Opakování matka moudrosti:
Asi to mám za osudový úděl být pořád stejně blbá a pořád ochotná do třetího sexu vždycky těsně před tím sexem uvěřit všem kecům o nezadanosti všech různým způsobem zadaných (nebo je hodit za hlavu), a o tom, jak jsou nezávislí (hlavně na svých nezaopatřených dětech). Pořád ochotná uvěřit, že když si ten chlap udělal na mě čas teď, poté, co jsem hned na začátku sdělila, že nestojím o nabíječe, ale chci přítele s dostatkem času, a skončilo to po třetí schůzce tím sexem, tak že si bude (moct) dělat čas i dál a dokonce ještě víc. A ne naopak.
Pořád ochotná uvěřit, že když jsem od začátku viděla všechno, co nemáme společné, všechno, co nás rozděluje, tak že to pro nás starý, co už nechceme zakládat rodinu, není tak důležité, že důležité je přece jen chtít být spolu…
No právě.
A tak v rámci toho, že působí klidně, vyrovnaně, inteligentně, dokonce absolvoval vysokou (do postele jen s inteligentním chlapem) a vládne mně sympatickým suchým humorem, překousnu, že před tím prvním sexem na mě vypochodoval z mojí vlastní (!) koupelny oděný jen do ručníku, že chce hned napoprvní orál, že má úplně jiný vkus na muziku, takže při splnění požadavku na hudební kulisu trpí buď on, nebo já, a že při příchodu sice na mou žádost poslušně odloží hodinky na kuchyňském stole, ale u postele kouká na pokojový termostat od topení, kde se čas ukazuje taky. Překousnu i to, že jeho rentiérská materiální nezávislost je právně děravá jak ementál, protože ve skutečnosti má kvůli pohledávkám od bývalé manželky všechny peníze uloženy na někoho jiného, překousnu, že mi chodí do ledničky na sladký a do špajzu pro víno, zatímco při našich dvou společných nočních cestách od hospody k hospodě tankoval jeden velký rum za druhým, takže ve výsledku mu sděluju, že mi je jasný, že spím s nezaměstnaným alkoholikem – unese to. A donese mi jiný víno. (Zaměstnaná alkoholička.) Já pro změnu unesu fakt, že krom toho, že nepracuje, už ani pracovat nechce, jen čeká na důchod a stará se o ony nezaopatřené děti, nechápu to, ale budiž, má k tomu ještě jakéhosi koníčka. Chlap má mít koníčka. Trochu horší je, když se ukáže, že podobně jako peníze má před pohledávkami „pojištěný“ i dům, kde bydlí, takže jestli se jeho bývalá partnerka – oficiální majitelka domu – konečně rozhoupe, budu spát s nezaměstnaným alkoholikem bezdomovcem. A vůbec nejhorší pak byl večer, v němž jsme se domlouvali sejít u mě (jinde to nejde a nebo to zbytečně stojí peníze, ale protože on má čas jen jednou týdně večer a já si zvládnu zaplnit program dne i bez něj, tak proč to hrotit, že) a mně, s vyplazeným jazykem dorazivší domů odkudsi, přistála na telefonu zpráva: „Je tam nějak zima a nechce se mi pěšky, že bys pro mě přijela?“
???
Napsala jsem jen s jedním s otazníkem něco o taxíku.
A pak vyměkla a začala couvat vysvětlováním, že mě ten nezvyklý požadavek zaskočil a že když pojedu pro něj, tak že ode mě stejně pude pěšky, že zpátky v noci už ho nepovezu, ale už to nečetl, a to ani po mém (výjimečně k němu domů) zavolání, prý už je pozdě a dcera a večeře a bla bla…
Byla jsem ráda.
Jen jsem si neuměla představit, jak to bude probíhat, až se uvidíme další den – něco společného přece jenom máme, tam jsme se potkávali předtím a budeme se potkávat i dál, a tak jsem počítala, že se už akorát navzájem ujistíme, že pokračování nemá cenu…
Co by taky. Třikrát a dost. I v sexu.
