a je mi dobře.

V květnu se mi to stalo poprvní. Že se mi zdržely o víc než týden a pak jim dva týdny trvalo, než skončily. To jsem do té doby neznala, podle pravidelnosti svých měsíčků jsem si mohla psát kalendář. Vždycky na termín výplaty.
Ale jaro bylo nezvykle horké a já v práci spoustu hodin přesčasů, stresy s maminkou…

Jenže pak bylo totéž i červnu. Když pršelo. A pak v červenci.

Sice už zas poslušně začínaly tak nějak na výplatní termín, ale přestat se jim nechtělo. Týden, čtrnáct dní, laxně a nijace, ale otravně nekončícně…

A mně, mně s imidží sexuální odbornice, nešel sex.
Dřív jsem na něj myslela nesčetněkrát za den, teď jsem si jednou denně někdy navečer vzpomněla, že jsem si celej den nevzpomněla.
A místo touhy po vnikání do sebe, po sevření někoho nohama uvnitř sebe jsem měla touhu jen tak s někým být a poslouchat jeho spokojený hlas, dívat se na jeho klidné pohyby, cítit známo, vlídno a klid… klid, klid…

Zvláštní, jak touha po klidu dokáže klid vzít.

Je mi osmačtyřicet. Přišlo to. Je konec. Konec plnosti života, konec života v životě, v síle, konec nadějí, šancí. Co jsem nestihla doteď, s někým, s nikým, už nestihnu. Je to pryč, v nenávratnu. To, co ve mně bylo mým motorem, mojí hnací silou, to, co jsem tak pracně po celoživotní snaze našla, přijala a naučila se s tím být šťastná, odumírá.

Odumírám.

Zdál se mi v jedné z těch nocí sen. Jak sedím na zemi na bobku zády opřená o zeď jakési místnosti, s rukama schovaným za pokrčenými koleny a dívám se na lidi v té místnosti, na obyčejně poklidně se pohybující, mluvící, pracující a bavící se tam lidi, mladé, zdravé a silné, a nic netušící, netušící, že já mám rakovinu, jen já jsem to v tom snu věděla, že ji mám, neléčitelnou rakovinu v celém odumírajícím těle, odsouzená, vyřazená, už jen vědomí míření ke smrti, nic víc… To sevření dole v hrdle lítostí z beznaděje naráz tak silné, že jsem se zalknutím probudila…

Ještě mi tekly slzy.

A říkala si… Krávo blbá…

Nemáš rakovinu, víš dobře, že ani jednu z těch slziček nemáš právo takhle vzdychat, oproti tomu, kdo ji má.

Odpoledne toho dne jsem se zabořila do internetových diskuzí, recenzí, informací. Jako vždycky, když se zabořím do čehokoli, co prostě musím… musím… nějak…
Přeskákala jsem asi tak padesát tisíc lkavých nářků na návaly, migrény, nespavost, tloustnutí, prahy vykrvácení a psychických zhroucení trvající několik let. Prostudovala jsem snad všechny odkazy na všechny nesyntetické nehormonální podpůrné prostředky včetně principů jejich fungování, chemického složení a opakujících se útržků formulací komentářů, které tyto konkrétní preparáty konkrétních výrobců doporučují, abych vyřadila všechnu skrytou reklamu na Arginmax pro ženy a Elli Meno Osteo, podle nichž se zdá, že všem ženám okamžitě po nástupu menopauzy jejich lékaři doporučují něco na zlepšení sexu, dělají testy na osteoporózu a předepisují vložky na inkotinenci – až jsem našla konečně to správné. Že obyč fytoestrogeny jsou v kdečem a že je hlavní se hejbat, nedělat z toho vědu a nebýt netrpělivá, protože nic není ze dne na den… Ani k horšímu, ani k lepšímu…

Tak jsem zas sedla na kolo a jela si zaplavat. Na netu objednala dvě škatulky překvapivě levných preparátů z červeného jetele a soji (asi že na ně nikde není placená reklama) a usoudila, že když mi na ukončení nekonečné menstruace podvakrát pomohl ten sex, tedy spíš endorfinovoestrogenový výlev při něm, tak proč by se to nedalo použít i napříště místo panikaření u gynekologa a nechávání si cpát do těla injekčně něco, co mě rozhodí ještě víc. Nemuset na sex myslet dvacetkrát denně neznamená nemuset ho mít vůbec.

A zjistila jsem, že vlastně ten klid je fajn. Že jako obvykle má všechno něco do sebe.
Sice se mnou necloumají erotické vášně, ale taky ne vášně ješitné a hystericky akurátní, kdy jsem měla sklon pořád řešit, co se děje podle mě a mých představ a co ne, co selhává a v čem selhávám já; spousta věcí je mi volných, na spoustu věcí kašlu, sleduju a užívám si a je mi… fajn…

A v okamžiku, kdy jsem se rozhodla, že když je mi takhle fajn, stojí to i za ztrátu denních erotických záchvatů, nejspíš zabraly ty ani ne moc drahé tobolky z netu, protože další sex byl supr. Úžas. Vodopád, lavina, sopečná erupce. Přestože byl na datum, kdy měly být měsíčky, co opět nebyly. A doteď nejsou.

A tak si tu píšu, spokojeně cucající Cider Dry u počítače v pokoji, v němž mi minule jeden pán s lehce úsměvně nadzvedlým obočím sdělil, že se tu od předminula nic nezměnilo, čímž měl na mysli, že ač mě upozornil už předminule, stále ještě jsem si tu neuklidila ani hromádku prádla po vyprání nahoře na skříni ani hromádku jen téměř vybalených batohů a tašek za postelí ani hromádku papírů na stole u počítače… Tak jsem ho ujistila, že ty plavky na sušáku v koupelně nikomu nezavazejí a že při předvánočním úklidu je určitě uklidím.

A v klidu mu pak usnula v náručí bez sexu.
Stejnak spal první.
V našem věku máme nárok na únavu.

Jen jedno je mi líto. Že jsem se tolik let těšila, až budu mít ten svůj byteček a až ho budu mít splacenej, abych mohla zalízt k sobě do pokoje a konečně psát a psát a psát… – a když už to skoro, skoro je, bude, splaceno za dva měsíce, je mi tak klidně a pohodově, že když přijdu domů, je mi tady tak fajn, že žádnou potřebu psát tak nějak… nemám…

Už asi chápu, jak jde přežít stáří.

Člověk je prostě tak nějak… spokojenej.

Ale třeba na to psaní ty bobulky z netu taky zaberou.
Nebo placebo.
Uvidíme.

P.S. Dopsala jsem to a dostala jsem to. :-)