Je mi smutno. Čím dál smutněji. Odvolili jsme s kolegy v pátek večer, abychom pak ještě před Poseidonem stihli skočit Na Růžek na jedno (Dvě. Plnotučný.) Ráno mě pak bolela hlava. Asi mi nastydla, bylo tu mínus patnáct. V poledne mi přišla sms od kamarádky, daleko předaleko bydlící. Pracující. „Doufám, žes volila Schwarzenberga.“ A něco […]
Novoroční
Dopoledne mi přivezl cosi, co mi slíbil. Cosi od kohosi, cosi staršího, ale kvalitního. Dal mi pusu v kuchyni. Dal mi pusu v kuchyni a zářil. Zářila jsem taky. Celý den, celý výlet s kamarádkou a jejím přítelem. A těšila se na večer, až se vrátím domů, ozvu se mu na skajpu, až se zeptá, […]
Tři věci mě štvou
na dnešním politickém dění. Teda hlavně. – Evropská unie jako největší, nejmodernější habaďůra na lidi. Na od věků ovlivnitelné masy i na zdánlivě střízlivě a nadprůměrně inteligentně myslící vzdělané individualisty. Habaďůra zneužívající globalizace za účelem stejně prostým a prachobyčejně ziskumateriálním jako při vzniku rodové společnosti za pomoci šamanských náboženství. – Fakt, že do dnešní politiky […]
Kulatý dům
Ten sen byl na vině, že jsem v sobotu zaspala, místo abych brzičko ráno vyfičela ta maminkou. Ale představte si – chalupa se zahradou za tři sta tisíc – nekupte to… A navíc ta chalupa byla v Ch., tam, co jsem předtím dvacet let bydlela. Byla kousek od chalupy, ve které jsem těch dvacet let […]
Potřebuju kozu
Byt je můj. Náš. V noci, když jdu spát, usínám sice tak trošku přiosaměle, že jsem na to úplně jiné usínání sama, ale usínám… slastně. Klidně, hrdě, vznešeně. Ve svým bytě… A ráno, když se budím, vrtím se v té své posteli a protahuju si páteř, hřeju se pod peřinou tou slastí – moje postel […]
Quo usque
Nenávidím fňukaly. Trpitele. Věčné sebetrýznitele. Nevíte, jak se to dělá, aby šlověk takový nebyl? První půlrok jsem brečela z odstěhování se po dvaceti letech. Druhý půlrok jsem k tomu přidala pláč za prodanou kobylou. Po dvanácti letech. Obojí jsem věděla, že to tak mělo být, že věci jdou tak, jak byly dopředu domluveny, kam směřovaly. […]
Kde jsem tehdy rozbíjela klukům huby?
Tady: V létě ji ještě neměli hotovou, teď už se po ní jezdí na plný pecky. Tudy, kde dřív byly „kopky“. Ta ulice s popelnicemi, s těmi popelnicemi, je tam taky. P.S. 14.10. – Ještě přidám jednu. Prostě proto, že se mi líbí.
O léčbách šokem
Týden jsem skoro nic nejedla. Ve finále už vůbec nic. Žaludek stažený adrenalinem nebral (viz komentáře u článku Ratky – http://ratka.blog.cz/1208/mereni-tlakove-lability). Spala jsem s bídou tři hodiny, jinak bulela. V práci se motala. Bulela potají. Což bylo na žaludek ještě horší. Dívala se na svůj odraz v černých kamenných nebo skleněných deskách, když jsem do […]
O zlých snech
(Pamatuju si, jak v první verzi Škeble kdysi ještě na lide.cz jsem začla s pojmenováváním všech článků „O …“ něčem. Ale pak to začal dělat i kdosi jiný, tak jsem se na to vyprdla…) Před krátkým časem se mi zdál sen. Bylo to v Brně, v krátké spojovací ulici mezi třídou, kudy jezdí tramvaje, a […]
V úterý ještě měla koupelnu
Kapitola první: Plánování – jet od neděle – jet s oběma syny – jet na Plzeňsko za Meggi v jejím novém bydlišti, pak na Karlštejnsko a nakonec do toho zatrachtilýho, už od loňska slíbenýho Terezína. Kapitola druhá: Realita – v úterý před plánovanou nedělí dostal starší syn urgentní práci s šibeničním termínem předání (překladu). Nejede. […]