Dozvěny

Chtěla bych, aby to nebylo.
 
To jsem chtěla v životě už víckrát. Aby něco nebylo pravda. Nebylo skutečné. Aby se to nestalo.
Teď bych si přála, aby nebylo skutečné to šílenství malichernosti maskované do kostýmu boje za pravdu.
Císařovy nové šaty.

Vícekrát během diskuzního maratonu u Lišky tu i tamhle jsem si vzpomněla, jak to bylo před pěti lety. Když jsem v odpovědi na těsně povolební sms od Dee „Doufám, žes nevolila Zemana“ přiznala, že ano, volila.
Nemohla tomu uvěřit. Její úžas byl tak silně roven zklamání, že jsem se dozvěděla, že jsem se zařadila k plebsu a lůze… – Odepsala jsem, že ano, že vím, že jsem plebs a lůza, a že jsem na to už pár let hrdá.
Nějaký čas trvalo, než jsme se zas začly jakž takž normálně bavit.
O dost déle trvalo, než jsem se zbavila pocitu hořkosti při každém cinknutí sms od ní, každém otevření jejího mejlu.
Hořkosti a cizoty.
Ne proto, že jsem plebs a lůza a ona pražská intelektuálka, která jediná ví, co je správně. Ale proto, že ve jménu emocí z pravdy svaté jediným šmahem položila letité kamarádství na obětní kámen politiky.
Hořkost už není, odcizení zůstalo. Lhostejnost. Vůči tomu, co bylo tehdy napsáno, i vůči tomu, kdo to napsal.

Lidi o sobě rádi říkají „Odpouštím, ale nezapomíním.“ Většinou to znamená, že neodpouštějí.
Nevím, co znamená odpouštět. Možná taky neodpouštím. Neužírá mě zloba, nemám potřebu oplácet, zavrhovat, vidět nepřítele.
Ale už nedokážu nemít vzadu v hlavě (srdci, žaludku) výstražné světýlko. Nevěř. Nespoléhej. Nechtěj. Drž se dál.
Zlhostejním.

Manžel taky řekl dost věcí ve jménu pravdy svaté. Na které nikdy nezapomenu.
Prý se to tak nesmí brát, řekli mi někteří a i on sám spíš o čemsi jiném.
Nemám to tak.
Když nechci ublížit, zlikvidovat, neříkám věci, na které bych sama nedokázala zapomenout.
Když mi někdo takové věci řekne, zlikviduju v sobě jeho.
Sebeobranně.
Aby to už příště nebolelo. Neohrožovalo.
Zavřít kanál vstupu do hloubky.
Nevydat se už všanc.

Tehdy před pěti lety jsem byla bita za to, že jsem plebs a lůza.
Letos jsem bita za to, že se cítím být elitou.

A teď s odstupem si říkám – ano, cítím se být elitou. Tou elitou, co s myslí, že má na to nenechat se tím vším vcucnout. Semlít. Zůstat v nadhledu. Vařit si dýně.
Se svými lidmi blízkými, ve svém světě neroztrhlém.

Ale stejně jsem zas ztratila. Na oltáři politiky ve jménu boje za pravdu svatou. Světýlky nevratně rozsvícenými, vstupními kanály do hloubky zavřenými.
Takhle se člověk stává čím dál osamělejším ve svém světě neroztrhlém.

Přemýšlela jsem, že bych si od Lišky z těch dvou diskuzí zkopírovala některé věci, co jsem tam naformulovala. Pro srovnání za dalších pět let dalších voleb, nebo možná i dřív, když někde jinde u někoho jiného narazím na podobné formulace, myšlenky. A vážně se mi některé ty moje líbily tak, že jsem si říkala, Tohle bych zapomenout nechtěla…

Ale nevím.
Možná kéž by se to radši nestalo. Kéž by myšlenky mohly být, a přitom to okolo nebylo…

Komentáře:

  • ratka

    Je to takhle obecně. Takové situace obnaží „něco“ co se člověka hluboce dotkne. I když jde o hovno (o prezidenta, kdo má pravdu, jak se něco jmenuje nebo nejmenuje) Taky to tak mám.

  • Saul

    Ru,ani ty ses ale nevyhnula nalepkovani (293 je i pro tebe)
    Ale hlavne ses nevyhnula u tebe pro mne zarazejicimu uteku od racionalniho zduvodneni az k osobnimu utoku.
    A udelala jsi to driv nez ja.

  • rulisa

    1
    Dík.

  • rulisa

    2.
    Vidíš, jedeš v tom pořád dál. I když musíš vědět, že nesouhlasím a nálepkování ze svojí strany ti neodsouhlasím, a že kdybych začla argumentovat, proč nemáš pravdu, byla by z toho zas akorát nekonečná nikam nevedoucí debata, respektive nevedoucí k ničemu dobrému, jen k dalšímu zlému…

    Proč to nenecháš? Proč máš (a mají lidi obecně tak často) potřebu i nad mrtvolou v rakvi pořád něco vytahovat, připomínat, vracet se k omílání, že oni za nic nemůžou, že za to může ten druhý nebo ti druzí, co si myslí ten opak…?

    Ty napíšeš, že jsem se dopustila nálepkování, když jsem nalinkovala článek sociologa, profesora Karlovy univerzity, s jehož sociologickým náhledem v tom článku souhlasím. Souhlasím pořád. I s přijetím toho, že pro spoustu lidí se tím vydávám za namyšlenou elitu.
    A souhlasím i s tím, že pro desetimilionový národ je regresívní, když je prezident pro dolních deset milionů místo pro horních deset milionů.

    Ale zabředávat do dalších vysvětlování a uvádění citací odkdevšad už nehodlám.
    Viz první odstavec.

  • SV

    „Ale proto, že ve jménu emocí z pravdy svaté jediným šmahem položila letité kamarádství na obětní kámen politiky.“ chápem. mám to takytak.

    a úprimne ma podesilo? prekvapilo? keď mi kamarátka napísala, že keby jej manžel volil Zemana, tak sa s ním rozvedie. nno, poňala som to ako vtípek a odpísala jej smajlíkom, ale…..mne to nepripadá vtipné ani ako vtip.

  • SV

    a s tým odpouštěním…..no, ja odpustím v podstate komukoľvek čokoľvek. asi. za seba. iná situácia je, ak niekto ubližuje mojim blížnym…..a ano, odpustím, ale nezabudem. je to normálna obranná reakcia. neviem napr. prečo by som mala zabudnúť na to, že sa mojím ex nedá na ničom dohodnúť a stále sa o to pokúšať a furt dokola si ubližovať?

  • Liška

    ru 4
    nojo, jenže opakem „prezident pro dolních deset milionů“ není „prezident pro horních deset milionů,“ ale taky tím opakem může být a častěji je rozuměno „prezident pro horních deset tisíc.“

    Proto jakmile na konci 5. minuty debaty v č.televizi Drahoš řek „Vy jste prezident dolních deseti milionů“ a už nic k tomu nedodal (protože mu nedošlo, že by to bylo velmi vhodné), řekla jsem si, že debata může skončit, protože ji Drahoš projel, ta jeho věta byla dost urážlivá. Pro lidi, ne pro Zemana.

    Nonic.
    ad článek: kopíruj si z debaty ty formulace klidně, to se hodí. Hlavně k tomu, abychom je později zformulovali ještě líp.

  • ratka

    7. prezident dolních deseti milionů mi nezní urážlivě, naopak. Zní to jako ocenění, proto se Zeman smál… bylo to ocenění, Kdybych byla prezident deseti milion lidí a někdo mi řekl, že jsem prrezidentem dolních deseti milionů tak ano, beru to. Určitě lepší než být prezidentem horních deseti tisíc a na ten dolní zbytek kašlat.

  • barča

    8, ratko, on se sice usmál ale zároven v tom byl úžas a dodal, to má být jako výtka?
    ta otázka zněla: co nejvíc vytýká Zemanovi.
    a za mě já dodávám, ano, v téhle větě pan Drahoš odkry svou pravou tvář – za koho tedy kope. to znamená že za horních 10 tis. tedy za elitu, ti kteří mu dělali kampan.
    a ten závěr poslední minuta byl taky jasný.

    tak mě aspon těší že na tom uvodu a chápání této debaty o dolních deseti milionech se shodneme.

  • ratka

    9. to právě žádná výtka nebyla…anebo to vůbec nechápu. Jasně, pokud by to měla být výtka, pak by se Drahoš prezentoval jako ten kdo zastupuje horních 10 tis. A ti by mu potřebný počet hlasů určitě nedodali. Pokud to myslel jako výtku a nikoliv jako ocenění (pochvalu) tak se sekl.

  • barča

    10. tak ještě jednou at se do toho nezamotám.
    otázka zněla na Drahoše co nejvíce vytýká Zemanovi.
    Drahoš: že je prezidentem dolních deseti milionů.
    Zeman: překvapený úsměv a říká a to má být výtka?

  • ratka

    11. no není to výtka. naopak…proto se Zeman usmíval. Pochopil to jako pochvalu.

  • barča

    12. ano ratko, pochvala pro Zemana ale ne pro lidi. Tak jak to popisuje Liška v 7.

  • ratka

    13. to záleží kam se kdo řadí. Osobně patřím k dolním deseti milionům, není to urážlivé. Chápu to jako běžný lid. Pokud to někoho urazí, no to je taky možné.

  • Saul

    Vidis Ru?
    To mas za to,ze sis na mne stezovala,dobre ti tak:-0)

  • rulisa

    To si děláte prdel? Četl někdo ten článek?

    Vážně jsem v prvním momentě byla rozhodnutá, že tuhle debatu z většiny smažu, ještě jsem ji ani nedočetla do konce. A začal to Saul, ne že to mám za něco, zavlekl to zas zpátky on. A když jsem odpověděla, tak jsem odpověděla, co si myslím, a taky že tím to považuju v tomto prostoru za skončené, takže i když to někdo nebo nikdo s horními desetii miliony nepochopil, tak není potřeba to dál znovu dokola všechno pitvat a urážet Drahoše – ano, Barčo, je to na tebe a tvou pro mě nepochopitelnou posedlou zášť – jen proto, že si někdo myslí, že někdo jinej si něco myslí. Každej pitomec v Česku byl v těchhle volbách děsnej psycholog mistr z nejpovolanějších, jo.

    Prosím všechny zúčastněné – jděte už s těma volbama do prdele, ano? Děkuju.

  • ratka

    16. ano prosím, už jdu :-)

  • Liška

    Dobře, s volbama do prdele.

    ad článek: Ještě že všechno zapomínám. Ani nemusím nic odpouštět, protože si nepamatuju, co se stalo. A někdy je to nevýhoda.

  • rulisa

    Jo. Pamatuješ si, jak jeden čas probehla netem zpráva o holce, která je nemocná tím, že vůbec nic nikdy nezapomene?
    Peklo. Peklo na zemi.

  • ratka

    18. potíž je v tom, když jeden si furt pamatuje a chce to řešit, a ten druhý dávno neví o čem je řeč. Stává se to celkem často.

  • rulisa

    20
    Jo, tobě jo. :-)))

    Mně se stává, že si pamatuju – i to, co bylo napsáno, i to, co jsem chtěla napsat, ač nenapsala, abych to ještě dál nerozviřovala – ale nechci už to řešit, protože to vidím jako beznadějně k ničemu.

  • ratka

    21. u nás doma to máme na střídačku. každého zajíma něco jiného, to co nezajíma… se nepamatuje. Píšu obecně, protože opravdu to vychází z důležitosti tématu. pokud neberu něco jako důležité, zapomínám za pochodu. Nejsem v tom sama. Když druhého znám, neberu to tak vážně že se třeba musím furt připomínat, opakovaně něco chtít nebo odpovídat i 3x na stejnou věc, jelikož již otázka byla dotyčnému u prdele natož odpověď.

  • rulisa

    22
    Nevím, takhle až moc jsem o tom nepřemýšlela. Když mě něco nezajímá, tak to nečtu. Ale co přečtu, tak si z toho aspoň podstatu faktů a vztahů pamatuju.
    Nepamatuju si čísla, jména… a to třetí jsem zapomněla. :-))

  • ratka

    23. Například, aby bylo zřejmější o čem mluvím. Někdo se tě zeptá. Tak jak byl film nebo co říkala xy do telefonu. Odpovíš slušně… za pár hodin stejná otázka: Taky jaký byl film a co říkala XY? Tak už zareaguješ podrážděněji… A za pár hodin stejná otázka: Tak odpovíš běž do prdele! a na druhé straně ukřivděný pohled. :-) prostě u prdele… no. akorát ten tón se vnímá. ten zůstane… v pamatováku. text nikoliv.

  • rulisa

    24
    Aha, tak s tím problém nemám, protože v reálu mám občas při větším mozkoorganizačním vytížení taky problém pamatovat si odpovědi na některé otázky, případně pamatovat si, jestli jsem se už vůbec zeptala.
    Takže u nás je běžný dialog: „Synku, omlouvám se, vím, že jsem se (asi) už ptala, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, cos mi odpověděl, můžeš mi prosímtě ještě jednou říct…“
    No a mládě v poho odpoví.

    A naopak to samozřejmě nastává taky, zejména při zadávání prací či položek nákupu, takže při opakovaném dotazu buď už vezmu papír na sepsání, nebo si ho rovnou přinese on.

    Štěkáme po sobě občas, ale kvůli tomuhle nikdy.

  • ratka

    25. mě to dost vadí, když se mne někdo dokola na něco ptá. beru to tak, že vlastně to ani nechce vědět… Taky mi vadí, když někdo po mě řve, že něco nechápu hned, nebo hned neodpovím protože neznám odpověď i když ji ji znám, ale nenapadne mne hned a tak musím počkat než mi doteče. Takové to dohukávání, rychle… dělej, na co čekáš, co tady stojíš, nevidíš že toto je potřeba. no nevidím. vidím něco jiného.

  • ratka

    V poslední době jsem dvakrát praštila telefonem a odešla pryč. Telefonuji se synem a do toho do mne muž hučí, že něco říkám blbě nebo že mám říkat něco jiného, hází po mě věci, rozbije o mě něco takže praštím telefonem o stůl, ať si to vyřídí s ním sám a jdu pryč. nevím co si o nás myslí syn, ale asi nic rozumného :-)) že nám hrabe oběma. Nejmladší si to myslí dávno. Prostě vzájemná komunikace, katastrofa.

  • rulisa

    26
    Jo, to mi vadí taky, to dohukávání. A hodně. To mě vytáčí do vzpoury protiútokem a následného útěku.
    Když se mě někdo ptá na něco dokola, mi zas tak moc nevadí.

    27
    Udělala bych totéž, akorát bych po něm ještě fest štěkla a pak to možná někdě na záchodě i obrečela.

  • ratka

    28. už to neobrečím, dříve celkem jo. Takové to poštěkávání jsme se naučila ignorovat. Proto možná odkopávám i poštěkávájící reakce. nezajímá mě to. Jestli někdo po mě chce štěkat.. tak beze mne. Stačí mi to co mám, nepotřebuji aby na mě ještě štěkal někdo další.

  • ratka

    Pro mne je taky smutné zjištění, že vlastně ten druhý si mne vůbec neváží pokud nezačnu štěkat a řvát a čílit se. A takové to normální jednání, kdy někomu vyhovím, udělám či pomůžu je blbečkovství. Prostě blbeček se nechává „využít“ a udělá něco jen tak. nezištně rád. i když druhá strana by si to mohla udělat taky, má na to čas i prostředky ale neudělá to, z různých důvodů. třeba se jí nechce.
    Pomoc druhému má druhou stránku … škodlivou, kdy ten druhý si na to zvykne a bere to jako normu. že to takhle má být a že ten druhý je zde od toho. že přece to tak chce tak ať dělá. Vidím i sebe, jak jsem zneužívala mámu, ona lítala a já se nechala obsluhovat a chválila ji jak je šikovná. V tomhle má muž pravdu, a tak reaguji proti svým vzorům, držím se zpátky a mám z toho depresi. Cítím uvnitř že má pravdu, že děti kazím. musím je nechat osudu. On je seřve na tři doby, ony se nafučí. a já jsem z toho smutná.

  • SV

    Ratka 30: verím že si z toho smutná. aj mne smutno. myslím, že pravdu máte obaja. ofukovanie k ničomu nevedie. ale ani někoho seřvat, to pak nastane nafukovanie. a to taky zle nedobre.

    jednať na rovinu. jasne si povedať, s týmto vám pomôžeme, a toto by ste už mali/mohli zvládnuť sami.

    ono sa to druhému vždy dobre radí, hm.

  • SV

    viete prečo si zvieratá vážim viacej ako ľudí? pre veľa vecí. napr. aj preto, že k zvieratám človek môže byť tak normálne dobrý. a nevyzerá pri tom ako blb.

  • ratka

    32. a je to zásluha těch zvířat? Nebo si to ak nějak ulehčuješ… se zvířaty je prostě jednodušší. Je jednodušší si je i vážit etc. U lidí je to opravdu těžká práce. Vytvořit vztahy a nedávat podmínky, přijímat je jací jsou.

  • SV

    Ratka 33: neviem, či je to zásluha těch zvířat. ale viem, že si nič neuľahčujem. nič v živote. skôr naopak.

  • SV

    len som tým chcela povedať, že je mi smutno z toho, že k zvieratám môžem byť tak normálne láskavá a dobrá. a oni sú radi. pohladíš, aj oni pohladia. neriešim, či to je, alebo nie je jednoduchšie. je to čisté.

  • rulisa

    3
    No, s takovýma kočkama třeba to není vždycky tak studánkově čistě jednoduchý. :-)
    Teď jak je zima a té naší se nechce být moc venku, trpí neurotizací z nevýdeje energie, a to máš vidět, jak ti umí „vrátit“ laskavé pohlazení v jí nevhod chvíli. :-))

  • ratka

    34. normálně láskavý může být člověk i k lidem. Tedy nevidím tady rozdíl… až na to že lidé ho mohou srát víc než zvířata. Ale to není tím že zvíře je jednodušší, spíše tím že na lidech vidíme každý chlup.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.