jako o zaměstnání.
Odpusťe příspěvek dnes bez hlavy a paty.
Napřed to mělo být jen o tom jednom pomníku.
Ale než jsem to napsala, tak se toho nastřádalo…
***
Občas to přijde. Jedna věc, na kterou si nikdy úplně nezvyknu. U pomníků s portréty.
Gravírování portrétu je poměrně drahé. Často do něj investují pejskaři, občas dělám kočičky. Jednou dokonce i morče.
Z portrétů lidí jsou tak tři čtvrtiny lidi mladí.
Něčí děti.
A ze všech nejhorší jsou děti malé.
Nikdy se s tím nesrovnám. Nikdy se proti tomu neobrním tak, aby mě nevykolejilo, když fotku k úpravě na jednobit nahraju do editoru a podívám se na ni, pečlivě, soustředěně, abych si nechala projít očima i citem, co a jak s ní při úpravách…
Nikdy nezapomenu na tu holčičku s kočičkou v náručí před pár lety.
Nikdy nezapomenu na chlapečka s blonďatými vlásky letos.
Byly mu tři roky. Maminka si přála, aby ty vlásky na té desce byly vidět.
Pořád jsem to zvládala, divně mi bylo, ale zvládala, dokud jsem jen upravovala fotku, z těch čtyř poslaných dost hodně mizerných jednu asi tak nejmíň neostrou, s viditelnými vlásky. A pak jsem posílala náhled celého pomníku tomu kameníkovi, který si to u nás zadal, a on povídá – Já su pi.a, já sem tam zapomněl ten citát… – A poslal mi ten citát.
Nedopsala jsem ho tam hned. Až za hodinu. Hodinu jsem seděla u monitoru a tekly mi slzy.
Tříletý chlapeček s blonďatými vlásky, dívající se zpod těch vlásků maličko vzhůru, vážně, přestože na zbylých třech pro zvětšení nepoužitelných fotkách se smál, ten smích z tam kdesi předtím jsem měla v paměti, ale tady se teď díval vážně, vážně až vyčítavě, to, že umřel, byla nehoda, a pod tím bělavě zářícím portrétem na černi desky citát věty, kterou říkával – „…jsem maminky i tatínky…“
Slyšela jsem ho. Ten hlásek, jak to říká, i ten smích, i ten hlas, co to říká teď, v tom pohledu…
Odkládala jsem dodělání té desky až na poslední den, kdy se měla nakládat na auto k odvozu.
Vygravírovat, vypískovat nápisy, natřít portrét bílou, aby v kameni líp vynikl, byl vidět i za mokra. Začistit.
A pak se zalknutým krkem stát nad hotovou deskou na pracovním stolku, nikdo tam nebyl, jen já, a ten pohled, vážný až vyčítavý, a vždycky znova tentýž děs, jak strašlivě živý ten portrét je, když se správně povede… „…jsem maminky i tatínky…“ – natáhla jsem dva prsty a pohladila ho po vláskách.
Je morbidní, že ti, kteří umírají, se pro mě stávají živými.
A že mrtvým vděčím za to, jak mi mění můj vlastní život. Jeho vidění. Jeho hodnoty.
Jen tu a tam mám pocit, že už je toho na mě moc.
***
Jezdí k nám taky jeden, pohřebák. Na každém jeho povolání nechá stopu, každému se jeho já změní tak, aby uneslo to, co nese. On je hodně… jiný.
Nikdy jsme s ním žádná ženská nechtěla zůstat o samotě, s těma jeho pichlavým hadíma očima, s jazykem kterým kmitá jako zmije, když nabízí orál nebo dělá jiné, i na mě hodně oplzlé narážky. Pronášené buď vyšším rychlým ostrým hlasem plným chtíče – to se opravdu nedá popsat výstižněji – a nebo unyle melancholicky posmutnělým, rezignovaným pohřebním tónem. Tak jak tak vždycky dvojsmysly. Na cokoli, co mu člověk řekne, dokáže nějaký vymyslet. Nikdy jsem mu nevěřila a neměla ho ráda, protože se nemůžu zbavit pocitu, že zalže cokoli a podrazí kohokoli. Koneckonců i na mě udělal habaďůru, když jsem byla na dovolené a obelhal mou kolegyni kvůli tomu, aby něco získal…
Odporný slizký hadovitý tvor, ďáblík.
Přestože šéf se ho proti mně občas tu a tam zlehka zastal, že jako při tom jeho povolání… odsekávala jsem mu a stírala ho při každém setkání podle receptury Na hrubý pytel hrubá záplata. Bylo mi z něj fyzicky hnusně, jen jsem ho zahlídla vystupovat z auta.
Až jsem mu nedávno na jednom nápisu spletla datum.
A málem jsem se zhroutila, že zrovna jemu.
Bude mě mít v hrsti. To si smlsne. To mu bude jazyk kmitat a očička jiskřit..
Nesmlsl. Přívezl desku zpátky na přebroušení, pokorně jsem se omluvila, že moje chyba. Povídá – „Mně to ani nenapadlo to po vás kontrolovat, paní.“ – „No, to mi věříte,“ já na to, – „No, věřím.“ – „To já si teda zdaleka tak nevěřím.“ – „Já si taky nevěřím, z toho si nic nedělejte,“ řekl on tím melancholicky posmutnělým pohřebním hlasem a zase v tom byl dvojsmysl. Ale jinej.
A dál nic. Vůbec nic neřešil, nerozebíral, neponižoval.
Přestal mi vadit. Odjel a přijel a já neměla hnusnej pocit, když vystupoval z auta. Přišel, usmála jsem se na něj.
Jak strašnou sílu má vlídnost a velkorysost. A vděčnost za obojí.
