Ohlídnout se. Možná dík Anince. Možná dík lavině dění, co se utrhla mimo plán.

Je to takové zvláštní slovo, bilancovat, hodnotit při ohlížení se, poměřovat rovnost či nerovnost, má dáti dal, dobré a zlé, bilance sestra bráchy balance, co jde po laně s rukama roztaženýma vlevo vpravo a nesmí spadnout, bi jako dvojí a k tomu lanx, lancis, femininum – už ve starém Římě znali dvě misky vah…

V neděli jsem jela místy, kudy jezdím každé léto už léta nejmíň jednou, spíš dvakrát. A stavila se pod vysokým smrkem. Dívala jsem se nahoru, tam nahoru, kam jsem se poprvní dívala před dvěma roky, když jsem tuhle sbírací hru hrála teprv pár měsíců a teprv se učila, že fakt je potřeba se dopředu kouknout v popisu úkolu aspoň na to, jestli ta pitomá krabička vůbec leží v dosahu ze země. Tehdy před dvěma roky jsem pod tím smrkem zaklonila hlavu, polkla a vynechalo mi srdce.

Tak strašně vysoko… To v životě nedám…

Filmová Popelka to uměla, po větvích smrku až tam, kde člověk s jednou a jednou a půl dioptriema na dálku bez brejlí něco uměle přimontovaného spíš jen tuší, než že by to viděl. Jenže já mám o třicet let a možná skoro i o stejně tolik kilo víc než Popelka, takže to, že bych zvládla přeskočit přes spadlý smrk s Juráškem, neznamená, že taky zvládnu po nespadlém smrku vylízt jako veverka… a podepsat se tam nahoře…

Nezvládnu. V životě ne. Větví je tam dost, ale nahoře se to větrem kýve a boty po větvích kloužou a kolem chodí po cestě lidi a koukají a já nemám sílu… Já mám strach.

Za rok jsem se tam jen zajela podívat cestou okolo na kole. Jen tak. Jako na pomníček. Sice jsem mezitím na pár menších stromů nesmrků vylezla a z jednoho i spadla, naštěstí do vody a byla to vlastně docela sranda, ale po tom pětiměsíčním marodění síla pořád nebyla, stačilo se jen podívat nahoru a žaludek se sevřel znovu. Spadla bych i tady, vím to. V půli by mi došly síly a nezvládla bych už ani výš, ani zpátky. Pamatuju si moc dobře třes v rukou v nohou v žaludku na smrku o dost menším…

Dívala jsem se tím směrem i dvakrát, když jsme jeli pár kilometrů opodál už ze společných akcí podobných. Tam někde ho mám, ten pomníček…
Mezitím jsem spadla z menších stromů taky ještě dvakrát.

Tuhle neděli jsem jela okolo autem sama, už spíš navečer. A nikomu, ani tomu jednomu, neřekla, že to chci zkusit. Říct něco nahlas je jako vzít tomu sílu.

A sílu jsem mít chtěla. Chci.

Tu nastřádanou s Jezinkami na stromech, domech, mostech, skalách… S jeho podporou („To dáš…“), s jeho dozorem dole („Nejez pořád, vyfoť mě aspoň, když už mě nehlídáš…“), s cinkáním železa, půjčovaného od něj („Ty mi to dycky všechno přehážeš…“ – „Jasný, už je načase pořídit si svoje…“), s ním jako motivací („Chce se ti  na tu poslední ferratu ještě, nebo na to kašlem?“ – „Když půjdeš ty, půjdu taky.“), s ním jako provokací („Slabý ruce, chce to víc cvičit.“ – Tssss… si piš, že budu…)

Klíče od auta jsem odložila u paty smrku. (A pak je tam zapomněla a vracela se pro ně, jako obvykle.) A dala jsem to. Bez problému. Kývalo se to jen trošku, větve pod botama neklouzaly a lidi z cesty ani nepostřehli, že se na smrku něco děje. Nahoře jsem se podepsala i si nafotila rozhled. A v pohodě se vrátila dolů.
Ruce ani nohy se mi netřásly.
Věřila jsem si. Jediný rozdíl.

Za poslední tři víkendy jsem uvěřila.
Chodec na laně roztáhl ruce a přestal se bát.
A jako když se otevře brána někam, kde nikdy předtím nebyl, jen si to přál. Dlouho.

Jenže misky vah.

Nic není zadarmo a vždycky je něco za něco. A je bůh, v něhož nevěřím, ale který se vždycky postará, že věci jsou jinak, než jak si myslím, že jsou a budou. Takže – co se teď pokazí, odkud… ?

V pátek se to dalo předvídat, s nedalekou dálkou nových případů, ale ještě mi to nedocvaklo. V pondělí ráno už to psali všude. Že covid znovu…

Bylo to až těsně po obědě, když jsem si to na netu přečtla, a sevřel se mi žaludek, jako když jsem se před dvěma lety poprvní podívala nahoru do smrku.
Riziková skupina. On, ne já.

Balance. Všechno v rovnováze. Má dáti dal, dobré zlé.
Daň za vstup za bránu. Mít o koho se bát.