Dozvěny

/  73 komentářů

Chtěla bych, aby to nebylo.
 
To jsem chtěla v životě už víckrát. Aby něco nebylo pravda. Nebylo skutečné. Aby se to nestalo.
Teď bych si přála, aby nebylo skutečné to šílenství malichernosti maskované do kostýmu boje za pravdu.
Císařovy nové šaty.

Vícekrát během diskuzního maratonu u Lišky tu i tamhle jsem si vzpomněla, jak to bylo před pěti lety. Když jsem v odpovědi na těsně povolební sms od Dee „Doufám, žes nevolila Zemana“ přiznala, že ano, volila.
Nemohla tomu uvěřit. Její úžas byl tak silně roven zklamání, že jsem se dozvěděla, že jsem se zařadila k plebsu a lůze… – Odepsala jsem, že ano, že vím, že jsem plebs a lůza, a že jsem na to už pár let hrdá.
Nějaký čas trvalo, než jsme se zas začly jakž takž normálně bavit.
O dost déle trvalo, než jsem se zbavila pocitu hořkosti při každém cinknutí sms od ní, každém otevření jejího mejlu.
Hořkosti a cizoty.
Ne proto, že jsem plebs a lůza a ona pražská intelektuálka, která jediná ví, co je správně. Ale proto, že ve jménu emocí z pravdy svaté jediným šmahem položila letité kamarádství na obětní kámen politiky.
Hořkost už není, odcizení zůstalo. Lhostejnost. Vůči tomu, co bylo tehdy napsáno, i vůči tomu, kdo to napsal.

Lidi o sobě rádi říkají „Odpouštím, ale nezapomíním.“ Většinou to znamená, že neodpouštějí.
Nevím, co znamená odpouštět. Možná taky neodpouštím. Neužírá mě zloba, nemám potřebu oplácet, zavrhovat, vidět nepřítele.
Ale už nedokážu nemít vzadu v hlavě (srdci, žaludku) výstražné světýlko. Nevěř. Nespoléhej. Nechtěj. Drž se dál.
Zlhostejním.

Manžel taky řekl dost věcí ve jménu pravdy svaté. Na které nikdy nezapomenu.
Prý se to tak nesmí brát, řekli mi někteří a i on sám spíš o čemsi jiném.
Nemám to tak.
Když nechci ublížit, zlikvidovat, neříkám věci, na které bych sama nedokázala zapomenout.
Když mi někdo takové věci řekne, zlikviduju v sobě jeho.
Sebeobranně.
Aby to už příště nebolelo. Neohrožovalo.
Zavřít kanál vstupu do hloubky.
Nevydat se už všanc.

Tehdy před pěti lety jsem byla bita za to, že jsem plebs a lůza.
Letos jsem bita za to, že se cítím být elitou.

A teď s odstupem si říkám – ano, cítím se být elitou. Tou elitou, co s myslí, že má na to nenechat se tím vším vcucnout. Semlít. Zůstat v nadhledu. Vařit si dýně.
Se svými lidmi blízkými, ve svém světě neroztrhlém.

Ale stejně jsem zas ztratila. Na oltáři politiky ve jménu boje za pravdu svatou. Světýlky nevratně rozsvícenými, vstupními kanály do hloubky zavřenými.
Takhle se člověk stává čím dál osamělejším ve svém světě neroztrhlém.

Přemýšlela jsem, že bych si od Lišky z těch dvou diskuzí zkopírovala některé věci, co jsem tam naformulovala. Pro srovnání za dalších pět let dalších voleb, nebo možná i dřív, když někde jinde u někoho jiného narazím na podobné formulace, myšlenky. A vážně se mi některé ty moje líbily tak, že jsem si říkala, Tohle bych zapomenout nechtěla…

Ale nevím.
Možná kéž by se to radši nestalo. Kéž by myšlenky mohly být, a přitom to okolo nebylo…

Komentáře:

  • ratka 28.1.2018 at 7:33

    Je to takhle obecně. Takové situace obnaží „něco“ co se člověka hluboce dotkne. I když jde o hovno (o prezidenta, kdo má pravdu, jak se něco jmenuje nebo nejmenuje) Taky to tak mám.

  • Saul 28.1.2018 at 8:42

    Ru,ani ty ses ale nevyhnula nalepkovani (293 je i pro tebe)
    Ale hlavne ses nevyhnula u tebe pro mne zarazejicimu uteku od racionalniho zduvodneni az k osobnimu utoku.
    A udelala jsi to driv nez ja.

  • rulisa 28.1.2018 at 9:47

    1
    Dík.

  • rulisa 28.1.2018 at 9:48

    2.
    Vidíš, jedeš v tom pořád dál. I když musíš vědět, že nesouhlasím a nálepkování ze svojí strany ti neodsouhlasím, a že kdybych začla argumentovat, proč nemáš pravdu, byla by z toho zas akorát nekonečná nikam nevedoucí debata, respektive nevedoucí k ničemu dobrému, jen k dalšímu zlému…

    Proč to nenecháš? Proč máš (a mají lidi obecně tak často) potřebu i nad mrtvolou v rakvi pořád něco vytahovat, připomínat, vracet se k omílání, že oni za nic nemůžou, že za to může ten druhý nebo ti druzí, co si myslí ten opak…?

    Ty napíšeš, že jsem se dopustila nálepkování, když jsem nalinkovala článek sociologa, profesora Karlovy univerzity, s jehož sociologickým náhledem v tom článku souhlasím. Souhlasím pořád. I s přijetím toho, že pro spoustu lidí se tím vydávám za namyšlenou elitu.
    A souhlasím i s tím, že pro desetimilionový národ je regresívní, když je prezident pro dolních deset milionů místo pro horních deset milionů.

    Ale zabředávat do dalších vysvětlování a uvádění citací odkdevšad už nehodlám.
    Viz první odstavec.

  • SV 30.1.2018 at 13:03

    „Ale proto, že ve jménu emocí z pravdy svaté jediným šmahem položila letité kamarádství na obětní kámen politiky.“ chápem. mám to takytak.

    a úprimne ma podesilo? prekvapilo? keď mi kamarátka napísala, že keby jej manžel volil Zemana, tak sa s ním rozvedie. nno, poňala som to ako vtípek a odpísala jej smajlíkom, ale…..mne to nepripadá vtipné ani ako vtip.

  • SV 30.1.2018 at 13:08

    a s tým odpouštěním…..no, ja odpustím v podstate komukoľvek čokoľvek. asi. za seba. iná situácia je, ak niekto ubližuje mojim blížnym…..a ano, odpustím, ale nezabudem. je to normálna obranná reakcia. neviem napr. prečo by som mala zabudnúť na to, že sa mojím ex nedá na ničom dohodnúť a stále sa o to pokúšať a furt dokola si ubližovať?

  • Liška 30.1.2018 at 19:53

    ru 4
    nojo, jenže opakem „prezident pro dolních deset milionů“ není „prezident pro horních deset milionů,“ ale taky tím opakem může být a častěji je rozuměno „prezident pro horních deset tisíc.“

    Proto jakmile na konci 5. minuty debaty v č.televizi Drahoš řek „Vy jste prezident dolních deseti milionů“ a už nic k tomu nedodal (protože mu nedošlo, že by to bylo velmi vhodné), řekla jsem si, že debata může skončit, protože ji Drahoš projel, ta jeho věta byla dost urážlivá. Pro lidi, ne pro Zemana.

    Nonic.
    ad článek: kopíruj si z debaty ty formulace klidně, to se hodí. Hlavně k tomu, abychom je později zformulovali ještě líp.

  • ratka 30.1.2018 at 20:08

    7. prezident dolních deseti milionů mi nezní urážlivě, naopak. Zní to jako ocenění, proto se Zeman smál… bylo to ocenění, Kdybych byla prezident deseti milion lidí a někdo mi řekl, že jsem prrezidentem dolních deseti milionů tak ano, beru to. Určitě lepší než být prezidentem horních deseti tisíc a na ten dolní zbytek kašlat.

  • barča 30.1.2018 at 20:22

    8, ratko, on se sice usmál ale zároven v tom byl úžas a dodal, to má být jako výtka?
    ta otázka zněla: co nejvíc vytýká Zemanovi.
    a za mě já dodávám, ano, v téhle větě pan Drahoš odkry svou pravou tvář – za koho tedy kope. to znamená že za horních 10 tis. tedy za elitu, ti kteří mu dělali kampan.
    a ten závěr poslední minuta byl taky jasný.

    tak mě aspon těší že na tom uvodu a chápání této debaty o dolních deseti milionech se shodneme.

  • ratka 30.1.2018 at 20:25

    9. to právě žádná výtka nebyla…anebo to vůbec nechápu. Jasně, pokud by to měla být výtka, pak by se Drahoš prezentoval jako ten kdo zastupuje horních 10 tis. A ti by mu potřebný počet hlasů určitě nedodali. Pokud to myslel jako výtku a nikoliv jako ocenění (pochvalu) tak se sekl.

  • barča 30.1.2018 at 20:32

    10. tak ještě jednou at se do toho nezamotám.
    otázka zněla na Drahoše co nejvíce vytýká Zemanovi.
    Drahoš: že je prezidentem dolních deseti milionů.
    Zeman: překvapený úsměv a říká a to má být výtka?

  • ratka 30.1.2018 at 20:34

    11. no není to výtka. naopak…proto se Zeman usmíval. Pochopil to jako pochvalu.

  • barča 30.1.2018 at 20:55

    12. ano ratko, pochvala pro Zemana ale ne pro lidi. Tak jak to popisuje Liška v 7.

  • ratka 30.1.2018 at 21:00

    13. to záleží kam se kdo řadí. Osobně patřím k dolním deseti milionům, není to urážlivé. Chápu to jako běžný lid. Pokud to někoho urazí, no to je taky možné.

  • Saul 30.1.2018 at 21:42

    Vidis Ru?
    To mas za to,ze sis na mne stezovala,dobre ti tak:-0)

  • rulisa 30.1.2018 at 21:58

    To si děláte prdel? Četl někdo ten článek?

    Vážně jsem v prvním momentě byla rozhodnutá, že tuhle debatu z většiny smažu, ještě jsem ji ani nedočetla do konce. A začal to Saul, ne že to mám za něco, zavlekl to zas zpátky on. A když jsem odpověděla, tak jsem odpověděla, co si myslím, a taky že tím to považuju v tomto prostoru za skončené, takže i když to někdo nebo nikdo s horními desetii miliony nepochopil, tak není potřeba to dál znovu dokola všechno pitvat a urážet Drahoše – ano, Barčo, je to na tebe a tvou pro mě nepochopitelnou posedlou zášť – jen proto, že si někdo myslí, že někdo jinej si něco myslí. Každej pitomec v Česku byl v těchhle volbách děsnej psycholog mistr z nejpovolanějších, jo.

    Prosím všechny zúčastněné – jděte už s těma volbama do prdele, ano? Děkuju.

  • ratka 30.1.2018 at 22:00

    16. ano prosím, už jdu :-)

  • Liška 31.1.2018 at 9:45

    Dobře, s volbama do prdele.

    ad článek: Ještě že všechno zapomínám. Ani nemusím nic odpouštět, protože si nepamatuju, co se stalo. A někdy je to nevýhoda.

  • rulisa 31.1.2018 at 9:57

    Jo. Pamatuješ si, jak jeden čas probehla netem zpráva o holce, která je nemocná tím, že vůbec nic nikdy nezapomene?
    Peklo. Peklo na zemi.

  • ratka 31.1.2018 at 9:59

    18. potíž je v tom, když jeden si furt pamatuje a chce to řešit, a ten druhý dávno neví o čem je řeč. Stává se to celkem často.

  • rulisa 31.1.2018 at 10:11

    20
    Jo, tobě jo. :-)))

    Mně se stává, že si pamatuju – i to, co bylo napsáno, i to, co jsem chtěla napsat, ač nenapsala, abych to ještě dál nerozviřovala – ale nechci už to řešit, protože to vidím jako beznadějně k ničemu.

  • ratka 31.1.2018 at 10:15

    21. u nás doma to máme na střídačku. každého zajíma něco jiného, to co nezajíma… se nepamatuje. Píšu obecně, protože opravdu to vychází z důležitosti tématu. pokud neberu něco jako důležité, zapomínám za pochodu. Nejsem v tom sama. Když druhého znám, neberu to tak vážně že se třeba musím furt připomínat, opakovaně něco chtít nebo odpovídat i 3x na stejnou věc, jelikož již otázka byla dotyčnému u prdele natož odpověď.

  • rulisa 31.1.2018 at 10:22

    22
    Nevím, takhle až moc jsem o tom nepřemýšlela. Když mě něco nezajímá, tak to nečtu. Ale co přečtu, tak si z toho aspoň podstatu faktů a vztahů pamatuju.
    Nepamatuju si čísla, jména… a to třetí jsem zapomněla. :-))

  • ratka 31.1.2018 at 10:35

    23. Například, aby bylo zřejmější o čem mluvím. Někdo se tě zeptá. Tak jak byl film nebo co říkala xy do telefonu. Odpovíš slušně… za pár hodin stejná otázka: Taky jaký byl film a co říkala XY? Tak už zareaguješ podrážděněji… A za pár hodin stejná otázka: Tak odpovíš běž do prdele! a na druhé straně ukřivděný pohled. :-) prostě u prdele… no. akorát ten tón se vnímá. ten zůstane… v pamatováku. text nikoliv.

  • rulisa 31.1.2018 at 10:46

    24
    Aha, tak s tím problém nemám, protože v reálu mám občas při větším mozkoorganizačním vytížení taky problém pamatovat si odpovědi na některé otázky, případně pamatovat si, jestli jsem se už vůbec zeptala.
    Takže u nás je běžný dialog: „Synku, omlouvám se, vím, že jsem se (asi) už ptala, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, cos mi odpověděl, můžeš mi prosímtě ještě jednou říct…“
    No a mládě v poho odpoví.

    A naopak to samozřejmě nastává taky, zejména při zadávání prací či položek nákupu, takže při opakovaném dotazu buď už vezmu papír na sepsání, nebo si ho rovnou přinese on.

    Štěkáme po sobě občas, ale kvůli tomuhle nikdy.

  • ratka 31.1.2018 at 10:53

    25. mě to dost vadí, když se mne někdo dokola na něco ptá. beru to tak, že vlastně to ani nechce vědět… Taky mi vadí, když někdo po mě řve, že něco nechápu hned, nebo hned neodpovím protože neznám odpověď i když ji ji znám, ale nenapadne mne hned a tak musím počkat než mi doteče. Takové to dohukávání, rychle… dělej, na co čekáš, co tady stojíš, nevidíš že toto je potřeba. no nevidím. vidím něco jiného.

  • ratka 31.1.2018 at 10:57

    V poslední době jsem dvakrát praštila telefonem a odešla pryč. Telefonuji se synem a do toho do mne muž hučí, že něco říkám blbě nebo že mám říkat něco jiného, hází po mě věci, rozbije o mě něco takže praštím telefonem o stůl, ať si to vyřídí s ním sám a jdu pryč. nevím co si o nás myslí syn, ale asi nic rozumného :-)) že nám hrabe oběma. Nejmladší si to myslí dávno. Prostě vzájemná komunikace, katastrofa.

  • rulisa 31.1.2018 at 10:59

    26
    Jo, to mi vadí taky, to dohukávání. A hodně. To mě vytáčí do vzpoury protiútokem a následného útěku.
    Když se mě někdo ptá na něco dokola, mi zas tak moc nevadí.

    27
    Udělala bych totéž, akorát bych po něm ještě fest štěkla a pak to možná někdě na záchodě i obrečela.

  • ratka 31.1.2018 at 11:16

    28. už to neobrečím, dříve celkem jo. Takové to poštěkávání jsme se naučila ignorovat. Proto možná odkopávám i poštěkávájící reakce. nezajímá mě to. Jestli někdo po mě chce štěkat.. tak beze mne. Stačí mi to co mám, nepotřebuji aby na mě ještě štěkal někdo další.

  • ratka 31.1.2018 at 11:28

    Pro mne je taky smutné zjištění, že vlastně ten druhý si mne vůbec neváží pokud nezačnu štěkat a řvát a čílit se. A takové to normální jednání, kdy někomu vyhovím, udělám či pomůžu je blbečkovství. Prostě blbeček se nechává „využít“ a udělá něco jen tak. nezištně rád. i když druhá strana by si to mohla udělat taky, má na to čas i prostředky ale neudělá to, z různých důvodů. třeba se jí nechce.
    Pomoc druhému má druhou stránku … škodlivou, kdy ten druhý si na to zvykne a bere to jako normu. že to takhle má být a že ten druhý je zde od toho. že přece to tak chce tak ať dělá. Vidím i sebe, jak jsem zneužívala mámu, ona lítala a já se nechala obsluhovat a chválila ji jak je šikovná. V tomhle má muž pravdu, a tak reaguji proti svým vzorům, držím se zpátky a mám z toho depresi. Cítím uvnitř že má pravdu, že děti kazím. musím je nechat osudu. On je seřve na tři doby, ony se nafučí. a já jsem z toho smutná.

  • SV 31.1.2018 at 16:21

    Ratka 30: verím že si z toho smutná. aj mne smutno. myslím, že pravdu máte obaja. ofukovanie k ničomu nevedie. ale ani někoho seřvat, to pak nastane nafukovanie. a to taky zle nedobre.

    jednať na rovinu. jasne si povedať, s týmto vám pomôžeme, a toto by ste už mali/mohli zvládnuť sami.

    ono sa to druhému vždy dobre radí, hm.

  • SV 31.1.2018 at 16:24

    viete prečo si zvieratá vážim viacej ako ľudí? pre veľa vecí. napr. aj preto, že k zvieratám človek môže byť tak normálne dobrý. a nevyzerá pri tom ako blb.

  • ratka 31.1.2018 at 16:33

    32. a je to zásluha těch zvířat? Nebo si to ak nějak ulehčuješ… se zvířaty je prostě jednodušší. Je jednodušší si je i vážit etc. U lidí je to opravdu těžká práce. Vytvořit vztahy a nedávat podmínky, přijímat je jací jsou.

  • SV 6.2.2018 at 15:27

    Ratka 33: neviem, či je to zásluha těch zvířat. ale viem, že si nič neuľahčujem. nič v živote. skôr naopak.

  • SV 6.2.2018 at 15:28

    len som tým chcela povedať, že je mi smutno z toho, že k zvieratám môžem byť tak normálne láskavá a dobrá. a oni sú radi. pohladíš, aj oni pohladia. neriešim, či to je, alebo nie je jednoduchšie. je to čisté.

  • rulisa 6.2.2018 at 17:28

    3
    No, s takovýma kočkama třeba to není vždycky tak studánkově čistě jednoduchý. :-)
    Teď jak je zima a té naší se nechce být moc venku, trpí neurotizací z nevýdeje energie, a to máš vidět, jak ti umí „vrátit“ laskavé pohlazení v jí nevhod chvíli. :-))

  • ratka 6.2.2018 at 19:16

    34. normálně láskavý může být člověk i k lidem. Tedy nevidím tady rozdíl… až na to že lidé ho mohou srát víc než zvířata. Ale to není tím že zvíře je jednodušší, spíše tím že na lidech vidíme každý chlup.

  • Liška 19.3.2018 at 22:36

    26,28
    Jojo, to by mi vadilo. Vadilo by mi to až tolik, že mi to nikdo nedělá a nedělal; asi je to na mě poznat, že toto rozhodně ne. Ani jednou. Tam moje tolerance nesahá. Nebo moje kapacita.
    Vlastně jsem to nikdy neviděla, vůbec to neznám.

  • Liška 19.3.2018 at 22:46

    36
    to já umím taky, jako kočky, v nevhod chvíli.
    Jinak: máš super číslování! :- ))

    37 ratko
    asi jo, na zvířatech nehledáme ten každý chlup, jsme shovívaví. Ale u lidí – pokud je máme za méně inteligentní, podobně jako zvířata – tak shovívaví nejsme, protože takoví lidi jsou někdy protivní, někdy voser a někdy i nebezpeční svou nevšímavostí nebo blbostí. A jsou dopsělí, takže zodpovědnost mají oni ay to je někdy těžký přijmout. Asi je to nutný.. :( Těžký.

  • rulisa 20.3.2018 at 7:24

    38
    Jak je mým zvykem. :-))

  • rulisa 20.3.2018 at 7:27

    39
    Zvířata jsou jiný živočišný druh, nejsou našimi hierarchickými konkurenty a nemáme na ně taková očekávání stran případného spojení k obraně proti vnějšímu nepříteli.
    Jsou to jen o něco živější/živočišnější kytičky na našich zahrádkách.

  • ratka 20.3.2018 at 10:44

    41. absolutní souhlas. Jsem tady ze zasekanými zády. Je to všecko dohromady, snaha, námaha, stres. Děcka jsou upištěné a stresující, jako babička se snažím aby vše bylo vklidu. Tahám ty dvě nejměnší (8 kilo a 10 kilo) zpívám a hraju si, do toho piští vyplašený střední co pořád ječí protože není něco jak chce on (přesně tak jak chce on) a nejstarší co se furt cpe do centra pozornosti. Všichni 4 jsou důležití a na všech mi záleží, a nakonec to dopadne tak, že mámu odvezou do nemocnice s mozkovou příhodou (únik) a mě vemou záda. A obě jsme to myslely tak dobře. Je to fakt k smíchu, chechtám se tady nad tím… možná je to k pláči. ale připadám si jako totální blb. Vůbec nerozumím tomu co se děje… proč to nezvládám, proč nedokážu jednoduché úkony… jsou to jen blbosti. drobnosti. a tělo mě zradí. (mámu taky)

  • rulisa 20.3.2018 at 23:16

    Tvou mámu, nebo jejich mámu?

  • ratka 21.3.2018 at 6:40

    43. mou…:-)

  • Liška 21.3.2018 at 16:18

    42
    uoooááááooom, to jsou teda ale jobovky :(
    Já bych byla na ty děti tak nevrlá, že už by ke mně asi nešly :)

  • ratka 21.3.2018 at 17:08

    45. to nejde. kdybych byla nevrlá, cítím se ještě hůř. Ale dnes jsem byla se nechat opíchat, dostala jsem do žíly magnézium a je mi líp. A mamince je výborně. Je na neurologii, čistí ji hlavu a myslím že je šťastná.
    NO a s děckama…to prostě se musí skrz.

  • rulisa 21.3.2018 at 18:37

    46
    Mně by to šlo nejlíp skrz, kdybych je mohla rázně a srázně srovnat. Případně včetně mých vlastních, kterým bych umyla hlavu za to, že si po ní nechají lízt ty jejich vlastní. :-)

    Tak držím palce vám oběma, abyste to vy obě starší matky dobře přestály a abyste ty úniky potřebovaly co nejmíň.

  • ratka 21.3.2018 at 18:47

    47. To nejde. Ten mladší se ihned počurá… a to mu budou tento měsíc čtyři roky :-( Je labilní, obávám se že má poruchu autistickéh spektra. Nejde ho srovnat… tedy každá drobnost kdy se zklidní a neječí, že něco chce nebo nechce v panice (a opravdické úzkosti) je drobné vítězství. Je úzkostný a jak se mi to jeví od narození (těžký porod). A ten nejstarší je dítě džungle. Představ si že někdo seskočí ze stromu, a najendou si má utírat nos, čekat v řadě a děkovat. a je zvyklý být pořád v centru, něco si brát… taky nejde srovnat. On se podřídí, schová, ukázní… ale jen na ten moment. Stačí chvíle nepozornosti a je opět v ráži.

  • ratka 21.3.2018 at 18:49

    Ten nejmladší je zlatíčko klidné, veselé a pohodové. Nebojí se, směje se. Ale váží 10 kilo (gigant) a z toho mám ty záda :-))

  • rulisa 21.3.2018 at 19:53

    48
    Když nejde, tak nejde.

  • SV 22.3.2018 at 11:53

    Ratko skoré uzdravenie a prosím ťa šetri sa. keď si vyhodíš platničku, tak nebudeš nikomu nič platná ;-)

  • ratka 22.3.2018 at 16:02

    51. Vypadá to dobře. dali mi obstřik, injekce do zadku magnézium do žíly. Magnézium 10x. Je to zajímavý pocit, teplo zevnitř.

  • rulisa 22.3.2018 at 17:09

    Jojo, známe. :-)
    Akorát nám k tomu dávají neschopenku do práce – dali ti neschopenku ke vnoučatům? :-)

  • Liška 22.3.2018 at 21:28

    Magnézium znám jen jako šumák do vody.
    Nebo si to dávali gymnasti na ruce…?
    Ratko, šetři se, teplo, pomalé cviky, žádné škubání, znáš to.

  • barča 22.3.2018 at 21:41

    42. 48. 52.
    Ratko :-)) co na to říct? Každý člověk má jen dvě ruce, jednu na to aby si pomáhal sobě a druhou na to, aby pomáhal druhým.

    tvůj případ je následek pomoci se sebezničením, ale dopadlo to naštěstí dobře :-) tak třeba tě to malinko ponaučí a nebo taky třeba ne :-)

  • barča 22.3.2018 at 21:44

    55. mě moje záda vycvičily v tomhle dost :-))

  • rulisa 22.3.2018 at 22:00

    54
    Taky horolezci, resp. skálolezci.

    55
    Já nevím, nedělá se z toho trochu zbytečně drámo a patos? Záda berou občas kdekoho a Ratka se nezmění nikdy, to přece víme všichni, tak jako se už nezmění nikdo z nás, v našem věku. :-)
    Kdo s čím zachází, s tím taky schází, kameníkům rupají záda při zvedání desek či při práci v zimě a na větru, Ratce ruply záda při zvedání děcka. Jako následek pomoci se sebezničením to nevidím, jen jako následek vlastní povahy. :-)
    Vrtá mi hlavou – tak nějak si nejsem jistá, jestli máme na to, abychom posuzovali/y, co je skutečně potřebná a adekvátní pomoc… a komu vlastně…

  • barča 23.3.2018 at 4:59

    57 :-)) no ještě ji práve záda neruply. rupnout v zádech – znamená, to co píše SV.
    rupnout zádech opravdu znamená – ruplá a vypadená plotýnka. a to už je opravdu jiný kafe, to jsem zažila já.

  • barča 23.3.2018 at 5:03

    55. tohle je ještě opravdu legrace a tak jsem to i psala. A z ratčiných komentářů je taky vidět, že to bere pořád jako srandu….takový se džbánem pro vodu. :-)

  • rulisa 23.3.2018 at 7:04

    Aha.
    Tak to víš, já su jen blbá nezdravotnice, pro mě rupnout v zádech znamená, že když zaberu, tak mi tam rupne.

  • ratka 23.3.2018 at 7:34

    Mě neruplo… jen jsem cítila takové divné tlaky v zádech, bolest…myslela jsem si že mám zánět ledvin :-) Teprve až začly křeče jsem pochopila že mě vzaly záda. Dnes ráno povolilo působění obstřiků, a tak jsem se vykutálela z postele…lehce vytřeštěná než jsem pochopila, že jsem byla jen a pouze utlmená.

    Jedu pro mámu do nemocnice (už ji tam nechcou) Budu jí muset vysvětlit, že si nemá moc vymýšlet.

  • ratka 23.3.2018 at 7:38

    Dělám ráda co dělám, děcka táhat.. vyhazovat do vzduchu (toho nejmenšího) bylo pro mě radostí, říkat mu říkanky a houpat na kolenou a tááááákle jedou sedláci a on se řehtal na celé kolo. Takže mě to bavilo. Mussím si dávat pozor. To vím.

  • rulisa 23.3.2018 at 8:03

    No dobře, tak jsem blbá, tak píšu/říkám ruplo, i když neruplo.
    Ne, vážně nechápu, co se tu tak úpěnlivě rozebírá…

  • rulisa 23.3.2018 at 8:07

    62
    Nojo, to je právě to, co mi je nějak vzdálený. Ty malý děcka a čas věnovaný jim mě bavily, jen když byly moje vlastní. Cizí ani omylem, s kočárkama a panenkama jsem si hrát nedokázala (poctivě jsem to zkusila a zahodila do kouta) a cizí děti učit jsem schopná až od jejich cca deseti – dvanácti let vejš. U vnoučat si to vůbec nedovedu představit. Že bych se s nima měla šišmat a dělat vopičky, celá z nich naměkko. Mám obavu, že všechno, co si sama neodnosím v břiše, pro mě bude spíš cizí.

  • barča 23.3.2018 at 9:01

    já jsem to nijak nechtěla právě rozebírat, jen prostě jsem viděla „načatý“ záda, když už Ratka musela na obstřik. (a to už je pro mě osobně takový pozor, profesionální deformace) a samozřejmě je mi jasný, že jak Ratka blbne s vnoučatama dělá to ráda, ta scéna je hezky vykreslená už v tom komentáři 42. a pak 62. nic z toho ji nechci brát….vůbec ne, nebo radit…. nojo, jenže nemládnem a unava materiálu, jsme křehčí, at si to člověk připustí nebo ne…..nic dobrý, dobře to dopadlo. Všem přeju klidný den.

  • ratka 23.3.2018 at 10:54

    65. u mě moc klidný není. Právě mi manžel nadává, že jsem k ničemu… a jen sedím a hovno dělám. A kdy konečně něco zorganizuji, tedy nějaký pořádný výlet. Tak jsme ho poslala… někam. a jdu si lehnout. :-)

  • SV 23.3.2018 at 13:41

    Ratko 66: milá Radka, vezmeme to skrátka ;-)

    pana Ratkina bacím po hlave panvycou a to bez vankúša!

    teba panvycou cez vankúš, aby sisi aspoň 12 hodín oddýchla. potom si daj kafýčko/čajík a sadni si k netu. vyber si kúpels, kde vedia aj rehabilitovať chrbtice, choď tam na pořádný výlet!

    ale opravdu pořádný! min. mesiac až dva. s platničkami nie sú žarty Radka………..

  • ratka 23.3.2018 at 13:53

    67. vím že to sem nepatří, ale přece jen. Volá maminka… že jí je zle, že se právě měřila a že má tak vysoký tlak. No konec. Tak se ptám, jestli si vzala léky (nachystala jsem jí je) že ještě neměla čas. Tak že si je má hned vzít a pokud se to nezlepší, že za ní přijdu za hodinu. Tak po hodině ticho… oblékám se, otvírám dveře a maminka. že nemusím chodit… že už jí je lépe. Ale nemůže najít nabíječku na mobil. Takže… až zítrra. Jdu si odpočinout. Pan Ratkin mě honí z lásky (jeho slova), tedy abych neobrostla mechem :-)

  • SV 23.3.2018 at 14:06

    ……no úplne ho chápem, pri štyroch vnúčencoch a ešte k tomu takých aké máš ty je riziko obrastání mechem skutočne wellmi vysoké! ;-)

    držím palce, maminke s tlakom, tebe s maminkou (btw, nad tým braním liekov by ste sa v rodine asi/možno/určite mali zamyslieť, bo keď ich bude brať takýmto štýlom……)

    a taky s panom Ratkinom, a když bude hodnej, tak ho do tých kúpeľov môžeš poprípade aj pribaliť, miest v ČR, kde sa dá kúpeľov a zároveň popritom chodiť na pořádné výlety, iste poznáte celú kopu…..

  • rulisa 23.3.2018 at 14:19

    69
    Spíš myslím, že se pan Ratkin snaží paní Ratku z obalení těmi vnúčenci dostat. Přepnout ji na jinej mód. :-)

    68
    Herdek, to mi je silně povědomé. :-))

  • Liška 23.3.2018 at 15:17

    68, 70
    bože, před tím mě prosím chraň.
    Myslím před matkou, která by něco často chtěla, potřebovala. Zrovna přemítám o mateřskosti. Nebo spíš o nemateřskosti mojí matky a mě. Zatím nevím, jak to nakreslit. Uvidíme.

  • rulisa 23.3.2018 at 15:30

    71
    To asi nemá úplně přímou souvislost s mateřskostí, spíš s osamělostí a bezmocností.

  • ratka 23.3.2018 at 17:10

    72. Možná i strach z konce až panika.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.