Doupravovala jsem sérii fotek z minulého víkendu a měla bych napsat článek.

Jenže už druhý den tu byl starší syn a pleskali jsme se s další předělávkou sklepní drenáže na prostou odvodňovací jímku (rozuměj dobourat z firemního cementu čtyřistadvacítky poctivěcementový krásný, ale z okolí pro vodu téměř nepropustný betonový novojárek a vytvořit jiný, propustný a zpevněný jen ze stran na nosnost budoucího roštu, natřeníschopný tekutým gumoasfaltem…) plus já s vařením pro onoho pro mé blaho pracujícího staršího syna (původně pro syny, ale mladší nejí ani mozeček na mozeček, ani vařený jazyk a srdíčko jako my dva zbylí, takže si dal toust, jako skoro každý den). A v práci děláme tempem „stihnout za čtyři dny totéž co jindy za pět“, což je v případě už druhého týdne po sobě trošku záběr. A navíc jsem si v podvečer nalila ten nově z Brna dovezený Dornfelder a zkonstatovala, že na chuť byl ten loňský sice plnější, ale do hlavy lezou oba stejně, takže o něco málo později v podvečer jsem si z mladšího syna částečně vyrobila skinheada, když jsem mu splnila několikadenní žádost o jarní zástřih a na stříhací strojek zapomněla nasadit jakýkoli, natož patřičný nástavec.

Prostě dneska už nejsem schopná produkovat jakoukoli intelektuální činnost, natož článek.

Ale při rovnání fotek na disku jsem našla jednu, kterou jsem komusi kdysi mimo blogy slibovala nahrát, aby viděl, že už před dvaceti lety se u nás dala koupit henna. A že už tehdy jsme s ní zaháněli první šediny.

Před dvaceti a půl. Skoro už před jednadvaceti.

Ale mně tehdy nebylo jednadvacet.
Bez roku třicet.

Je to jak sen. Jak jiného filmu.