To kdyby věděli všichni ti chlapi, co si respekt a lásku ženských vydupávají pravým opakem…
***
Přípis na černé sklo. Povědomý opaxit, podle obrázku vlevo na něm i podle zvláštního nedigitálního hranatého patkového písma dělaného kdysi dávno takovou specifickou metodou škrábání, kterou už dneska asi nikdo nedělá… a já ji neumím… Tedy zčásti tak dělané. Ta první tři jména na skle. Proto je mi to sklo povědomé, další dvě už jsou dopískovaná, mnou, mají stejný tvar ale jinou barvu, tvary dokážu napodobit k nerozeznání, to škrábání žádným barvením úplně přesně napodobit nejde.
Domalovala jsem v počítači další jméno, nápisy na těchhle starých sklech se musejí domalovávat ručně jako obrázky, neexistují v žádné sazbě, řezávaly se žiletkou do předmalované folie většinou večer u televize. Piplačka.
Nalepila, vypískovala, vystříbřila. Sklo je plné, žádné další jméno se tam už nevejde. Tři jména bronzovostříbrně škrabaná, tři jména stříbřitě pískovaná. Všecka ta tři nová jsem postupně dělala já.
Jsem tu už tři mrtvé.
(Logická otázka – kolik mrtvých je celý život?)
***
Dnes u oběda jsme od šéfa dostali obvyklý příděl různého šéfem v průběhu roku coby pozornosti od zákazníků obdrženého aklkoholu. „To jsou dušičky.“ Řekne vždycky. Mimořádně vždycky těsně před koncem dušičkového stresu, nejhoršího blázince z celé sezóny, když i zavilí odmítači přesčasů přijdou ve svátek a v sobotu a někteří jiní už chodí domů jenom přespat. Jinak pijem samozřejmě jakože potajmu, jakože se to nesmí a on nás nesmí u regálu s flaškama za bruskama načapat. Po Dušičkách smí.
„A rozdělte si to jak chcete.“ Dodává.
„Hmmm,“ říká jeden, mláďátko, co mělo loni tak moc rozbitou hlavu, že v ní má destičku, a od té doby nepije, „a já zas nic. Čokoláda by nebyla?“ Šéf se jen omluvně zašklebí.
Jak už melu z posledního, drží mě nad vodou jen to, že ještě kecám. S bradou na dlaních položených na stole z hladiny toho stolu koukám na ty tři flašky na stole a říkám: „Na tuhle se těším,“ – to je ta s barvou medu v trojhranné láhvi s anglickými nápisy – „tuhle ať si vemou montážníci“- ta bezbarvá v lahvi očividně neoriginál, slivovici na dílně pijem skoro pořád, i my dostáváme pozornosti – „a tuhle necháme babám.“ Jelcin lepotlam.
Šéf mi sedí ob jedno po pravici, čelo „hlavního“ stolu. S přehledem po všech ostatních. Tak trochu zvedne obočí.
„Ty nejseš baba?“
„Ne, já su babochlap.“
Čistokrevní chlapi se zasmáli. „To jako že seš baba, co chlastá jako chlap?“
„To jako že chlastám s babama aji s chlapama.“
A pak jsem se zvedla, došla vedle do svého ajtý kumbálu a před toho s destičkou v hlavě položila bonboniérku. „Tady máš, ať máš taky nějaký Dušičky.“ Načal pohyb s nádechem. „Nemel a ber, neboj, nekupovala jsem to, to je úplatek.“
„A proč já?“
„Protože je to čokoláda.“
Šéf se směje, všichni se smějou, jsem ráda, že se smějou, jsem ráda, že si Míno tu bonboniéru vzal. Odpoledne z něj vyleze, že jeho ségra včera porodila a on jede za ní do porodnice rovnou z práce a nemá ani kytku, tak jí dá aspoň tu bonboniéru.
Odpoledne, už vlastně skoro navečír, jsem si na dílně dala vespolek jednoho frťana. Už jsem měla pro dnešek z nejhoršího hotovo, už mě nečekalo žádné rozměřování na žádném složitém tvaru desky, žádná jemná ruční práce…
A pak už šéf balil v kanceláři, zrovna jsem se tam tak nějak nachomejtla u firemního mejlu, a jak jsem tak měla v té škebli nikoli perlu, nýbrž situaci, kdy jsme se spolu tak trošku přeli a já ho zkoušela přetlačit, aby cosi kdesi z mého pohledu ne úplně dokonalého ještě trošku poupravil, práci, co obyčejně dělám já, ale tentokrát ji vzal za mě, abych se s tím nepiplala necizelovala a bylo to rychlejc… tak jak jsem tohle měla v té škebli a ještě k tomu i toho frťana, tak mu povídám: „Ty víš, že to nedělám pro peníze…“ – „Vím.“ Bylo vidět, že i ví, co ze mě leze, kam mířím. – „…že mám ráda tu práci, těší mě dělat věci, co jsou dobrý…“ – „Ale to mě taky, ale když nás tlačí čas..“ Začal vyjmenovávat všecky problémy, co nás potkaly v poslední době a zkomplikovaly stíhání „do Dušiček“. – „Ale já přeci vím. Musí to být kompromis. Nemyslela jsem to tak, že bych tě chtěla na něco lámat. Já jen…“ Sedím na židli jako idiot, koukám na šéfa, co už by rád domů a já ho zdržuju, jako idiot, protože chci říct něco, co je úplně na palici říkat šéfovi, když po něm taky za čas budu chtít zvednout plat, to by řek jen idiot… „Jsem tady prostě šťastná…“ Idiot, no.
Zítra mu budu muset říct, že se omlouvám, ale že holt babochlap sice chlastá jako chlap, ale následky obzvlášť při únavě má jako baba.
Komentáře: