Tenkrát, když jsem to nenapsala, se mi zdál ten sen.
Sen o sídlišti. O sídlišti kde jsem prožila většinu dětství. Kde i když asfaltový plácek na hraní hokeje a fotbálku zadláždili a osázeli lavičkami pro důchodce
– holt sídliště stárne – kd ei když nastavěli na vedlejší čtyřpodlažní panelákové kostky střešní nástavby a velkým i malým panelákům udělali barevnou fasádu a zasklili lodžie, pořád to tam znám na každý schod mezi domy, na cestu poslepu mezi nimi, pořád i pod tou barevnou fasádou vidím tu vybledle opadaně šedomodrou mozaiku, pořád tam je, a už navždycky bude…
Chodila jsem tam mezi těmi kostkami, ještě je nepřestavěli, jsou to ony, chodila jsem kolem nich do školy, do obchodu, za kamarádkou… Jsou to ony a já teď na čas bydlím v té nejspodnější, a chodím do vedlejší, jen tak, je to v pořádku tak chodit. Není důležité, co člověk kde potřebuje, důležité je, že věci jsou na svém místě pokaždé, když přijde…
To je jistota.
Klidná. Radostná.
Radostná, vyjít a vědět, že všechno na dalším kroku, dvou, třech bude tak, jak člověk čeká. Jak se na to těší, na známo, co tam spolehlivě bude…
Jenže není.
Tomu vedlejšímu domu se změnily dveře.
Někdo přestavěl dveře.
Jako když se chaloupka otočí k lesu čelem…
Chodník ale vede pořád stejně. Jen končí před slepou zdí.
Asi jsem šla po paměti a přece jen se spletla…
Vracím se dolů, do svojí kostky. Reset. Dám si to znovu, napodruhé trefím správný chodník, a nebo se dům vrátí zpátky, když na to budu správně myslet…
Nevrátil se.
Obejdu ho kolem dokola. Kolem čtyř zateplených zdí obalených novou fasádou. Všech stejně slepých.
A pak jen stojím.
Jistota známa a radost z jistoty se zlomila, něco uvnitř taky.
Někdo jde podél silnice od parkoviště, tak divně se na mě dívá, roztahuju ruce, říkám – Ten dům přece měl vchod, pamatuju si to, vždycky ho měl, měl… – Zalykám se.
Ten někdo jde dál. Neřekl nic.
Jsem sama se svými slovy. Se svojí bezmocí.
Ten dům už nikdy vchod mít nebude.
Pro mě.
Probudila jsem se. Ráno ve tři čtvrtě na šest.
S očima bez očí, s rukama bez citu.
Ten dům už nikdy vchod mít nebude.
Co bylo, zavřelo se.
Vícekrát poslední dobou se ten pocit z dálky ozýval. V závanech. Tohle ráno naplno.
Pocit smrti.
Proto nebo protože – ? – všude kolem sebe poslední dobou vidím smrt. Všude na ni narážím.
Bude mi padesát.
Všechno, co dělám, dělám, abych zvládla konečno. Vědomí končícího konečna.
Vědomí do budoucna už stálého, v nárazech ochromujícího pocitu beznaděje. Nenávratna. Čím dál většího vytrácení se do prázdna.
Tichý, pomalý, definitivní rozpad.
Už dlouho to cítím.
Ten klid v duši poslední dobou není srovnáním si všeho, co bylo, ale ubýváním přetlaku.
Ubýváním.
Takhle to dělají zubaři. Nejlíp se zuby srovnají, když se jich pár vytrhne.
A najednou ležím v posteli na zádech s očima zavřenýma, s rukama bez citu, bez síly dýchat pod tlakovou vlnou prázdné šedi děsu z prázdna beznaděje. Protože ten dům už nikdy vchod mít nebude…
A vím, že na termín těch narozenin si prostě musím vzít dovolenou, aspoň týden, ať se to šéfovi bude líbit sebemíň, protože to bude zrovna ve vrcholu předletní plné sezóny. Ale já si ji musím vzít. Musím odjet. Někam pryč. Nesmím zůstat doma. Se svými syny, co mi možná popřejí a možná to nechají až na jindy a nebo mi popřejí o den předem, protože to bude líp vycházet na sobotu, ale tím to pro ně skončí, splněno, vyřízeno, spokojená slepota, sladká necitelnost mládí se spoustou času před sebou, a já v neděli budu doma sama, se svými myšlenkami, se svým děsem, svojí sebelítostí, s vědomím zmizelých vchodů… a smrti…
Nevztah byl na Mauriciu. Se svojí přítelkyní, se kterou je už několik let.
Ví, že mě to pořád bolí. A že jsem sama. A že přesto, právě proto už nechci nic s ním.
Chtěla jsem to, co dal jiné.
Už nemám sílu na další pokusy. Už nemám víru.
To Nevztah mi vytrhl nejvíc zubů.
Pan D. už to jen dorazil.
Kam pojedu zabít jinými zážitky děs ze zážitku narozenin…?
Na Mauricius nemám. I když tam prý bylo krásně a stál by za to ten výlet na lodi za delfíny, na který oni nejeli, protože jí se nechtělo…
Kam pojedu?
Kam bych ještě chtěla…
Do Bulharska. Přes Maďarskou pláň a hory v Rumunsku a přes Pirin, pak podél pobřeží od Burgasu na jih, až úplně dolů na jih, ale taky ještě jednou do té botanické zahrady v Balčiku, tam, jak jsme tam byli tenkrát s těmi maminčinými kolegy a ten jeden mi tam suploval tatínka a bylo to moc, moc krásný… Dala bych si tam to jejich trpký červený víno (horší jsem snad nikde nepila) a ty pečený maličký rybičky prodávaný na váhu v papírovým sáčku, bulharský mořský grundle, a meloun a broskve jak u nás pomela, ze kterých teče šťáva po prstech a po bradě, sotva do nich člověk kousne, protože jsou trhaný čerstvý a to ráno, kdy je dovezou do stánku nebo na trh. A sladoled bílý jako sníh, vrchovatý kornout, a písek pláže rozpálený tak, že bosky po něm nejde jít, a v moři medúzy…
Nebo do té Provence. Na Camarque a Montpelier a moře i hory o kus dál od pobřeží, na bílé domy z kamene s kytkama v oknech, na pole s levandulí…
A nebo jen tak po Česku. Po místech, která voní tak, jak voněla, když jsme tudy trampovali nebo jeli na vodě… Vlídnou radostí jistoty známa…
Nevím. Někam pojedu.
Umlčet.
Protože zbavit se toho už nejde.
Jen umlčet.
Komentáře: