na dálný východ. Teda aspoň od nás.
(Všechny fotky jsou klikací a dá se šipkami přecházet z jedné na druhou.)
Úžasný je, když si na netu najdete dvacet penzionů, abyste po výběru vítězného kandidáta a závazném zamluvení ubytování zjistili, že paní bytná je známá toho, koho jedete navštívit. Nebo když si koupíte dálniční známku, abyste se nemlátili krkolomnou cestou po okreskách zbytečně tři hodiny místo půldruhé, a první místo, kde se pětatřicet minut pohybujete na jedničku (rozuměj převodový stupeň, nikoli hodnocení zvládnutí pohybu) je kilometr po vjezdu na dálnici. Nebo když pak při dohánění časové ztráty zjistíte, že nejen Suzuki Swift 1.0 třicet devět kilowatt uměl jet sto padesát za hodinu, ale že to umí i Fiat Punto 1.1 čtyřicet kilowatt. A že se dokonce přitom i o něco míň celej třese a zvládne to i do mírnýho kopce.
A další úžasná věc je, když po téměř padesáti letech života v rodné zemi zjistíte, že v té rodné zemi jsou dvě Náměště, takže ten zámek, co jste si marně snažili vybavit, kdeže v té vaší Náměšti je, je v té druhé.
Kafe tam mají taky.
Výstava kočárů už tam nebyla.
Nějaký divítka jo.
I nějaká poezie…
…a strašidla…
Máváme Lišce! Škytala jsi? :-)
Tahle nám dobrou noc prostě odmítala jít dát. Asi že bylo do noci ještě daleko.
Tak jsme se stavili ještě na nějakou tu vodu, co mají Škeble rády.
Ne na vodu v koleni ni na jazyku. Taky tam mají bufíka. S trochu menším výběrem jídla, ale s trochu větší střechou. A s lavičkama na cestičkách kolem vody.
A se šmírákama.
Netrhá maliny, loví ještěrky:
A byl večer a bylo jitro, den druhý. Čili tohle není dům pod červenou lucernou, nýbrž kavárna pod náměstím, kde se v tu dobu jedině dalo dát současně kafe i pivo, nahromaděné vody na jedno místo.
Den druhý věnovaný městu.
Městu v kraji úrodné hlíny, květin a zámků.
Mužská část zahrady Ženská část zahrady
Další kafe a pivo.
A tipovací námět:
(Kdo chce tipovat, klikne na fotku pro zvětšení.)
Rozluštění:
(Kdo tipoval, že to v bílých teniskách je žena, klikne si na čelo.)
A tady se pod stolem taky neupejpaj.
Foto
Prší.
A když přestalo, bylo do parku jen pár kroků.
A pak že už budou odkvetlý… Pche.
Musela jsem pětkrát odříkat cestu zpátky k autu podle mapy a svatosvatě slíbit, že zavolám, až budu u auta, aby mě nechal jít k autu samotnou. Tak jsem pak šla jinudy. Abych nešla podle nudné silnice. Abych viděla ten kostel, co se mu říká chrám.
Tohle není on. Tohle jsem si myslela, že je nějaká zábavní stavba, tak jsem to jen tak z dálky cvakla a svištěla dál. Už jsem holt přeci jen asi byla unavená. Až doma jsem se pak podívala na net a hořce zaplakala, že ze všech kostelů ten uvnitř nejzajímavější jsem přešla jak lány.
Tohle je on.
Vevnitř to mám nakřivo, páč tam byla taková tma, že jsem přes hledáček prakticky neviděla, co vlastně fotím.
Ten pravoslavnej si dám příště.
Už se těším.
Třeba to vezmu společně s tou Kroměříží. :-)
Bylo to prima. Moc.
Komentáře: