Mohla bych dát jako odkaz na muziku ještě jednou Kudykamovy Hladiny?
Když si je zas pouštím…
https://www.youtube.com/watch?v=t4Cz3xguIfY

Pouštím, ale znějí mi jinak.

Tenhle víkend s maminkou byl jiný.
Cítila jsem to od začátku. Už od cesty k ní. Daleko míň napětí ve mně cestou tam. Daleko víc trpělivosti u ní, s ní. Daleko pohotovější uvědomování si, kdy ve mně letí tlak navrch.
Ani jednou neuletěl.
V sobotu večer jsem se neklepala, v neděli taky ne. (I když hlava mě ráno bolela jako vždycky, ale to možná z toho večerního vína v kombinaci s úplným vypnutím od práce, což je pro tělo i mysl po několika týdnech už šok.) Ani maminčiny obvyklé požadavky na pozapomenuté potřeby cosi opravit upravit přemontovat minutu před mým ohlášeným odjezdem mi tlak nezvedly.

A k tomu jsem došla přes zpovědi tady, způsobené skoro velkým třeskem s pánem, kterého by na začátku můj tatínek těžko považoval za perspektivního pro mě, přestože (nebo právě proto, že…?) ve více než statisticky náhodném počtu projevů s ním stejný. Ale který byl pro mě něco jako zjevení.
Katalyzátor.

Nemůžu říct, že bych svou matku milovala. Ale můžu říct, že jsem ráda, že ji mám.

Tak jako všechny ostatní kolem sebe. Protože mě učí.
I když to bolí.

Líbí se mi, jak jedno naučené s jedním mě naučí něco, co mi pomůže naučit se něco s někým jiným. Odlepuju stránku za stránkou jakési podivné knihy v sobě, té, kde je napsáno proč, a tím proč i jak. Na jedné stránce je příběh, v něm nová slovíčka pro porozumění příběhů na stránkách dalších.

Líbí se mi, jak jsou věci propojené. Jak v jejich běhu, fungování, lze tu propojenost nacházet.
Možná si ji i domýšlet. Nevadí. Výsledek to nemění, když dává člověku smysl. Otevírá dveře.

Líbí se mi, a nepřestane mě fascinovat, jak v mrtvé neměnnosti stálosti vždycky cosi roste, městná se, rozkládá, hnije a kvasí… kvašením vzniká teplo a tlak…
A pak v určitou chvíli přijde kdosi cosi jako katalyzátor a všechno to natlakované vystřelí vzhůru.

Psala jsem mejlem: Asi ulítávám na magorech.
Odpověď: Na magorech asi ne, ale asi ulítáváš.

Ulítávám s plným vědomím toho, že po každém excesu nahoru zákonitě přijde stejný propad od osy dolů.
Čekám ho. Počítám s  ním. I s tím, že mě sejme.
Musím to tak mít.
I když nechci. Nakonec stejně mám. Stejně do něj jdu.
Klid až po explozi.
Zákonitě do rovnováhy v ose mizející amplituda výchylky kmitavého pohybu. Přirozeně tlumeného.

Osa po žádném výkmitu už nikdy není tam, co byla předtím.

A tak, jak jsem si dlouho myslela, že je pak vždycky o něco níž, teď už si myslím, vím, že je výš.

Ten onen, s nímž jsem ulítla teď naposled, byl pro mě po třech letech lineární smrti jako zjevení. Tím, jaký řetěz výkmitů spustil. Kolik slepených stran odlepil. Někdo standardní by to asi nedokázal. Přimět mě přijmout ten impuls uletět i s vědomím, že možná jde jen o ten let, jen o ten let…
O otevření dveří.

Cit – necitelnost, lítost – sebelítost, vnímání druhých – používání druhých ke vnímání sebe…
 
Až se to kromě poznání, rozlišení, naučím i odlišeně dávat, možná konečně dokážu mít i ten normální vztah.

Ale je mi dobře, v tuto chvíli. Ať s kým co dál bude, nebo nebude.
Princip pohybu.

Nevěřím na linearitu.Věřím na ulítávání.

Dokud je, je kam jít. I proč.