Styděla jsem se, že jsem neřekla Ne hned na začátku, když jsem hned na začátku měla nepřehlédnutelně intenzivní pocit, že Ne říct mám. Jenže jsem prostě chtěla uvěřit. Věřit. Po tom podzimu a po krátkém uragánu způsobeném někým jiným inertním. A s vyhlídkou na začátek roku, který by měl být přece úplně jiný než ten předešlý…
(Zvláštní, jak jsou ti chlapi ze mě nejvíc nadšení vždycky při prvním kole. Asi to vždycky čekají podstatně horší. – Tak co vlastně čekám já od nich, když tohle vím?)
(Horší jsem potom až s každým dalším kolem. Nesprávným.)
Bane, pane. Už vím, proč jsem tohle minule ještě neměla psát.
Děje nekončí, když my se rozhodneme, že by to tak mělo být. Že si to přejeme. Dokonce nekončí ani tehdy, když si myslíme, že už skončily, protože se v nich změnilo něco podstatného pro nás.
Děje skončí, až když změní něco v nás.
Až pak se uzavřou. Jako by obešly kruhem
Viděli jsme se další den, něco společného přece jenom máme, tam jsme se potkávali předtím a budeme se potkávat i dál. Nebylo nic jinak. Když se podíval, trochu úkosem, a okomentoval cosi nepodstatného, tím svým suchým rýpavým humorem, nevadil mi. Naopak. Bylo to blízké.
Tak jsem zase začla na mobilu číst, co píše, a on četl, co jsem odepsala já. A v další jednou za týden příslušný den zase přišel a zase v noci odešel. O trochu dřív než předtím, protože ráno měl jet na závody v tom svém koníčku. A já prý s ním. Jako tehdy koncem roku, když pak po závodech poprvní zůstal u mě a vypochodoval na mě z mojí koupelny poloobalený v mém ručníku… Sice jsem byla po očkování a nebylo mi úplně nejlíp, teplota a mátoha a tak, ale ještě jsem v noci dala vařit odřezy masa a hovězí jazyky, aby byla dobrá polívka po těch závodech. Abychom nemuseli trapně hledat nějakou vařící hospodu na padesátý pokus jako minule (snad ani nebudu psát, kde to bylo, abych se Ratky nedotkla…:-)).
Jen mi trochu v hlavě bzučelo jeho postelové postsexové povídání o šíři německé slovní zásoby a o významových odstínech například slova „rozumný, moudrý“, což ilustroval na paralelně německy a česky odvykládané bajce o škorpionovi a žábě.
Na břehu řeky se sešla žába a škorpion: „Ahoj žábo! Potřebuju na druhou stranu, ale neumím plavat, ty ano, vem mě na záda a převez mě.“ Žába zakroutí hlavou: „Copak si myslíš, že jsem blázen?! Vždyť jsi škorpion, vezmu tě na záda, ty mě bodneš a já umřu.“- „Nene žábo, vždyť to není v mém zájmu tě zabít! To by nebylo rozumné. Jak bych se pak dostal na druhou stranu? Prosím, převez mě!“ – Žába váhá, váhá, ale má dobré srdce a tak nakonec svolí. Škorpion jí vylezl na záda a žába se začala blížit k druhému břehu. Když se dostali zhruba do poloviny, škorpion zničehonic bodl žábu do zad. Ta rázem ochrnutá, umírající, v hrůze i smutku ještě řekla: „Škorpione, cos to udělal, to nebylo rozumné, teď se utopíme oba…“ Na to škorpion odpověděl: „Já vím. Jenže to není otázka rozumu, ale povahy, a takovou ji mám. To není moje vina, že tu umřeme, ale tvoje, žes mi uvěřila.“
Závody se mu podařily, cestou domů řídil, mluvil a svítil, hospodu jsme nehledali, nikde se na jídlo stavovat nechtěl, máme přece vařenou polívku. Je fajn vidět svítícího chlapa, když se mu něco takhle povede. Hřeje to. Víc než teplota, co mě taky zas už hřála. Však na příbaláku vakcíny psali, že můžou být teploty a bolení hlavy i víc než dva dny po očkování. Nevadí. Je fajn sdílet radost se svítícím chlapem, je to i moje radost, moct ji konečně s někým sdílet… a třeba trochu i nějak oslavit…
Mělo mě trknout, že chvátá až moc. Že po návratu ke mně domů nevrle komentuje až komanduje, že dělám něco, co teď zrovna dělat nemusím, místo abych ohřála tu polívku (furt něco komentoval až komandoval, víceméně jsem to vždycky ignorovala nebo odpálkovala něčím, po čem zmlkl), že salám a rohlík jí nastojáka před tou polívkou a dokonce že do té polívky ani nechce zavařit nudle. Nasypat tam předsmažený kuličky bylo časově i energeticky úspornější. A pak se zeptal – „Tak chceš eště rychlej sexík, nebo už můžu jet domů?“
???
Jen s jedním otazníkem jsem se zeptala já, jestli to tedy jako znamená, že bez sexíku se mnou nechce být.
Asi to nebylo teplotou, že mi došel dech a musela jsem se opřít o zeď. A asi jsem se netvářila v tu chvíli zrovna sexy. Ale ani on. Poprvní mě vůči tomu jeho pohledu napadlo, že jsem zas zopakovala tutéž chybu, co už víckrát – že jsem něco, co mi nějaký chlap říkal a bylo to úplně na palicu, považovala za způsob rýpavého humoru.
Zatímco on to myslel smrtelně vážně.
A taky jsem si vzpomněla, jak jsem den předtím po odvyprávění bajky zvedla hlavu z jeho ramene a řekla: „Právě o tom od začátku přemýšlím, nakolik jsi škorpion.“ – A on mi neodpověděl. Ani se nepohnul.
„Tak chceš ten sex, nebo ne?“
„Nechci.“
Otočil se do dveří, řekl Ahoj a odešel.
Chvíli jsem koukala na už zavřené dveře, pak si šla pro prášek, lehla do postele a spala do rána.
Tak, jak jsem týden předtím myslela, že se už neozve, a on se ozval, jsem teď byla přesvědčená, že se zanedlouho ozve, a řešila jsem, jak mu sdělím, že moje Nechci mělo platnost už natrvalo. Řešila jsem zbytečně, už se neozval.
Ještě že žába s ním na zádech nestihla plavat tak dlouho, aby se dostala nad příliš velkou hloubku.
Stejně to bolelo zbytečně moc.
Když jsme se znovu potkali tam, co se potkáváme, dělal, že jsem cizí. Při setkání další týden mě už i pozdravil. I se zapojil do debaty ve skupince. Já zas něco odpověděla… zaoponovala vtipem…
Naštval se a odešel. Až jsme z toho všichni zůstali paf, že kvůli takové pitomosti… A potom ostatní – jak to ve skupinkách bývá – spustili debatu o něm. Jaký je. Co se o něm povídá. Jak to má doma špatný, ale že si za to může sám tím, jak se chová. K jiným lidem, k ženám. Že s ním už jinde skoro nikdo nemluví, že všechny už od sebe odehnal. Ale že se trápí, že je to na něm vidět. Že hrozně zestárl, za poslední dva tři roky…
Uvědomila jsem si to taky. Že zas o tolik starší ode mě není, a přesto jsem ho viděla jako téměř starce.
Zestárl, za ty dva roky, co ho vídám. Hodně.
Škorpion už nikdy nevyskočí z krunýře svojí povahy. I když nejspíš ví, že se díky ní utopí. Sám.
Všechno bolavé, sebelítostné kvůli němu, jako mávnutím zmizelo. Zbyl jen pocit porozumění.
Je na tom daleko hůř než já.
A je daleko.
Děj skončil.
(P.S. Celý zbytek toho vývaru na polívku jsem vyklápěla z hrnce dneska v noci za ptačím stromem, pro toulavý kočky. Ještě byl docela tuhý a docela hezky voněl.)
Komentáře: