Nemám muže, nemám auto.
Ale mám růžové kolo se štanglí.
Kdysi jsem je dokonce chvíli i neměla, když jsem je stojící na prázdné duši přenechala k užívání tehdejším sousedům, aby na něm mohli vozit na štangli v sedačce svoje robátka jako já předtím ta svoje. Pak mi to kolo vrátili (s opravenou duší) a já se zrovna tak nějak loučila… stěhovala…
Tak jsem si ho vzala s sebou. Na ježdění na náměstí na zmrzlinu a na vykoupání se v R.
Odmontovala jsem z kola:
– vyviklaný hliníkový stojánek, protože stejně nedržel a nestál,
– dynamo, protože se to s ním nedalo ušlapat a na věčnou zápůjčku jsem dostala naklapávací cyklosvětýlko od Nevztaha,
– držák na láhev s pitím, protože se mi do něj chytala sukně a po městě žádnou láhev s pitím na kole mít nepotřebuju, a to ani s alkoholickým.
Nářadí z kastlíčku na nářadí jsem ztratila už dávno, bohužel i s deklem od toho kastlíčku.
A začla jsem jezdit na R., k R., plavat proti zapadajícímu slunci skrze vodopád třpytek odlesků od hladiny, plavat co to dá a pak vprostřed rybníka jen tak cítit vodu, cítit světlo, cítit sebe, a pak s kůží svěží a vlasy ještě mokrými popíjet svoje jedno večerní pivo většinou po jedné večerní polívce, hříbkové či bramboračce či cibulačce, a dívat se na odlesky hladiny nebeské po celém travnatém břehu nad hladinou vodní, na skluzavku a lavičky a lidičky rámované zlatými konturami protisvětla, na večerní pastel mraků nad tím vším…
Vždycky mi tam bylo trošku smutno, v tom krásnu, smutno, že jsem na to zahlcení krásnem sama. Okolo sedí dvojice, rodinky…
Potěší, když časem cizí tváře některých dvojic a rodinek začnou dostávat rysy známých.
Jako by k nim člověk přeci jen patřil.
Pak jsem začla zkoušet jezdit taky o něco dál. Na vzdálenější koupání, když už je to tu ten kraj… O víkendech, když bylo víc času. Protože po těch letech neježdění… na čemkoli… jsem šlapala víc pěšky než do pedálů, z T. skoro všude do kopce a já bez dechu, bez síly…
S foťákem, či foťáky, s přesramenovou taškou nebo batůžkem přimotaným k nosiči tažnou silou gumicuku.
Časem jsem zvládla cestu „nahoru“ i ve všední den, po práci. S koupáním a pivkem.
A dalším časem někdy i se sbíráním borůvek nebo hříbků.
Ale vždycky s ležením aspoň chvilku na sluníčku a představováním si, že tam neležím sama, že je tam někdo, kdo mi najednou, tiše, zlehka přejede prstem po sluncem rozpálené, vleže mělké rovině břicha od spodního lemu vrchního dílu plavek k hornímu lemu spodního dílu plavek (když tam jsou), a pak podél něj a pak níž… usměje se, mlčky…
Nikdy tam nebyl.
Ale nikdy mi nechyběl cestou tam ani cestou zpátky.
Když jsem jela na kole. S kolem.
V pátek jsem sice otráveně vzdala čekání na pivo a jídlo ve Lh. (majitel to měl na háku, prohlížel si album totalitních fotek se suitou tokajících důchodkyň a pinglice si místo pinglování vykládala zážitky s partou postarších čundráků), ale já si pro změnu pak povykládala u rybníka s dvojicí postarších rekreantů, co hledali na netu avizovanou FKK pláž (je tam, ale na druhé straně rybníka a zarostlá šáším suchozemským i vodním), pak s jednou místní paní, co koupala psa, a pak s jinou místní paní, co nám a oněm dvěma rekreantům radila nad mojí mapou další vzdálenější pěkná místa na koupání, a pak jsem urputně vytrvale tlačila kolo do urputného kopce k dalšímu rybníku, pot v čůrkách po zádech i čele v tom vedru jenom lil – a najednou proti mně shora baf baf baf baf, malotraktůrek a na něm jeden strejc u volantu a druhý strejc s oroseným kriglem piva…
Zjevení. Přelud. Anděl páně sestoupivší na zem.
Smála jsem se na ně – „Vy jste krásní!“ – i oni na mě – „Nechcete napít? Ať nepadnete v tom vedru do toho kopce…!“
Na valníčku sedělo šest dalších lidiček, ruce s orosenými krigly se ke mně natahovaly vícery, opřela jsem si kolo bez stojánku o sebe sama a oběma svýma rukama vzala nejbližší z nabízených kriglů, paňmámami s gustem povzbuzovaná „A pořádně!“ – tak jsem se pořádně napila, dobře čtvrtinu stáhla, smáli se všichni a i tleskali a pak jsme si mávali, dokud traktůrek nedobafal dole do zatáčky…
Kdybych s sebou měla chlapa, nikdo by mi napít nenabídl.
O kolik hovorů, zážitků, kontaktů bych byla chudší…
Tuhle neděli hlásili poslední krásný tropický den před studenou frontou. Vyjela jsem až odpoledne, ne po nejpřímější silnici, ale po polňačkách, po humnech a klikatě kolem turistických značek, po loukách a lesních cestách, po asfaltkách tak mrňavých, že když tudy jede kočárek malotraktůrek, musí se cyklista postavit na chvilku stranou. Mezi lesy a pastelovým obilím krajkovaným v chrpách a loukami z neušlechtilých trav a kopretin a včel a hovad a muchniček a slunce a hlíny a léta… Chvilku na kole, chvilku s kolem, chvilku stát a fotit, a nebo se jen tak dívat… dívat, cítit, nebýt a být…
Se všemi, s kterými jsem se míjela, jsme se na sebe usmívali.
Kdybych s sebou měla chlapa, nikdo by se na mě takhle neusmíval.
Pak jsem ležela u rybníka, jiného, nejčistšího ze všech, na břehu v průklestu mezi smrky a borovicemi, a představovala si, že je tam někdo, kdo mi tiše, jemně sjede prstem po břiše…
Ale že se tam jen budem scházet.
Protože ty cesty, ty chci mít pro sebe sama.
Držák na pití už jsem dávno namontovala zpátky.
Taky svému kolu s láskou dokoupila elegantní, ne moc široký černý košík na nosič a černou brašnu na štangli, na ty foťáky a peněženku a mobil a toaletní papír a krém na ksicht po koupání. Ještě dokoupím stojánek, co se nebude vyviklávat a bude držet, abych svoje kolečko nemusela pokládat na zem, když chci fotit nebo jíst jahody z meze za cestou. Ten hliníkový vyviklaný nemůžu najít. Určitě chci místo něj černý. A časem vyměním i ty plechový blatníky za černý, k růžové budou daleko líp slušet…
Nemám muže, nemám auto.
Ale mám růžové kolo se štanglí.
A když na něm jedu po rozpáleným asfaltu, do kopce, až mi teče pot po zádech čůrkem, z kopce, vítr ve vlasech a mušky v očích, když s ním vedle sebe šlapu po lese nebo rozbitou polní cestou mezi obilím, chrpami, motýly a sluncem, mám intenzívní pocit štěstí.
Komentáře: