se, jen strnule dívala dopředu, pohladila jsem ji, nezavrněla, ocáskem nepohnula, nepodívala se na mě, jako by byla v šoku. Pod ní na zemi dvě loužičky slin. Hladila jsem ji a tiše na ni mluvila ještě chvíli – Ještě ne, ještě je na tohle brzo, ještě tu s námi buď… – začla trochu točit hlavou. Kolem dokola, jako by se dívala, kdeže to vlastně je. Když mírně pohnula špičkou ocásku, nechala jsem ji v klidu a šla si lehnout, za další půl hodiny ji znovu pohladila, už se zvedla a sedla si, šly jsme spát obě, ona na mém křesle…
A zdálo se mi, že chodím zas do školy, ale ne na vysokou nebo střední, protože jsem neudělala nějakou zkoušku, asi maturitu nebo přijímačky, tak jsem šla na učňák, na drogistu. Učili jsme se o zboží v drogerii a o používání toho zboží na člověka, včetně malování, líčení a barvení vlasů. Nechápala jsem, co tam mezi těma mladičkýma zmalovanýma moderně oblečenýma holčinama dělám, neměla bych spíš být někde na učilišti zemědělským? Jenže tam je to spíš pro kluky, o strojích a oborávání a tak, to nechci, tyhle informace z drogistiky se mi budou hodit, hodně dělám s chemií, teď v kamenictví, přece…
Akorát že tam bylo něco, co měl být člověk, a byla to jen papírová placka. Veliká, papundeklová placka v obrysech a životní velikosti skutečného člověka, vlastně jsem ji měla jako svého figuranta, jen já, ostatní měli skutečné živé lidi, kteří se s nimi přesunovali podle daných předmětů ze třídy do třídy a které líčili a malovali, jen já měla místo člověka placatý obrázek, který se mnou nikam nechodil, ale přenášela jsem ho… Překvapilo mě to zjištění, ale nevadilo mi.
Jeden učitel tam měl kočku.
A ta kočka byla docela neurotická. Neklidná. Někdo otevřel okno. Volala jsem – Neotvírejte to…!!!
Pozdě, kočka vyskočila. Věděla jsem, jak to dopadne, skočila na rušnou ulici, a i když se rovnou nezabila ani nepolámala a běžela dál a jednomu autu uhnula, věděla jsem, že to další z kolony ji musí přejet. Přejelo. Kočkaza autem zůstala placatá, malovaná papundeklová placka dole na ulici, jen horní část těla s hlavou se hýbala, zvedala a mňoukala, její pán běžel dolů a vzal ji opatrně do náručí, chvilku hladil, pak položil zpátky, placatá kočka položila hlavu na asfalt, na chvilku protočila oči jak Garfield, a umřela.
Nebyla jsem v šoku a zděšená jako tehdy s tím psem. Jen jsem se na to dívala. Věděla jsem, že kdybych si v tom snu upřímně přála, aby ji nic nepřejelo, aby neumřela, kdybych čekala, že neumře, neumřela by.
Ale byl to příběh a já měla pocit, že má skončit takhle. Tak takhle skončil.
Nevím, proč jsem ten pocit měla.
Možná už jsem taky nechtěla… už o nic živého se starat…
Celý život budu mít čím dál placatější…
Komentáře: