(Co je vlastně čisté víno, když se má nalít proto, aby skrz ně bylo všechno vidět? To bude pěkná břečka a eště k tomu určitě bílá…)
Začalo to asi zjištěním, že do konce roku musím mít jakousi revizi na kotel.
Na co???
Na kotel.
Na h…
Tu revizi musím předložit na vyžádání obecnímu úřadu, jinak pokuta vyšší než můj měsíční plat.
Revizního technika dle typu kotle jsem si v seznamech techniků našla, bydlí v ulici pod firmou a spravuje topení na firmě, známe se. Postarší pán, trochu při těle, trochu víc s bříškem, při chůzi se kolíbe, při pohybu funí.
Třikrát jsem se u něj doma stavila cestou z práce, ani jednou nebyl doma, jen jeho žena, on prý až tak kolem osmé deváté.
Sice jsem si v představách malovala, jak se ho zeptám osobně, domluvím termín a vyzjistím, co se stane, když v revizní zprávě bude, že kotel je čtyřicet let starej, automatická regulace vzduchu dole nefunkční, rošt v rozkladu… ale nakonec jsem pokorně zavolala.
Prý to uděláme při jednom, až bude dělat revizi na firmě.
Dneska ráno jsem si v práci u prvního ukafového řezání přečtla horoskop pro blížence: „Projdete karmickou zkouškou, kterou k vám teď posílá Černá Luna. Na tu narazíte buď v úzkých osobních vztazích nebo třeba i při úředních jednáních.“ – Asi dvě vteřiny jsem se intenzívně zamyslela nad tím, co je karmická zkouška, jestli jako mám osvědčit pevnost charakteru nebo někomu dávat dýchání z úst do úst, protože to druhé bych po letech absence socialistických zdravotnických kursů asi už nezvládla, a odklusala do provozu.
Z firmy jsme jeli ke mně jeho autem, aspoň jsem nemusela v rukách táhnout pro maminku vyřezanou překližkovou destičku na převážení věcí v chodítku, rezervní kus překližky, z práce půjčenou šukalku, přebytek svého oběda a ráno cestou do práce koupenou kvetoucí chryzantému v květináči taktéž pro maminku.
Ujistil mě, že i když kotel neprojde z důvodu jeho naprosté šrotovosti, nic se neděje, do roku dva tisíce dvacet dva mám na výměnu čas jako všichni ostatní, ale že do té doby ten kotel poteče už dávno a že ideál by v mém případě, kdy na kotlíkovou dotaci nedosáhnu, byla elektrika jako finančně nejlepší řešení, tedy pokud mi to schválí Eon kvůli síle drátů do baráku vedoucích. Pak se propresoval profuněl dozadu za kotel k výrobnímu štítku, rok výroby 1978, napsal „nesplňuje“ a uvedl těch asi pět důvodů, proč nesplňuje. A šli jsme se nahoru ještě podívat na tu expanzku, co mi na pár místech prosakuje, jestli s tím něco dělat, nebo ještě počkat.
A usedl za stůl, usmívaje se na mě a přemýšleje, co za otopný systém a jak to vyřešit nejlíp pro mě… a že ještě nemám házet flintu do žita, že ještě nejsem vůbec stará na to, abych si našla nějakýho bohatýho nebo aspoň pracovitýho…
A pak mi začal vykládat o tom, jak je člověku smutno po večerech samotnému a jak je potřeba se na něco těšit, a pak jak měl jednou jednu bokem a jak jezdili na výlety, a pak jestli bych nechtěla večer na víno k němu… že manželka dneska není doma…
Ze začátku toho očividného zátahu jsem se smála dobrému vtipu a přikyvovala, že je škoda, že není mladší, pak už jsem smála míň a pak už věděla, že je to v pr. Protože když jsem nakonec při vyprovázení ho k autu (cestou odnést něco na zahrádku) definitivně prohlášila, že na to víno „určitě ne“, řekl suše, „No, tak teď jste to řekla jasně,“ – nasedl do auta a odjel. Už bez úsměvu.
Jako vždycky.
Proč to ti chlapi berou takhle?
Proč ti, co takhle tokají a jdou do toho, nedokážou unést odmítnutí, když s vědomím, že může přijít, do toho šli? Proč ta ukrutná změna vždycky?
Být postarší rozvedená ženská je jak cejch. Kteréhokoli řemeslníka pouštím do bytu, už předem se klepu, jestli přijde ta nepřímá otázka na „alternativní“ možnost platby…
Tak ponižující.
Ne tou nepřímou otázkou, nabídkou. Ale tím, jak se ten chlap potom změní.
Z tokajícího obdivného šarmantního, usměvavého vlídného rytíře jedním mávnutím ruky v ledově cizího hulváta.
A ta rozvedená osamělá ženská, kterou – už spokojenou s věcmi tak, jak jsou, a se sebou samou i bez starostí s chlapem a vztahy – chvíli předtím někdo ujišťoval o nutnosti sbližovat se společnými zážitky a věnovat si čas, tak ta ženská tam najednou stojí jako tele a je o deset let starší.
A už ví, co byla ta karmická zkouška. Zkouška situací, při které ani pevnost charakteru nezaručí, že člověk pak nemá pocit vlastního selhání. Protože to nechal zajít příliš daleko.
Další poslední hřebíček do rakve poslední chabé chuti s někým si něco začít.
Nevztah, kterému jsem dala, co jsem mohla, a držela ho v nouzi nad vodou, aby si pak už do pohody našel jinou a mně sdělil, že holt jak se vidíme moc často, tak to není ono, Pan Divný, co bez sexu nepřijel, nemělo to pro něj cenu, Vendelín, co si o sex řekl hned po složení první kuchyňské skříňky, hodinový manžel, co se mi nabízí, kdykoli se potkáme na městě, pan ajtý prodejce, co by asi byl ochoten křen z mojí zahrádky snídat, obědvat i večeřet, kdyby to bylo se šukáním, pan šéfredaktor místního plátku, který mě rok nezná, ale pak naráz dělá pápápá a oslovuje mě zdrobnělinkou jména a toká, ovšem jen dokud mu neodmítnu k zadarmo poslaným fotkám z akce ještě napsat i článek s odůvodněním, že mám své vlastní práce nad hlavu…
Zahrádka, kolo, les a zaplavat si, občas zaplakat si, ale vlastně spokojeně, s lehkostí bytí, s vědomím vyrovnanosti s tím, co je a jak je, bez obav, co na to někdo jiný, bez nejistot, nedůvěr, úzkostí…
Čím víc jsem se sebou v pohodě, tím míň se mi chce s kýmkoli družit. Natož s chlapem.
Tu sérii fotek a textů, co jsem si nachystala na seznamku a co jsem pořád váhala vložit, respektive si kvůli ní vůbec založit profil, si nechám pro sebe a po neděli zavolám elektrikáři, jestli by se mi nepřišel kouknout na rozvody a nepomohl s žádostí o změnu tarifu a navýšení jističe, ať vím, na čem jsem, jestli mi to Eon povolí, nebo jestli mám šetřit sto padesát tisíc na přechod na plyn.
Ale napřed si na dveře, na vizitku mejlu a místo vyzváněcího tónu telefonu dám info: „Dobrý den, můžu platit penězi a nejsem zoufalka, prosím, neponižujte mě i sebe zbytečným nabízením úhrady služeb sexem…“
Komentáře: