Taky mám strach. Ne že ne. Ale nechci o tom psát, o tom bych chtěla mluvit. Mluvit s někým tak blízkým, že když spolu mluvíte, nemusíte se na sebe dívat.

Čím jsou mi lidi na netu rázem nesympatičtí:

– píšou „šmajlík“
– píšou škrobenou školskou češtinou
– píšou arogantně a všechno malýma písmenama
– píšou jen velkýma písmenama s několika vykřičníky za sebou

Čím se mi na netu lidi řadí do skupiny „chtějí psát ležérně, ale…“

– píšou „hold“ místo „holt“
– píšou „Ale no tááák“
– dělají čtyři tečky místo tří

Čím jsou mi lidi (nejen) na netu sympatičtí:

– formulují klidně, neagresívně
– i vážnou věc dokážou brát a podat s úsměvem
– nejsou hloupí, ale nezakládají si na tom
– smějou se mým bonmotům.

Třeba:
Jsem s věkem sice blbější, ale zas hodnější. Pokornější, vlídnější a trpělivější. (O trochu.) Už vím, v čem spočívá ta stařecká moudrost – úbytek inteligence kompenzuje charakterem.

Čili ani ti nasírací a nesympatičtí lidi mě už tolik neserou.

Taky mám strach. Ne že ne. Mám strach, jaký jsem neměla nikdy v životě, ne tak silný, ale tak neznámý. A pod tím strachem jako bych se budila.

(Čeho se bojím nejvíc – uhoření. Přežití ohoření.
Někdy v minulém životě mě možná upálili.)

Strach z neznáma zesiluje vnímání, zostřuje vidění, zrychluje myšlení.
Zesiluje pocit potřebnosti dávat (najevo) lásku.

Zesiluje potřebu nenechat dluhy.
Vůči nikomu, ani vůči sobě.

(Ale nakonec to stejně bude jedno.)