Ranní bulvár

u kafíčka patří k rituálům nedělním.

Sice tam pořád dokola objevujou ameriku jednou od severu a podruhý od jihu a při čtení rad text završujících má člověk pocit, že se vrátil do dob Bravíčka v jeho vrcholné podlaviční popularitě, ale na prodlevu mezi „vstávám“ a „budím se“ je letmé čtení o ničem důležitém docela fajn a dokonce občas v té ranní polodebilitě přeci jen něco zaujme…

A tak jsem dneska narazila na tenhle článek:
https://www.zena.cz/vztahy/kde-hledat-stesti/r~b5419d301d8111e6888a0025900fea04/

„Výzkum Raje Raghunathana  (…) dokonce potvrdil, že inteligentní a úspěšní lidé nedělají rozhodnutí, která by ke štěstí vedla. Poté, co absolvoval setkání s kolegy z medicíny, si totiž všiml, že čím byly nápadnější jejich úspěchy – ať už povýšení v práci, zvýšení platu nebo luxusní dovolené a domy, tím méně působili dotyční vyrovnaně a naplněně.“

To sice věděli filozofové už v antice, ale to neva, jdem dál.

„Právě v důsledku těchto zážitků se rozhodl uskutečnit výzkum, jak určité psychologické vlastnosti jako touha po kontrole, pocit důležitosti nebo potřeba cítit se chtěný ovlivňují spokojenost nebo nespokojenost.“

Pocit důležitosti. Potřeba pochvaly. Potřeba jistoty (duševní – odtud možná taky ta touha po kontrole – nebo  hmotné).

A potřeba cítit se chtěný.
Nedostatek pocitu lásky.
Nedostatek zázemí.
Které když je v dostatku, je tak samozřejmé, že si je člověk vlastně ani neuvědomuje, ale nese si je v sobě po celý život.

Moje mladší dítě nebude nikdy silné, úspěšné, statečné, čestné…
Je to tvoreček slabý a zbabělý a utíkající před vším namáhavým, vždycky se vymlouvající na někoho zvenčí, vždycky volící tu nejjednodušší cestu, byť by byla nefér, a pak agresívní obranu sama sebe před křivdou celého světa, když ta cesta nevyjde… S lítosti pocitu osamění a ztracenosti na tom světě…
Je hodný, ale zas a znovu a pořád dokola selhávající. Charakterem.
Nevím, nakolik to má v povaze kombinací nějakých prastarých genů od početí, možná dost, trochu určitě. Určitě to není jen tím, co mu bylo od nás, ode mě dáno a nedáno.
Ale je to i tím.
Nemá a neměl svou jistou pozici v zázemí, o němž se nepochybuje natolik, že ani nepřemýšlí…

Nevím, ja mu pomoct, slabým a zbabělým, věčně se vymlouvajícím se nedá pomoct. Hledat sílu u sebe je hrozná dřina, hrozná… vysilující… Uzavřený kruh pro slabého…

A nejhorší, že vidím, že on jen o něco silněji trpí tímtéž, čím já.

Včetně té únavy.

(Přestože podbod dvě v bodu jedna, tedy slovo úspěch ve společností daných normách jsem za slovem inteligence škrtla už dávno.)

(A jdu vší silou vůle pověsit prádlo.)

Komentáře:

  • ratka

    První co mě napadlo…tedy kam jsem viděla směřovat vypointovat článek… sice není úspěšný ve smyslu úspěchu v práci, luxusní dovolené a domy ale je šťastný. A ejhle… teď nevím. Je nebo není. Mohl by být.

  • Liška

    ratko 1
    přesně! Já taky jsem čekala, že tam bude vyústění, že je šťastný.
    Nojo a teď napodruhé si říkám: copak se cítí šťastný ten, kdo není spokojený se sebou, protože nemůže být hrdý na svoje postupy… Tedy ne že by člověk byl hrdý na všechno, co dělá, to je blbost, to nejde, ale mít to přesvědčení, že jsem rovnej, to… Ne, ba ne, ani to nedodá štěstí. Takže kliiiid! Je to normálka. :)

    A jak to v tom výzkumu bylo postaveno? (aha, podívám se tam, přečtu)
    Jestli náhodou tam nezkoumali opačnej konec:
    že lidi jsou právě proto „úspěšní“, že nejsou se sebou pořád dost spokojený, nejsou šťastný, mají ten blbej pocit, že norma je dokonalost a všechno míň je selhání a nedostačivost; tak musej pořád jet dál a výš a výkonově a vono to samozřejmě se štěstím nemá vůbec nic společnýho, je to jinej aspekt, jiná kapitola, jiná sféra.

  • Liška

    Protože štěstí se nedá dodat ničím zvenku.
    Jenom zevnitř. Ale tos vlastně říkala, o tom vnitřním pocitu klidu, spokojenosti, přijetí, lásky, zázemí… já to vyjmenovávám proto, že ty termíny mi trochu splývají, trochu se prolínají a přitom každý je jiný a dost pravděpodobně je vidím málo konkrétně nebo jinak než někdo jiný.

    Kde všude se dobrý pocit rekrutuje, kde si ho patřujeme? To víme – zážitky, třeba běžnými. Ale vyhýbáním se a nekonfrontováním se s věcmi se právě ty zážitky nenasbírají a člověk nezažije tolik posilujících epizod, kolik by už stihnout mohl. Třeba já jsem si jich mohla opatřit v mladším věku mnohem víc, ale držela jsem se zpátky a netroufala si a ještě teď vím, že nějaká konfrontace mě teprve čeká. A do toho se mi nechce ani trochu, to je jasná páka :)

  • Liška

    Syn – bych trochu spoléhala na to, částečně, že už samotný čas, věk přinese nějaké věci, se kterými se člověk konfrontuje, ať chce, nebo ne, takže jen prostým postupem času bych si představovala, že to bude za nějakou delší dobu lepší.
    (Protože se mnou to je lepší. I když rezervy by byly.)

  • Liška

    Jo a hlavně já bych nepoužila slova „slabým a zbabělým,“ protože takoví lidi mi připadá, že vlastně ani neexistujou. Pro mě „slabý“ nemá žádný skutečný význam a „zbabělý“ bez kontextu taky ne – asi tak někdo nejčastěji řeší situace, že to vypadá jako zbabělost, ale ve skutečnosti to – jsem přesvědčená – znamená něco jinýho ahodí se na to jiný slovo.
    nevím, jak kdy, třeba
    bezradnost.
    V nějaké situaci?

  • ratka

    slabý a zbabělí opravdu neexistujou, někteří mohou tak označit někoho… z nějakého důvodu, který je možné rozebírat proč to o tom druhém řekl a jestli si to opravdu myslí nebo jen to tak říká :-)

  • Liška

    Přečetla jsem ten článek o štěstí.

    Připadá mi hodně výkonově založenej, i ve slovní zásobě je to hodně vidět, takže podle mě je kontraproduktivní. Myslím, že autorka je úplně mimo (ne ten Ind, od kterého to převzala; to nevíme).

    Např. „Na vás je zjistit, co vás dělá nejšťastnějšími a co vás pohltí, a zařadit to na špičku seznamu priorit.“

    Tohle vede jen k tomu, aby čtenář – který je výkonově založen a chce a potřebuje na to jít jinak (proč by to jinak četl) – začal hledat, pátrat a říat si: Musím to najít, musím to zjistit pak si udělat seznam a napsat si to.“ Priority :-))

    Článek je tedy pro mě nonsens. Teorie, návod, není tam nic živého, nic konkrétního, žádný prožitek.

  • rulisa

    3.
    Tohle vytisknout a podstrčit potomkovi…

  • ratka

    velmi mě zaujal článek Ru, protože se tak nějak s jejím synkem identifikuji. jakoby to bylo o mě. a a o mých dětech (kromě toho nejstaršího)
    nebudeme nikdy silní, stateční, čestní…budeme kličkovat, kroutit se, vymlouvat se, stát vzadu a tou nejednodušší cestou, nejkratší a nejlehčí s nejmíň energií se podlézat k cíli. A pointa? žádná. no a co :-)) úspěch jsem vynechala… jelikož se domnívám že tato podlézavá cesta nakonec k úspěchu vede.

  • ratka

    vlastně motivací je podvědomé pnutí… jak bych to chtěl (chtěla) mít a k tomu ať statečně nebo méně statečně bude dotlačen osudem.

  • rulisa

    7
    Jj, však taky hned v úvodu píšu, že ty rady jsou obvykle naprd, nebo spíš totálně mimo.

    Ad slabý a zbabělý – slovní popis chování v jakékoli stresující situaci.

    Slabý jako neschopný se přinutit, postavit něčemu, sám sobě, vytrvat v něčem,

    Zbabělý – i kdyby proti němu bylo milion důkazů, že něco udělal, bude zapírat, přizná to až za iks let, nepostaví se ani svojí vině, chybě, vždycky jen ukazuje prstem a křičí, že to vlastně způsobil někdo jinej, zbabělý jako uhýbající při prvním pocitu stresu či neznáma, nevěří si, tak jen kličkuje… nechce dělat nic, co by pod něj vyžadovalo jemu nepříjemnou námahu, spojenou s nejistým výsledkem, nejistou úspěšností, sportovat, číst… pořád naříká, že nemá žádný kamarády a nebo že ti, co má, stojí za belu, nedá se na ně spolehnout a zajímá jen jen chlast nebo hulení – ale do ničeho se nechce pustit sám, nic novýho zkusit, nikam nechce sám jet, na jakoukoli akci, na brigádu, kde to nezná, protože by tam byli lidi, který nezná, cizí lidi… Bojí se lidí, jak se na něj budou koukat… Tvrdí, že si s inteligentama nemá co říct, ale přitom se schválně před nimi chová jako dement, jen aby do srovnání s nimi nemusel jít…

    Naříká na svůj život a svou beznaděj, ale změnit cokoli se bojí.

  • rulisa

    9, 10
    Nojo, já to mám od výchovy otcem jinak. Stát na svých nohou, být hrdá a dřít a přemoct se a jít a nést všechno, celou zodpovědnost za všechno, co dělám… Kolikrát já slyšela „No a co (po mně, něm, jí, nich) chceš, každý svého štěstí strůjcem“ … „Děvenko, jaký si to uděláš, takový to budeš mít“… „Ty sama musíš vědět, jestli se s tím srovnáš“…
    A podobně.

  • ratka

    11. tak to vidíš ty ze svojí pozice…ze svého úhlu. mě ten popis vyznívá velmi nespokojeně tedy neuspokojeně.

  • rulisa

    9
    Možná kdyby aspoň nějaký ten cíl měl..

  • rulisa

    13
    Jistě, a z jaké jiné pozice bych to měla vidět, když to píšu já ze své pozice?

    Z jeho pozice to vidím taky, dnes a denně, ale to sdělovat nepotřebuju, to dnes a denně žiju, abych ho nepotopila úplně, už skoro dvacet let, ale potřebovala jsem napsat/ulevit si/ to, co cítím já, ne on.

  • ratka

    15. on to asi cítí taky, myslím že tyto věci jsou vzájemné. on taky cítí že není pro tebe dost dobrý… tedy jestli je to tak jak píšeš. ale řekla bych že ne :-)) že je to spíše jen literární povzdech, že to nemyslíš doopravdy.

    když se mi zdálo že nejsem pro rodiče dost dobrá… tak najust jsem byla i blbá a zcela pasivní. nemohla jsem se vůbec pohnout.

  • rulisa

    Ne, to on nedělá, že by mi něco dělal najust, naopak, když jsme spolu sami dva, je to super. Jsou to úžasný chvíle, jsem za ně osudu hrozně moc vděčná.

    Ale já bych ráda, aby se postavil na ty svoje nohy, našel /udělal si svůj svět, nechci z něj mít mamánka visícího na mně nadosmrti.

  • Liška

    9 ratko
    já taky, taky se s ním v tom článku do nějaké míry identifikuju.

    11 ru
    takže to slovo bezradný taky neodpovídá. Ad „slabý“ – Tak nejistý?
    Jak popisuješ to „zbabělý“ – takže nezralý! Což o to, má věk, aby byl nezralý.
    Jediný blbý mi připadá to, že nadává na jiný okolnosti a že naříká, že nemá kamarády. Kamarády nemá nikdo, kdo si je sám nevybere, neudělá něco společně (čím dál víc mi během času připadá, že kamarády fakt nemá nikdo, kdo nic neudělá a kdo sám nejde mezi ně, kdo si netroufne oslovit druhého, kdo nevytvoří svoji (nevědomou) strategii chování v nové skupině, ať je ta strategie jakákoli); a to mi zapadá do té adolescentní nejistoty (jak si ji vybavuju u sebe). Nejistota před cizí bandou, jestli jsem dost dobrej! Nezorientovanost v tom, jaký vlastně jsem, co teda umím, na co se u sebe můžu spolehnout, co obvykle dělám. Musím si připadat ne dost dobrej, když vím, že nejsem dokonalej, ale vlastně nevím, jakej jsem reálně, ještě jsem to neprozkoumal.
    Porovnávat se s jinými v tom nepomůže.
    Asi jen rozpoznat, co už umím (i když jsem si toho zatím ani nevšiml), tím je člověk pevnější, ví, že nějakou půdu pod nohama má.

    V tom mladým věku je to nejblbější, ale beztak to pokračuje i dál :-)

    A k tátovi se chová jako dítě, anebo (by) s ním do konfrontace šel?
    (To nepokládám, abych slyšela odpověď, jen to pokládám bez odpovědi.:-)

  • ratka

    18. přijde mi stejný jak jsme byla já v jeho věku. nezralý. a dozrávání lze uspíšit jen když je člověk hozený do studené vody a musí plavat… a může se taky topit. Pro mě bylo hození do vody vdavky a dvě malé děti, to jsem se topila až nadoraz. ale musela jsem zabojovat, byla to otázka života a smrti. Nejstarší furt nevěděl jak … a nakonec taky závazek s ženou a dítě ho vzpamatovaly. Většinou musí přijít nějaká skutečná výzva, něco bohužel „hrozného“ aby nemohl uhnout.

  • ratka

    Stejně mám pocit že máš velké výhrady k slabým a zbabělým kličkujícím, kterých je stejně většina… kam se řadím i já, a které chápu protože jsem tam patřím. a silných a statečných se spíše bojím, vyhnu se jim.

  • rulisa

    18
    Velmi výstižné.
    S tátou je vztah velmi komplikovaný.
    Na jednu stranu by byl strašně rád, kdyby ho táta oceňoval, respektoval, bral stejně, jako bere staršího bráchu, má ho rád a stojí o něj, ba vzhlíží k němu, na druhou stranu je tam jakási rivalita a podvědomý odmítání, to, co mně neudělá (křivárnu), tátovi udělá.

  • rulisa

    20
    Ano mám.
    Je to strašně komplikující. Kontraproduktivní. Přijde mi to beznadějný a hrozná dřina, než se takovej člověk k něčemu dobere.
    Nedá se tomu člověku nijak pomoct, je jak améba, amaroun, nevím, ja se k tomu postavit, krom toho, že to můžu jedině nechat být a zakázat si jakékoli představy.
    Jenže to je zas dost vysilující pro mě, pokud se to týká člověka mně tak blízkého, na mně tak závislého, jako je můj syn.

    Ty si samozřejmě můžeš být, jaká chceš. :-))

  • rulisa

    19
    Bohužel naděje na to, že můj syn neplánovaně otěhotní, je příliš malá…

  • rulisa

    Ale jinak já se nepovažuju ani za silnou, ani za statečnou. Jen prostě mi bylo vštípeno, že tu svou zbabělost nesmím nechat vyhrávat.

  • ratka

    24. nejdříve je třeba tu zbabělost v sobě odhalit… tedy porozumět vztahu zbabělost – statečnost. někdo zaměňuje zbabělost za chytrost. A statečnost za blbost. bohužel. je to věc dozrávání… trvá to. Můj tatínek byl statečný, a léta jsem ho považovala i se svým mužem za kvarulantkého tupouna. trvalo mi dlouho než jsem porozuměla

  • ratka

    ěkdo je ochoten položit život za svoji pravdu. tedy za to co za svoji pravdu považuje.

  • rulisa

    25
    Tak nevím, není to už zas o level jinde?
    Zkus vycházet z toho, že o té svojí zbabělosti vím i já, i synek. To asi prozatím bude stačit. :-)

    A 26 dtto.
    Doufám, že za svůj názor (což je podle mě ta víra ve svou pravdu) ani jeden z mých synů život nepoloží.

  • ratka

    přičemž ta hranice… se pořád mění. co se týče kamarádů jak píše Liška v 18, ta je dobrá. Mě se jevilo že mě skupina nepřijímá, byla jsem zakomplexovaná… i když jsem se nakonec odvážila tak skupina byla jinde a domlouvala se na jiném, mě nikdo neřekl a tak jsem někde stála a byla zdrcena že mi neřekli, že mi utekli a nechali mě tam. doma jsem si četla knihy, deprimovaná až na dno… jakože nikoho nepotřebuji. ale pak jsem šla do města a hledala zda někoho potkám, kdo se mnou bude mluvit. hrůza… teď vím že to byla moje neschopnost. ale nebyla to zbabělost… jen neschopnost.

  • Liška

    26 ratko
    to bych sem nepletla, protože ten někdo (v mém případě) je právě ten, kdo se jinak konfrontacím spíš vyhýbá, kdo si netroufne být velký a sám za sebe.
    Kupodivu mi to tak přesně vylezlo!

  • rulisa

    28
    No, jo, neschopnost či pocit neschopnosti určitě stojí za mnohou zbabělostí. I za tou u syna.

  • Liška

    28
    souhlasím, že to není zbabělost.

  • Liška

    netroufnout si na něco není zbabělost. Je to vyhodnocení situace (ale proběhne spíš neuvědoměle), že neumím si teď troufnout, protože pro to nemám potřebné zkušenosti; vycházím z místa, kde jsem se to ještě nemohl naučit, nebylo možné to zkoušet, takže to najednou ráz naráz nemůžu umět, to nejde.

  • rulisa

    Ale jinak než pokusem se to naučit nejde, když se člověk chce něco nauačit, musí začít jako úplně blbej, skočit do něčeho, i když je to nepříjemný. Nejde dělat jen to, co už umím, jak bych se to jinak naučila. Nejde dělat jen to, co mi není nepříjemný. Cesta k tomu, abych žila v příjemném, je dostat se tam skrz dělání nepříjemného.

  • ratka

    33. záleží na tom… zda ho bereš jako dítě nebo jako dospělého. jestli jako dítě, budeš ho postrkovat jako kočka svoje kotě . Jestli jako dospělého, je dobré ho nechat být… nepoučovat, nekritizovat, nechat ho žít samostatně. Tedy svoje dobré rady a zkušenosti si nechat od cesty.

  • Liška

    33 nojo, jenže bacha na načasování. To nejde hned jen tak, že si člověk řekne Teď to tentokrát udělám.
    Napřed je dobrý mít tu pevnější půdu pod nohama, vybudovat si něco jinak jinde, vědět, v čem jiném jsem dobrej a že nejsem špatnej a nemusím bejt „lepší.“

  • ratka

    34. kdyby jsi byla otec, bylo by to pro něj jednodušší. Mohl by se ti postavit… nebo se s tebou dokonce pobit (jak se dělo u nás). Ale jako mámě… se ti postavit nedokáže a z principu nemůže, vím to z vlastní zkušneosti jak jsou všecky děti vůči mě slabé a měkké. když jim začnu radit, tak mě vyslechnou a řeknou měkce, ale mamíííí nebooooj :-) a tatínka pošlou s radami do prdele.

