Nedávno jsem byla na společné tématické výpravě s třemi muži. Protože se jim na poslední chvíli uvolnilo místo v autě, vykryli je mnou.
Když mi to pozvání ve formě nepřímého dotazu přistálo v mesenžru, chtěla jsem okamžitě nadšeně odepsat Jojojo… Ale napsala jsem, že to zvážím. Až vystřízlivím, protože jsem zrovna střízlivá nebyla. (Jako žádný večer první tři týdny po sedmém listopadu. Ani žádné dopoledne.) Bála jsem se, že až vystřízlivím, začnu se bát. S nimi jet. S jedním, kterého jsem viděla dvakrát, s druhým, kterého jsem viděla jednou, a se třetím, kterého jsem ještě neviděla. Jen na pidifotkách na webu. A tam se neusmíval. (On se moc neusmívá ani v reálu. Ústy. Očima a myšlením skoro pořád.)
Nebála jsem se toho, že by mi ublížili. Tři zavilí keškaři, jejichž hlavním cílem je udělat výpravu s odlovem co nejvíce co nejkvalitnějších keší (na jejichž výběru se dokážou neshodnout nejen cestou tam, ale ani pak cestou zpátky) a co nejvíce si zaplnit keškařské statistiky sledující asi tak třicet různých hledisek hodnocení, nebudou tratit drahocenný lovný čas obtěžováním nějaké povadlé obstarožní ženštiny, kterou tam mají s sebou kvůli vykrytí volného místa v autě a podílu na nákladech za PHM (tedy, ehm, až ta ženština zase potká toho, kterému je za ně a za ranní kafe v Chrudimi furt ještě dlužná). Nebála jsem se ani toho, že když oni mají sraz a odjezd v sedm ráno, já musím vstávat v pět, abych se na ten jejich sraz stihla dopravit, a že když je návrat plánovaný na devátou až desátou večer, já se budu vracet domů v jedenáct.
Bála jsem se toho, že v jejich očích neobstojím. Že ničím nepřispěju do týmu. Že nezapadnu. Že se mnou bude nuda. Že nebudu vědět, jak s nimi komunikovat. Že budu (zas) blbě kecat, nejspíš nějaké vyprávěnky ze života, o kterých si myslím, jak jsou vtipné, ale které neumím hlasem převyprávět, i když (právě proto, že) se strašně snažím, aby se mi to povedlo a aby se mnou nebyla nuda. A protože nejsem blbá a poznám, že se mi to nepovedlo, tak pak zas na dlouho sklapnu a je se mnou nuda.
Nakonec to bylo super. Hned v první čtvrthodině po nastoupení k nim do auta jsem odvyprávěla první vyprávěnku, které se nikdo nezasmál, další až kolem půl šesté večer. Mezitím jsem si užívala společnosti tří úžasných mužů, trochu už povadlých až obstarožních, a přesto malých kluků, občas klukovsky ješitných, občas svéhlavých, občas nafučených a zašprajcovaných, ale hlavně s obrovským smyslem pro humor, pro partu, pro věc… Pro hru… Ano, obtěžování ženštin naprosto nebylo na pořadu dne, což se potvrdilo v okamžiku, kdy jsem se zpožděním dorazivší na jednu tzv. stage dostala povely „odlož si batoh… otoč se ke stromu… roztáhni nohy“ – a studený listopadový vzduch mi profoukl všechny plomby na zubech, jak jsem se zděšeně ohlídla zpátky na ně s naprázdno otevřenou hubou. Dva se rozesmáli, třetí ani to, dřepěl mi za zády zacílen k jedinému úkonu – vzít mě na ramena, protože jako nejlehčí (a to je už co říct) člen výpravy jsem byla určena k přečtení tří indicií umístěných na třech pidipoličkách ve dvoulidské výšce na třech kmenech stromů.
Na tuhle výpravu budu dlouho vzpomínat. Na keše, které nešlo odlovit jinak než v týmu, na tu radost společnou i z radosti ostatních, na den, jaký byl pro mě za posledních pětadvacet let výjimečný, od dob začátků našeho jezdeckého klubu kdysi. Možná za posledních pětatřicet. Od dob, kdy jsem jezdila s trampama a s Brontosaurama. (Tím myslím to hnutí, ne tu pedofilií profláklou kapelu – Zdeničce Tichotové a Dušanovi Vančurovi se tímto omlouvám.)
Oni vlastně mnozí keškaři (možná většina těch skalních) mají s Brontíkama docela hodně společného. Krom té hravosti i potřebu jít dohromady a nechat se nadchnout pro prospěšnou věc. Dělat společné environmentálně užitečné akce jako úklidy lesa či obecních prostor, sázení stromů, sběr žaludů pro zvířátka a pod., ale taky potřebu pořádat různé srazy jen tak pro radost, posezení, soutěže, ohýnky, degustace piva, buřtů či vánočního cukroví…
Na jednom takovém srazu jsem byla v létě. A po nedávné úžasné společné lovné výpravě jsem měla cukání zúčastnit se nějakého dalšího, tradičního vánočního, kam pojedou i mí jednodenní společníci.
Nakonec jsem se nezúčastnila. A ani se nezúčastním. Na každé datum pořádání podobné akce jsem si našla důvod nezúčastnit se.
Včera jsem u Lišky do komentářů stran erotických zážehů mimo jiného napsala: (…) Navíc v tom hraje obrovskou roli okamžitá komunikace a vliv toho člověka, který tou komunikací vysílá až vyzařuje velmi silně svou osobnost… (…)
Něco jiného je společnost tří mužů v jednom autě na výpravě podobné výletu a společnost několika desítek různých lidí, mužů žen i dětí, v uzavřeném prostoru nějaké hospody nebo kulturního domu. Veselí ne jen jako pocitové pozadí akce, ale jako předpoklad, téměř povinnost. Veselí jako silná energie. Bodrost. Těsno, hluk. Na příliš malém prostoru přetlak různých desítek záření desítek různých osobností excitovaných vědomým veselím.
Silná energie, která mě ubíjí.
Dřív mi to nevadilo. Jako bych dřív vnímala hlavně sebe, v podstatě jenom sebe, a ty ostatní jen jako „ostatní“. Jen sem tam se z té téměř do jednoho proudu slité venkovní směsice záření vylouplo něco, co proniklo skrze to moje. Prý jsem strašně silně sálala ven já, řekl mi kdysi jeden, co tvrdil, že má jakési mimořádné nadání. Asi moje „ven“ jako silnější proud odnesl slabší proudy vnější. Možná i jako ochranný val. Možná.
Dneska se mi svět tříští. Tříští se mi do vnímání každého jednoho žáření zvlášť. Do proudů jako laserů z každého člověka v mojí blízkosti.
Když je jich víc než tři, nezvládám je absorbovat. Vnímat a absorbovat.
Rozbíjejí mě.
Moje vlastní záření zesláblo.
Nakonec ta výprava byla úžasná. Nejen tím, jaká byla a že mě vytáhla z ponorky smutku po sedmém listopadu, ale i tím, jak mi změnila náhled na mě. Pootočila mi moje tisícivýběžkaté jádro.
Ukázala mi, jak se bojím. Jak neumím. Komunikovat. Reagovat. Přizpůsobit se. Nekřečovat ze snahy o přizpůsobení se.
Jak jsem se ve svém single bytí vzdálila od mužů.
I od lidí.
A k tomu synek, co si našel dívku a neustále se přede všemi k sobě mají, navzájem na sebe sahají, dotýkají se, hladí se… „A to ses naučil kde, od koho?“ zeptala jsem se ho, nedávno. Protože od tatínka ne, ten se ke mně takhle nikdy nechoval.
No ale ani já k němu.
Přestože mi to chybělo. Od dětství.
To já mám ten blok, že se city nedávají najevo osaháváním. Proto je potřebuju dávat najevo sexem.
Někudy se dávat ven musejí.
Jenže já už ani k tomu sexu asi s nikým nedojdu. K takovémuhle.
Cítím se strašně moc unavená. Unavená a neschopná, líná. Ztracená bludná ovce. Oddřu s vypětím všech posledních sil to, co mám v práci, a pak už nechci žádnou námahu navíc. Ani tu kolem zvelebování bytu a zahrádky, ani tu ve společnosti více než tří lidí. A ani tu s jedním jediným. Tu námahu, kdy druhého člověka musím nechat vedle sebe vysílat jeho záření tak dlouho, až překročí moji komfortní zónu.
Možná i to je ten důvod, proč se mnou žádný muž nevydrží. Ubývá mi energie. Nejsem (už?) ta úžasná ženská do nepohody schopná udržet tělesnou i duševní prouktivitu od rána do večera, mluvit a pořád něco dělat, aktivní až akční, činorodá a pracovitá, optimistická a optimismus předávající. Jsem spíš smutná a každou chvíli volající o pomoc z toho smutku, zadušená nepřetržitým proudem myšlenek, asociací a představ, skákajících jedna do druhé a deptajících mě, strhávajících mě do bolestínské sebevážnosti a sebelítosti. Jsem unavená. Z boje proti tomu bolestínství a tragédství. Vypínám. Padám do svých myšlenek a svých vnitřních soubojů, nedokážu se dlouho soustředit na druhého. Odpočívám v průběhu dne s otevřenýma očima, ale vypínáním hlavy. Odpojováním se.
A současně bych to strašně moc potřebovala někomu říct, co sdělím, od toho se mi uleví, ale není komu, není, kdo by to unesl pravidelně. Tak tím jen sem tam někoho otrávím dočasně…
A pak zas zalezu do sebe.
Nedokážu být nikomu oporou. Tak jak můžu chtít, aby někdo byl oporou mně.
Moc bych chtěla někoho, kdo by na kešky, a nejen na ně, chodil se mnou.
Ale současně radši chci být sama.
Protože být s někým, s kýmkoli, jakkoli, je daleko složitější než být sama.
A složité věci jsou unavující.
Jsem strašně unavená.
Komentáře: