Původně byla žlutá.
Přemýšlela jsem, jak to pojmout, nabízí se klasicky podobně, jako jsem popisovala budování kuchyně nebo nového otopného systému. Ale nějak na to nemám sílu a ani si nejsem jistá, že bych to takhle bez zábran uvolněně rýpavě zvládla u osoby téměř blízké :-) – prostě zjistila jsem, že nejlíp by mi asi tentokrát seděly Liščiny obrázky.
Ale neumím malovat a nelezu do zelí.
Takže nějak prostě…
Sobota ještě pořád skoro ráno.
„Už je tady, hurá, nezabloudil!“
„Zabloudil. V Jihlavě.“
„Nemáš hlad?“
„Máš dost barvy?“
Otázka položená v předešlých týdnech několikrát. Včetně vysvětlování, že nemám věřit udávaným metrům na návodu barvy. Nevěřím už třicet let, tedy udávaným metrům ani jiným rozměrům, takže barvy jsem měla na dvě předsíně, jak se později ukázalo.
„Vidíš, včera jsem oblepovala, co šlo.“ Ukazuju vypínače, zásuvku, zvonek, rozvodnou skříň, futra, ba i ozdobné podlahové lišty dole podél zdí. Papírovou lepící pásku mi dovezl na mou žádost kolega z práce v množství více než malém. Pečlivost základ úspěchu a lepší si vyhrát s olepováním než pak muset dřít zaschlou barvu a ještě třeba nějak podřít ty lišty…
Vyrábíme sofistikovaný systém igelitového zakrytí všech dveří, některé se otvírají dovnitř, některé ven, podle toho jsou buď polepené igelitem ze strany do předsíně, nebo je igelit přilepený rovnou na futra a necháno pod ním jen kousek místa na prolízání.
Největší radost z toho má kočka, měkký zakrývací igelit je v chumlu pod jednou a půl přední packou jako živý.
Odpadám poprvní. Prostě se mi najednou zamotala hlava…
Podlaha je taky perfektně zakrytá, tu silnějším igelitem, tu naskládanými kartony. Nepropadne ani smítko.
Jde se škrábat.
„Myslel jsem, že jsem bral dvě špachtle, jaktože mám jen jednu? A ještě jen tu menší?“
Jdu hledat svou větší do sklepa, taky tam není. Beru si zednickou lžíci, s tou škrábat starou malbu taky jde a aspoň má širší záběr.
Ještě loni se ta příšerná žlutá na zdech měla tendenci loupat, sotva jsem na ni šáhla štětcem i jen kvůli lokální opravě. Do letoška očividně nějak vyschla a přilepila se na zeď naprosto dokonale.
„Tak to namáčej hodně a chvilku nech, neškrábej to hned. A dělej hlavně to, kam nedošáhnu já, ty prostředky zvládnu. No tak to tam v tom rohu neškrábej, když to nejde. Ale tady bys ještě mohl, asi…“
„Jdi si lehnout, já to udělám celý.“
Odpadám podruhý. Do polosnu mi rytmicky prolíná skřípění špachtle o zeď.
Přestávka, na cigáro. Vstávám z postele obhlídnout výsledek. Docela dobrý, jen místy se odloupla i fajnová natažená přes původní vrstvu malby, ale kdo to má čuchat takový zarovnávky po elektrikářích kdysi, žejo.
Nevím, jestli byl dobrý nápad zadělat podlahu takhle natvrdo hned na škrábání, ty vrstvy malbových šlupek v různém stadiu rozpadu kolem zdí nebudou dělat dobrotu. Chce to systém trojích bot, jedny do bordelu v předsíni, jedny do pokojů a kuchyně coby „čisté“ (zatím) zóny a jedny do chodby přes barák ven. Protože hned první cigáro během škrábání označkovalo podrážkami celou cestu schodištěm…
I koupelnu. Našla jsem tam tu druhou větší Saulovu špachtli.
„Asi by se to mělo vzít ještě jednou nějak štětcem na mokro, je to plný prachu.“
„To ometu.“
„Tak já to vysaju vysavačem.“
„To mám hned.“
Skoro jsem stihla prchnout z předsíně, než se zaplnila matně bílým závojem. Eštěže jde v pokoji za sebou zavřít dveře.
Do kuchyně zavřít nejdou, protože tam nejsou.
Odpadám potřetí. Do polosnění mi prolíná rytmický šustot štětce.
„Ru, spíš?“
„Nee… jen trochu…“
„První nátěr je hotovej.“
Lezu z postele obhlídnout výsledek.
„Neměls to nějak moc naředěný?“ Skoro nevidím barvu.
Chvilku se dohadujem o potřebě ředění – jak je mým zvykem, okamžitě dohledávám návod, jedna ku deseti je fakt málo, i na můj pocit z té barvy při minulém mém malování v pokoji, ale to mu neřeknu, že jo. Je potřeba, aby udělal druhej nátěr citelně hustší, tak to nebudu kazit možností výkladu, že by to mohlo být hustší jen o trošičku.
Bordel u zdí zkombinovaný s naředěnými kapkami čerstvě aplikované malířské barvy je dokonalé žluté matladlo.
Napříč čistou zónou kuchyně se vine tenká stezka. Po světle krémové dlažbě na zemi, po bílém stole, na bílý parapet…
Sedí tam kočka opřená o tři nohy, čtvrtou chromou, kterou při chůzi opírá o zem celým záprstím čili metacarpem, si hrdě jako vždycky v sedě drží ve vzduchu před sebou.
Obalenou žlutým bordelem.
Prý Saul bude z tohoto víkendu nejvíc a nejdýl vzpomínat, jak jsem kočce myla nohy ve dřezu. Jak ona naříkala jako děcko, když něco zoufale nechce. Taky jsem jí to jako děcku s co největší láskou a klidem vysvětlovala, během tyranie na slabším tvoru.
Ten šrám na rameni ještě mám.
„To jsou moje boty!“ Už zas.
Saul si je furt plete. Nedokáže udržet řád bot. Napřed svoje boty do pokoje vzal na ven, pak mi sebral moje do špinavé zóny, takže to vypadalo, že budu uvězněná v kuchyni a nebudu moct jít znova odpadnout.
Když jsem se probudila po dalším odpadnutí a dalším nátěru („Hotovo, pokračování zítra“), zjistila jsem, že některé pečlivě oblepené dveře zůstaly po předchozím větrání pootevřené, topení odkryté a moje boty před pokojem mimo úkryt igelitu.
„Tys mi zamaloval boty…“
„Jdu se vykoupat. Jak je to daleko do té hospody?“
Zas to měl řídký, tu barvu. Očividně. A očividně toho má plný brejle, i ty, co nenosí.
Popisuju cestu do hospody a malým štětečkem tu a tam doplácávám na zdi místa, co se mi zdají natřená málo, nerovná zeď s takovýma těma jako zerodovanýma pidiďourkama je na malováni sviňa. Chce to víc barvy a domatlat. Na mě je stejně ještě do hospody brzo, můžu až tak po půl deváté v devět, to už snad kontrola na neschopenku nepřijde.
V hospodě už Saul vypadal spokojeně, jedenáctka v akci prý dobrá, dala jsem si malou, ale herdek, ta dlouhá abstinence a živení se jalovýma blevajzama je hrozná věc, pivo se mi zdá ukrutně hořký…
Ucucávám po ždibinkách, nakonec většinu stejně dopíjí Saul. Přesvědčuje mě, že na úklid mám celej týden, v klidu po troškách, že se nemusím strhnout, hrdě prohlašuju, že musím, že prostě to uklidím hned a hlavně hned to odevšad umeju, než to moc zaschne – sahá si na vlasy, ukazuje, že úplně zaschlý je to za pár hodin, že už teď měl problém to dostat z vlasů…
„A co sis vzal za šampon? Nemyls to kondicionerem?
„Takovej zelenej, březovej nebo jakej.“
„Březovej nemáme. Tos měl asi můj zelenej Syoss na barvený vlasy.“ Usmívám se shovívavě.
„Nevím, ale byl to určitě šampon.“
Mám hlad jako vlk, po hospodě si ještě vařím špagety. V koupelně (taky boží dopuštění od žlutě se matlajícího bordelu, navíc řízlého bílou barvou, co se tam ředila.) koukám na vanu. Něco březovýho přece jen asi máme.
„Tímhle sis myl vlasy?“ ukazuju poloprázdnou láhev.
„Jo, to je ono.“
„Tak to je pěna do koupele.“
Kočka spala půl noci u mě, půl u Saula, slyším ji ťapat a šustit igelitama při stěhování se z pokoje do pokoje a radši nemyslím na její nohy.
V neděli Saul dotahuje ty kocoury, které jsem mu poukazovala („tady a tady a támhle a tady kolem zdi…“) a pak už opravdu, ale opravdu nemůže. Strháváme a balíme igelity. Ještě honem ze židle sama něco flikuju na stropě v místě, kam se má vrátit velká skříň, a docela se zavztekám při dalších připomínkách, že to mám nechat na jindy…
Nezabil mě. To je hlavní. Ale měl pravdu. Už jsem zas na odpadnutí.
Než se odeberu do postele, Saul se pouští do vytírání. Sděluju mu, že si napouští do kýblu moc vody, protože pak mu tam nefunguje ždímání mopu. Ani teď mě nezabil. Asi už fakt nemá sílu.
Při odjezdu mu balím sklenici dýňovýho džusu, dvě krabičky hub a jednu krabičku borůvek z mrazáku, eště jsem ho přiměla, aby zavolal mámě, kolik těch mrazákových hříbků se jí vejde do mrazáku. Chudá výslužka.
Díky, mávám.
Popelnice je plná, bojler prázdný.
Uvnitř bytu se zhluboka nadechuju, moc to nejde, všude je prach.
Na futrech černý flíčky, papírová lepící páska šla dolů místy i s hnědým lakem. Na ozdobných podlahových lištách podél zdí jsou ty flíčky světlé a mají podobu silně odřené umělé hmoty.
Kdybych nic nezalepovala a prostě to jen pak všechno umyla, udělala bych líp.
A nejdivnější je, že mi ta čisťounce bílá ve všelijak zastíněné předsíni přije tmavší než ta hnusná ostrá řvavá žlutá. Žlutá ve stínu je pořád žlutá, bílá ve stínu je šedá.
Chce to zabydlet. Instalovat konečně to pět let nachystaný zrcadlo a něco dekoračního na zeď…
Jdu si lehnout.
Píp. SMS.
„Tak hříbky už jsou snězený, byly moc dobrý, ale dalas mi jen jedny, zato borůvky dvoje.“
Ježíííš….
Lehnout. Kašlu na mytí a dotahování. Jsem mrtvá. Totálně.
Píp. SMS.
„Našel jsem v kapse tvoje klíče od bytu. Chceš je poslat?“
Ne, přijeď si pro další hříbky.
A v klidu, většina těch v neděli ještě koukajících kocourů do pondělka opravdu vyschla, i v tom jsi měl pravdu, i ta modrá od skalicí likvidované plísně se docela pěkně bíle zatáhla.
Dneska jsem umyla prach ze všech dosažitelných horizontálních ploch a zítra to udělám nejspíš repete. Zítra mi totiž přijedou provrtat do kuchyňské podlahy díru pro trubku od plynu a namontovat nový sporák. Amica. :-)
Díky.
Komentáře: