Tak dlouho jsem plánovala – hledala někoho na – dovolenou někde v Kolumbii, Thajsku nebo Indočíně, až propukl koronavirus a já odjela radši na Šumavu.

Místo teplého moře studený sníh.

Tedy to jsem si myslela. Ale když jsem první den dovolené cestou tam zastavila na procházku předjarně hnědozeleným lesem kolem Českého Krumlova a v prvním kopečku směrem ke Kleti se z bundy a svetru svlíkla do tílka a zaplakala nad absencí kraťasů, došlo mi, že ten vedle cesty bohatě kvetoucí lýkovec nebude žádná náhoda.

Tak aspoň nemusím trpět na bruslích přes Lipno.
Bruslení mám ráda asi jako žehlení.

A asi bych měla napsat, že na tu dovolenou jsem dostala nabídku od někoho mezi známým a kamarádem. Od někoho, o němž jsem už taky něco nepřímo napsala, nikoli v posledních dvou článcích. Prý že bude na týden s dcerou na chalupě od jeho kamaráda, tak jestli si chci přijet zalyžovat… Prý za malý příspěvek majiteli a možná ho ani nebude chtít, spacák a jídlo svoje. Prý můžu mít pokoj v patře, sice se tam nahoře netopí, stejně jako v koupelně, ale odspoda z krbu že se to prý přes strop docela vytopí.

Ta prý. Člověk má na výběr, věřit jim, protože to něco nabízené chce, nebo věřit svému rozumu, protože o to nabízené zas až tak moc nestojí.
Docela dlouho vítězil rozum. Zpracovávající všechny pravděpodobné varianty všech zádrhelů a možných bídných průběhů takové dovolené.

A pak jsem šla nakoupit jídlo ve slevě a v akci, s přihlédnutím k tomu, co by asi tak mohlo chutnat i dvanáctileté slečně dceři. Pro tu i bez slevy.

Kamarád mě přivítal vřele, ale jinak byla chalupa jako led. I v dolní obytné místnosti s kuchyňským koutem a sálajícími krbovými kamny. Když jsem pootevřela a pozdravila Dobrý večer, dívenka poskládaná s nohama pod sebou v křesle jen zvedla brýle od mobilu a zas je naklopila zpátky k displeji. Bez jediného slova.
Vycouvala jsem.

Jedna z rozumem vymodelovaných variant průběhu. Pamatuju si moc dobře, jak mi bylo, když jsem v patnácti po bouřlivém a několik let se vlekoucím rozvodu rodičů měla konečně tátu pro sebe a najednou se objevila jiná… jiná v našem světě, až do té doby jsem si myslela, že jen v našem…
Nějak to vydržím. Jsem tu kvůli lyžování a chození po lese, ne kvůli chození s chlapem. Na večery o samotě mám jištění noťasem a připojením na wifi. Zvládnu to.

Nahoře v „mém“ pokoji nesálalo nic. Tři stejně proleželé, stejně studené válendy ve třech rozích kolem perfektně zaizolovaného, naprosto nehřejícího komína, mírně vrzající podlaha starých chalup s prachem usazeným mezi načerveno nabarvenými prkny a zamčené dveře na štítový balkonek, o nichž jsem tušila, že je nebudu mít potřebu odemykat. Dole na zácloně seděl motýl, když jsem se ho dotkla, ani se nehnul.

Hibernující motýli prý začínají být pohybově aktivní až od plus patnácti.

Osídlila jsem nejbližší válendu spacákem a všemi třemi svými dekami a šla si do „chladírny“ (ještě ledovější nevytápěná ložnice v přízemí coby zimní sklad potravin) najít ve svojí vrchovaté jídelní bedýnce něco k večeři. Třeba chleba a paštiku.

„Prosímtě nepučils by mi otvírák?“ zeptala jsem se známého-kamaráda, když do chladírny strčil hlavu. „Mně to nějak nejde…“ Ani odklopit tu otvírákovou pacičku z multifunkčního nože.
„Měl by být vedle v pokoji, v kuchyňce.“
„Já tam nechci.“
Taky nosí brýle, ale když přes ně koukne, tak většinou i mluví. A občas ne, když neví co.
„No kvůli malé. Viděls to, ani mi neodpověděla. Nechci otravovat.“
Ještě jsem ho nezažila tak energicky rázného, jako když mě i s chlebem vystrčil z chladírny. „Prdlajs. Ona povolí. Normálně tam běž.“

Líbila se mi ta jeho rozhodnost. Moc se mi líbila.
Kolikrát za život se ženské stane, že chlap řekne přesně to, co si ona přeje, navíc ještě dřív, než jí dojde, co si vlastně přeje?

A ke všemu měl pravdu. Povolila. Jen mně muselo kromě toho, co si vlastně přeju, dojít taky to, že i jí musím dát čas, aby mě okoukla, oslechla (od slova slyšet), zvykla si na mě, tak jako si každý musí na druhého zvyknout, zvíře na zvíře, zvíře na člověka, člověk na člověka…
První večer jsme se jen vnímaly. Ve třech jsme hráli stolní hru Tipni si, kde se sbíraly body za nejpřesnější tipy na záludné otázky z kartiček. S kamarádem jsme u toho vypili půlku půlky flašky whisky, dcera se občas zasmála na tatínka a vyhrál nakonec on. Ač se o svém nedostatku vzdělání a nadání tu a tam vyjádří sebetrpce a dva ze tří mých pokusů o vtip, kdy posunuté významy slov strkám do jiných souvislostí, ho míjí, tak očividně má z nás tří největší všeobecný přehled.

A šla jsem nocovat do zimy za motýlem. Nebylo mi tam nakonec ani tolik zima.

Ráno jsme se pozdravily, dobré ráno. Jelo se lyžovat. Mým autem, jejich si ten den půjčil zdejší majitel chaty a kamarád mého známého-kamaráda na cestu do práce. Ranní start měla zejména mladší část ženského osazenstva pomalý, na známého-kamaráda tak pomalý, až už z toho byl docela nervózní a nakonec v tom neustálém popohánění dcery zapomněl na chatě slevu na skipasy. Tak jsem mu u pokladen strčila klíče od svého auta do ruky a stejně rozhodně jako on mě včera z chladírny jsem teď vyhnala já jeho, ať neřeší benzín a jede zpátky pro slevu. A že my s dcérou zatím jdem na pivo.
Koukali divně oba.
Šly jsme na čokoládu. K automatu.
Napřed nechtěla, že Ne, nemá chuť, ale když jsem řekla, že teda já jo, naházela cinkající mince škvíry a znovu se zeptala, tak pak už jo. I když nejistě. Ještě jsme stihly na střídačku i dámský záchod, čímž pádem nás kamarád vrátivší se se slevou nemohl najít tam, kde nás nechal, sháněl nás telefonem a trochu brblal.
„Říkala jsem přece, že jdem na pivo,“ řekla jsem.
„Cože?“
Vedle za obroučkami menších brýlí jiskřičky zasmání. Jen než jsem se na ně podívala.

A pak jsme lyžovali, všichni tři, podle jejího tempa a tou trasou, jakou ona ukázala. Kousek předjet, kousek počkat. Na lanovce ve trojici, z každé strany mužovy jedna žena. Malá vpravo, velká vlevo. Když malá žena jednu chvíli při lyžování spadla, protože se nestihla rozhodnout, z které strany objet velkou, velká jí pomáhala vstát a smály se u toho obě. Kamarád se koukal z opodál a usmíval se taky, nevím, jak ten úsměv popsat. Z kamaráda se stal táta. ‚Řekni tátovi…. Táta nám ujel… To je tátova hůlka…“

Do konce toho lyžování jsem měla docela zvláštní pocit, že jsem ve snu. Že se mi zdá něco, kde jsem současně já ve svém dětství na horách se svým tatínkem a současně já v dospělosti, tak, jak jsem nikdy nebyla, ale měla být. Se svými dětmi. Se kterými jsme takhle nikdy na lyžích nebyli, protože manžel nelyžoval a já to po něm nechtěla.

Večer jsme zkoušeli hrát nějakou jinou hru, moc nám to nešlo a nakonec jsem to vzdali, protože bychom museli herní plán různě rozstříhávat a slepovat, čili zničit, což je u hry půjčené z knihovny trochu problém. Pohledy přímo z očí do očí byly ještě pořád trochu minové pole. Ale komunikace s hlavama u sebe byla dobrá. I zásoby mých v akci nakoupených Mini Tuců, které dcéři přišly náramně k chuti.

Další den byl nelyžovací, jen procházkový. Už jejich autem. Seděla v něm vzadu, když jsem byla známým-kamarádem zamykajícím chatu odeslána si sednout taky, ať už konečně jedem. Otevřela jsem dveře u předního spolujezdce a koukla dozadu na vážnou slečnu v brýlích.

„A nechceš si sednout dopředu?“
Jen zavrtěla hlavou.
„Ale mně by to nevadilo, klidně si sednu dozadu, ty jsi tu paní domu, ne já.“
Okamžik jsem si nebyla jistá, jestli jsem to s tou trochu podbízivou intelektuálskou formulací nepřehnala. Ale nepřehnala.
Usmála se. Zasmála. A znovu zavrtěla hlavou už s tím úsměvem. „Ne, to je dobrý, mně to taky nevadí.“
Jiskřičky za obroučkami brýlí. Pořád ještě jsem se bála dívat se na ně zbytečně dlouho, abych je nevyplašila.
Vzala jsem s sebou balíček malinových čokopiškotů. V jednu chvíli jsem ho prostě podala za rameno, ozvalo se krásné Děkuju a balíček zmizel o jedno sedadlo víc vzadu. Já dostala dva piškoty, táta jeden. Úplatky jsem očividně trefila.
A taky pár fotek jich dvou.

Večer se nehrálo nic, protože šla spát za kamarádkou na vedlejší chatu.
Seděli jsme s tátou každý u svého notebooku a povídali si u piva. Skoro jako opravdoví manželé po dvaceti letech. Bez dotyku. Když se po sprše vrátil v pyžamu, šli jsme spát.
Každý na svoje. Já za motýlem. Přelezl ze záclony na mou pod záclonou odloženou kabelu. Dál to nedal. Ale i tak to potěšilo, vědět, že žije a že v tom pokoji vlastně nejsem úplně sama.

Další den byl zase lyžovací. Vzala jsem s sebou dvě fidorky. Jednu jsem zapomněla v autě, tak jsem se o druhou s dcérou rozdělila ve frontě na vlek. Pak v hospodě ve frontě na objednání jídla jsme vybíraly spolu, tatínek byl zrovna na WC. Smály jsme se i jemu… Jiskřičky za obroučkami brýlí jako rarášci, ráda ho zlobila, tak trochu, odmlouvala, naschvál, aby se tomu i jemu mohla potutelně smát. A pořád ho popichovala, pošťuchovala, i on ji. Jen když ho na sedačce lanovky ďoubla do ramene a řekla Pošli to dál, neposlal to dál. Na druhou stranu. Ďoubl zpátky vpravo. Zopakovala to, „Pošli to dál, jsem řekla.“ Řekl, že to radši vrátí jí.
A pak už se lyžování krátilo a do zavření sjezdovek scházelo poslední půl hodiny… čtvrt…

Dohoda už před dovolenou byla taková, že když v pátek pojedou s těmi známými ze sousední chaty na Hochficht jedním autem, já se nejspíš nevejdu a udělám si ten den program zas už sama a pak rovnou pojedu domů. Na pátek se potvrdil Hochficht jedním autem.

Poslední cestu vlekem nahoru jsem brečela. Navenek jen jedním okem jen kousek pod vrcholem, uvnitř celou cestu, naplno.

Proč mi bůh, je-li jaký, ty věci vždycky ukáže jen tak, abych naplno věděla, co nemám? S Nevztahem lásku, teď rodinu a dceru…

Na druhou stranu, děkuju, děkuju za tenhle blesk z čistého nebe, za variantu, kterou jedinou jsem v představách nedokázala namodelovat.

U auta před posledním odjezdem od sjezdovky jsem vytáhla tu poslední fidorku. „Teď napůl s tátou.“ Dcéra rozlomila fidorku a podělila se s tátou.
„Čím jsem si to zasloužil?“ zeptal se.
Tím, že jsi, chtělo se mi říct.
„Ničím, jen aby to bylo spravedlivý,“ řekla jsem.
„Jo, aby to bylo spravedlivý.“ Odsouhlasila nadšeně dcera. Načež se rozvinula debata o spravedlivosti dělení, když dvakrát půl fidorky pro dceru je vlastně jedna celá. On je táta občas trochu škrt, ‚To o něm víme,‘ řekla mi den předtím dcéra. To jsme se mu taky smály za zády.

Večer jsem je nechala užít si společného bobování bez ocáska paní na návštěvě a udržovala sálání v krbu, než se vrátili. Naposledy jsme si všichni tři zahráli Tipni si. S tátou jsme u toho dopili zbylou půlku půlky flašky whisky a s dcerou se smály tím víc, čím blbějc jsem nejen pod vlivem whisky tipovala. Táta se na mě občas posměšně zašklebil s vyplazenou špičkou jazyka, když vyhrál kolo.
Kdyby tam nebyla dcera, byla bych mu dala pusu.

Tu poslední noc motýl seděl zpátky na zácloně a mně byla docela dost zima.

Ráno jsem si většinu věcí sbalila ještě předtím, než jsem sešla dolů do tepla. I oni už byli napůl nachystaní na Hochficht. Táta trochu nervózní, protože dcérenka jako obvykle protahovala vstávání z pelechu, co to šlo. Dochvilnost není její koníček, ani dělání si hlavy z toho, že někdo někde na ni podle dohody čeká. Na rozdíl od tatínka. Od toho jsem ještě dostala info, kam po mém odjezdu schovat klíče od chaty, jak všechno pozhasínat a vypnout a uklidit si u sebe v pokoji a případně ještě něco. A už se obouvali.

Když zašel za chatu pro lyže, rozloučila jsem se s dcerou. Popřála jsem jí, něco řekla, i ona mně. Pak jsme se objaly.

Děkuju, bože, jsi-li jaký.

Pouklízela jsem, umyla záchod (já to nebyla, kdo na něm byl naposledy a neumyl) a všechno vypnula. Klíče schovala pod konev. A jela.
A celý den při chození tak různě po tom kousku Šumavy jsem přemítala, jak málo rozumím mužům. Čím jsem starší, tím míň. Kde jsem udělala chybu, co jsem řekla nebo udělala špatně, že ta vřelost z uvítání během tří dnů vychladla jak motýl v hibernaci. A jestli bych vůbec dokázala s tím mužem být a nezklamat ho nebo nechtít od něj víc, než by dokázal on, unést jinakost naladění našich příjmových signálů i zvyků „na stará kolena“, vzdát se potřeby sdělovat některé věci ze sebe, nelpět na komunikaci určitým způsobem. Třeba tím, který nám skvěle šel s jeho dcerou, slovy i beze slov, ale nad kterým on občas jen zůstal koukat, muž vedle dvou žen tak trochu na vedlejší koleji.

Kolikrát bych se ho byla chtěla dotknout. A neudělala to.

Možná to byla chyba. A možná jen podvědomí vědělo, co je lepší.

Něco ale vědělo i vědomí: Že moje fousatá hláška o tom, že pánbů mi nedal dceru proto, že věděl, že bych si s ní já nevěděla rady, je blbost. Věděla bych si.

Tak třeba v příštím životě.

Chyběli mi hodně.
Oba.

Někdy to tak je.
Život jako sbírka takových věcí.