Ten sen byl na vině, že jsem v sobotu zaspala, místo abych brzičko ráno vyfičela ta maminkou.
Ale představte si – chalupa se zahradou za tři sta tisíc – nekupte to…
A navíc ta chalupa byla v Ch., tam, co jsem předtím dvacet let bydlela. Byla kousek od chalupy, ve které jsem těch dvacet let bydlela.
Až se mi srdce sevřelo, když mi ji hospodský, co tam kdysi taky bydlel a co zná kdekoho kde všude, nabídl. Ani jsem nevěděla, že teď obchoduje i s nemovitostmi, ale nijak mě to nezarazilo. Zná lidi, místa… Kdekdo mu dluží… A tak dohazuje starší chalupy, co jsou za pár drobných. S nadsázkou.
Tahle stará chalupa jen docela mírně ve svahu samozřejmě taky zašlá věkem. Ale pěkně postavená, v klidném místě, se zahradou kolem dokola. A byla bych tam, co to znám, kde znám lidi… Mám tu syna… Bývalého manžela… Časově nejdelší domov v celém mém životě…
Tak moc bych si to přála.
Být domovu blízko.
Jen do práce to mám daleko. Odsud. Moc projezdím.
A pak mi hospodský nabídl druhý dům.
V jiné vsi. Vlastně na okraji městečka.
Byl krásný.
Čistě bílý, s velkými světlými okny, pěknou střechou, zahradou kolem dokola… Vzadu s místností přecházející do zahrady zimní… Dokola…
Ten dům byl kulatý.
Strašně se mi líbil.
Okamžitě.
A stál – považte – sto osmdesát čtyři tisíce!
Jen sto osmdesát čtyři…
Strašně se mi líbil. A věděla jsem, že ho musím koupit. Protože taková nabídka se neodmítá. Takový krásný dům za tak úžasnou cenu…
Když jsem se líp podívala na tu první chalupu, na tu skoro doma,
tak jsem najednou uviděla ty trhliny ve starých zdech. Tu zašlost
omítky. Ta rozpukaná rozeschlá oprýskaná okna s rámy odchlipujícími se v
drolících se špaletách… Vlhké mapy nad zemí…
Bylo to jasné. První dům jsem odřekla. Ten druhý je daleko, daleko lepší.
Jen – do práce je to odsud ještě dál. A místo, kde mám domov, to taky není.
To místo je cizí.
Já jsem tam cizí.
A najednou jsem v tom snu chodila kolem dokola toho druhého, kulatého domu. Kolem dokola. Budila jsem se, protože bylo ráno a věděla jsem, že už je načase se budit. Ale neprobudila. Protože jsem taky věděla, že musím najít důvod, proč ten dům nekoupit.
Chodila jsem kolem dokola krásného bílého domu a hledala puklinu ve zdi. Hledala místo, kde praská. Odmítala se probudit, dokud to místo nenajdu. Protože jsem věděla, že když budu hodně, hodně chtít, tak to místo, kde je zeď špatná, najdu.
A pak jsem je našla.
Zeď praskla. Před očima.
Do pukliny, co odchlípla celý ten kus zimní zahrady od zbytku domu jak dva plátky nugátem slepených sušenek.
Zaspala jsem na cestu k mamince. Ale probudila jsem se s úlevou. Nekoupila jsem krásný dům v cizím místě.
Jen – divně po duši splývalo cosi. Cosi jako vědomí, že kdykoli cokoli nechci, třeba jen ze strachu, nejspíš ze strachu, najdu tomu zeď, která praskne. Puklinu.
Nebo ji udělám.
Celý můj život je kulatý dům.
Komentáře: