Nebo taky alternativní název jsem měla Černá je černá je černá. Ale to by nebylo odpovídající, protože docela trvalo, než černá černá byla.

Občas dostanu od extchýně nějaký ty svršky. Synek i spodky, ale ty mu kupuje výhradně nový. Já to od ní mívám většinou zděděný nebo z hrabáku, ale dlužno dodat, že žádná vojetiny. Samý slušný zánovní kousky.

Jenže je to jako se vším, co se dává do oběhu – něco na tom je.
Obvykle barva.
Odbarvovač je ověřený. Naposledy aplikován na sytě brčálově zelené a sytě ohnivěčervené šortky.
Ty červené slezly do světle vybledlé oranž, ty brčálově zelené do méně brčálově zelené. Z jarního brčálu do letního.
Jedny holt byly pravá přírodní riflovina, ty druhé nějaká syntetika, příjemná, lehká, imitující plátno, ale pořád jen imitující.
Ani další odbarvovací kůra v něžném roztoku Sava nepomohla.

Ty vybledle oranžové jsem nosila, ty brčálové uskladnila pro někdy.

Třikrát jsem je vytáhla ze skříně, že třeba… a třikrát zbaběle kapitulovala opětným poskládáním a zasunutím co nejhlouběji do skříně. Před mým zadkem v brčálové zeleni by prostě aji profi vodník mohl spadnout z vrbičky naznak.
Tak aspoň ty oranž. Skoro okr, místy, po tom Savu.
Jen nitě zůstaly červené, ale aspon to nevypadalo nudně. Barevně ladily a byla to vůči zbytku mého kalhotošatníku docela změna.
Nosila jsem je, nosily se dobře a čím víc jsem je nosila, tím častějc se mohly prát a tím větší naděje byla, že ještě o něco víc vyblednou.
Akorát zadek mi v nich oproti džínovým modrým tak jaksi…prokoukával…

A pak jsem jednou šla kolem zdejší (mizerné) drogerie a dostala chuť něco koupit. Něco, co by mě potěšilo, zejména zdáním užitečnosti, to jsou ideální nákupy, ty mám nejradši. I vešla jsem a zeptala se na barvu na látku. Už jsem se tam ptala kdysi, to ji neměli.
Tentokrát měli. Kupodivu.

A kolik že balíčků asi budu potřebovat.
Že na kraťasy, na šortky.
Tak to bude jeden stačit. Jakou barvu?
Hnědou nebo černou, to víte, já se svým zadkem musím mít něco tmavýho, nemůžu si dovolit nějaký křiklavý extravagance, natož bílou…
Ukažte…? – (Našpulím se čelem vzad.) – No ještě to není tak hrozný. To jsou na tom ženský i hůř…

Tak jsem koupila jeden balíček černé barvy (protože pokud by chytla stejně jako ten odbarvovač, tak šedobrčálová je lepší mizerný výsledek než hnědobrčálová) a cestou domů přemýšlela, jestli je dobré, že je na tom ještě někdo hůř, nebo blbé, že chlap, co mi speciálně čučel na zadnici, neřekl Co chcete, dyk ji máte pěknou… Navíc nic moc mladej chlap, starší než já a docela už olezlej a pupkatej, i proti němu jsou na tom jen některý chlapi hůř…

Už když jsem přišla domů, věděla jsem, že ty balíčky jsem měla koupit dva. Protože nabarvím nejen ty brčálově zelený, ale i ty oranžový. Co mi prokoukávají zadek.

Jenže byla sobota, jindy se na nákupy do „normálního“ obchodu nedostanu, takže už mezitím zavřeno. A stejně tak velkej hrnec nemám.
Ale dá se ta barva použít i na barvení v pračce. Hmm, do pračky jeden balíček nestačí už vůbec.

I zaúkolovala jsem kolegyni, co jezdí na poštu a šéfovi pro svačinu, první den to nestihla, tak druhý den to zkusil mladší syn, taky to nestih, až třetí den to kolegyně stihla a dokoupila mi dva sáčky.

V jedenáct večer před sepnutím proudu na nízký tarif jsem se konečně nadšeně hotovila k barvení. Dovybrala jsem ještě tři kousky příliš světlých šortek či kraťasů jiných, obětovala můj nejmilejší maloobjemový tříporcový polívkový hrnec, stylově zvenčí též černý, a bílou (před použitím) kvedlačku, rozvařila, rozmíchala, posbírala hromádku vybraného oblečení včetně brčálu a oranže, vřelou barvu černou a hustou jak přecezené saze, zcela nové kilo soli a lžíci jako odměrku a seběhla do sklepa do prádelny k pračce. Dle návodu jsme do ní malila tu barvu, pak naředila troškou studené vody, vhodila prádlo, nastavila program s praním na nejvyšší možnou teplotu a s povznášejícím pocitem odmávnutí velkolepému začátku přelomové události srovnatelné se startem Apolla 11 odmáčkla start.
„Crrrrr…“ začala se napouštět voda.
„Bzzzm…“ to se dycky po troše napuštěné vody trocha upustí a protočí se buben. Asi nějaký dovyvažování nebo co.
„Bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz…“
Néééééééééééééé!!!

Stojím jako opařená a koukám, jak všechno, všechno to drahocenné rozvařené temně černé i s třikrát deseti lžičkami soli vesele odplývá pryč. Odtokovou trubicí přidělanou do odpadu napevno, takže bez možnosti ji drapnout a vytáhnout zpátky do kýble…
Reset se na pračce dělá zmáčknutím dvou patřičných čudlíků a probíhá tak, že se napřed všechno z pračky vypustí a pak tepv se program zastaví a zruší.
Kdybych myslela, vytáhnu šňůru ze zásuvky. Ale já v té chvíli nemyslela. Já jen zírala. A nedýchala.

Jak je možný, že jsem přehlídla, že mi to posledně nedopralo? Dyk jsem to věšela docela dobře vymáchaný i odstředěný…
Jsem debil, no. Třikrát pětadvacet korun a čtvrt kila soli v odpadu.

Další den mi kolegyně běžela pro další barvu.
Už neměli. Doprodáno. A mít nebudou, obchod se ruší.
Naštěstí má cestu starší syn z D., přijede odpoledne s motorovkou řezat to hrozný dřevo z barabizny.
Koupil mi tři balíčky černé barvy v Tetadrogerii v D.

Dalších pětasedmdesát korun, čert to vem. Musím to už dobarvit, prádlo je flekatě našedlé, přeci jen se v tom vypuštěném trochu omočilo…

V jedenáct večer jsem rozvařila v černém už zvenčí i zevnitř polívkovém hrnci další tři sáčky sazí, vzala sůl a lžíci a sešla dolů k pračce.
Nalila, doředila, vložila prádlo, zavřela, pustila.
„Crrrrrr…. Bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz….“

Mám silné srdce. Hodně vydrží. Kdyby ne, tak bych to tady teď nepsala.

A kdybych neměla ten titul a nehonosila se technickým nadáním, nebyla bych za debila až tolik moc. Ale uznejte – copak je mojí vinou, že jsem nikdy předtím v životě neměla pračku, která každý nový cyklus praní začne tím, že jakýkoli nalezený zbytek vody uvnitř sebe napřed vyzvrátí? Dočista dočista. Čisté prádlo jedině z čistého stolu.

Vrátila jsem se do bytu a mladšímu synovi rezignovaně sdělila, že teprve po šesti letech používání jsem zjistila, jak vlastně funguje naše pračka.

Další den jsem volala staršímu synovi, zdali zase přijede řezat dřevo, že bych zase potřebovala tři sáčky barvy.

Napotřetí jsem navzdory návodu na použití roztok sazí nalila až po spuštění pracího programu do předtím bílého dávkovače pracího prášku.
Fungovalo to.

Ale to už jsem věděla, že něco není, jak by mělo být. Když něco takhle urputně nejde, znamená to, že to člověk tlačí někam, kam by neměl. To už znám z práce. Když se nějaká deska pořád doopravovává, dolešťuje, přelepuje nápis, retušuje, opravuje, tak ve finále se ukáže, že je na ní stejně něco natolik fatálně blbě, že se musí udělat znova.

Třikrát pěstasedmdesát korun a kilo soli. S tím barvením jsem asi tak tlačit na pilu neměla.

Zastesklo se mi po vybledloranžových šortkách.
Čert vem můj zadek v nich. Byly fajn. Jedinečný. Pohodový. Veselý. Svěží.
Teď už budou jen tuctově černý.

Když jsem druhý den vyndala prádlo z pračky, byly vybledlooranžové šortky těmi, na které saze chytily ze všeho oblečení nejlíp.
Totální čerň. Sazová. Antracitová.
Jen nitě pořád červený.
Brčálově zelená je khaki.
Nitě sytě zelený.

Ty černý šortky s červenýma nitěma mám teď na sobě. A nemůžu se zbavit toho v hlavě, co je vidí pořád vybledlooranžový.
Doufám, že se časem seperou aspoň trochu do šeda.

Kolikrát v životě člověk musí něco úplně změnit, než přijde na to, že to, co nechtěl, nechtěl tak dlouho, až to začal mít rád…?