  • rulisa

    34
    Ratko, psal tady někdo dotaz, co s tím má dělat?
    Mimochodem, zkus se podle svých rad řídit i ty sama. Nebo jsem podle tebe dítě?

  • rulisa

    36
    Tatínka by neposlal do prdele ani náhodou, naopak tam spíš pošle mě, můžeš být klidná.

  • ratka

    jen pokec, nic víc :-)

  • rulisa

    35
    Ale v čem lepší? V čem tu pevnější půdu, když nedělá nic?
    Ale je fakt, že třeba se to jenom mně zdá, že nedělá nic, protože mám jiná měřítka na rychlost. A pořád v duchu srovnávám, co já v jeho věku…
    Třeba si tu půdu dělá na brigádách, kde to zná, v airsoftu, v hraní onlajn her… Co já vím.

  • rulisa

    39
    Tak v rámci pokecu sleduj, co už bylo napsáno.

  • Liška

    40
    jasně! Něco umí. Cokoli.

  • Saul

    Tak nevím,celý mi to tak připadá,jako mamánkovská hra „Mnoho povyku pro nic“:-)
    Hele Ru a co bys vlastně chtěla?
    Synka,kterej bude večer ve skříni vybírat kravaty,že jde ráno na pohovor,který je pro něj výzva?
    Výzva,výzva,výzva….já bych dnes nechtěl být juvenail ani za hovno.
    Oni mají daleko menší možnost výběru volby,než jsme měli my.
    Já se mohl připojit k x skupinám,kam jsem cítil,že patřím,ale dnes už je to tak zkurvený,že se v tom mladej kluk(holka) nemá šanci vyznat.
    O tom co jsi napsala(a řekla) si myslím,že je hoch na dobré,i když trnité,cestě(viz komenty Lišky).
    A tobě jako mámě nezbyde nic jinýho,než ho na ní podpořit.
    Mimochodem,doufám,že nečte tvůj blog.
    Ale kdyžtak ho vem na Roštěnku,já mu to tam vysvětlím a pak se každý léto bude ptát,kdy zas přijede strejda Saul:-)
    Nebo mi tam dá na držku,ale co bych pro tebe neudělal:-)))

  • ratka

    43. taky si myslím že je hoch na dobré cestě, a kromě toho jablko nepadá daleko od stromu.

  • Saul

    44:
    A děti jsou zrcadlem rodičů.
    Mladí proti nim brojí,protože cítí podvědomě,že nesou jejich vinu a jde to až do tuhé nenávisti,nebo ne a jde to jinak.
    Tak buď Ru ráda,že to jde jinak.

  • Saul

    45:
    teda ono to nejde jinak.
    Jde jen o to,kdy a v jakým stavu si to ten potomek uvědomí.
    Že to je jen a jen jeho batoh.

  • rulisa

    No asi jsem potřebovala obdržet nějaká takováto sdělení. :-)

    Občas mám pocit, že na některý věci jsem hrozně sama. Nést je v sobě, unést je.

    Nicméně, poslední dva dny, co jsem ten článek napsala, tak to ze mě dost spadlo, určitě i tím, že jsem se z toho vykecala.

    V sobotu mi mládě pomáhalo nakládat na služební berlingo bordel z rozpadlé boudy na zahrádce, ale fakt ukrutnej stoletej bordel (a to ještě zdaleka nejsme u konce), a skládat ho ve sběrným dvoře, mákli jsme si a bylo to skvělý, já pak dělala ještě chvilku doúklid a kluk zatím uvařil pórkovej krém s houstičkama. Večer jsem já pro změnu udělala uzený na celeru a třešňovou bublaninu. Pohoda. Akorát na hubu únavou jsem padala.
    Možná z toho byl i odraz toho nedělního rána, ta únava, odtud bývá i pocit bezmoci.

    V neděli jsem mu dala oraz, akorát udělal podlahy včetně chodby, jinak jsem ho nechala vyspávat a existovat a dělala celej den na zahrádce, jedly se zbytky ze soboty, chodil za mnou na zahrádku jen tak na okuk a něco popovídat, naplánovali jsme si na za 14 dní grilování masa, basu piv a tak, pozvat i staršího, zas pohoda.

    A dneska mi před bouřkou zhotovil dekl na polorozpadlý folník, kam jsem strčila rajčata ještě v kvetináčích, aby mi je přicházející buřiny a kroupy nepotloukly. Zlobil se, že je to škaredý, tak jsem ho uklidnila, že nešlo o vzhled, ale o účelnost, a to že funkční bude, a že napoprvní je to dobrý a druhej dekl že už bude ok, nejlíp celej folník.
    A fakt jsem se nemusela nijak přemáhat, fakt jsem si to myslela a byla úplně v klidu a spokojená.
    Pak jsem ještě kousekk doplela, kluk douklízel nářadí a doma jsme si otevřeli pivko, a zas pohoda…

    Já to fakt jen potřebovala někomu říct, co ve mně hlodá a těžkne a Lišky a Saula úvahy, ale i některé ratčiny, ty méně radící :-)), mi moc ulevily. Děkuju.

    Jinak Saule, nečte, ví o něm, ale nečte ho, vyjádřil se, že ja něj tady moc slov a málo obrázků. :-))

    Mimochodem, i on sám je poslední dva a půl dne takovej spokojenější, veselejší, on asi tu zahrádku na budování a budování si chlapského pocitu potřebnosti taky docela potřebuje a nakonec i vítá.

  • rulisa

    Akorát jsem si z té barabizny z toho herberku donesla domů blechy. Nebo přinejmenším jednu, ale hodně aktivní. :-(
    Doufám, že si ji přetáhne na sebe kočka, pak ji zas odbleším a bude.

  • ratka

    řekla bych že toho máš opravdu hodně, a místo odpočinku uklízíš barabiznu :-) co tam bude?

  • Saul

    No,a je zas klid a jasno.
    Ale teď mám zase já dilema!
    Jsem se už víc než týden neholil a kolegyně mi u oběda řekla,že vypadám jak kozel(mne to roste skoro jen na bradě a pod nosem)
    Tak jsem si logicky řekl,že je čas se oholit,ale po těch pár pivech jsem pochopil,že by v tom mohl být nějaký erotický podtext.
    Tak teď nevím.
    Holit,neholit…prostě těch úskalí života se jeden hned tak nezbaví:-0

  • Saul

    50:
    jo, já už vím,co zítra řeknu!
    Jsem hroznej kozel,ale mám blechy:-)

  • zuzi

    Jo, Saule, rozumíme ti. Nafoť se a my to posoudíme, jestli jsi větší kozel s nebo bez.

  • Saul

    52:
    no jsem rád,že mi rozumíte,dokonce všechny v jednom komentu:-)
    Tak co ty blechy Zuzi?:-)

  • rulisa

    49
    Jiná barabizna, určitě. :-)
    Nižší. Spíš jen přístřešek s nějakou bednou nebo něčím zamčitelným na nářadí.
    Společnej okap s mojí kůlničkou (zády k sobě), svod do sudu.

    Mám z toho radost, jak z té zpustlé travnatokopřivopampeliškové džungle leze opravdová zahrádka.
    Celý okolí mám za těch pár let už prošlý a projetý na kole, tak už se můžu věnovat zahrádce a na kolo jet jen tu a tam se vykoupat. :-)

  • rulisa

    Saule, koukám, že máš s mým synem společného víc, než se zdá. Třeba i růst fousů. :-))

  • ratka

    55. Saul je starý kozel a ten tvůj je ještě mládě… mláďatá mají jemné fousky.

    Taky klubu z pampelišek zahradu, sázím rajčata… a to jsem úplně levá :-)

  • rulisa

    56
    Nepíšu fousy, ale růst fousů. :-)
    Taky toliko lokální/parciální. :-)

  • rulisa

    56
    Mě to oživuje. Unavuje, ale oživuje. Nabíjí, endorfinuje. Něco tvořím, něco za sebou vidím, a k tomu je to s mírným pohybem na čerstvým vzduchu, vonící hlínou a šťávama z rostlin… I jen taková blbost, že mě napadne kam a jak píchnout do zeměk kolík, kterej přidrží mahonku, aby se nerozlízala nad jiný kytky, mě potěší nesmírně.

  • zuzi

    52 – Saule, když jsem psala koment, tak tam blechy ještě nebyly :), minula jsem je o vlásek :)..

  • rulisa

    Na ty blechy bude taky fungovat tea tree olej.

  • Liška

    54 ru
    zády ke kůlně, to je bezvadný, to na té zahrádce nemusí být sklad nářadí; nářadí může být v kůlně a na zahrádce něco k posezení!
    Mahonie pořádně voněj! Zjistila jsme to pořádně až letos , ehm. (Myslím květy, žlutý.)

    47
    ahá, to taky znám, že docela uleví si to prostě napsat, tím verbalizovat, utřídit, vyblít, pak vidět, že někdo na to reaguje, a pak už je to dobrý a když se to moc rozpitvává, už by mě to spíš otrávilo a unavilo.

  • rulisa

    61
    Když až já pořežu všecky ty poloshnilý latě a trámky, co budou z té staré barabizny, budu mít kůlnu plnou dřeva…
    Jasně, nepotřebuju na zahrádce těch úložnách prostor moc, dřevo se ztopí…
    Ale stejně je příjemnější mít rýč, motyčku, květináčky, hnojiva, zeminy, kolíky, provázky… (to máte vápno, cement, cihly, tvárnice, překlady, trámy, krovy, latě, tašky…) …po ruce. :-)

  • Liška

    Je neděle! Jak proběhl ranní rituál?

  • rulisa

    Tahle neděle se úplně vymkla z kloubů, od rána jsem se zastavila až teď večer a rovnou jdu spát. :-))

  • Liška

    „zítra je neděle.“ upozorňuje Hujer.

  • rulisa

    Zas nestíhám. Zahrádka je inspirujícně naplňující. A když mi k tomu přijede pomáhat i starší syn a makají s mladším oba na bouračce barabizny a já jim k tomu dělám donašeče piva a rozdělávače ohně a pak grilovače masa na kameni, takže práce je završena v zapadajícím slunku posezením u ohýnku a mlaskáním si s pivkem, je to ta nejlepší oslava posledních -cetin, jaká může být. :-)
    Což bylo včera, dneska pršelo, tak jsem byla v práci a pak jen trochu uklízela.
    Zrovna peču nějakej slanej koláč na zítra a ještě asi budu dělat mufiny, nebo aspoň obyč bábovku, uvidím, co se mi bude chtít. Snad už zítra aspoň dopoledne pršet nebude a starší přijede zas.

  • Liška

    Tomu bych neříkala „nestíhám“, ale „žiju.“

    Všechno nejlepší! Tady to taky žije. Červen ať se nám celý vydaří!

  • ratka

    všecko nejlepší Ru, ať se vydaří :-)

  • rulisa

    Díky. Večer třeba ještě něco sesmolím, nebo aspoň nějakou fotku. :-)

  • Liška

    Zanedlouho bude neděle!

  • barča

    tak já sice pozdě, ale přece.
    Ru, všechno nej nej, nej….at se daří! :-*)

  • SV

    tak sa mi zdá, že tu má niekto narodeniny!
    tak všetko naj, mávam ti záhradnou kvetinkou a vencom špekáčikov! ;-)

  • SV

    Liška 67: jééé, to si pekne povedala! ;-)

  • rulisa

    Děkuju, nejlepčí bonboniéry už jsem sjela. Všichni to zalepili sladkým, víno mi nedal nikdo, tak jsem si je koupila sama. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.