Název měl být variací na Márqueze. Ale první slovo nedám ani písemně, protože mám blok ho používat v životním softvéru Rulisaapp, a poslední taky ne, protože je ho teď všude kolem tolik, že mi leze krkem a připadám si jak idiot při představě, že i já se přidám k módnímu in módu přiživení se na něm.

Tak mi zbylo jen za časů.

Koneckonců, do země Gabriela Garcíi Márqueze jsem chtěla jet začátkem roku, když jsem nakonec jela na Šumavu. Když jsem podruhé myslela, že něco znamená něco víc. Něco ve slovech a myšlenkách někoho konkrétního.
A podruhé se smířila s tím, že neznamenalo. Ze všeho, v čem se člověk zmýlí, si může vzít něco dobrého. Jako z té dovolené na Šumavě. A říct si – stačilo i to, co bylo.

Škoda, že nestačilo.

Smiřuju se potřetí.
Bolí to nejvíc.

Prý ta věc, co má zakázané jméno, přijde, když ji člověk nejmíň čeká. Už vím, co to znamená. Přijde, když je člověk nejvíc v pohodě, protože ji nemá a dávno se smířil s tím, že ji mít už ani nebude, takže si život zaplnil jinak.
Čas od času i tak přijde někdo, komu člověk v tom svém dobře zaskládaném životě udělá maliličko místa. To je přeci normální.
Jenže někdy jsou to Jezinky.

Všichni muži mezi manželstvím a Jezinkami chtěli to jedno stejné, ale na nic navíc neměli čas.
Jezinky měly čas a nechtěly za to nic.

Není nejkrásnější, nejmladší, nejgeniálnější ani nejzdravější. Není ničím z toho, co by mělo v osobě prince na bílém koni lámat mříže, rušit kletby a budit princezny.
Je jen směsicí kluka, muže a táty. A mně je s ním dobře ve všech jeho polohách.
I kdyz jen dvěma z nich rozumím.
Ale v jedné si ho hodně vážím.

Už jsem to nechtěla. Ví bůh, že jsem mockrát psala na blogách, že tohle už nechci. To drásavé střídání opilého štěstí a bolesti z nejistoty začátků, které prý podle obecně rozšířeného dogmatu jsou nejhezčí. Nejsou. Protože valná většina z nich tou drásavou bolestí končí. Protože ve většině z nich se nakonec potvrdí tušení, že to žádný začátek nebyl.

Jenomže Jezinky…

Chvíli trvá, než uvěřím. Opatrně. Nejistě. Na dva prstíčky. Je to křehké a riskantní, váhám nad každým krokem, abych se do něčeho nevrhla moc rychle, zbrkle, a pak nelitovala. Toho, co cítím od prvního společného půldne s cinkáním lezeckých železí. Stejně to nakonec udělám. Chvilka štěstí na vzdálenost pětatřiceti kilometrů. Cinkání messengeru na mobilu. Hřeje. Na teplo si člověk zvyká rychle, zvlášť na to šířící se zevnitř. Jenže teplo není dům, nestojí na pevném základě. Třeba zrovna zkreslením na dálku pětatřiceti kilometrů, třeba potřebou vzájemného povzbuzení se v době nedobré – faktorem sbližujícím křiklavě přechodně, ověřeno na Nevztahovi – a nebo třeba jen proto, že každý má jiné tempo a tomu mému málokdo stačí. Jsem o krok napřed, ohlížím se: Nestojím tam, kde stojím, jen já sama…? Je tohle, co řekl, napsal, znamení myšlenek o něčem víc, nebo to jen já chci tak mít? Neslyším cinkání i tam, kde nezaznělo? Pochybuju o sobě, o něm, o všem. Nechci ze sebe udělat blbku. Tím spíš ji udělám. A tím větší váhu má, když to ten druhý ustojí. Pragmaticky, racionálně. Jsem občas protivná z únavy a všechno moc řeším. Sleduju náznaky, odezvy, impulzy a pochybuju čím dál víc.
A s každou další pochybností další cinknutí na mobilu o trochu víc hřeje. Každý další ustálený slovní obrat, slovní narážka, opakující se vtípek vrostou o něco hlouběji skrze kůži. Další společný den vlije další dávku o dvacet let mladší krve do žil. Sen, ze kterého se dalších několik dní žije.

Všem předešlým jsem říkala, že to zakázané slovo u mě stojí a roste na tom, když na něčem s mužem spolupracuju, společně něco prožíváme, budujeme, tvoříme, řešíme, v sehraném týmu dvou… – Nikdo z těch předešlých to nepochopil. Nebo nepotřeboval.
Jezinkám jsem nic z toho neřekla. Taky nebylo potřeba.
…se hledali, až se našli… – napsal teď ve třetí sinusoidní horní amplitudě.
Štěstí.

Chvíli. A pak – zadrhnutí. Třeba jen že po náznaku dotyku, který opětuju se zpožděním pár dnů, ztuhne.
A už se nestane nic. Nic z toho, co by mělo nastat, kdyby to, na co to vypadalo, byla pravda.

Je ticho. Pocitové. Slova, písmenka po messengeru se objevují, ale najednou nějak nehřejí. Ani toho času najednou není tolik.
Útlum.
Po čtyřech z pěti cinknutí zklamání, protože modře svítí skupina, ne interka.
Myslel to, co napsal před pár dny, na nás dva, nebo na ty dva, o kterých jsme se bavili před tím a srovnávali je s námi?

Křeč uvnitř, co bolí smutkem.

Bylo mě moc. Bylo mě v nesprávnou chvíli. Jezinky ani nevědí, jak daleko za dveřmi už jsou. Nebo si toho možná naopak všimly a nelíbí se jim to. Možná z důvodu toho nebo onoho, dala jsem si různých důvodů na seznam možných možností asi šest. Ale co už na tom záleží, nic. Nezeptám se, nechci zkazit a ztratit to, co je.
Možná trest za Škorpiona, abych si líp pamatovala, že se špatným chlapem a bez citu už nikdy. Ani když ten dobrý a s citem je zrovna nedostupný.
Dneska večer jsem odmítla Nevztaha, po dlouhé době chtěl zas přijít. Krásný, zdravý…
Kdysi s Nevztahem jsem si ve chvílích bez něj představovávala jeho sex.
Jezinkám bych chtěla přejet prstem po čele. Po koutcích očí za brýlemi. Usmát se. A pak se nechat obejmout.

Kdy jsem naposledy takhle krvácela dovnitř… to už je strašně moc let…

Ví bůh, že přesně tohle jsem už nechtěla. Že jsem doufala, že už to nepřijde.

Nevěřím v boha. Vždycky znovu mi ukáže, jak strašně se mýlím, když si myslím, že v něčem už mám jasno.

(Počet slov: 916)                                                                       (Poslední úpravy: rulisa 3.5.2020 @ 21:09)