Stýská se mi.
Po psaní. Po blogu.
Je zvláštní vracet se po takové době. Otevřít dveře a vejít do míst, kde kdysi bylo plno lidí, tak trochu průchozí dům a tak trochu domácí Hyde Park, tak trochu jeviště jednoho herce a tak trochu nepřetržitý raut…
Je tu ticho. Dneska. Nikdo tu není. Už dlouho tu nikdo není. A jestli to nedojde Lišce, po jednom krátkém dialogu v lednu v Kozlovně, tak už tu ani nikdy nikdo nebude.
Je zvláštní psát v tom tichu, v prázdnu jedinosti, jen pro sebe, jen pro možnost, že to tu třeba jednou najdou moje děti, až umřu. Přemka, toho si dovedu představit, že to najde, až bude po mně uklízet pozůstalost, a že to bude číst. Dovedu si ho představit, jak to čte. A jak mu je.
Jestli mi ho nevezme válka. Protože i když jsem volila nejkrásnějšího prezidenta ze všech českých a slovenských prezidentů tělem a kdoví, jestli ne i duší, a i když mu věřím (asi to potřebuju, konečně taky někomu z těch nahoře věřit), té války se bojím. Války, kterou když jedni chtějí za každou cenu, tak druzí proti ní nic nezmůžou, ani ti duší nejkrásnější. Moc se bojím. O své děti. O svého staršího syna, co by šel tam někam mezi prvními.
Ti nejlepší, nejčestnější, nejzásadovější a první umírají první.
Nesmím na to myslet, nesmím dovolit představivosti otevírat dveře tomu strachu. Jinak brečím.
Možná i proto se vracím.
Psát o tom, co miluju a vypsat se z toho, čeho se bojím. Sepsat si seznam úžasů, které mě občas zastihnou nad nějakým podivuhodným duvchamorným objevem, který umím jenom napsat, ale ne říct, natož muži, ani tomu svému (nebo zase „natož“?).
Protože i v pětapadesáti k mému úžasu pořád ty věci úžasuhodné přicházejí.
Díky za ně.
Komentáře: