Bála jsem se. Celou dobu. Ty bolesti, co neměly být, a potom, když se to vrátilo…
Když mi už nezavolala zpátky. Když pak už ani neodpovídala na zprávy na messengeru. A když pak ta poslední, z 1.9., už zůstala nepřečtená.
Neměla jsem odvahu vytočit to druhé číslo a zavolat mamince, paní Heleně. Jak se jí zeptat…? A nezpůsobit bolest…
Tak jsem čekala, odkládala ze dne na den. Všechny fotky na Liščině Facebooku jsem prošla, i ty svoje doma či tak různě uvízlé. Rozesmáté, zářící. – „Taková byla. Takovou si ji budu pamatovat,“ tlačilo mě v hlavě.
Dneska se u Zuzi objevilo parte. Ten den, 1.9., kdy se mi nad ránem o Lišce zdálo, že jsme spolu zase na tripu, a proto jsem jí to napsala do zprávy na messengeru, byl její poslední celý.
Klidnou bezbolestnou cestu v míru a tom nejlepším světle nejen pro malování tam někde, Liško. Stýská se mi.
Komentáře: