Je to divný mezičas.
Klid v podivné otupělosti.
Zapadla jsem do oleje. Nechce se mi soustřeďovat na formulace. Nechce se mi do myšlenek. Nechce se mi psát.
Ne, jinak. Nechce se mi psát na blog.
Namáhat se kvůli němu, kvůli sdělování něčeho o sobě jiným.
To už jsem jednou měla.
Jenže tehdy mi bylo bídně.
Teď je mi dobře.
I když je pravda, že v poslední době mi pár dní bylo i hodně nedobře, ale věděla jsem, že to přejde.
Přehazovala jsem si v hlavě myšlenku, že bych už vůbec nic na blog nenapsala. Že bych tady nechala to přání do Nového roku jako úplně poslední článek. Jako přání do nového dne, života…
Včetně komentářů docela dobře vystihujících schéma a typické prvky průběhů všech diskuzí v poslední době. V podstatě už uzavřené, zkamenělé skupiny lidí. Včetně jejich naladění, zaměření a limitů.
Vůbec nic by se nestalo. „A nic na tomto světě se nestane a nezmění, ani důvod k zachvění se jediného srdce jak v rose k ránu květiny…“
Jenže to zas pomine. Zas začnu mít chuť psát, až už tu nebude jediné srdce, jediný čtenář… právě proto, že tu nebude… Jen čistý stůl…
Pan Rasputin umřel.
Svůj byt, garáž a kůlničku prodal za pakatel něco přes tři stotisícovky majiteli taxislužby, kterou se nechával vozit do hospody, a umřel.
Starší syn neudělal reparát bakalářek a skončil.
Pana D. jsem potkala v obchodním centru s nějakou dámou, na krok ode mě dělal, že mě nevidí, pak se mě pokusil školit po mejlu, a když jsem mu odpověděla, ať už nepíše, odepsal, že už nebude.
A já konečně po několika letech odkládání napsala na Okresní úřad Piešťany, abych si ověřila přesnou hodinu svého narození, takže jsem zjistila, že jsem se nenarodila v osm, jak mi kdysi řekla maminka, ale v šest ráno, takže nemám v ascendentu lva, jak jsem si těch několik let myslela a jak jsem podle toho u sebe pracovala na pokoře a potírání lví pýchy a sebestřednosti, ale raka.
Je sebestřednost přívažek k citu, nebo k rozumu?
Dostali ji živí tvorové do vínku až s darem rozumu, nebo už s darem bolesti?
Hodně toho najednou sedí až k zůžení průchodu krve srdcem, to líbivé i to na blití. Tajnůstkářství Merkura ve dvanáctém domě a studené sebeovládání se Saturna v Beranu ne. To já nejsem.
„Vládce 4.domu (Merkur) v 12.domě – Zrozenec je na sklonku života vystaven nějaké životní zkoušce. Rodina se může stát příčinou utrpení.“
Doufám, že i tohle je z kategorie Merkuru ve dvanáctém a Saturnu v Beranu…
„Vládce 8.domu (Saturn) v 10.domě – Pro zrozence je nesmírně důležitá smrt nějaké osoby.“
Kolik je lidí, kteří by mi mohli spojit Saturna v 10 domě s Merkurem ve dvanáctém…
Nechci to vědět.
Změnila jsem se poslední dobou hodně. Možná poslední ze tří životních etap blíženců…
Ráda bych se ještě někdy milovala, tak, naplno, s úplnou důvěrou v toho muže v tom okamžiku, s úplným odevzdáním sebe čemukoli, co se bude dít, do rozpuštění se, vpití do něj, do vnímání a nic víc… – Ale dokážu to ještě? V tom klidu vody s hladinou rovnou jako olej… Z takové se špatně vzlétá, křídla ztěžklá olejem… Dokážu to ještě někdy vůbec?
Nechci to vědět.
Komentáře: